Myslet pandemii obrazem

„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.

Pandemie přinesla řadu obrazů společenského odloučení, které nabyly nových významů. Samota začala představovat také prostředek záchrany života, zejména v souvislosti s ohroženými skupinami, jako jsou senioři. Foto Shutterstock.

„Člověk si prý zvykne na ledacos,“ říká lidová moudrost a biologové a antropologové studující flexibilitu lidského organismu a kultury jí přitakávají. S aktivitou viru SARS-CoV-2, způsobujícího onemocnění covid-19, a jejími dopady na společnost se potýkáme většinu letošního roku, a tak je otázkou, zda jsme si na přítomnost viru, potenciální ohrožení, nejisté vyhlídky a politické turbulence, které s sebou přináší, „zvykli“. Soužití s virem nás postavilo do extrémní situace, jež se po několika měsících zdá být běžnou každodenností. Naše ekonomické a sociální zázemí i psychické predispozice nám však píšou odlišné scénáře toho, jak poslední měsíce zvládáme. Lokální média naopak pomyslně sepisují scénář prožívání pandemie určený nám všem. Vizuální komunikace v tomto celospolečenském příběhu sehrává významnou roli, a tak je zajímavé se ptát, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.
 

Molekuly viru nabývaly během první vlny pandemie nejrůznějších výstražných barev. Foto Wikipedie

Obrazový repertoár jarní pandemie

I při zběžném pohledu do lokálních médií si lze všimnout několika významných posunů mezi obrazy první a druhé pandemické vlny. První měsíce aktivity viru doprovázela zejména snaha co nejlépe nového protivníka poznat. Domácí i světová média proto intenzivně pracovala nejen s populárně-vědeckými obrazy viru, ale také s animacemi a informačními grafikami, které měly za úkol vysvětlit, jakým způsobem se vir přenáší a jak následně operuje uvnitř těla. Molekuly viru SARS-CoV-2 tou dobou nabývaly nejrůznějších výstražných barev a globální mediální platformy, jakou je například BBC, uveřejňovaly krátká videa, jež pomocí nejjednodušších vizuálních symbolů informovala o důležitosti rozestupů, nošení roušek a technik správného mytí rukou. Sféra těchto populárně-vědeckých a naučných reprezentací pak byla doplněna o spektrum obrazů pojmenovávajících hrdiny nové situace. Těmi se stali především zdravotníci, konkrétně pak jejich vyčerpané tváře či těla, ztrácející lidské obrysy pod hmotou antivirových ochranných obleků. Zastoupení tu však našly také fotografie a videa dokumentující práci na první pohled méně viditelných, avšak pro fungování ochromené společnosti esenciálních profesí, jakými jsou prodavačky a prodavači nebo zaměstnanci doručovacích služeb.

Pro první vlnu pandemie byla typická infografika a jednoduché vizuální symboly.
Zdroj Ministerstvo zdravotnictví

 

Významné téma sociální izolace, znázorňované nejčastěji pomocí černých siluet lidských postav vyhlížejících z okna či zírajících do světla obrazovek, bylo spojováno s reprezentacemi ohrožených skupin, ponejvíce seniorů. Motiv společenského odloučení, jež si s portréty starých lidí často spojujeme, náhle nabyl nového významu. Obraz opuštěného seniora již neztělesňoval samotu jako negativní fenomén, ale představil samotu jako prostředek záchrany lidského života. Své mediální místo v rámci první vlny pandemie měly také obrazy solidarity. Ty se snažily ukázat jednotu celku rozděleného do vzájemně izolovaných jednotek a navodit optimistickou notu. Jako dobré příklady mohou sloužit fotografie dokumentující zajišťování potravin ohroženým a sociálně slabým osobám anebo populární videa aplaudování zdravotníkům.
 

Své mediální místo v rámci první vlny pandemie měly také obrazy solidarity, zejména se zdravotníky. Britský umělec s přezdívkou Banksy například zdravotníky zpodobnil jako superhrdiny. Foto Profimedia
 

Za poslední pomyslnou kategorii obrazů jarní pandemie lze považovat reprezentace přírody, jež se ztlumením aktivit člověka prožívá svou obrodu. Z médií jsme se dozvídali o návratu zvířat do dříve opuštěných lokalit, sledovali jsme grafy zlepšení kvality ovzduší a seznamovali se s chatami a chalupami domácích politiků a celebrit, kteří na nich částečně přečkávali období prvního lockdownu. Ti nám pak zprostředkovávali své soukromí v opačné dynamice, než je ta bulvárního zpravodajství. Intimní každodenní prostředí známých osobností nám bylo odkrýváno samotnými politickými a popkulturními celebritami bez esence vtíravého voyeuristického pohledu. V jednom stejném rámu online obrazovky se náhle objevovali jak naši blízcí a kolegové, tak i veřejně exponované osoby, čímž se začaly ještě více stírat rozdíly mezi soukromým a veřejným prostředím, ale také mezi sférou každodenní a spektakulární vizuality.
 

Podzim: Padá listí a hlavy politiků 

Druhá, podzimní vlna mediální komunikace pandemie přinesla českému publiku nová obrazová vyprávění. Ta neomylně vycházela ze značně odlišné situace, v níž se republika s příchodem září a závratně stoupajících čísel nemocných ocitla. Namísto hrdinů se začali hledat viníci, kteří by dokázali konkrétně ztělesnit jinak neuchopitelný a komplexní celospolečenský problém. Tím se také roztočilo kolo servírující nám tváře vrcholných politiků selhávajících v boji s virem. Politické osobnosti si za své jednání často vysloužily posměšné či káravé koláže. Portréty premiéra Andreje Babiše jsou nyní spojovány se zmateným výrokem o „někom, kdo měl přijít, ale nepřišel“ a tvář epidemiologa a bývalého ministra zdravotnictví Romana Prymuly je hojně situována vedle budovy vyšehradské restaurace. V oblasti reprezentace politického jednání tak v posledních měsících můžeme vysledovat proces komercionalizace pandemie, který je popisován jako „eskalace obecné úrovně dramatu spojeného s politikou. Zvyšuje se bulvárnost i dramatický rámec žurnalistického pokrytí“.1)
 

V druhé vlně se namísto hrdinů začali hledat viníci. Příznačnými se staly posměšné koláže ironizující zmatený výrok premiéra Andreje Babiše o „těch, kteří měli přijít, ale nepřišli“. Ilustrace Pavel Reisenauer. Zdroj Twitter
 

Zároveň s tím začínají na délku, náročnost a nepřehlednost společenské situace určité skupiny osob reagovat tak, jak by si na jaře dovolil jen málokdo, a to formou protestu. V tomto ohledu je zajímavé se podívat na obsah transparentů, jež jsou v médiích k vidění. Hojně se opakující hesla jako „Nechceme vakcínu, chceme svobodu“ a „Rouška není náhubek“ vypovídají o vnímání regulací jako ztrátě suverénní občanské svobody. Omezující vládní nařízení jsou také spojována s obrazem minulého režimu coby obdobím totality a nesvobody. Některé transparenty, například populární „Koronateror“, pak neváhají situaci označovat za projevy extrémního politického jednání. Protestující také vyjadřují pocit oddělení občanů od politických elit, a to zejména ve vztahu k tématu vakcinace, jenž je často postavený na verbálním obrazu „my versus oni“. To dokládají například transparenty s ilustrací injekční stříkačky hlásající „Pokud my, tak první vy“. Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou tedy v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.2)

V druhé vlně obrazy solidarity vystřídaly obrazy protestů. Hesla typu „Rouška není náhubek“ vypovídají o vnímání regulací jako ztrátě suverénní občanské svobody. Foto Milion chvilek pro demokracii

Vládnou nám politici... a metafory

Složitost pandemické situace, kterou se snaží vyjasňovat odborníci nejrůznějších profesí, a nejednotnost komunikace ze strany vlády se ministerstvo zdravotnictví aktuálně snaží zachránit použitím dvou jednoduchých vizuálních metafor: semaforu a psa. Motiv semaforu je pro veřejnost široce srozumitelným symbolem, jehož barevné kódování nabízí přehled vývoje situace. Červená společnost zastavuje, oranžová ji připravuje k uvolnění či přitvrzení restrikcí a zelená vyjadřuje její neomezené fungování. 

Podobně zjednodušeně komunikuje také nedávno představený systém PES, doprovázený pěti ilustracemi hlavy psa, jehož výraz se mění dle stupně ohrožení společnosti. Ze psa, který má v prvním stupni vyplazený jazyk, široce rozevřené oči a jedno sklopené ucho, což může značit hravost nebo únavu, a tedy nijak agresivní aktivity, se postupně stává pes s nastraženýma ušima a přimhuřujícíma očima. Navíc i v kynologii méně zdatným občanům je zřejmé, že ilustrace zachycuje spíše lovecké plemeno, které má vzbuzovat větší obavy nežli gaučový psík. Význam metafor pro to, jak rozumíme společnosti a jejím problémům, v roce 1980 představili lingvista George Lakoff a filozof Mark Johnson ve známé knize Metafory, kterými žijeme (česky vyšlo roku 2002). Ukázali, že metafory nejsou používány jenom ve vědě, kde představují konceptuální nástroje (například představa mozku jako počítače či těla jako stroje), ale že významně zasahují také do sféry politiky a našeho každodenního přemýšlení o světě. Použití metafor semaforu a štěkajícího psa v současné situaci je toho zřejmým příkladem.

Složitost pandemické situace se ministerstvo zdravotnictví snaží zachránit použitím dvou jednoduchých vizuálních metafor: semaforu a psa. Zdroj Ministerstvo zdravotnictví
 

Zvykli jsme si tedy na život v době pandemie? Na to konkrétní odpověď ve vztahu k jednotlivcům nemám. Vzhledem k zavedení a opakování mediálních obrazů hrdinů versus viníků, symbolů semaforu a psa nebo výjevů solidarity versus protestních transparentů se ale lze domnívat, že si na život v době pandemie zvykla média. Ta v průběhu letošního roku vytvořila celkem stabilní vizuální rejstříky pro dvě odlišná období života „za časů korony“, jež s sebou nesou zároveň jak značné zjednodušení, tak požadované zpřehlednění situace. Umožňují nám tak v dobrém i špatném slova smyslu si na současný stav „zvyknout“, pokud jsme ochotni takový mentální krok učinit.
 


Poznámky

1) Voženílková, Marcela. Personalizace politiky v České republice. Brno: MUNI Press, 2018, s. 111.

2) Zajímavým příkladem protestní reprezentace, v jejímž jádru však stojí solidární myšlenka, je pro autorku nápis objevující se na nábřeží Vltavy u vjezdu do pražského Letenského tunelu, hlásající „Roušky zdarma, vložky zdarma“.





další blogy autora:

Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková