Ne každý dokument je vidět

První příspěvek dok.blogu pojednává o poetice rozhlasového dokumentu
26.09.2014 - Štěpán Kubalík

Jestliže Michael Renov považoval dokumentární film za tu „nejméně diskutovanou a zkoumanou krajinu filmové říše“, pak rozhlasový dokument, pokud jde o zájem teoretiků, představuje asi to nejopomíjenější pole kulturní produkce vůbec. Ani uznávaná Kellyho Encyklopedie estetiky neobsahuje o rozhlasovém dokumentu žádnou zmínku; obecné heslo „Dokument“ sice v encyklopedii nalezneme, ale to pouze odkazuje k jinému heslu, k heslu „Film“, které nabízí zvláštní sekci věnovanou dokumentární filmové tvorbě. Stejně tak naše jazyková praxe potvrzuje privilegovanost filmového dokumentu; použití blíže neurčeného termínu „dokument“ je chápáno jednoznačně jako odkaz k filmovému dílu. Film je zkrátka v kontextu dokumentární tvorby takříkajíc bezpříznakovým členem.

Dalo by se namítnout, že kompendium estetických pojmů není zrovna tím nejvhodnějším zdrojem, na který bychom se měli pro přehled o stavu bádání o rozhlasovém dokumentu obracet. Na to lze odpovědět, že jedině estetická funkce udržuje (byť velmi pozvolnou a velmi prostupnou) hranici mezi dokumentárním dílem a prostým sdělením. Svébytnou kategorii, nacházející se na hranici umění, z dokumentu tvoří, na jedné straně, posílení přítomnosti rétorické funkce, tedy schopnosti předkládaného sdělení přesvědčit publikum o své pravdě, a na straně druhé zase skutečnost, že se v něm rétorická funkce neoddělitelně prolíná s funkcí estetickou. Aristotelés, i když jeho zkušenosti a myšlení byl moderní pojem estetické funkce a hodnoty pochopitelně cizí, pojednává mnohé otázky, kterým se věnoval v Rétorice, zároveň i v Poetice, což svědčí o tradičně vnímané blízké příbuznosti těchto dvou oblastí kulturní praxe. Jazykové figury, stavba verše, rytmus řeči a další témata najdeme rozpracovány v obou spisech.

Zůstává tedy otázka, proč z hlediska teorie stojí rozhlasový dokument zcela ve stínu toho filmového? Základní důvod lze odvodit z obecně uznávané privilegovanosti filmového záznamu (zachycení pohyblivého obrazu spolu se zvukem) coby informačně bohatšího média. Tento pohled vychází z „lidového“ pojetí dokumentu jakožto zrcadlení reality; rozhlasový dokument, nahlížen tímto prizmatem, pak jednoduše postrádá obraz, a je proto na místě dávat přednost zvukovému filmu. Pochopitelně, pokud bychom začali kriticky zkoumat konstituci dokumentárního díla jakožto komplexního znaku, který nikdy není nějakým čistým indexem reality (tedy znakem, jehož podoba je kauzálně ovlivněna tím, k čemu odkazuje), ale naopak, v těch nejpodstatnějších ohledech jde o znak arbitrární, o artefakt („indexikálnost“ nanejvýše charakterizuje jistou část materiálu či rekvizit, které autor při tvorbě celku díla používá), pak bychom narazili na zajímavější, subtilnější důvody absence teorie rozhlasového dokumentu.

Domnívám se, že jedním z nich by patrně byl poukaz na příbuznost (hraničící s identitou) rozhlasového dokumentu s rozhlasovou tvorbou dramatickou. A rozhlasové hry spadají do zájmu divadelní, potažmo literární vědy, tedy uměnovědné teorie s nejdelší tradicí. Snad proto se nezdá být významné rozvíjet zvláštní reflexi tohoto odvětví. Z opačné strany bychom zase mohli poukázat na způsob, jakým jsou v dnešní době posluchači zvyklí rozhlasové vysílání převážně vnímat; rozhlas poslouchají primárně jako tzv. proudové vysílání, tj. sled kratších vstupů, aktuálních zpráv, komentářů, rozhovorů. V důsledku toho se rozpouští jasnější hranice mezi dokumentárním dílem a běžnou publicistickou relací věnovanou aktuálnímu dění; komentáře prolínající se s rozhovory s aktéry líčených událostí, případně se zvukovým záznamem z místa dění představují běžnou skladbu jakékoli publicistické relace a představa rozsáhlejšího dramaturgického celku a trpělivost s jeho poslechem se vytrácí. Vše se mísí v jeden tok průběžného zpravodajství. Pravděpodobně i z tohoto důvodu je obtížné vůbec obhájit kategorii rozhlasové dokumentární tvorby jako svébytnou a tudíž i rozvíjet její teorii.

Navzdory popsané situaci se domnívám, že rozhlasový dokument si zvláštní pozornost zaslouží. A to zejména v kontextu tak dlouhé tradice rozhlasové tvorby, jakou je ta česká. Už jenom otázka, zda pro analýzu rozhlasového dokumentu skutečně postačí pojmové nástroje etablované již při zkoumání jiných druhů tvorby, anebo zda si zaslouží své vlastní, vyzývá k zamyšlení. A blog na stránkách dok.revue je pro takové zkoumání více než vhodným místem. Ve svých dalších příspěvcích se proto budu pokoušet do této nejméně diskutované a zkoumané krajiny dokumentu pronikat.


Medailon autora


Štěpán Kubalík působí na katedře estetiky FF UK, kde dokončuje disertaci o pojmu estetických vlastností a vyučuje analytickou estetiku. Pro dok.revue přeložil dvě teoretické studie. Ve volném čase poslouchá rádio, hraje badminton a pouští draky v okolí Myslíva.





další blogy autora:

Hrdinové s otazníkemŠtěpán Kubalík si ve svém blogu o rozhlasových dokumentech klade otázku, proč si neumíme spojit události minulé s aktuální situací. Je na vině jednoduchá schematičnost představy o hrdinství?01.10.2015 - Štěpán Kubalík
Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš,
že je to možné
Štěpán Kubalík si v souvislosti s dokumentárním cyklem Příběhy 1. světové války klade otázku, zda vůbec dokáže současné lidstvo pochopit hrůzy války a poznat svého nepřítele.13.08.2015 - Štěpán Kubalík

Nic netrvá věčně. Dokument a smysl koncůRozhlasový dokument Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ Karolíny Opatřilové vyprovokoval Štěpána Kubalíka k opětovnému položení otázky po hranicích dokumentu. Jaký je rozdíl mezi dokumentem a reportáží?11.06.2015 - Štěpán Kubalík
Archiv a archeologieLze Foucaultův pojem archivu aplikovat na jeden z pořadů Českého rozhlasu? Zamyšlení nad veřejnoprávní archeologií na stanici Plus.02.04.2015 - Štěpán Kubalík
Téma a příběhPrestižní přehlídky Prix Europa 2014 se mezi desítkou nejlepších zúčastnil i český radiodokument Máma v kalhotách. Jak se liší od vítězného švédského díla?29.01.2015 - Štěpán Kubalík
Mezi reportáží a rozhlasovou hrouŠtěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.20.11.2014 - Štěpán Kubalík

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml