Mírný pokrok v mezích zákona

Advokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu.
04.10.2018 - Ivan David

Před několika dny snad definitivně potvrdil Vrchní soud v Praze ve svém judikátu, že slovní spojení „je to paráda“ z hitu „Paráda“ autorů Karla Zicha (autor hudby) a Michala Bukoviče (autor textu) není samo o sobě autorským dílem. Z uvedeného rozhodnutí pak vyplynula skutečnost, že pokud před několika lety v televizní reklamě na Vitanu zazněla adaptace písně „Paráda“ – začínající slovy „Je to parádní“ (jinak ale používající zcela jiná slova než původní píseň) – nejednalo se o zásah do autorských práv autora textu původní písně. A to přesto, že si Vitana k užití a úpravám tohoto textu neopatřila souhlas. Vitana tak není povinna uhradit synovi zesnulého textaře v žalobě požadovaných 420 tisíc korun a náhradu nákladů proběhlého řízení.

Než nedávno toto rozhodnutí padlo, probíhal dle dostupných informací tento spor nejméně 5 let a prošel všemi stupni soudní soustavy (Krajský soud v Praze, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud České republiky) a jeho vedení tedy stálo obě strany sporu jistě nemalé peníze, o vynaložené energii a času nemluvě. 

Po rekapitulaci těchto skutečností si možná nejeden čtenář poklepe na čelo a řekne si: Vždyť je přece z pohledu normálního selského rozumu jasné, že je naprosto ABSURDNÍ větu „je to paráda“ považovat za něčí majetek! Není to autorské právo komické, že vůbec na jeho základě může někoho napadnout, že vlastní práva k takovému sousloví? Případně si zmíněný hypotetický čtenář třeba ještě přísněji položí otázku, zda ono podivné autorské právo vlastně není (slovy jednoho kolegy – advokáta, který právě kandiduje do Senátu za Pirátskou stranu) už úplně „mrtvolný koncept“, u něhož je jakákoliv snaha o reformu předem odsouzena k nezdaru (viz zde). 

Podle mého názoru shora uvedený soudní spor ilustruje něco docela jiného – a sice to, že seberadikálnější reforma právních předpisů nemůže změnit to nejpodstatnější. Nemůže změnit lidi – již jsou těmi, kteří tyto normy nejen píší, ale i interpretují a aplikují. 

Dědice autorských práv k textu písně „Paráda“ nikdo nenutil vymáhat svůj domnělý nárok u soudu. A sám tento dědic byl do jisté míry obětí – a to obětí soudních výkladů posledních několika desetiletí, které dospěly k závěru, že autorským dílem může být v podstatě cokoliv. Právě z těchto judikátů bezpochyby dědic i jeho advokát vycházeli, když sepisovali žalobu. Zmíněné soudní výklady (nejznámější je pravděpodobně judikát ke sloganu „Upeč… třeba zeď“, který soud označil za společností Bauhaus „odcizené“, pouze mírně upravené autorské dílo Zdeňka Svěráka) přitom byly učiněny NAVZDORY výslovnému textu autorského zákona, a nikoli s ním v souladu. Prostým nahlédnutím do tohoto právního předpisu se může každý přesvědčit, že dle daného zákona požívají ochrany pouze „jedinečné výsledky tvůrčí činnosti autora“ – jimiž slogan „Upeč… třeba zeď“ a jemu podobné bezpochyby nejsou.

Právní historici už dávno pojmenovali nemoc zvanou „legislativní optimismus“, která se v lidských dějinách opakovaně vrací (na určité základní úrovni nikdy nezmizela) a jejímž symptomem je panující přesvědčení, že prostřednictvím zákonů je možné zařídit cokoliv. Symbolem těchto předpisů je tereziánský patent o hubení vrabců (1750), jehož cílem mělo být prostřednictvím likvidace vrabců v českém království zvýšit úrodu obilí. Naprostý praktický neúspěch tohoto právního předpisu nikterak neumenšil snahy dalších generací zákonodárců pokoušet se o totéž – a to i doslova, jak ukazuje snaha o vyhubení vrabců, kterou pojala čínská vláda v roce 1958, tentokrát ovšem na území celé Číny. (Výrazně horlivější uplatňování zákona čínskými úřady než za dob Marie Terezie vedlo i k výrazně horším důsledkům – které tentokrát nabraly až podoby hladomoru, jenž nastal jako logický následek přemnožení hmyzu, který nyní neměl na polích kdo požírat.)

Stejně jako je nesmyslná představa, že lze úplně cokoliv právně regulovat, je podle mého soudu nesmyslná i představa, že recept k úspěchu se skrývá v rezignaci na jakoukoliv regulaci. Avšak ani rozumná úroveň právní regulace není ještě zárukou úspěchu, jak ukazují výše popsané případy (neboť přinejmenším pojetí autorského díla v českém autorském zákoně rozumné je a nijak to nezabránilo mnoha nerozumným soudním rozhodnutím v minulosti).

Jak tedy vyřešit hlavolam jménem autorské právo? Na konci filmu Annie Hallová (r. Woody Allen, USA 1977) cituje Woody Allen jeden starý vtip: „Znáte to, chlápek přijde k psychiatrovi a říká: Doktore, můj bratr se zbláznil! Myslí si, že je kuře. A doktor na to říká: Tak proč ho nepřivedete? A ten chlápek odpoví: Já bych ho přived, ale potřebuju ty vejce.“ Přesně takhle – říká Woody Allen – fungují lidské vztahy: Jsou naprosto bláznivé, iracionální a absurdní, ale my v nich dál pokračujeme. Protože potřebujeme ta vejce. Obávám se, že navzdory vší vědecké gloriole a několika staletím vršení právně filozofických a právně teoretických spisů jsme na tom s právní realitou dosti obdobně.

Člověk – to zní možná hrdě. Ale dokud bude nedokonalý tvor tohoto jména psát a vykládat právní předpisy, musíme se smířit s tím, že budou výsledky často více než rozpačité. V úvodu citovaný rozsudek v kauze Vitana je nicméně světlou výjimkou z tohoto pravidla a ukazuje, že jakkoliv stav autorského práva a jeho aplikace v České republice asi není úplně paráda, mohlo by být i výrazně hůř. A že pokrok v mezích stávajících zákonů, i když třeba jenom mírný, je možný.





další blogy autora:

Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka