Nemocnice jako konejšivé místo

Tomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.
23.04.2020 - Tomáš Stejskal

Nemocnice není prostředím, které by asociovalo klid, pohodu či útěchu. A v době koronavirové to platí obzvlášť. Šestidílný doku-soap České televize Nemocnice v první linii, jehož druhá část se vysílala tento týden, přesto působí takřka terapeuticky. Místo shromažďování čísel, dat a statistik týkajících se nemoci covid-19 zavádí publikum na „místo činu“, mezi doktory, pacienty a jejich emoce.

Sledování doktorů a sester, kteří se starají o lidi nakažené covid-19, i jejich pacientů v průběhu léčby přináší paradoxně pocit, že svět se neřítí do záhuby, ale běží podobným způsobem jako kdykoli jindy. Výpovědi lékařů a sester v prvních dvou dílech cyklu ukazují, že situace v tuzemských nemocnicích je napjatější než za běžného provozu a že nový koronavirus zasahuje do jejich životů třeba tím, že je preventivně izoluje od rodiny či je nutí pracovat v ochranných prostředcích, které se mění podle toho, co je zrovna „na skladě“. Zároveň se však život zdravotníků od běžného provozu zase tak neliší – alespoň prozatím neprožíváme nic srovnatelného se situací v Itálii či Španělsku.

Nemocnice v první linii je projekt, který zrodila současná krize – a to nejen svým tématem. Už samotný formát je ukázkou toho, jak se lidé adaptují v nouzových podmínkách. Jedni podomácku šijí roušky, jiní vymýšlejí nezvyklé žánry. „Nejvíce mě lákalo točit doku-soap v přímém přenosu,“ říká ke vzniku seriálu producent Zdeněk Holý, jehož společnost Vernes spolu s Českou televizí a postprodukční firmou UPP seriál vytváří. „V přímém přenosu“ je možná nadsazené, ale na rozdíl od běžných doku-soapů seriál vzniká epizodu za epizodou, týden po týdnu a jde rovnou do vysílání.
 

Nemocnice v první linii
 

To vše probíhá za přísných podmínek a bezpečnostních opatření. Veškerá natáčecí technika musí být obalená v igelitu, ale rozdělený a izolovaný je i samotný štáb. Režisérka Zuzana Kirchnerová je vlastně spíše jakousi showrunnerkou, která na celý projekt dohlíží. A na místě natáčí placoví režiséři. Natáčení, střih i postprodukce jsou kompletně oddělené, aby se zabránilo jakékoli možnosti šíření nákazy. Výrobu pak komplikují třeba takové věci jako nutnost nechat ležet podepsaný souhlas s natáčením od pozitivních pacientů týden v karanténě, než s ním lze dále manipulovat.

Dokument jako emoční kotva

První dva díly zatím působí jako vítaný protipól dennodenní záplavy dat a novinových titulků, v nichž figurují zástupy lékařů, imunologů, virologů a epidemiologů. Seriál samozřejmě nedává odpověď na dlouhodobé otázky ohledně pandemie, ale může působit jako emoční kotva, neboť ukazuje zblízka to, co doposud často bylo předmětem spekulací. Skoro by se u aktuálního, druhého dílu zdálo, že za chvíli nebude o čem natáčet, když v jeho úvodu lékaři Všeobecné fakultní nemocnice poznamenávají během pravidelného denního hlášení, že na oddělení ze sedmi pacientů zůstanou jen dva. Vše probíhá věcně, bez zlehčování situace, zato s odlehčujícím humorem, který vítají lékaři, sestry, pacienti i diváci.

„Pacienti, kteří si daj nohu přes nohu, maj nejlepší predikci, že to dobře dopadne,“ poznamenává Michal Otáhal, vedoucí lékař oddělení Všeobecné fakultní nemocnice, kde se o pacienty s covid-19 starají. Kamera sleduje překřížená chodidla, z tísnivě vypadajícího světa plného přístrojů se ve chvilce díky uklidňující přítomnosti lékaře stává mnohem útěšnější místo.

Tvůrci jsou ve stejných pozicích jako diváci, také nevědí, co situace přinese během dalšího týdne. A právě v tomhle „týdenním televizním hlášení“ spočívá značná část kouzla projektu. V době, kdy každý den z prohlížečů vyskočí seznam zprávařských titulků, které si mnohdy až komicky protiřečí, tady sledujeme jediný, pozvolna se odvíjející a o to důvěryhodnější příběh.
 

Nemocnice v první linii
 

Prostor nedostávají jen lékaři či sestry, ale také pacienti. Jeden z prvních nakažených, taxikář Robert Markovič, se několik týdnů objevoval ve zprávách z různých důvodů, třeba proto, že jako jedinému u nás mu byl podán lék Remdesivir. Nyní přestal být anonymním člověkem, v druhém díle ho lze vidět i slyšet, udělat si jasnou představu tím nejpřímočařejším způsobem, pomocí vlastních smyslů. S podobnou bezprostřední silou se vyjeví i svědectví jedné nakažené sestry, jaké to je, když vedle vás umírá člověk se stejnou diagnózou, kterou máte vy.

Působí to zdánlivě banálně, ale taková svědectví mají nemalý význam. Je to dotek reality, s nímž se těžko polemizuje, který nelze snadno překroutit. A který dovede zprostředkovat jak tíseň a závažnost choroby, tak i nemalé dojetí, třeba když pan Markovič hovoří o tom, jak se těší na běžný život, na „slunce, trávu, obyčejné věci“.

Nemusí to být jen peklo

Po měsíci v karanténě, kde všichni více než obvykle žijeme naše životy ve virtuálním světě, má najednou jednoduchý formát emočně dobře vybalancovaného doku-soapu obrovskou moc. Ukazuje nám reálnější a soudržnější podobu oněch virtuálních informačních drobků, jimiž se zahlcujeme. Nedávný zdrcující rumunský dokument Kolektiv (Colectiv, 2019, režie Alexander Nanau) o tamním zdravotnictví ukázal nemocniční prostředí bezmála jako peklo. Svět, kde se ředí dezinfekce, kde člověka kvůli všudypřítomné možnosti infekce může zabít banální zákrok. Nemocnice jako součást obřího kolosu korupce na celostátní úrovni, s nímž nelze svést vítězný boj.

Nemocnice v první linii
 

Mnohem skromnější český televizní projekt nyní sleduje lékaře v úplně jiném prostředí a jiných podmínkách. Ve světě, kde se naopak daří pacienty léčit, kde lékař plní nejen roli odborníka, který ví, jaký lék aplikovat, ale také člověka, jenž umí s pacienty prohodit vlídné slovo a dodat síly na duchu.

Měly by to být běžné a samozřejmé věci. A není to jistě komplexní obrázek českého zdravotnictví. Ale sonda do jednoho exponovaného pracoviště přináší přinejmenším „pravidelnou týdenní dávku emocí“ a z tohoto zprofanovaného a vysmívaného hesla jednoho nejmenovaného pořadu dělá slogan, jenž lze dnes víc než kdy jindy brát zcela vážně. Sám si ji rád nechám pravidelně aplikovat, bez nejmenší známky studu.





další blogy autora:

Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
Taktilní ohledávání knihy Generace JihlavaJak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?07.05.2015 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal
Neočekávaná setkáníPrvní příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala30.10.2014 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová