Neočekávaná setkání

První příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala
30.10.2014 - Tomáš Stejskal

Všudypřítomný Kidlat Tahimik (s mikrofonem) na masterclass Petera Tscherkasského

Jezdím do Ji.hlavy docela dlouho jako novinář, ale letos poprvé jsem měl možnost festival zažít zevnitř coby jeden z členů festivalového týmu. První a radostný poznatek: to podstatné vypadá zvenku i zevnitř stejně. Druhý a očekávaný poznatek: do kina jsem se mockrát nedostal. Třetí a nejcennější poznatek: zevnitř člověk intenzivněji nasaje důvody, které z festivalu dělají mnohem víc než jen místo, kde se promítají dobré filmy.

Vždycky jsem Ji.hlavu vnímal jako prostředí, které pomáhá filmovému trhu a snaží se propojovat na jedné straně diváky s novináři, režiséry a filmovými profesionály a na druhé straně také různé instituce. Mladí autoři tu dostávají možnost soutěžit se zkušenými tvůrci a je už celkem běžné, že dokonce vyhrávají. Nechci nyní uvažovat nad dramaturgií výběru ani rozhodnutími porotců, ale pro pohyb filmů nastupující generace blíž k divákům je to určitě dobrá zpráva.

O čem se ale chci rozepsat více, je právě onen život festivalového centra. Na několika málo ulicích Jihlavy, které tvoří prostor, v němž se odehrává hlavní dění, můžete nejen několikrát denně potkat významné hosty, ale můžete se s nimi bez problému dát do řeči. A také si můžete uvědomit, že takové persony jako Godfrey Reggio, Peter Tscherkassky či Kidlat Tahimik nepřijeli na festival jen „odvést svou práci“ – tedy odvykládat si své masterclasses, uvést filmy a padla – ale že se sami stávají náruživými diváky a účastníky. Kidlat Tahimik, kouzelný stařík s vzezřením šamana, pendloval ulicemi Jihlavy v neodmyslitelných crocsech na nohou, všemu otevřen: to, že své filmy tvoří s pomocí kosmu, během pár chvil v jeho přítomnosti přestávalo být pouhou hezkou frází. Když jsem ho opakovaně uprostřed festivalového shonu hledal v ulicích Jihlavy, abych s ním domluvil rozhovor s novináři (Kidlat nemá telefon, a když dostal jeden od štábu, zbavil se simky a používal ho pouze jako kameru), měl jsem z toho vlastně radost. Většinou vše klaplo, občas ne, protože – jak mi řekl během jednoho pozdního příchodu na smluvené místo – „věci se dějí“.

Poslední den festivalu byl věnovaný nezávislé kinematografii Barmy, množství diváků na této ojedinělé přehlídce nebylo na rozdíl od předchozích dnů takové, jak bychom si přáli, ale v hledišti nikdy nechyběl Kidlat Tahimik (pro jistotu: jeho umělecký pseudonym znamená Tichý blesk a v Asii běžně uvádějí příjmení na prvním místě, tituluji ho tedy jako Bleska, nikoli familiárně jeho křestním jménem). A pravděpodobně se díky tomuto setkání stane hostem festivalu v Barmě. Takové věci mě obzvlášť těší, podobně jako třeba to, když odcházím kvůli pracovním povinnostem chviličku před koncem z potemnělého kostela, kde se odehrává improvizační koncert Ivana Palackého a rakouského multiinstrumentalisty Burkharda Stangla, a mezi magickými zvuky nořícími se z ticha si všimnu povědomé siluety. V zadní části kostela tiše se sepnutýma rukama stojí Godfrey Reggio, v tu chvíli možná opět trochu mnichem, byť církev před dávnými lety opustil.

I ti největší tvůrci jsou především lidé z masa a kostí, možná právě to je odlišuje od hvězd a hvězdiček, které si žijí ve světech svých kontrolovaných mediálních obrazů. Když si čtete o tom, jak projekt Filmových korespondencí stvořil nový žánr a jak se tu ukazuje univerzálnost filmové řeči, zní to možná jen jako vzletné zvolání. Při snídani se dvěma filmovými dopisovateli, španělským režisérem Jaime Rosalesem a čínským dokumentaristou Wang Bingem, kde věty obou tvůrců přecházejí ze španělštiny přes dva překladatele a zprostředkující češtinu do čínštiny a zpět, už to najednou zdaleka jako fráze nezní. Filmové obrazy zkrátka působí rychle a umí hovořit přímo a univerzálně. Ale patří k tomu i položertovné, sebevědomé průpovídky španělského „radikálního klasika“ Alberta Serry, který s kamennou tváří hovoří o tom, že herci jsou největší pakáž a že i jeho kolega Jaime Rosales si o sobě moc myslí. To nejsou drby. To je jen další z důkazů, že tvůrci jsou především lidé. Filmový jazyk samozřejmě umí stejně dobře propojovat jako rozdělovat. A na Ji.hlavě se jak s lidmi tak s různými podobami filmové řeči lze potkat, popovídat si, a buď si notovat, nebo vášnivě nesouhlasit.


Medailon autora


Tomáš Stejskal je filmový publicista a překladatel. K filmu se dostal díky oblibě japonských anime a Gillesi Deleuzovi. V roce 2008 začal spolupracovat se serverem Rejže.cz, zaměřeným na kinematografii jihovýchodní Asie a od té doby  publikuje v různých periodicích - od úzce profilovaných časopisů jako Cinepur a A2 přes týdeník Houser až po Hospodářské noviny či internetový deník Aktuálně.cz.
Vedle tištěných a online médií spolupracuje též se stanicí Vltava, kde je pravidelným hostem kritického pořadu Slovo o filmu. Jako dramaturg spoluorganizoval festival Film Sokolov a dále se podílí na výběru filmů na Fresh Film Fest. V současnosti působí v tiskovém oddělení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Kromě filmů se věnuje objevování neobvyklých pivních stylů a chmelů - oblíbeným stylem je žitný India Pale Ale a mezi chmely vládne Amarillo.





další blogy autora:

Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
Taktilní ohledávání knihy Generace JihlavaJak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?07.05.2015 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer