Největší síla je v prosté výpovědi

Jaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.
07.01.2021 - Dan Moravec

Koláž Aňi Jakš k Anatomii strachu pro Audionaut

Je to staré jako my. Už od pravěku sedáváme kolem ohňů a vyprávíme si děsivé příběhy. Na táborech, na chatě, v lese, u krbu, sedíme ve tmě kolem bezpečí světla a posloucháme.

Rádi se totiž bojíme.

Bojíme se rádi v bezpečí, pod kontrolou, bezpečně, protože nás takové poslouchání uvolňuje, jsme šťastni, že podobnou zkušenost nemáme, a zároveň víme, že podobnou zkušenost můžeme kdykoli mít. A nevíme kdy, kde, s kým a z čeho.

Děsí nás, když strach přijde bez kontroly, nečekaně, převálcuje nás a zvítězí.

Mudrci říkají, že je jen jeden strach – strach z nebytí. A je to paradoxní, protože podle mudrců nemůžeme nebýt.

Strach potřebujeme k přežití a strach nás zároveň může zabít.

Ta ambivalence je rajcovní.

Pestrost našich strachů

„A čeho se bojíš ty?“ ptají se tvůrci pětidílného podcastového cyklu Anatomie strachu z produkce Audionautu: autoři Brit Jensen a Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold. A vybrali pestře. Strach z neznáma, z milovaného člověka, z výšky, ze smrti a zničení planety našimi odpady v dílech Les, Okno, Štafle, Rádio a Kafe.

Tu pestrost chápu, vítám ji a zároveň mi trochu vadí. Dramaturgicky těká ve snaze obsáhnout, ale já někde uvnitř nepotřebuju obsáhnout. Ano, je to rozmanité, ale… Každý díl je svébytný, nezávislý. Neměly by ty díly být hlubší? Podrobnější? Víc propojené? Jdou propojit? Stojí vedle sebe? Ústrojně? Co mi tam chybí? Chybí vůbec něco? Po dvou týdnech od poslechu čtu, že tvůrci chtěli natočit osm dílů a pečlivě hledali právě onu pestrost. Je nutná?
 

Koláž Aňi Jakš k Anatomii strachu pro Audionaut
 

Dokumentaristka Brit Jensen to nemá jednoduché. Spolu s Magdalenou Sodomkovou přinesly do českého prostředí žánr podcastové true detektivky svým dílem Matematika zločinu, užily si svoje (ocenění i obstrukce) a určitě s tím byl nějak spojený i strach. Ten Brit velmi zajímá (viz dokumenty Peklíčko, Umřít a přežít to). Sama říká: „Naše strachy o nás hodně vypovídají. Jsou jako škvírky ve dveřích, přes které vidíme přímo do nitra lidské podstaty – pokud na to najdeme odvahu.“ Odvahu nachází a přináší (tentokrát spolu s Jiřím Slavičínským, oceňovaným autorem převážně zahraničních projektů) do Česka další neznámý, ale za hranicemi velmi oblíbený a zavedený žánr – true horror. A být průkopníkem nemusí být snadné.

Anatomie strachu je pro české prostředí nová, svěží, jiná, jednoduchá a přesně cílící. V prostotě je krása, největší síla je v prosté výpovědi. Už slyším hlasy, že chybí odborníci (tahle nudná potřeba je české specifikum), že se vlastně nic nevyřeší, že to nemá kontext a tak dále. Zaplať pánbůh, že nemá. Protože právě takhle se postupem poslechu dostáváme do pozice těch, kteří se (odvážně, což je legrační, když jsou to hrdinové strachu) svěřují s tím, co zažili, čeho se nejvíce bojí. A je to tak obyčejné, že to osloví každého z nás. Protože se bojíme úplně stejně.

Trojí autorská meta

Jste tam. Naplno. Až magicky. Běžíte lesem, kinkláte se na štaflích nebo umíráte v nemocnici. Autoři se nebojí rozbít tok řeči do opakujících se lámaných beatů, výpověď se rozpadá, zaskočená silou emoce, překrývá se a znovu se láme, vrší se a je to zvukově skvěle vystižená paralýza, kdy vám ztuhne celé tělo, myšlení, řeč, protože vás ochromil strach. Jak přesné. Opakování spojek „a“ (hlavně v díle Les), zdánlivě neupravený proud řeči, hledání správného vyjádření s pomocí „jako“, překrývání, samply slov… Provokující. Autenticky vtahující.

A umím si představit to pokušení nenechat příběh jen hrdinům vyprávění, kteří mluví, svěřují se. To oni se báli a autor může snadno podlehnout potřebě jim příběh okořenit, pozměnit, přivlastnit si ho ke svému obrazu nebo ho vygradovat podle svého. (Znáte tu potřebu skákat do řeči a říkat: Ale já…) A přesně tohle Jensen a Slavičínský neudělají. V oné (samozřejmě, že dramaturgicky upravené) autenticitě, kdy nechávají na respondentovi, aby se vypořádal s tím, co zažil, a sdílel to s námi, vidím největší plus, dosaženou metu cyklu. Autorské pokorné upozadění. Jistě, že autoři zkrátili hodinové výpovědi, cizelovali, ale nic nevypadlo, nic se neumenšilo, nic svého do toho nevložili, jen to celé povýšili, osekali na dřeň, vyhmátli.
 

"Jste tam. Naplno. Až magicky. Běžíte lesem, kinkláte se na štaflích nebo umíráte v nemocnici. Autoři se nebojí rozbít tok řeči do opakujících se lámaných beatů, výpověď se rozpadá, zaskočená silou emoce, překrývá se a znovu se láme, vrší se a je to zvukově skvěle vystižená paralýza, kdy vám ztuhne celé tělo, myšlení, řeč, protože vás ochromil strach. Jak přesné."
 

To je první meta. Tou druhou je vedení rozhovoru, ze kterého slyšíme jen odpovědi, ale jasně cítíme, že to je rozhovor. A tím, jak autoři upozadili sebe, je to rozhovor intimní, otevřený, autentický a hlavně – každý z hrdinů komunikuje s námi, posluchači. Miriam a Johny, Simona, Anna Marie, Marek a Kryštof si se mnou povídají, a i když mlčím a většinou pociťuji to, co oni, je to živý dialog, zdaleka nekončící dokončenou výpovědí.

Vyvolat takový pocit není jen tak. Pomáhá zpřítomnění situací, ale to je jen nástroj, sám o sobě nestačí. Cítíte totiž napojení. Druhá meta obou autorů.

Napojení umožňuje v celé té obyčejnosti prožívat mnohé vrstvy výpovědí. Proto se s nimi bojíme, proto někdy nesouhlasíme, divíme se, jsme prostě s nimi. A to je všechno.
 

Ilustrační fotografie k Anatomii strachu. Zdroj FB Audionautu
 

Audiovyprávění najednou dosahuje hrany svých možností. Vplížit se, pohltit, imaginovat a zapomenout na rozdíly já versus oni. Až na to, že u toho „ohně, kde se vyprávějí děsivé příběhy“, sedíme sami. Se sluchátky na uších. A osvobozuje to. Až terapeuticky.

Během poslechu se přistihuju, že právě teď musí přijít pauza, kdy potřebuju strnout spolu s hrdiny v té jedinečné chvíli. A ona přijde. (Nejmarkantnější v díle Rádio.) Práce s pauzami je intuitivní a opět přesná.

Průnik do dalších možností

A zvuk. Martin Ožvold odvedl práci, kterou nevnímáte na první dobrou, ale podprahově se vám zarývá pod kůži, organicky se spojuje s vyslovovaným, s tokem řeči, graduje, ustupuje, je živá. Je živá stejně jako zkušenosti vyprávějících hrdinů. Tedy většinou vlastně nepříjemná, znepokojující, nic nikde nevyčnívá, neruší, o zvuku vím i nevím zároveň. To je umění. Třetí meta cyklu.

Anatomie strachu je vyzrálá, sebevědomá snaha zkušených tvůrců pootevřít hlubiny strachu v nás. A daří se jí to všemi prostředky, které používá. Nakonec i zájmem a svobodným nadšením, které je z práce cítit. Takhle nějak měla vypadat DokuVlna na Radiu Wave ve svých začátcích. Ale nemůžu si odpustit jeden velmi silný dojem z celého cyklu. Proč mám pocit, že je to jen rozehřívání se k něčemu ještě hlubšímu, podvědomá příprava na pátrání ještě osobnější, kde posluchač a poslouchané mohou už beze zbytku splynout?

Jako by si Jensen a Slavičínský osahávali tematický i žánrový terén. Jako by až v průběhu realizace cyklu začínali chápat, že toto je vlastně maximum možného. Teď to tedy udělali a najednou se něco otevřelo, až teď, průnik do dalších možností, které je předtím vůbec nenapadly. Ale bez této zkušenosti by to nešlo, nemohli vědět, že to existuje. Teď už to vědí. A věřím, že nám to ukážou ve své další společné práci. Na tu se opravdu těším.
 






   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková