Někdo si z nás vystřelil

Producent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní?
11.07.2019 - Radim Procházka

Má být firma na výrobu zbraní sponzorem filmové přehlídky? To je otázka, kterou si klade skupina filmových profesionálů v otevřeném dopise, který zaslali pořadatelům filmového festivalu v Karlových Varech

Mezi filmaři se letos na festivalu v Karlových Varech diskutovala dvě témata: (ne)účast českých hraných filmů v hlavní soutěži a Zbrojovka coby sponzor festivalu. Zatímco to první patří ke koloritu (alespoň v těch letech, kdy české filmy v soutěži nejsou), to druhé byla novinka.

Ale popořadě. Filmaři (a producenti zvlášť) moc na festivalech na filmy nechodí. Přijedou na necelé tři dny, které mají už dopředu zaplněné schůzkami s kolegy, případně povinnostmi spojenými s uvedením vlastního filmu nebo prezentací budoucího filmu na patřičných akcích zvaných pitchingy. Karlovarský festival je pro mne v tomto směru jedinou výjimkou, protože na něm trávím poslední léta celý týden, takže stíhám chodit i do kina. Ale chodím tam hlavně na staré filmy, abych si doplnil vzdělání. Zážitky, které mi v tomto směru Vary každý rok připraví, jsou nezapomenutelné. Letos třeba Cassavetesovi Manželé, Kubrickovy Stezky slávy nebo Tarrovo Satanské tango rozšířily mou diváckou zkušenost a snad i pohled na vlastní práci. Jen tou retrospektivou egyptského režiséra Júsufa Šahína si nejsem úplně jistý…

Na soutěžní film jsem zašel jen jednou. Sotva jsem se na poslední chvíli vmáčkl do přeplněného hlavního sálu hotelu Thermal na německou Laru. Seděl jsem na balkoně úplně v poslední řadě a pode mnou šumělo skoro 1200 diváků. Už to je silný zážitek. Na pódiu mezitím pěl režisér filmu Jan-Ole Gerster ódy na programového ředitele karlovarského festivalu Karla Ocha, který mu prý uvedením jeho debutu Sakra, kluku! v roce 2012 nastartoval kariéru a jehož považuje za nejloajálnějšího festivalového ředitele na světě. Ano, všechny festivaly si pěstují své autory, a ti jsou k nim za to loajální. Jak kdysi sebeironicky prohlásil Aki Kaurismäki, jeho filmy prý do uvedení na festivalu v Cannes nezajímaly ani členy vlastního filmového štábu, zatímco po Cannes se všechno změnilo. Někdy může být loajalita trochu zvrhlá, to když Lars von Trier v žertu poruší společenská tabu, ale i to k festivalům od nepaměti patří.

Čeští filmaři a karlovarští festivaloví pořadatelé ale k sobě příliš loajální nejsou. Vzájemně si spíš nedůvěřují. Vím, že mé kritické poznámky, které jsem kdy směrem k festivalovému štábu měl, byly jen diplomatickým „podotknutím“ ve srovnání s jízlivostí a vulgaritami, které občas musejí festivaloví kurátoři (nejen ti karlovarští) od tvůrců snášet.

I když doma asi není nikdo prorokem. Vzpomínám si na debaty s německými koproducenty nad filmem Schmitke. Zatímco já jsem snil svůj sen, že se konečně podívám s filmem na Berlinale, oni nad tím mávali rukou a pošilhávali po hlavní karlovarské soutěži. Nakonec jsme všichni spokojeně premiérovali v „neutrálním“ a neméně prestižním jihokorejském Pusanu.

Co znamená být v hlavní karlovarské soutěži?

Pohybuji se v tomto textu argumentačně ve velmi tekutých píscích… Ale proč ne. Mají ti, kteří o programu rozhodují, za nás nevděčníky bojovat? A jak přesně má taková podpora vypadat, kde jsou její hranice, když žádná objektivní měřítka neexistují? To, že karlovarský festival odpromítal letos ve světové premiéře film Bohdana Karáska Karel, já a ty, je od nich skvělé a v kontextu distribučních společností, které jsou zatím k filmu velmi odtažité, i odvážné. Proč ale nebyl tenhle pronikavý debut ve vedlejší (převážně rovněž debutantské) soutěži Na východ od Západu, mi není jasné. Možná že jeho nadšenému přijetí domácími kritiky napomohlo, že se objevil ukrytý až docela vzadu, v té téměř nejnenápadnější sekci České filmy 2018–2019. V sekci Na východ od Západu zato skončil Michal Hogenauer s dlouho očekávanými Tichými doteky. O filmu byvšího účastníka studentského Cannes se říkalo, že vloni by v hlavní karlovarské soutěži nejspíš byl, ale protože tím „pohrdl“ a čekal, zda vzbudí zájem největších světových přehlídek, a do Varů se vrátil až poté, už byl jako nevděčný syn odsunut do vedlejší karlovarské sekce.

A do třetice Staříci, hraný debut dokumentaristů Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Film byl zařazen do sekce Hlavní program – mimo soutěž. To je statut, jenž se zpravidla uděluje starším filmům, jejichž autor na festivalu obvykle převezme cenu za celoživotní dílo (letos to byl například kameraman Vladimír Smutný s filmem Zánik samoty Berhof). Přijde mi to pro Staříky jako luxusní pranýř, který ještě zdůraznil fakt, že se na tiskové konferenci mluvilo o přísném výběru a kvalitě, jichž musejí všichni dostát. Subverze, aktuálnost a tvůrčí odvaha, byť třeba řemeslně ne stoprocentní, tak silným argumentem nejsou. Zde se sluší podotknout, že mezi odborníky právě soutěžní sekce oddělují "zrno od plev". Sledují se nejpozorněji ze všech, mají největší váhu. Odrážejí vkus i vliv pořadatelů a měly by prokazovat i kvalitu filmařů. 

Výsledek obrázku pro staříci and ondřej provazník a martin dušek

Z filmu Staříci autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník

Festival v Cannes každoročně promítá v soutěži až čtyři francouzské filmy. Nabízí se srovnání: francouzský festival je státní, u karlovarského festivalu je sice stát hlavním sponzorem, ale jinak jde o soukromou firmu. Jak se taková věc promítne do programování, těžko říct. Možná paradoxně větší nezávislostí. Jako šéf programu státního festivalu by možná Karel Och musel více prosazovat domácí tvůrce, jako zaměstnanec soukromníka se může více řídit vlastním vkusem, se kterým můžeme, nebo nemusíme souhlasit. Stejně si ale myslím, že mezi filmaři a festivalovým štábem nepanuje dostatečná shoda na společném poslání či naladění pro společnou věc. A letos se to projevilo ještě úplně jinak.

We love shooting?

Někdy v polovině festivalu zasedla na jednom z balkonů hotelu Thermal ke kulatému stolu skupina producentů a jedna režisérka, aby se poradili na dalším postupu. (Jiné než kulaté stoly na tom balkoně neměli, ale i tak mi to přišlo symbolické.) Dva týdny předtím sociální sítě ironicky komentovaly reklamu na jednoho ze sponzorů karlovarského festivalu, kterým byla Zbrojovka. Reklama si v angličtině pohrávala se dvěma významy slova „shoot“, tedy natáčet i střílet. „We love shooting“ s podotekem „For those who know“ pohoršilo hodně lidí a režisérku Terezu Nvotovou vedlo k sepsání otevřeného dopisu. Vyzýval vedení festivalu ke zvážení, zda má být firma na výrobu zbraní sponzorem filmové přehlídky. K dopisu se v následujících hodinách rychle přidaly desítky osobností českého filmu. Karlovarští pořadatelé reagovali uraženým posměchem a napůl žertem míněnými výhrůžkami, že už nás za rok nepozvou. Kolega David Ondříček je podpořil v diskuzi na sociálních sítích přirovnáním k pozvání na večeři, kde někdo veřejně upozorní hostitele, že má hovno na kalhotách. Ale to je přece zásadní nepochopení. Pořadatel karlovarského festivalu sice je na rozdíl od Cannes soukromou firmou, jak bylo řečeno výše, ale festival je společným dílem nás všech. Nejen proto, že stát je jeho největším financiérem, ale také proto, že na něm promítáme naše filmy. To není pozvání na večeři, to je společný úkol, nebo snad dokonce poslání.[1]

Pokud bychom nahlédli Karlovy Vary v době festivalu jako mocenské pole, pak zde najdeme dva póly – hotel Thermal, hlavní stan filmařů, a hotel Pupp, kde se scházejí právě sponzoři a další celebrity. Někdy mám pocit, že festivaloví pořadatelé (generačně, vzděláním i svojí prací s námi velmi spříznění) jsou z velké části mentálně v Puppu.

Z energie a atmosféry toho sezení filmařů mám ale radost. Rozhodně to nebyla parta „neomarxistů“, jak před časem část filmařské obce lacině a účelově onálepkoval festivalový ředitel Jiří Bartoška. Sešli se tam „těžké váhy“ s populárními filmy se statisíci diváků na kontě i ti, kteří zvedají stále výše českou vlajku na nejvýznamnějších světových festivalech. A všichni se úplně přirozeně shodovali na tom, že továrna na zbraně není normální sponzor, a zcela spontánně to dali veřejně najevo. Nikdy tím ale nemínili zpochybnit velkolepé snažení mnoha lidí, kteří za organizací karlovarského filmového svátku každoročně stojí.                

Umělecky silné kinematografie – často nazývané novými vlnami – vyrůstaly vždy na negaci a vymezení se vůči filmovému i společenskému establishmentu. Dnes slavné tvůrce tak zvané rumunské nové vlny ve své době oficiální rumunské filmové instituce ignorovaly tak okatě, až jim to museli připomenout zahraniční kolegové, kteří už tyto filmy v té době dobře znali, uznávali a promítali na nejvýznamnějších světových festivalech. U nás je to dnes jiné – máme podmínky, o jakých se nám po desetiletí nesnilo. A máme festival, který si rok za rokem upevňuje silné postavení mezi světovými přehlídkami. Nezapomínejme kvůli tomu na společný úkol ani na to, že veřejná kritika je samozřejmou součástí jakéhokoliv sebevědomého prostředí, ať už se to týká programování festivalu, nebo seznamu jeho sponzorů.    



[1] Do odevzdání tohoto textu pořadatelé karlovarského festivalu neodpověděli na výzvu filmařů ke společné schůzce, která vzešla z onoho večerního sezení u kulatého stolu.

 





další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka