Někdo si z nás vystřelil

Producent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní?
11.07.2019 - Radim Procházka

Má být firma na výrobu zbraní sponzorem filmové přehlídky? To je otázka, kterou si klade skupina filmových profesionálů v otevřeném dopise, který zaslali pořadatelům filmového festivalu v Karlových Varech

Mezi filmaři se letos na festivalu v Karlových Varech diskutovala dvě témata: (ne)účast českých hraných filmů v hlavní soutěži a Zbrojovka coby sponzor festivalu. Zatímco to první patří ke koloritu (alespoň v těch letech, kdy české filmy v soutěži nejsou), to druhé byla novinka.

Ale popořadě. Filmaři (a producenti zvlášť) moc na festivalech na filmy nechodí. Přijedou na necelé tři dny, které mají už dopředu zaplněné schůzkami s kolegy, případně povinnostmi spojenými s uvedením vlastního filmu nebo prezentací budoucího filmu na patřičných akcích zvaných pitchingy. Karlovarský festival je pro mne v tomto směru jedinou výjimkou, protože na něm trávím poslední léta celý týden, takže stíhám chodit i do kina. Ale chodím tam hlavně na staré filmy, abych si doplnil vzdělání. Zážitky, které mi v tomto směru Vary každý rok připraví, jsou nezapomenutelné. Letos třeba Cassavetesovi Manželé, Kubrickovy Stezky slávy nebo Tarrovo Satanské tango rozšířily mou diváckou zkušenost a snad i pohled na vlastní práci. Jen tou retrospektivou egyptského režiséra Júsufa Šahína si nejsem úplně jistý…

Na soutěžní film jsem zašel jen jednou. Sotva jsem se na poslední chvíli vmáčkl do přeplněného hlavního sálu hotelu Thermal na německou Laru. Seděl jsem na balkoně úplně v poslední řadě a pode mnou šumělo skoro 1200 diváků. Už to je silný zážitek. Na pódiu mezitím pěl režisér filmu Jan-Ole Gerster ódy na programového ředitele karlovarského festivalu Karla Ocha, který mu prý uvedením jeho debutu Sakra, kluku! v roce 2012 nastartoval kariéru a jehož považuje za nejloajálnějšího festivalového ředitele na světě. Ano, všechny festivaly si pěstují své autory, a ti jsou k nim za to loajální. Jak kdysi sebeironicky prohlásil Aki Kaurismäki, jeho filmy prý do uvedení na festivalu v Cannes nezajímaly ani členy vlastního filmového štábu, zatímco po Cannes se všechno změnilo. Někdy může být loajalita trochu zvrhlá, to když Lars von Trier v žertu poruší společenská tabu, ale i to k festivalům od nepaměti patří.

Čeští filmaři a karlovarští festivaloví pořadatelé ale k sobě příliš loajální nejsou. Vzájemně si spíš nedůvěřují. Vím, že mé kritické poznámky, které jsem kdy směrem k festivalovému štábu měl, byly jen diplomatickým „podotknutím“ ve srovnání s jízlivostí a vulgaritami, které občas musejí festivaloví kurátoři (nejen ti karlovarští) od tvůrců snášet.

I když doma asi není nikdo prorokem. Vzpomínám si na debaty s německými koproducenty nad filmem Schmitke. Zatímco já jsem snil svůj sen, že se konečně podívám s filmem na Berlinale, oni nad tím mávali rukou a pošilhávali po hlavní karlovarské soutěži. Nakonec jsme všichni spokojeně premiérovali v „neutrálním“ a neméně prestižním jihokorejském Pusanu.

Co znamená být v hlavní karlovarské soutěži?

Pohybuji se v tomto textu argumentačně ve velmi tekutých píscích… Ale proč ne. Mají ti, kteří o programu rozhodují, za nás nevděčníky bojovat? A jak přesně má taková podpora vypadat, kde jsou její hranice, když žádná objektivní měřítka neexistují? To, že karlovarský festival odpromítal letos ve světové premiéře film Bohdana Karáska Karel, já a ty, je od nich skvělé a v kontextu distribučních společností, které jsou zatím k filmu velmi odtažité, i odvážné. Proč ale nebyl tenhle pronikavý debut ve vedlejší (převážně rovněž debutantské) soutěži Na východ od Západu, mi není jasné. Možná že jeho nadšenému přijetí domácími kritiky napomohlo, že se objevil ukrytý až docela vzadu, v té téměř nejnenápadnější sekci České filmy 2018–2019. V sekci Na východ od Západu zato skončil Michal Hogenauer s dlouho očekávanými Tichými doteky. O filmu byvšího účastníka studentského Cannes se říkalo, že vloni by v hlavní karlovarské soutěži nejspíš byl, ale protože tím „pohrdl“ a čekal, zda vzbudí zájem největších světových přehlídek, a do Varů se vrátil až poté, už byl jako nevděčný syn odsunut do vedlejší karlovarské sekce.

A do třetice Staříci, hraný debut dokumentaristů Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Film byl zařazen do sekce Hlavní program – mimo soutěž. To je statut, jenž se zpravidla uděluje starším filmům, jejichž autor na festivalu obvykle převezme cenu za celoživotní dílo (letos to byl například kameraman Vladimír Smutný s filmem Zánik samoty Berhof). Přijde mi to pro Staříky jako luxusní pranýř, který ještě zdůraznil fakt, že se na tiskové konferenci mluvilo o přísném výběru a kvalitě, jichž musejí všichni dostát. Subverze, aktuálnost a tvůrčí odvaha, byť třeba řemeslně ne stoprocentní, tak silným argumentem nejsou. Zde se sluší podotknout, že mezi odborníky právě soutěžní sekce oddělují "zrno od plev". Sledují se nejpozorněji ze všech, mají největší váhu. Odrážejí vkus i vliv pořadatelů a měly by prokazovat i kvalitu filmařů. 

Výsledek obrázku pro staříci and ondřej provazník a martin dušek

Z filmu Staříci autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník

Festival v Cannes každoročně promítá v soutěži až čtyři francouzské filmy. Nabízí se srovnání: francouzský festival je státní, u karlovarského festivalu je sice stát hlavním sponzorem, ale jinak jde o soukromou firmu. Jak se taková věc promítne do programování, těžko říct. Možná paradoxně větší nezávislostí. Jako šéf programu státního festivalu by možná Karel Och musel více prosazovat domácí tvůrce, jako zaměstnanec soukromníka se může více řídit vlastním vkusem, se kterým můžeme, nebo nemusíme souhlasit. Stejně si ale myslím, že mezi filmaři a festivalovým štábem nepanuje dostatečná shoda na společném poslání či naladění pro společnou věc. A letos se to projevilo ještě úplně jinak.

We love shooting?

Někdy v polovině festivalu zasedla na jednom z balkonů hotelu Thermal ke kulatému stolu skupina producentů a jedna režisérka, aby se poradili na dalším postupu. (Jiné než kulaté stoly na tom balkoně neměli, ale i tak mi to přišlo symbolické.) Dva týdny předtím sociální sítě ironicky komentovaly reklamu na jednoho ze sponzorů karlovarského festivalu, kterým byla Zbrojovka. Reklama si v angličtině pohrávala se dvěma významy slova „shoot“, tedy natáčet i střílet. „We love shooting“ s podotekem „For those who know“ pohoršilo hodně lidí a režisérku Terezu Nvotovou vedlo k sepsání otevřeného dopisu. Vyzýval vedení festivalu ke zvážení, zda má být firma na výrobu zbraní sponzorem filmové přehlídky. K dopisu se v následujících hodinách rychle přidaly desítky osobností českého filmu. Karlovarští pořadatelé reagovali uraženým posměchem a napůl žertem míněnými výhrůžkami, že už nás za rok nepozvou. Kolega David Ondříček je podpořil v diskuzi na sociálních sítích přirovnáním k pozvání na večeři, kde někdo veřejně upozorní hostitele, že má hovno na kalhotách. Ale to je přece zásadní nepochopení. Pořadatel karlovarského festivalu sice je na rozdíl od Cannes soukromou firmou, jak bylo řečeno výše, ale festival je společným dílem nás všech. Nejen proto, že stát je jeho největším financiérem, ale také proto, že na něm promítáme naše filmy. To není pozvání na večeři, to je společný úkol, nebo snad dokonce poslání.[1]

Pokud bychom nahlédli Karlovy Vary v době festivalu jako mocenské pole, pak zde najdeme dva póly – hotel Thermal, hlavní stan filmařů, a hotel Pupp, kde se scházejí právě sponzoři a další celebrity. Někdy mám pocit, že festivaloví pořadatelé (generačně, vzděláním i svojí prací s námi velmi spříznění) jsou z velké části mentálně v Puppu.

Z energie a atmosféry toho sezení filmařů mám ale radost. Rozhodně to nebyla parta „neomarxistů“, jak před časem část filmařské obce lacině a účelově onálepkoval festivalový ředitel Jiří Bartoška. Sešli se tam „těžké váhy“ s populárními filmy se statisíci diváků na kontě i ti, kteří zvedají stále výše českou vlajku na nejvýznamnějších světových festivalech. A všichni se úplně přirozeně shodovali na tom, že továrna na zbraně není normální sponzor, a zcela spontánně to dali veřejně najevo. Nikdy tím ale nemínili zpochybnit velkolepé snažení mnoha lidí, kteří za organizací karlovarského filmového svátku každoročně stojí.                

Umělecky silné kinematografie – často nazývané novými vlnami – vyrůstaly vždy na negaci a vymezení se vůči filmovému i společenskému establishmentu. Dnes slavné tvůrce tak zvané rumunské nové vlny ve své době oficiální rumunské filmové instituce ignorovaly tak okatě, až jim to museli připomenout zahraniční kolegové, kteří už tyto filmy v té době dobře znali, uznávali a promítali na nejvýznamnějších světových festivalech. U nás je to dnes jiné – máme podmínky, o jakých se nám po desetiletí nesnilo. A máme festival, který si rok za rokem upevňuje silné postavení mezi světovými přehlídkami. Nezapomínejme kvůli tomu na společný úkol ani na to, že veřejná kritika je samozřejmou součástí jakéhokoliv sebevědomého prostředí, ať už se to týká programování festivalu, nebo seznamu jeho sponzorů.    



[1] Do odevzdání tohoto textu pořadatelé karlovarského festivalu neodpověděli na výzvu filmařů ke společné schůzce, která vzešla z onoho večerního sezení u kulatého stolu.

 





další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml