Neočekávaná setkání

První příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala
30.10.2014 - Tomáš Stejskal

Všudypřítomný Kidlat Tahimik (s mikrofonem) na masterclass Petera Tscherkasského

Jezdím do Ji.hlavy docela dlouho jako novinář, ale letos poprvé jsem měl možnost festival zažít zevnitř coby jeden z členů festivalového týmu. První a radostný poznatek: to podstatné vypadá zvenku i zevnitř stejně. Druhý a očekávaný poznatek: do kina jsem se mockrát nedostal. Třetí a nejcennější poznatek: zevnitř člověk intenzivněji nasaje důvody, které z festivalu dělají mnohem víc než jen místo, kde se promítají dobré filmy.

Vždycky jsem Ji.hlavu vnímal jako prostředí, které pomáhá filmovému trhu a snaží se propojovat na jedné straně diváky s novináři, režiséry a filmovými profesionály a na druhé straně také různé instituce. Mladí autoři tu dostávají možnost soutěžit se zkušenými tvůrci a je už celkem běžné, že dokonce vyhrávají. Nechci nyní uvažovat nad dramaturgií výběru ani rozhodnutími porotců, ale pro pohyb filmů nastupující generace blíž k divákům je to určitě dobrá zpráva.

O čem se ale chci rozepsat více, je právě onen život festivalového centra. Na několika málo ulicích Jihlavy, které tvoří prostor, v němž se odehrává hlavní dění, můžete nejen několikrát denně potkat významné hosty, ale můžete se s nimi bez problému dát do řeči. A také si můžete uvědomit, že takové persony jako Godfrey Reggio, Peter Tscherkassky či Kidlat Tahimik nepřijeli na festival jen „odvést svou práci“ – tedy odvykládat si své masterclasses, uvést filmy a padla – ale že se sami stávají náruživými diváky a účastníky. Kidlat Tahimik, kouzelný stařík s vzezřením šamana, pendloval ulicemi Jihlavy v neodmyslitelných crocsech na nohou, všemu otevřen: to, že své filmy tvoří s pomocí kosmu, během pár chvil v jeho přítomnosti přestávalo být pouhou hezkou frází. Když jsem ho opakovaně uprostřed festivalového shonu hledal v ulicích Jihlavy, abych s ním domluvil rozhovor s novináři (Kidlat nemá telefon, a když dostal jeden od štábu, zbavil se simky a používal ho pouze jako kameru), měl jsem z toho vlastně radost. Většinou vše klaplo, občas ne, protože – jak mi řekl během jednoho pozdního příchodu na smluvené místo – „věci se dějí“.

Poslední den festivalu byl věnovaný nezávislé kinematografii Barmy, množství diváků na této ojedinělé přehlídce nebylo na rozdíl od předchozích dnů takové, jak bychom si přáli, ale v hledišti nikdy nechyběl Kidlat Tahimik (pro jistotu: jeho umělecký pseudonym znamená Tichý blesk a v Asii běžně uvádějí příjmení na prvním místě, tituluji ho tedy jako Bleska, nikoli familiárně jeho křestním jménem). A pravděpodobně se díky tomuto setkání stane hostem festivalu v Barmě. Takové věci mě obzvlášť těší, podobně jako třeba to, když odcházím kvůli pracovním povinnostem chviličku před koncem z potemnělého kostela, kde se odehrává improvizační koncert Ivana Palackého a rakouského multiinstrumentalisty Burkharda Stangla, a mezi magickými zvuky nořícími se z ticha si všimnu povědomé siluety. V zadní části kostela tiše se sepnutýma rukama stojí Godfrey Reggio, v tu chvíli možná opět trochu mnichem, byť církev před dávnými lety opustil.

I ti největší tvůrci jsou především lidé z masa a kostí, možná právě to je odlišuje od hvězd a hvězdiček, které si žijí ve světech svých kontrolovaných mediálních obrazů. Když si čtete o tom, jak projekt Filmových korespondencí stvořil nový žánr a jak se tu ukazuje univerzálnost filmové řeči, zní to možná jen jako vzletné zvolání. Při snídani se dvěma filmovými dopisovateli, španělským režisérem Jaime Rosalesem a čínským dokumentaristou Wang Bingem, kde věty obou tvůrců přecházejí ze španělštiny přes dva překladatele a zprostředkující češtinu do čínštiny a zpět, už to najednou zdaleka jako fráze nezní. Filmové obrazy zkrátka působí rychle a umí hovořit přímo a univerzálně. Ale patří k tomu i položertovné, sebevědomé průpovídky španělského „radikálního klasika“ Alberta Serry, který s kamennou tváří hovoří o tom, že herci jsou největší pakáž a že i jeho kolega Jaime Rosales si o sobě moc myslí. To nejsou drby. To je jen další z důkazů, že tvůrci jsou především lidé. Filmový jazyk samozřejmě umí stejně dobře propojovat jako rozdělovat. A na Ji.hlavě se jak s lidmi tak s různými podobami filmové řeči lze potkat, popovídat si, a buď si notovat, nebo vášnivě nesouhlasit.


Medailon autora


Tomáš Stejskal je filmový publicista a překladatel. K filmu se dostal díky oblibě japonských anime a Gillesi Deleuzovi. V roce 2008 začal spolupracovat se serverem Rejže.cz, zaměřeným na kinematografii jihovýchodní Asie a od té doby  publikuje v různých periodicích - od úzce profilovaných časopisů jako Cinepur a A2 přes týdeník Houser až po Hospodářské noviny či internetový deník Aktuálně.cz.
Vedle tištěných a online médií spolupracuje též se stanicí Vltava, kde je pravidelným hostem kritického pořadu Slovo o filmu. Jako dramaturg spoluorganizoval festival Film Sokolov a dále se podílí na výběru filmů na Fresh Film Fest. V současnosti působí v tiskovém oddělení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Kromě filmů se věnuje objevování neobvyklých pivních stylů a chmelů - oblíbeným stylem je žitný India Pale Ale a mezi chmely vládne Amarillo.





další blogy autora:

Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
Taktilní ohledávání knihy Generace JihlavaJak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?07.05.2015 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková