Mírný pokrok v mezích zákona

Advokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu.
04.10.2018 - Ivan David

Před několika dny snad definitivně potvrdil Vrchní soud v Praze ve svém judikátu, že slovní spojení „je to paráda“ z hitu „Paráda“ autorů Karla Zicha (autor hudby) a Michala Bukoviče (autor textu) není samo o sobě autorským dílem. Z uvedeného rozhodnutí pak vyplynula skutečnost, že pokud před několika lety v televizní reklamě na Vitanu zazněla adaptace písně „Paráda“ – začínající slovy „Je to parádní“ (jinak ale používající zcela jiná slova než původní píseň) – nejednalo se o zásah do autorských práv autora textu původní písně. A to přesto, že si Vitana k užití a úpravám tohoto textu neopatřila souhlas. Vitana tak není povinna uhradit synovi zesnulého textaře v žalobě požadovaných 420 tisíc korun a náhradu nákladů proběhlého řízení.

Než nedávno toto rozhodnutí padlo, probíhal dle dostupných informací tento spor nejméně 5 let a prošel všemi stupni soudní soustavy (Krajský soud v Praze, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud České republiky) a jeho vedení tedy stálo obě strany sporu jistě nemalé peníze, o vynaložené energii a času nemluvě. 

Po rekapitulaci těchto skutečností si možná nejeden čtenář poklepe na čelo a řekne si: Vždyť je přece z pohledu normálního selského rozumu jasné, že je naprosto ABSURDNÍ větu „je to paráda“ považovat za něčí majetek! Není to autorské právo komické, že vůbec na jeho základě může někoho napadnout, že vlastní práva k takovému sousloví? Případně si zmíněný hypotetický čtenář třeba ještě přísněji položí otázku, zda ono podivné autorské právo vlastně není (slovy jednoho kolegy – advokáta, který právě kandiduje do Senátu za Pirátskou stranu) už úplně „mrtvolný koncept“, u něhož je jakákoliv snaha o reformu předem odsouzena k nezdaru (viz zde). 

Podle mého názoru shora uvedený soudní spor ilustruje něco docela jiného – a sice to, že seberadikálnější reforma právních předpisů nemůže změnit to nejpodstatnější. Nemůže změnit lidi – již jsou těmi, kteří tyto normy nejen píší, ale i interpretují a aplikují. 

Dědice autorských práv k textu písně „Paráda“ nikdo nenutil vymáhat svůj domnělý nárok u soudu. A sám tento dědic byl do jisté míry obětí – a to obětí soudních výkladů posledních několika desetiletí, které dospěly k závěru, že autorským dílem může být v podstatě cokoliv. Právě z těchto judikátů bezpochyby dědic i jeho advokát vycházeli, když sepisovali žalobu. Zmíněné soudní výklady (nejznámější je pravděpodobně judikát ke sloganu „Upeč… třeba zeď“, který soud označil za společností Bauhaus „odcizené“, pouze mírně upravené autorské dílo Zdeňka Svěráka) přitom byly učiněny NAVZDORY výslovnému textu autorského zákona, a nikoli s ním v souladu. Prostým nahlédnutím do tohoto právního předpisu se může každý přesvědčit, že dle daného zákona požívají ochrany pouze „jedinečné výsledky tvůrčí činnosti autora“ – jimiž slogan „Upeč… třeba zeď“ a jemu podobné bezpochyby nejsou.

Právní historici už dávno pojmenovali nemoc zvanou „legislativní optimismus“, která se v lidských dějinách opakovaně vrací (na určité základní úrovni nikdy nezmizela) a jejímž symptomem je panující přesvědčení, že prostřednictvím zákonů je možné zařídit cokoliv. Symbolem těchto předpisů je tereziánský patent o hubení vrabců (1750), jehož cílem mělo být prostřednictvím likvidace vrabců v českém království zvýšit úrodu obilí. Naprostý praktický neúspěch tohoto právního předpisu nikterak neumenšil snahy dalších generací zákonodárců pokoušet se o totéž – a to i doslova, jak ukazuje snaha o vyhubení vrabců, kterou pojala čínská vláda v roce 1958, tentokrát ovšem na území celé Číny. (Výrazně horlivější uplatňování zákona čínskými úřady než za dob Marie Terezie vedlo i k výrazně horším důsledkům – které tentokrát nabraly až podoby hladomoru, jenž nastal jako logický následek přemnožení hmyzu, který nyní neměl na polích kdo požírat.)

Stejně jako je nesmyslná představa, že lze úplně cokoliv právně regulovat, je podle mého soudu nesmyslná i představa, že recept k úspěchu se skrývá v rezignaci na jakoukoliv regulaci. Avšak ani rozumná úroveň právní regulace není ještě zárukou úspěchu, jak ukazují výše popsané případy (neboť přinejmenším pojetí autorského díla v českém autorském zákoně rozumné je a nijak to nezabránilo mnoha nerozumným soudním rozhodnutím v minulosti).

Jak tedy vyřešit hlavolam jménem autorské právo? Na konci filmu Annie Hallová (r. Woody Allen, USA 1977) cituje Woody Allen jeden starý vtip: „Znáte to, chlápek přijde k psychiatrovi a říká: Doktore, můj bratr se zbláznil! Myslí si, že je kuře. A doktor na to říká: Tak proč ho nepřivedete? A ten chlápek odpoví: Já bych ho přived, ale potřebuju ty vejce.“ Přesně takhle – říká Woody Allen – fungují lidské vztahy: Jsou naprosto bláznivé, iracionální a absurdní, ale my v nich dál pokračujeme. Protože potřebujeme ta vejce. Obávám se, že navzdory vší vědecké gloriole a několika staletím vršení právně filozofických a právně teoretických spisů jsme na tom s právní realitou dosti obdobně.

Člověk – to zní možná hrdě. Ale dokud bude nedokonalý tvor tohoto jména psát a vykládat právní předpisy, musíme se smířit s tím, že budou výsledky často více než rozpačité. V úvodu citovaný rozsudek v kauze Vitana je nicméně světlou výjimkou z tohoto pravidla a ukazuje, že jakkoliv stav autorského práva a jeho aplikace v České republice asi není úplně paráda, mohlo by být i výrazně hůř. A že pokrok v mezích stávajících zákonů, i když třeba jenom mírný, je možný.





další blogy autora:

Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml