Nemocnice jako konejšivé místo

Tomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.
23.04.2020 - Tomáš Stejskal

Nemocnice není prostředím, které by asociovalo klid, pohodu či útěchu. A v době koronavirové to platí obzvlášť. Šestidílný doku-soap České televize Nemocnice v první linii, jehož druhá část se vysílala tento týden, přesto působí takřka terapeuticky. Místo shromažďování čísel, dat a statistik týkajících se nemoci covid-19 zavádí publikum na „místo činu“, mezi doktory, pacienty a jejich emoce.

Sledování doktorů a sester, kteří se starají o lidi nakažené covid-19, i jejich pacientů v průběhu léčby přináší paradoxně pocit, že svět se neřítí do záhuby, ale běží podobným způsobem jako kdykoli jindy. Výpovědi lékařů a sester v prvních dvou dílech cyklu ukazují, že situace v tuzemských nemocnicích je napjatější než za běžného provozu a že nový koronavirus zasahuje do jejich životů třeba tím, že je preventivně izoluje od rodiny či je nutí pracovat v ochranných prostředcích, které se mění podle toho, co je zrovna „na skladě“. Zároveň se však život zdravotníků od běžného provozu zase tak neliší – alespoň prozatím neprožíváme nic srovnatelného se situací v Itálii či Španělsku.

Nemocnice v první linii je projekt, který zrodila současná krize – a to nejen svým tématem. Už samotný formát je ukázkou toho, jak se lidé adaptují v nouzových podmínkách. Jedni podomácku šijí roušky, jiní vymýšlejí nezvyklé žánry. „Nejvíce mě lákalo točit doku-soap v přímém přenosu,“ říká ke vzniku seriálu producent Zdeněk Holý, jehož společnost Vernes spolu s Českou televizí a postprodukční firmou UPP seriál vytváří. „V přímém přenosu“ je možná nadsazené, ale na rozdíl od běžných doku-soapů seriál vzniká epizodu za epizodou, týden po týdnu a jde rovnou do vysílání.
 

Nemocnice v první linii
 

To vše probíhá za přísných podmínek a bezpečnostních opatření. Veškerá natáčecí technika musí být obalená v igelitu, ale rozdělený a izolovaný je i samotný štáb. Režisérka Zuzana Kirchnerová je vlastně spíše jakousi showrunnerkou, která na celý projekt dohlíží. A na místě natáčí placoví režiséři. Natáčení, střih i postprodukce jsou kompletně oddělené, aby se zabránilo jakékoli možnosti šíření nákazy. Výrobu pak komplikují třeba takové věci jako nutnost nechat ležet podepsaný souhlas s natáčením od pozitivních pacientů týden v karanténě, než s ním lze dále manipulovat.

Dokument jako emoční kotva

První dva díly zatím působí jako vítaný protipól dennodenní záplavy dat a novinových titulků, v nichž figurují zástupy lékařů, imunologů, virologů a epidemiologů. Seriál samozřejmě nedává odpověď na dlouhodobé otázky ohledně pandemie, ale může působit jako emoční kotva, neboť ukazuje zblízka to, co doposud často bylo předmětem spekulací. Skoro by se u aktuálního, druhého dílu zdálo, že za chvíli nebude o čem natáčet, když v jeho úvodu lékaři Všeobecné fakultní nemocnice poznamenávají během pravidelného denního hlášení, že na oddělení ze sedmi pacientů zůstanou jen dva. Vše probíhá věcně, bez zlehčování situace, zato s odlehčujícím humorem, který vítají lékaři, sestry, pacienti i diváci.

„Pacienti, kteří si daj nohu přes nohu, maj nejlepší predikci, že to dobře dopadne,“ poznamenává Michal Otáhal, vedoucí lékař oddělení Všeobecné fakultní nemocnice, kde se o pacienty s covid-19 starají. Kamera sleduje překřížená chodidla, z tísnivě vypadajícího světa plného přístrojů se ve chvilce díky uklidňující přítomnosti lékaře stává mnohem útěšnější místo.

Tvůrci jsou ve stejných pozicích jako diváci, také nevědí, co situace přinese během dalšího týdne. A právě v tomhle „týdenním televizním hlášení“ spočívá značná část kouzla projektu. V době, kdy každý den z prohlížečů vyskočí seznam zprávařských titulků, které si mnohdy až komicky protiřečí, tady sledujeme jediný, pozvolna se odvíjející a o to důvěryhodnější příběh.
 

Nemocnice v první linii
 

Prostor nedostávají jen lékaři či sestry, ale také pacienti. Jeden z prvních nakažených, taxikář Robert Markovič, se několik týdnů objevoval ve zprávách z různých důvodů, třeba proto, že jako jedinému u nás mu byl podán lék Remdesivir. Nyní přestal být anonymním člověkem, v druhém díle ho lze vidět i slyšet, udělat si jasnou představu tím nejpřímočařejším způsobem, pomocí vlastních smyslů. S podobnou bezprostřední silou se vyjeví i svědectví jedné nakažené sestry, jaké to je, když vedle vás umírá člověk se stejnou diagnózou, kterou máte vy.

Působí to zdánlivě banálně, ale taková svědectví mají nemalý význam. Je to dotek reality, s nímž se těžko polemizuje, který nelze snadno překroutit. A který dovede zprostředkovat jak tíseň a závažnost choroby, tak i nemalé dojetí, třeba když pan Markovič hovoří o tom, jak se těší na běžný život, na „slunce, trávu, obyčejné věci“.

Nemusí to být jen peklo

Po měsíci v karanténě, kde všichni více než obvykle žijeme naše životy ve virtuálním světě, má najednou jednoduchý formát emočně dobře vybalancovaného doku-soapu obrovskou moc. Ukazuje nám reálnější a soudržnější podobu oněch virtuálních informačních drobků, jimiž se zahlcujeme. Nedávný zdrcující rumunský dokument Kolektiv (Colectiv, 2019, režie Alexander Nanau) o tamním zdravotnictví ukázal nemocniční prostředí bezmála jako peklo. Svět, kde se ředí dezinfekce, kde člověka kvůli všudypřítomné možnosti infekce může zabít banální zákrok. Nemocnice jako součást obřího kolosu korupce na celostátní úrovni, s nímž nelze svést vítězný boj.

Nemocnice v první linii
 

Mnohem skromnější český televizní projekt nyní sleduje lékaře v úplně jiném prostředí a jiných podmínkách. Ve světě, kde se naopak daří pacienty léčit, kde lékař plní nejen roli odborníka, který ví, jaký lék aplikovat, ale také člověka, jenž umí s pacienty prohodit vlídné slovo a dodat síly na duchu.

Měly by to být běžné a samozřejmé věci. A není to jistě komplexní obrázek českého zdravotnictví. Ale sonda do jednoho exponovaného pracoviště přináší přinejmenším „pravidelnou týdenní dávku emocí“ a z tohoto zprofanovaného a vysmívaného hesla jednoho nejmenovaného pořadu dělá slogan, jenž lze dnes víc než kdy jindy brát zcela vážně. Sám si ji rád nechám pravidelně aplikovat, bez nejmenší známky studu.





další blogy autora:

Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
Taktilní ohledávání knihy Generace JihlavaJak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?07.05.2015 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal
Neočekávaná setkáníPrvní příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala30.10.2014 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Omezené spektrum autistického randěníFilmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?01.10.2020 - Martin Šrajer
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová