Na obranu smluv aneb Pořádek dělá přátele (dokonce i mezi umělci)

„Vězte, že se stostránkovou smlouvou, která pojednává o vytvoření jednodenního výkonu komparzisty ve středometrážním filmu, opravdu není něco v pořádku,“ varuje Ivan David před podceňováním jakýchkoliv smluv.
11.08.2016 - Ivan David

Právník je člověk, který řeší problém, o kterém jste nevěděli, že ho máte, způsobem, kterému nerozumíte.

Tolik alespoň pravil nápis na tričku, které jsem onehdy zahlédl prodávat. K exaktnosti této definice je sice možno mít výhrady (nelze identickým způsobem popsat třeba psychiatra?), nicméně vystihuje jednu specifickou vlastnost, která je skutečně právě právníkům často připisována: zbytečnost. Nebyl by snad svět jedním kvetoucím růžovým sadem, nad kterým by slunce nikdy nezapadalo, kdyby právníci konečně začali dělat něco užitečného?

Vezměme si kupříkladu smlouvy. Každý rozumný člověk ví, že smlouvy jsou zbytečné. V nedávné reklamní kampani pro nejmenovanou banku jeden z úspěšných českých podnikatelů tvrdí, že nejlepší smlouva, kterou kdy uzavřel, „je napsána ručně na kusu papíru“, a vzápětí upřesňuje, že „podání ruky je ta nejpevnější smlouva“. Vždyť je to jasné: K čemu všechny ty mnohastránkové dokumenty naplněné ustanoveními, kterým stejně nikdo nemůže rozumět (a které tedy určitě ukrývají jenom různé kulišárny), když rozumní lidé se přece vždycky domluví u piva?

Tímto způsobem uvažuje i řada lidí pohybujících se v umělecké branži. Mnohokrát jsem se zde setkal s tím, že určití jedinci odmítají uzavřít jakoukoliv smlouvu, jejíž text přesahuje jednu stránku formátu A4 (a i kdyby původní návrh smlouvy byl třeba desetistránkový, protože pojednává o nějaké relativně složité záležitosti, musí být zkrácen na tento rozsah). Jiní – zřejmě z pověrčivosti – zásadně neuzavřou takovou smlouvu, která by obsahovala symbol paragrafu (§) nebo jiným způsobem naznačovala, že existují nějaké právní předpisy mimo text smlouvy. Konečně jsou i tací, kteří se snaží vyzrát na krušný osud tím, že zásadně „neuzavírají smlouvy“, ale „dělají na objednávku“, popřípadě „jenom vystavují fakturu“.

Tyto strategie mají konkrétní společný efekt: Oproti očekávání totiž nevedou k tomu, že daný jednotlivec je ochráněn před právníky a zákony (jejichž důležitost, či dokonce holou existenci symbolicky odmítl vzít na vědomí), ale pouze k tomu, že rezignací na vyjednávání se připravil o šanci vyjednat pro sebe výhodnější podmínky, než jaké pro daný případ obecně stanovuje zákon. Ať už si toho totiž dotyčný je vědom, nebo nikoliv, super stručná písemná smlouva, a dokonce i jednoduchá ústní smlouva (jejíž existence je dokumentována třeba jenom fakturou nebo jednostrannou písemnou objednávkou) jsou plně závazná smluvní ujednání, a v tom rozsahu, v jakém se strany výslovně nedohodly na určitých podrobnostech, se postupuje podle toho, co říká zákon (a právníci, kteří jej závazně vykládají – tedy soudci).

Co je však v těchto případech ještě podstatně horší, je skutečnost, že dojde-li na „lámání chleba“ – tedy vznikne-li mezi dosud vynikajícími spolupracovníky, neřkuli dokonce starými kamarády, spor o tom, co si mezi sebou přesně dohodli – najednou se ukáže, že každá ze stran takové džentlmenské dohody má zcela odlišné vzpomínky na to, co, jak a kdy měla vlastně dle ujednání plnit. Jedna ze stran smlouvy se dokonce může rozpomenout, že vlastně neměla plnit nic (např. zaplatit umělci za zhotovení díla) nebo že toto smluvené plnění bylo podmíněno řadou skutečností, které ovšem nemusí nikdy nastat (např. že bude získán určitý grant, ze kterého bude teprve možné odměnu zaplatit). Velmi častým sporem je nicméně už to, co vlastně měl umělec realizovat za dílo (a tedy zda to, co nakonec skutečně odevzdal, odpovídá dohodě a zakládá mu nárok na odměnu, nebo ne), popř. zda u něj bylo nějaké dílo vůbec závazně objednáno. A samozřejmě je pak na tom, kdo se nějakého plnění dle smlouvy domáhá, aby konkrétními důkazy prokázal, že na něj má nárok!

Výše uvedeným samozřejmě nemá být řečeno, že čím je smlouva delší, tím je lepší, a už vůbec ne to, že je rozumné podepsat bezmyšlenkovitě jakoukoliv smlouvu jenom proto, že „vypadá solidně“ (čti: napsal ji právník). Vězte, že se stostránkovou smlouvou, která pojednává o vytvoření jednodenního výkonu komparzisty ve středometrážním filmu, opravdu není něco v pořádku. Vězte též, že pokud vám někdo bude předkládat k podpisu dlouhou smlouvu a řekne, že není třeba ji číst, protože obsahuje pouze standardní ustanovení, pak vám neříká pravdu – protože neexistují žádná jednou provždy daná „standardní ustanovení“, o kterých by se nedalo jednat.

Co výše uvedeným naopak řečeno být má, je, že délka a komplexnost smlouvy má zásadně odrážet komplikovanost a závažnost plnění, o kterých smlouva pojednává. Dále že neexistuje nic jako smlouva, která by byla uzavírána v právním vakuu, ani žádné faktury a objednávky, které by existovaly nezávisle na smlouvě. A konečně že když si s něčím nevíte rady, není již v dnešní osvícené době ostuda se na to zeptat – a to třeba i bytosti tak záhadné, jako je právník.





další blogy autora:

Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml