Neočekávaná setkání

První příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala
30.10.2014 - Tomáš Stejskal

Všudypřítomný Kidlat Tahimik (s mikrofonem) na masterclass Petera Tscherkasského

Jezdím do Ji.hlavy docela dlouho jako novinář, ale letos poprvé jsem měl možnost festival zažít zevnitř coby jeden z členů festivalového týmu. První a radostný poznatek: to podstatné vypadá zvenku i zevnitř stejně. Druhý a očekávaný poznatek: do kina jsem se mockrát nedostal. Třetí a nejcennější poznatek: zevnitř člověk intenzivněji nasaje důvody, které z festivalu dělají mnohem víc než jen místo, kde se promítají dobré filmy.

Vždycky jsem Ji.hlavu vnímal jako prostředí, které pomáhá filmovému trhu a snaží se propojovat na jedné straně diváky s novináři, režiséry a filmovými profesionály a na druhé straně také různé instituce. Mladí autoři tu dostávají možnost soutěžit se zkušenými tvůrci a je už celkem běžné, že dokonce vyhrávají. Nechci nyní uvažovat nad dramaturgií výběru ani rozhodnutími porotců, ale pro pohyb filmů nastupující generace blíž k divákům je to určitě dobrá zpráva.

O čem se ale chci rozepsat více, je právě onen život festivalového centra. Na několika málo ulicích Jihlavy, které tvoří prostor, v němž se odehrává hlavní dění, můžete nejen několikrát denně potkat významné hosty, ale můžete se s nimi bez problému dát do řeči. A také si můžete uvědomit, že takové persony jako Godfrey Reggio, Peter Tscherkassky či Kidlat Tahimik nepřijeli na festival jen „odvést svou práci“ – tedy odvykládat si své masterclasses, uvést filmy a padla – ale že se sami stávají náruživými diváky a účastníky. Kidlat Tahimik, kouzelný stařík s vzezřením šamana, pendloval ulicemi Jihlavy v neodmyslitelných crocsech na nohou, všemu otevřen: to, že své filmy tvoří s pomocí kosmu, během pár chvil v jeho přítomnosti přestávalo být pouhou hezkou frází. Když jsem ho opakovaně uprostřed festivalového shonu hledal v ulicích Jihlavy, abych s ním domluvil rozhovor s novináři (Kidlat nemá telefon, a když dostal jeden od štábu, zbavil se simky a používal ho pouze jako kameru), měl jsem z toho vlastně radost. Většinou vše klaplo, občas ne, protože – jak mi řekl během jednoho pozdního příchodu na smluvené místo – „věci se dějí“.

Poslední den festivalu byl věnovaný nezávislé kinematografii Barmy, množství diváků na této ojedinělé přehlídce nebylo na rozdíl od předchozích dnů takové, jak bychom si přáli, ale v hledišti nikdy nechyběl Kidlat Tahimik (pro jistotu: jeho umělecký pseudonym znamená Tichý blesk a v Asii běžně uvádějí příjmení na prvním místě, tituluji ho tedy jako Bleska, nikoli familiárně jeho křestním jménem). A pravděpodobně se díky tomuto setkání stane hostem festivalu v Barmě. Takové věci mě obzvlášť těší, podobně jako třeba to, když odcházím kvůli pracovním povinnostem chviličku před koncem z potemnělého kostela, kde se odehrává improvizační koncert Ivana Palackého a rakouského multiinstrumentalisty Burkharda Stangla, a mezi magickými zvuky nořícími se z ticha si všimnu povědomé siluety. V zadní části kostela tiše se sepnutýma rukama stojí Godfrey Reggio, v tu chvíli možná opět trochu mnichem, byť církev před dávnými lety opustil.

I ti největší tvůrci jsou především lidé z masa a kostí, možná právě to je odlišuje od hvězd a hvězdiček, které si žijí ve světech svých kontrolovaných mediálních obrazů. Když si čtete o tom, jak projekt Filmových korespondencí stvořil nový žánr a jak se tu ukazuje univerzálnost filmové řeči, zní to možná jen jako vzletné zvolání. Při snídani se dvěma filmovými dopisovateli, španělským režisérem Jaime Rosalesem a čínským dokumentaristou Wang Bingem, kde věty obou tvůrců přecházejí ze španělštiny přes dva překladatele a zprostředkující češtinu do čínštiny a zpět, už to najednou zdaleka jako fráze nezní. Filmové obrazy zkrátka působí rychle a umí hovořit přímo a univerzálně. Ale patří k tomu i položertovné, sebevědomé průpovídky španělského „radikálního klasika“ Alberta Serry, který s kamennou tváří hovoří o tom, že herci jsou největší pakáž a že i jeho kolega Jaime Rosales si o sobě moc myslí. To nejsou drby. To je jen další z důkazů, že tvůrci jsou především lidé. Filmový jazyk samozřejmě umí stejně dobře propojovat jako rozdělovat. A na Ji.hlavě se jak s lidmi tak s různými podobami filmové řeči lze potkat, popovídat si, a buď si notovat, nebo vášnivě nesouhlasit.


Medailon autora


Tomáš Stejskal je filmový publicista a překladatel. K filmu se dostal díky oblibě japonských anime a Gillesi Deleuzovi. V roce 2008 začal spolupracovat se serverem Rejže.cz, zaměřeným na kinematografii jihovýchodní Asie a od té doby  publikuje v různých periodicích - od úzce profilovaných časopisů jako Cinepur a A2 přes týdeník Houser až po Hospodářské noviny či internetový deník Aktuálně.cz.
Vedle tištěných a online médií spolupracuje též se stanicí Vltava, kde je pravidelným hostem kritického pořadu Slovo o filmu. Jako dramaturg spoluorganizoval festival Film Sokolov a dále se podílí na výběru filmů na Fresh Film Fest. V současnosti působí v tiskovém oddělení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Kromě filmů se věnuje objevování neobvyklých pivních stylů a chmelů - oblíbeným stylem je žitný India Pale Ale a mezi chmely vládne Amarillo.




   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová