Mírný pokrok v mezích zákona

Advokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu.
04.10.2018 - Ivan David

Před několika dny snad definitivně potvrdil Vrchní soud v Praze ve svém judikátu, že slovní spojení „je to paráda“ z hitu „Paráda“ autorů Karla Zicha (autor hudby) a Michala Bukoviče (autor textu) není samo o sobě autorským dílem. Z uvedeného rozhodnutí pak vyplynula skutečnost, že pokud před několika lety v televizní reklamě na Vitanu zazněla adaptace písně „Paráda“ – začínající slovy „Je to parádní“ (jinak ale používající zcela jiná slova než původní píseň) – nejednalo se o zásah do autorských práv autora textu původní písně. A to přesto, že si Vitana k užití a úpravám tohoto textu neopatřila souhlas. Vitana tak není povinna uhradit synovi zesnulého textaře v žalobě požadovaných 420 tisíc korun a náhradu nákladů proběhlého řízení.

Než nedávno toto rozhodnutí padlo, probíhal dle dostupných informací tento spor nejméně 5 let a prošel všemi stupni soudní soustavy (Krajský soud v Praze, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud České republiky) a jeho vedení tedy stálo obě strany sporu jistě nemalé peníze, o vynaložené energii a času nemluvě. 

Po rekapitulaci těchto skutečností si možná nejeden čtenář poklepe na čelo a řekne si: Vždyť je přece z pohledu normálního selského rozumu jasné, že je naprosto ABSURDNÍ větu „je to paráda“ považovat za něčí majetek! Není to autorské právo komické, že vůbec na jeho základě může někoho napadnout, že vlastní práva k takovému sousloví? Případně si zmíněný hypotetický čtenář třeba ještě přísněji položí otázku, zda ono podivné autorské právo vlastně není (slovy jednoho kolegy – advokáta, který právě kandiduje do Senátu za Pirátskou stranu) už úplně „mrtvolný koncept“, u něhož je jakákoliv snaha o reformu předem odsouzena k nezdaru (viz zde). 

Podle mého názoru shora uvedený soudní spor ilustruje něco docela jiného – a sice to, že seberadikálnější reforma právních předpisů nemůže změnit to nejpodstatnější. Nemůže změnit lidi – již jsou těmi, kteří tyto normy nejen píší, ale i interpretují a aplikují. 

Dědice autorských práv k textu písně „Paráda“ nikdo nenutil vymáhat svůj domnělý nárok u soudu. A sám tento dědic byl do jisté míry obětí – a to obětí soudních výkladů posledních několika desetiletí, které dospěly k závěru, že autorským dílem může být v podstatě cokoliv. Právě z těchto judikátů bezpochyby dědic i jeho advokát vycházeli, když sepisovali žalobu. Zmíněné soudní výklady (nejznámější je pravděpodobně judikát ke sloganu „Upeč… třeba zeď“, který soud označil za společností Bauhaus „odcizené“, pouze mírně upravené autorské dílo Zdeňka Svěráka) přitom byly učiněny NAVZDORY výslovnému textu autorského zákona, a nikoli s ním v souladu. Prostým nahlédnutím do tohoto právního předpisu se může každý přesvědčit, že dle daného zákona požívají ochrany pouze „jedinečné výsledky tvůrčí činnosti autora“ – jimiž slogan „Upeč… třeba zeď“ a jemu podobné bezpochyby nejsou.

Právní historici už dávno pojmenovali nemoc zvanou „legislativní optimismus“, která se v lidských dějinách opakovaně vrací (na určité základní úrovni nikdy nezmizela) a jejímž symptomem je panující přesvědčení, že prostřednictvím zákonů je možné zařídit cokoliv. Symbolem těchto předpisů je tereziánský patent o hubení vrabců (1750), jehož cílem mělo být prostřednictvím likvidace vrabců v českém království zvýšit úrodu obilí. Naprostý praktický neúspěch tohoto právního předpisu nikterak neumenšil snahy dalších generací zákonodárců pokoušet se o totéž – a to i doslova, jak ukazuje snaha o vyhubení vrabců, kterou pojala čínská vláda v roce 1958, tentokrát ovšem na území celé Číny. (Výrazně horlivější uplatňování zákona čínskými úřady než za dob Marie Terezie vedlo i k výrazně horším důsledkům – které tentokrát nabraly až podoby hladomoru, jenž nastal jako logický následek přemnožení hmyzu, který nyní neměl na polích kdo požírat.)

Stejně jako je nesmyslná představa, že lze úplně cokoliv právně regulovat, je podle mého soudu nesmyslná i představa, že recept k úspěchu se skrývá v rezignaci na jakoukoliv regulaci. Avšak ani rozumná úroveň právní regulace není ještě zárukou úspěchu, jak ukazují výše popsané případy (neboť přinejmenším pojetí autorského díla v českém autorském zákoně rozumné je a nijak to nezabránilo mnoha nerozumným soudním rozhodnutím v minulosti).

Jak tedy vyřešit hlavolam jménem autorské právo? Na konci filmu Annie Hallová (r. Woody Allen, USA 1977) cituje Woody Allen jeden starý vtip: „Znáte to, chlápek přijde k psychiatrovi a říká: Doktore, můj bratr se zbláznil! Myslí si, že je kuře. A doktor na to říká: Tak proč ho nepřivedete? A ten chlápek odpoví: Já bych ho přived, ale potřebuju ty vejce.“ Přesně takhle – říká Woody Allen – fungují lidské vztahy: Jsou naprosto bláznivé, iracionální a absurdní, ale my v nich dál pokračujeme. Protože potřebujeme ta vejce. Obávám se, že navzdory vší vědecké gloriole a několika staletím vršení právně filozofických a právně teoretických spisů jsme na tom s právní realitou dosti obdobně.

Člověk – to zní možná hrdě. Ale dokud bude nedokonalý tvor tohoto jména psát a vykládat právní předpisy, musíme se smířit s tím, že budou výsledky často více než rozpačité. V úvodu citovaný rozsudek v kauze Vitana je nicméně světlou výjimkou z tohoto pravidla a ukazuje, že jakkoliv stav autorského práva a jeho aplikace v České republice asi není úplně paráda, mohlo by být i výrazně hůř. A že pokrok v mezích stávajících zákonů, i když třeba jenom mírný, je možný.





další blogy autora:

Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová