Mystičnost jako únik z postmoderního bezčasí

Film Resort je podle Janise Prášila experimentální dokumentární detektivkou, která přesahuje hranice mezi uměním a časem tím, že postupy současného fenoménu urban exploration přenáší z fotografií na filmové médium.
27.08.2015 - Janis Prášil

Resort

Soutěžní sekce dokumentárních filmů letošního jubilejního 50. ročníku karlovarského filmového festivalu vynikala hned trojím zastoupením české dokumentární tvorby. Po boku nového časosběrného snímku Mallory Heleny Třeštíkové, oceněného Křišťálovým glóbem za nejlepší dokument, stanula Amerika Jana Foukala a překvapivě též absolventský krátkometrážní film Martina Hrubého Resort. Ve snímku, který se měl původně věnovat především architektuře tzv. bruselského stylu na našem území zastoupeného rekreačním komplexem Vystrkov na Orlíku, se však studentovi VŠUP podařilo zachytit mnohem širší výpověď přesahující oblast jednoho umění. Přes téma architektury se totiž dostává k zprávě o myšlení a vnímání času v současném postmoderním světě. Formálně neotřelý snímek se atraktivním tématem vrací až do totalitní minulosti. Od konce temných 50. let však opisuje časový oblouk až po současnost, takže zároveň nabízí svérázný pohled na vývoj české společnosti.

Z estetizovaných záběrů na jednotlivé objekty totiž vyzařuje nejen krása čistých a funkčních tvarů, ale i skutečnost, že jejich autoři, přední tuzemští architekti, byli účelově uvězněni a přinuceni zadarmo realizovat státní projekt tajného rekreačního střediska pro nejvyšší funkcionáře komunistické strany. Proto komplex Vystrkov nenalezneme na dobových mapách. Historický, společenský a kulturní kontext je neoddělitelně spjatý se zkoumaným místem. Spoluvytváří jeho atmosféru a otevírá množství možností, jak jeho historii a genius loci zachytit. Hrubý na prostoru pouhých 25 minut načrtává překvapivě širokou škálu témat, když ukazuje proměnu rekreačního střediska z ráje, který na sklonku 50. let stavěli vězni svým věznitelům, v ráj podnikatelů 90. let a ráj volného času zahrnující módní wellness aktivity počátku 21. století. Ukazuje princip moci, který po 50 let zůstává stejný, jen je motivován odlišnou ideologií měnící se z totalitního režimu přes dravý porevoluční kapitalismus po přítomnost, která využívá pozůstatky historie pouze jako materiál pro uspokojování potřeb a neřeší morální dilemata minulosti ani současnosti.

Na hranici mezi pravdou a lží, dokumentem a fikcí

Jak ale co nejpřiléhavěji vystihnout povahu místa? Který příběh bude nejpravdivější? Má jít o příběh stavby, autorů, generace či doby? Hrubý rezignuje na hledání absolutní pravdy a přijímá fakt, že minulost není možné beze zbytku odhalit. Odmítá didaktičnost a hlásání jediného výkladu dějin. Dovoluje, aby výpověď sama vyplynula až ze vzájemného propojování fragmentů v mysli diváka, který z útržků historie, mozaiky faktů i nepodložených spekulací rekonstruuje možný obraz rekreačního komplexu včetně širšího kontextu. Architektonická dokumentace k tajnému projektu je nedohledatelná. Není možné podložit tvrzení o tom, že jedním z autorů byl vězněný architekt Jaroslav Vaculík, jehož syna, herce Lukáše Vaculíka, nechal Hrubý ve svém dokumentu namluvit komentář (Vaculík také účinkoval v ukázkách z filmu Války barev, které se natáčely právě v areálu u Orlické přehrady). Tímto umělým přemostěním, které prostřednictvím fikce a faktu propojuje Vystrkov s rodinou Vaculíků, režisér v dokumentu překlenuje několik historických etap až po současnost. V Resortu se tak zrcadlí nezpochybnitelná proměna společnosti. Hrubý prostřednictvím fabulace vytváří výstižnou tematickou zkratku, která dál vede ke skupině kontroverzních podnikatelů jako Radovan Krejčíř, František Mrázek nebo Miroslav Provod, kteří se stali novými majiteli Vystrkova, jenž díky nim získal opět novou dobovou tvář. Sám Hrubý se nechává v rozhovoru pro Českou televizi slyšet, že natočil rekonstrukci postavenou na tezích a dohadech, nikoli na informacích. Právě spekulativnost však dodává příběhu rekreačního střediska nádech tajemnosti a Resort se tak stává dokumentární detektivkou.

Resort

Hrubý jako absolvent Ateliéru intermediální konfrontace ale nehledá jen příběh místa, ale i příběh o médiu. Vytváří dokumentární pastiš na hranici experimentu. Osvobozuje dokumentární film od objektivity a realističnosti zapojováním zcizovacích postupů – videoartové pasáže nebo prvků hrané fikce v podobě úryvků z hraného filmu, namluvení komentáře hercem nebo vytvoření investigativní detektivní roviny. Příběh se tak rafinovaně přesouvá z objektivnosti úvodní scény, citující materiály z Archivu bezpečnostních složek ČR, k subjektivnímu přetváření. Různorodé audiovizuální materiály, které se doplňují, protiřečí si nebo na sebe upozorňují, zpochybňují dokument jako doslovnou zprávu o realitě či záruku pravdivého odrazu skutečnosti. Resort tak nejen obsahem, ale i formou dokládá režisérovo stanovisko o nemožnosti nalézt pravdu o jakékoli době. Skutečnost se skládá z bezpočetného množství příběhů, pohledů a pravd, protože hmotné dobové důkazy byly mnohdy nedohledatelné.

Pokud se tedy zdá, že snímek Resort neposkytuje tolik faktických informací, kolik by se dalo vzhledem k tématu očekávat, nebo nepředává jednoznačný názor, nejde o nedostatek ale o účelovou nedořečenost formy a snahu autora, aby každý divák sestavil sdělení z fragmentů sám. Hrubého film tak svou formou zároveň neočekávaně vypovídá o pluralitě postmoderního světa a jeho neuchopitelnosti, což logicky vede ke snaze vytvářet si vlastní soukromou verzi skutečnosti, k lapání obtížně uchopitelného skrz vytváření souvislostí mezi fragmenty, k natočení dokumentární rekonstrukce minulosti prostřednictvím nástrojů subjektivizace a fikce.

Minulost ani budoucnost neexistuje

Odhalování soukromých historií, dávno zapomenutých příběhů lze srovnat s únikem do virtuálních světů. Odhlédneme-li od současné obrody žánru fantasy a zasazování moderních mytologických příběhů do hyperrealisticky počítačově vytvořených fiktivních světů, máme zde na druhé straně touhu odhalovat příběhy a fascinující svět nikoli ve virtuálním prostoru, ale ve hmatatelné realitě. Objevováním tajemné atmosféry starých reálných budov, jejichž interiéry zůstávají po celá desetiletí bez lidského zásahu v původní podobě, se zabývá jeden z nejvýraznějších společenských fenoménů současné městské subkultury urban exploration, zkráceně urbex. Jeho stoupenci „urbexeři“ podnikají tajné expedice do opuštěných volně přístupných městských nebo příměstských objektů. V rozpadajících se vilách, starých nepoužívaných kanalizačních systémech, průmyslových objektech či opuštěných nemocničních budovách odhalují netušenou, nebezpečnou, až mystickou tvář všednodenního života. Využívají privilegia „vyvolených“, kteří tají umístění zapomenutého objektu, poodhalují roušku všednodenní přítomnosti, fotografují neinscenovaná zátiší, v nichž je zakonzervován čas. Tito lovci zážitků zachycují genius loci starých míst, s nimiž je spjato bezpočet nezodpovězených otázek a zapomenutých příběhů, otevírají tak třináctou komnatu postmoderního světa postiženého zploštěním času. Nostalgická touha po připomínkách předchozích dob představuje únik z neustálé přítomnosti, v níž je minulost jen rekonstrukcí a budoucnost pouze fantazií.

Resort

Martin Hrubý přenáší principy urbexu z fotografického na filmové médium, jehož prostřednictvím se vydává na napínavou výpravu do utajovaných zákoutí minulosti. Výsledky své expedice sestavuje do formálně různorodého tvaru, kterému je třeba porozumět. Neukazuje budovy rekreačního střediska na Vystrkově pouze jako umělecké objekty, jak bylo jeho původním záměrem, ale přidává jednak sociokulturní kontext, jednak subjektivní prožitek tajemství, napětí a nostalgie. Je třeba přijmout fakt, že Hrubý nepřišel s investigativním, ale s experimentálním dokumentem, jehož cílem není dopátrat se chybějících informací. Resort odpovídá především na otázku, jakým způsobem lze zpracovávat historii tak, aby nebyla jen výčtem minulých událostí, ale vypovídala o současnosti. Dokazuje, že fragmentárnost a nedořečenost formy, stejně jako proplétání fikčních a dokumentaristických postupů, jsou způsobem, jak se přiblížit nepostižitelné komplexitě světa.





další blogy autora:

Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka