Mystičnost jako únik z postmoderního bezčasí

Film Resort je podle Janise Prášila experimentální dokumentární detektivkou, která přesahuje hranice mezi uměním a časem tím, že postupy současného fenoménu urban exploration přenáší z fotografií na filmové médium.
27.08.2015 - Janis Prášil

Resort

Soutěžní sekce dokumentárních filmů letošního jubilejního 50. ročníku karlovarského filmového festivalu vynikala hned trojím zastoupením české dokumentární tvorby. Po boku nového časosběrného snímku Mallory Heleny Třeštíkové, oceněného Křišťálovým glóbem za nejlepší dokument, stanula Amerika Jana Foukala a překvapivě též absolventský krátkometrážní film Martina Hrubého Resort. Ve snímku, který se měl původně věnovat především architektuře tzv. bruselského stylu na našem území zastoupeného rekreačním komplexem Vystrkov na Orlíku, se však studentovi VŠUP podařilo zachytit mnohem širší výpověď přesahující oblast jednoho umění. Přes téma architektury se totiž dostává k zprávě o myšlení a vnímání času v současném postmoderním světě. Formálně neotřelý snímek se atraktivním tématem vrací až do totalitní minulosti. Od konce temných 50. let však opisuje časový oblouk až po současnost, takže zároveň nabízí svérázný pohled na vývoj české společnosti.

Z estetizovaných záběrů na jednotlivé objekty totiž vyzařuje nejen krása čistých a funkčních tvarů, ale i skutečnost, že jejich autoři, přední tuzemští architekti, byli účelově uvězněni a přinuceni zadarmo realizovat státní projekt tajného rekreačního střediska pro nejvyšší funkcionáře komunistické strany. Proto komplex Vystrkov nenalezneme na dobových mapách. Historický, společenský a kulturní kontext je neoddělitelně spjatý se zkoumaným místem. Spoluvytváří jeho atmosféru a otevírá množství možností, jak jeho historii a genius loci zachytit. Hrubý na prostoru pouhých 25 minut načrtává překvapivě širokou škálu témat, když ukazuje proměnu rekreačního střediska z ráje, který na sklonku 50. let stavěli vězni svým věznitelům, v ráj podnikatelů 90. let a ráj volného času zahrnující módní wellness aktivity počátku 21. století. Ukazuje princip moci, který po 50 let zůstává stejný, jen je motivován odlišnou ideologií měnící se z totalitního režimu přes dravý porevoluční kapitalismus po přítomnost, která využívá pozůstatky historie pouze jako materiál pro uspokojování potřeb a neřeší morální dilemata minulosti ani současnosti.

Na hranici mezi pravdou a lží, dokumentem a fikcí

Jak ale co nejpřiléhavěji vystihnout povahu místa? Který příběh bude nejpravdivější? Má jít o příběh stavby, autorů, generace či doby? Hrubý rezignuje na hledání absolutní pravdy a přijímá fakt, že minulost není možné beze zbytku odhalit. Odmítá didaktičnost a hlásání jediného výkladu dějin. Dovoluje, aby výpověď sama vyplynula až ze vzájemného propojování fragmentů v mysli diváka, který z útržků historie, mozaiky faktů i nepodložených spekulací rekonstruuje možný obraz rekreačního komplexu včetně širšího kontextu. Architektonická dokumentace k tajnému projektu je nedohledatelná. Není možné podložit tvrzení o tom, že jedním z autorů byl vězněný architekt Jaroslav Vaculík, jehož syna, herce Lukáše Vaculíka, nechal Hrubý ve svém dokumentu namluvit komentář (Vaculík také účinkoval v ukázkách z filmu Války barev, které se natáčely právě v areálu u Orlické přehrady). Tímto umělým přemostěním, které prostřednictvím fikce a faktu propojuje Vystrkov s rodinou Vaculíků, režisér v dokumentu překlenuje několik historických etap až po současnost. V Resortu se tak zrcadlí nezpochybnitelná proměna společnosti. Hrubý prostřednictvím fabulace vytváří výstižnou tematickou zkratku, která dál vede ke skupině kontroverzních podnikatelů jako Radovan Krejčíř, František Mrázek nebo Miroslav Provod, kteří se stali novými majiteli Vystrkova, jenž díky nim získal opět novou dobovou tvář. Sám Hrubý se nechává v rozhovoru pro Českou televizi slyšet, že natočil rekonstrukci postavenou na tezích a dohadech, nikoli na informacích. Právě spekulativnost však dodává příběhu rekreačního střediska nádech tajemnosti a Resort se tak stává dokumentární detektivkou.

Resort

Hrubý jako absolvent Ateliéru intermediální konfrontace ale nehledá jen příběh místa, ale i příběh o médiu. Vytváří dokumentární pastiš na hranici experimentu. Osvobozuje dokumentární film od objektivity a realističnosti zapojováním zcizovacích postupů – videoartové pasáže nebo prvků hrané fikce v podobě úryvků z hraného filmu, namluvení komentáře hercem nebo vytvoření investigativní detektivní roviny. Příběh se tak rafinovaně přesouvá z objektivnosti úvodní scény, citující materiály z Archivu bezpečnostních složek ČR, k subjektivnímu přetváření. Různorodé audiovizuální materiály, které se doplňují, protiřečí si nebo na sebe upozorňují, zpochybňují dokument jako doslovnou zprávu o realitě či záruku pravdivého odrazu skutečnosti. Resort tak nejen obsahem, ale i formou dokládá režisérovo stanovisko o nemožnosti nalézt pravdu o jakékoli době. Skutečnost se skládá z bezpočetného množství příběhů, pohledů a pravd, protože hmotné dobové důkazy byly mnohdy nedohledatelné.

Pokud se tedy zdá, že snímek Resort neposkytuje tolik faktických informací, kolik by se dalo vzhledem k tématu očekávat, nebo nepředává jednoznačný názor, nejde o nedostatek ale o účelovou nedořečenost formy a snahu autora, aby každý divák sestavil sdělení z fragmentů sám. Hrubého film tak svou formou zároveň neočekávaně vypovídá o pluralitě postmoderního světa a jeho neuchopitelnosti, což logicky vede ke snaze vytvářet si vlastní soukromou verzi skutečnosti, k lapání obtížně uchopitelného skrz vytváření souvislostí mezi fragmenty, k natočení dokumentární rekonstrukce minulosti prostřednictvím nástrojů subjektivizace a fikce.

Minulost ani budoucnost neexistuje

Odhalování soukromých historií, dávno zapomenutých příběhů lze srovnat s únikem do virtuálních světů. Odhlédneme-li od současné obrody žánru fantasy a zasazování moderních mytologických příběhů do hyperrealisticky počítačově vytvořených fiktivních světů, máme zde na druhé straně touhu odhalovat příběhy a fascinující svět nikoli ve virtuálním prostoru, ale ve hmatatelné realitě. Objevováním tajemné atmosféry starých reálných budov, jejichž interiéry zůstávají po celá desetiletí bez lidského zásahu v původní podobě, se zabývá jeden z nejvýraznějších společenských fenoménů současné městské subkultury urban exploration, zkráceně urbex. Jeho stoupenci „urbexeři“ podnikají tajné expedice do opuštěných volně přístupných městských nebo příměstských objektů. V rozpadajících se vilách, starých nepoužívaných kanalizačních systémech, průmyslových objektech či opuštěných nemocničních budovách odhalují netušenou, nebezpečnou, až mystickou tvář všednodenního života. Využívají privilegia „vyvolených“, kteří tají umístění zapomenutého objektu, poodhalují roušku všednodenní přítomnosti, fotografují neinscenovaná zátiší, v nichž je zakonzervován čas. Tito lovci zážitků zachycují genius loci starých míst, s nimiž je spjato bezpočet nezodpovězených otázek a zapomenutých příběhů, otevírají tak třináctou komnatu postmoderního světa postiženého zploštěním času. Nostalgická touha po připomínkách předchozích dob představuje únik z neustálé přítomnosti, v níž je minulost jen rekonstrukcí a budoucnost pouze fantazií.

Resort

Martin Hrubý přenáší principy urbexu z fotografického na filmové médium, jehož prostřednictvím se vydává na napínavou výpravu do utajovaných zákoutí minulosti. Výsledky své expedice sestavuje do formálně různorodého tvaru, kterému je třeba porozumět. Neukazuje budovy rekreačního střediska na Vystrkově pouze jako umělecké objekty, jak bylo jeho původním záměrem, ale přidává jednak sociokulturní kontext, jednak subjektivní prožitek tajemství, napětí a nostalgie. Je třeba přijmout fakt, že Hrubý nepřišel s investigativním, ale s experimentálním dokumentem, jehož cílem není dopátrat se chybějících informací. Resort odpovídá především na otázku, jakým způsobem lze zpracovávat historii tak, aby nebyla jen výčtem minulých událostí, ale vypovídala o současnosti. Dokazuje, že fragmentárnost a nedořečenost formy, stejně jako proplétání fikčních a dokumentaristických postupů, jsou způsobem, jak se přiblížit nepostižitelné komplexitě světa.





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová