Nemocnice jako konejšivé místo

Tomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.
23.04.2020 - Tomáš Stejskal

Nemocnice není prostředím, které by asociovalo klid, pohodu či útěchu. A v době koronavirové to platí obzvlášť. Šestidílný doku-soap České televize Nemocnice v první linii, jehož druhá část se vysílala tento týden, přesto působí takřka terapeuticky. Místo shromažďování čísel, dat a statistik týkajících se nemoci covid-19 zavádí publikum na „místo činu“, mezi doktory, pacienty a jejich emoce.

Sledování doktorů a sester, kteří se starají o lidi nakažené covid-19, i jejich pacientů v průběhu léčby přináší paradoxně pocit, že svět se neřítí do záhuby, ale běží podobným způsobem jako kdykoli jindy. Výpovědi lékařů a sester v prvních dvou dílech cyklu ukazují, že situace v tuzemských nemocnicích je napjatější než za běžného provozu a že nový koronavirus zasahuje do jejich životů třeba tím, že je preventivně izoluje od rodiny či je nutí pracovat v ochranných prostředcích, které se mění podle toho, co je zrovna „na skladě“. Zároveň se však život zdravotníků od běžného provozu zase tak neliší – alespoň prozatím neprožíváme nic srovnatelného se situací v Itálii či Španělsku.

Nemocnice v první linii je projekt, který zrodila současná krize – a to nejen svým tématem. Už samotný formát je ukázkou toho, jak se lidé adaptují v nouzových podmínkách. Jedni podomácku šijí roušky, jiní vymýšlejí nezvyklé žánry. „Nejvíce mě lákalo točit doku-soap v přímém přenosu,“ říká ke vzniku seriálu producent Zdeněk Holý, jehož společnost Vernes spolu s Českou televizí a postprodukční firmou UPP seriál vytváří. „V přímém přenosu“ je možná nadsazené, ale na rozdíl od běžných doku-soapů seriál vzniká epizodu za epizodou, týden po týdnu a jde rovnou do vysílání.
 

Nemocnice v první linii
 

To vše probíhá za přísných podmínek a bezpečnostních opatření. Veškerá natáčecí technika musí být obalená v igelitu, ale rozdělený a izolovaný je i samotný štáb. Režisérka Zuzana Kirchnerová je vlastně spíše jakousi showrunnerkou, která na celý projekt dohlíží. A na místě natáčí placoví režiséři. Natáčení, střih i postprodukce jsou kompletně oddělené, aby se zabránilo jakékoli možnosti šíření nákazy. Výrobu pak komplikují třeba takové věci jako nutnost nechat ležet podepsaný souhlas s natáčením od pozitivních pacientů týden v karanténě, než s ním lze dále manipulovat.

Dokument jako emoční kotva

První dva díly zatím působí jako vítaný protipól dennodenní záplavy dat a novinových titulků, v nichž figurují zástupy lékařů, imunologů, virologů a epidemiologů. Seriál samozřejmě nedává odpověď na dlouhodobé otázky ohledně pandemie, ale může působit jako emoční kotva, neboť ukazuje zblízka to, co doposud často bylo předmětem spekulací. Skoro by se u aktuálního, druhého dílu zdálo, že za chvíli nebude o čem natáčet, když v jeho úvodu lékaři Všeobecné fakultní nemocnice poznamenávají během pravidelného denního hlášení, že na oddělení ze sedmi pacientů zůstanou jen dva. Vše probíhá věcně, bez zlehčování situace, zato s odlehčujícím humorem, který vítají lékaři, sestry, pacienti i diváci.

„Pacienti, kteří si daj nohu přes nohu, maj nejlepší predikci, že to dobře dopadne,“ poznamenává Michal Otáhal, vedoucí lékař oddělení Všeobecné fakultní nemocnice, kde se o pacienty s covid-19 starají. Kamera sleduje překřížená chodidla, z tísnivě vypadajícího světa plného přístrojů se ve chvilce díky uklidňující přítomnosti lékaře stává mnohem útěšnější místo.

Tvůrci jsou ve stejných pozicích jako diváci, také nevědí, co situace přinese během dalšího týdne. A právě v tomhle „týdenním televizním hlášení“ spočívá značná část kouzla projektu. V době, kdy každý den z prohlížečů vyskočí seznam zprávařských titulků, které si mnohdy až komicky protiřečí, tady sledujeme jediný, pozvolna se odvíjející a o to důvěryhodnější příběh.
 

Nemocnice v první linii
 

Prostor nedostávají jen lékaři či sestry, ale také pacienti. Jeden z prvních nakažených, taxikář Robert Markovič, se několik týdnů objevoval ve zprávách z různých důvodů, třeba proto, že jako jedinému u nás mu byl podán lék Remdesivir. Nyní přestal být anonymním člověkem, v druhém díle ho lze vidět i slyšet, udělat si jasnou představu tím nejpřímočařejším způsobem, pomocí vlastních smyslů. S podobnou bezprostřední silou se vyjeví i svědectví jedné nakažené sestry, jaké to je, když vedle vás umírá člověk se stejnou diagnózou, kterou máte vy.

Působí to zdánlivě banálně, ale taková svědectví mají nemalý význam. Je to dotek reality, s nímž se těžko polemizuje, který nelze snadno překroutit. A který dovede zprostředkovat jak tíseň a závažnost choroby, tak i nemalé dojetí, třeba když pan Markovič hovoří o tom, jak se těší na běžný život, na „slunce, trávu, obyčejné věci“.

Nemusí to být jen peklo

Po měsíci v karanténě, kde všichni více než obvykle žijeme naše životy ve virtuálním světě, má najednou jednoduchý formát emočně dobře vybalancovaného doku-soapu obrovskou moc. Ukazuje nám reálnější a soudržnější podobu oněch virtuálních informačních drobků, jimiž se zahlcujeme. Nedávný zdrcující rumunský dokument Kolektiv (Colectiv, 2019, režie Alexander Nanau) o tamním zdravotnictví ukázal nemocniční prostředí bezmála jako peklo. Svět, kde se ředí dezinfekce, kde člověka kvůli všudypřítomné možnosti infekce může zabít banální zákrok. Nemocnice jako součást obřího kolosu korupce na celostátní úrovni, s nímž nelze svést vítězný boj.

Nemocnice v první linii
 

Mnohem skromnější český televizní projekt nyní sleduje lékaře v úplně jiném prostředí a jiných podmínkách. Ve světě, kde se naopak daří pacienty léčit, kde lékař plní nejen roli odborníka, který ví, jaký lék aplikovat, ale také člověka, jenž umí s pacienty prohodit vlídné slovo a dodat síly na duchu.

Měly by to být běžné a samozřejmé věci. A není to jistě komplexní obrázek českého zdravotnictví. Ale sonda do jednoho exponovaného pracoviště přináší přinejmenším „pravidelnou týdenní dávku emocí“ a z tohoto zprofanovaného a vysmívaného hesla jednoho nejmenovaného pořadu dělá slogan, jenž lze dnes víc než kdy jindy brát zcela vážně. Sám si ji rád nechám pravidelně aplikovat, bez nejmenší známky studu.




   poslední blogy:
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml