Nemocnice jako konejšivé místo

Tomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.
23.04.2020 - Tomáš Stejskal

Nemocnice není prostředím, které by asociovalo klid, pohodu či útěchu. A v době koronavirové to platí obzvlášť. Šestidílný doku-soap České televize Nemocnice v první linii, jehož druhá část se vysílala tento týden, přesto působí takřka terapeuticky. Místo shromažďování čísel, dat a statistik týkajících se nemoci covid-19 zavádí publikum na „místo činu“, mezi doktory, pacienty a jejich emoce.

Sledování doktorů a sester, kteří se starají o lidi nakažené covid-19, i jejich pacientů v průběhu léčby přináší paradoxně pocit, že svět se neřítí do záhuby, ale běží podobným způsobem jako kdykoli jindy. Výpovědi lékařů a sester v prvních dvou dílech cyklu ukazují, že situace v tuzemských nemocnicích je napjatější než za běžného provozu a že nový koronavirus zasahuje do jejich životů třeba tím, že je preventivně izoluje od rodiny či je nutí pracovat v ochranných prostředcích, které se mění podle toho, co je zrovna „na skladě“. Zároveň se však život zdravotníků od běžného provozu zase tak neliší – alespoň prozatím neprožíváme nic srovnatelného se situací v Itálii či Španělsku.

Nemocnice v první linii je projekt, který zrodila současná krize – a to nejen svým tématem. Už samotný formát je ukázkou toho, jak se lidé adaptují v nouzových podmínkách. Jedni podomácku šijí roušky, jiní vymýšlejí nezvyklé žánry. „Nejvíce mě lákalo točit doku-soap v přímém přenosu,“ říká ke vzniku seriálu producent Zdeněk Holý, jehož společnost Vernes spolu s Českou televizí a postprodukční firmou UPP seriál vytváří. „V přímém přenosu“ je možná nadsazené, ale na rozdíl od běžných doku-soapů seriál vzniká epizodu za epizodou, týden po týdnu a jde rovnou do vysílání.
 

Nemocnice v první linii
 

To vše probíhá za přísných podmínek a bezpečnostních opatření. Veškerá natáčecí technika musí být obalená v igelitu, ale rozdělený a izolovaný je i samotný štáb. Režisérka Zuzana Kirchnerová je vlastně spíše jakousi showrunnerkou, která na celý projekt dohlíží. A na místě natáčí placoví režiséři. Natáčení, střih i postprodukce jsou kompletně oddělené, aby se zabránilo jakékoli možnosti šíření nákazy. Výrobu pak komplikují třeba takové věci jako nutnost nechat ležet podepsaný souhlas s natáčením od pozitivních pacientů týden v karanténě, než s ním lze dále manipulovat.

Dokument jako emoční kotva

První dva díly zatím působí jako vítaný protipól dennodenní záplavy dat a novinových titulků, v nichž figurují zástupy lékařů, imunologů, virologů a epidemiologů. Seriál samozřejmě nedává odpověď na dlouhodobé otázky ohledně pandemie, ale může působit jako emoční kotva, neboť ukazuje zblízka to, co doposud často bylo předmětem spekulací. Skoro by se u aktuálního, druhého dílu zdálo, že za chvíli nebude o čem natáčet, když v jeho úvodu lékaři Všeobecné fakultní nemocnice poznamenávají během pravidelného denního hlášení, že na oddělení ze sedmi pacientů zůstanou jen dva. Vše probíhá věcně, bez zlehčování situace, zato s odlehčujícím humorem, který vítají lékaři, sestry, pacienti i diváci.

„Pacienti, kteří si daj nohu přes nohu, maj nejlepší predikci, že to dobře dopadne,“ poznamenává Michal Otáhal, vedoucí lékař oddělení Všeobecné fakultní nemocnice, kde se o pacienty s covid-19 starají. Kamera sleduje překřížená chodidla, z tísnivě vypadajícího světa plného přístrojů se ve chvilce díky uklidňující přítomnosti lékaře stává mnohem útěšnější místo.

Tvůrci jsou ve stejných pozicích jako diváci, také nevědí, co situace přinese během dalšího týdne. A právě v tomhle „týdenním televizním hlášení“ spočívá značná část kouzla projektu. V době, kdy každý den z prohlížečů vyskočí seznam zprávařských titulků, které si mnohdy až komicky protiřečí, tady sledujeme jediný, pozvolna se odvíjející a o to důvěryhodnější příběh.
 

Nemocnice v první linii
 

Prostor nedostávají jen lékaři či sestry, ale také pacienti. Jeden z prvních nakažených, taxikář Robert Markovič, se několik týdnů objevoval ve zprávách z různých důvodů, třeba proto, že jako jedinému u nás mu byl podán lék Remdesivir. Nyní přestal být anonymním člověkem, v druhém díle ho lze vidět i slyšet, udělat si jasnou představu tím nejpřímočařejším způsobem, pomocí vlastních smyslů. S podobnou bezprostřední silou se vyjeví i svědectví jedné nakažené sestry, jaké to je, když vedle vás umírá člověk se stejnou diagnózou, kterou máte vy.

Působí to zdánlivě banálně, ale taková svědectví mají nemalý význam. Je to dotek reality, s nímž se těžko polemizuje, který nelze snadno překroutit. A který dovede zprostředkovat jak tíseň a závažnost choroby, tak i nemalé dojetí, třeba když pan Markovič hovoří o tom, jak se těší na běžný život, na „slunce, trávu, obyčejné věci“.

Nemusí to být jen peklo

Po měsíci v karanténě, kde všichni více než obvykle žijeme naše životy ve virtuálním světě, má najednou jednoduchý formát emočně dobře vybalancovaného doku-soapu obrovskou moc. Ukazuje nám reálnější a soudržnější podobu oněch virtuálních informačních drobků, jimiž se zahlcujeme. Nedávný zdrcující rumunský dokument Kolektiv (Colectiv, 2019, režie Alexander Nanau) o tamním zdravotnictví ukázal nemocniční prostředí bezmála jako peklo. Svět, kde se ředí dezinfekce, kde člověka kvůli všudypřítomné možnosti infekce může zabít banální zákrok. Nemocnice jako součást obřího kolosu korupce na celostátní úrovni, s nímž nelze svést vítězný boj.

Nemocnice v první linii
 

Mnohem skromnější český televizní projekt nyní sleduje lékaře v úplně jiném prostředí a jiných podmínkách. Ve světě, kde se naopak daří pacienty léčit, kde lékař plní nejen roli odborníka, který ví, jaký lék aplikovat, ale také člověka, jenž umí s pacienty prohodit vlídné slovo a dodat síly na duchu.

Měly by to být běžné a samozřejmé věci. A není to jistě komplexní obrázek českého zdravotnictví. Ale sonda do jednoho exponovaného pracoviště přináší přinejmenším „pravidelnou týdenní dávku emocí“ a z tohoto zprofanovaného a vysmívaného hesla jednoho nejmenovaného pořadu dělá slogan, jenž lze dnes víc než kdy jindy brát zcela vážně. Sám si ji rád nechám pravidelně aplikovat, bez nejmenší známky studu.




   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka