Mezi samizdatem a veksláctvím

Dokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.
03.09.2020 - Tomáš Stejskal

Z filmu Králové videa. Foto Film Europe

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se s jednohlasým rychlodabingem potkal snad každý. Toto převážně východoevropské specifikum už je dnes maximálně lehce obskurním zdrojem zábavy. Ale dokument Králové videa – původně nadšenecký projekt, jenž to dotáhnul až na celovečerní stopáž a do běžné kinodistribuce – ukazuje tento fenomén jako pozoruhodného chameleona, který bytostně patří k době předrevoluční i k následujícímu bujení divokého kapitalismu.

Parta milovníků a tvůrců amatérských hororů v čele s režisérem Lukášem Bulavou natočila dokument, ke kterému se na první pohled vážou především přízviska poctivý, ale též konvenční. Tvůrci si dali práci a sehnali mnohem víc „králů videa“, než jen ty nejznámější aktéry rychlodabingu, jako byl Ondřej Neff, Ondřej Hejma, František Fuka či Dana Hábová. Vypátrali i mnoho těch, kteří byli známí jen pod přezdívkami jako Niňja a dabovali nedostatkové filmy ze západu v anonymitě svých moravských bytů. A s pomocí hlasu Miroslava Táborského tento dobový úkaz přehledně zmapovali a představili jak pamětníkům, tak těm, pro něž jde o legrační bizár.
 

Z filmu Králové videa. Foto Film Europe
 

Králové videa jsou vtipnou poctou rychlodabingu, která si však zaslouží mnohem větší uznání než jen prostě konstatovat, že z původně fanouškovského projektu vznikl profesionálně natočený a sestříhaný dokumentární film. Hlavní předností snímku je, že ukazuje rychlodabing coby podivuhodnou aktivitu, která jednou nohou stojí poblíž pojmů underground či samizdat a tou druhou se v devadesátých letech zabořila do toho, v co se proměnilo předrevoluční veksláctví.

Napůl veksláctví a napůl  samizdat

„Ty filmy, to byl jedinej záblesk světla zpoza tý opony,“ vzpomíná dabér Hejma. „Jsem najednou poprvé v životě viděl žánry, který sem do té doby nikdo nepustil,“ dodává milovník kinematografie a hudebník Roman Holý. A podobných svědectví jsou ve filmu desítky. Aniž by tvůrci a diváci rychlodabingových videokazet přehnaně romantizovali své aktivity, oprávněně popisují fenomén blízký jakékoli dobové podzemní kultuře. Ať už lidé rozmnožovali verše Ivana Martina Jirouse či akční snímek Komando, šlo v jádru o totožnou aktivitu. Není důležité se přít o to, co je hodnotnější, v obou případech jde o to nesmířit se s tím, že by měl stát dohlížet na to, co do kultury patří a co nikoli.
 

„Možná to zní jako zveličování jedné bizarní a víceméně neumětelské činnosti. Ale právě proto, že jde o záležitost, nad kterou už se dnes většina lidí spíš shovívavě a s mlhavou vzpomínkou pousměje, se díky ní lze zamyslet z více úhlů a bez plamenných emocí nad těmi dobovými tématy, která dnes společnost dělí na nesmiřitelné tábory. Ať už jsou to aktuální spory o Kunderu, či plakáty s Miladou Horákovou.“
 

Ostatně i historky o tom, jak tyto „véháesky“ vznikaly a šířily se, leckdy připomínají vzpomínky disidentů. Jezdilo se do nejbližších videopůjčoven za německými hranicemi, kazety se převážely do pronajatých penzionů na české straně, kde už čekala připravená kopírovací technika. Jen se počáteční „partyzánská“ aktivita dělaná z lásky k filmové zábavě pozvolna měnila v činnost provozovanou také za účelem zisku. A k tancům mezi paragrafy.

V devadesátých letech s příchodem profesionálních distribučních společností policie nepřestávala tvůrce rychlodabingů stíhat, důvodem však nebylo šíření ideologicky závadného materiálu, ale újma těch, kdo dané snímky šířili legálně.
 

Z filmu Králové videa. Foto Film Europe

Dabing s naštvanou manželkou či štěkajícím psem

Králové videa vyprávějí o zvláštním kulturním úkazu. Jedni by se ho zdráhali přiřadit k aktivitám typu samizdatu už proto, že šířit špatně přeloženého a nadabovaného Predátora přece nemá stejnou váhu jako množit neoficiální překlady Orwella či Solženicyna. Mnohem pádnějším důvodem, proč to srovnání není přesné, je navíc fakt, že rychlodabéři o sobě navzájem pořádně nevěděli, šlo o izolované ostrůvky.

Někteří začali dabovat ještě na gymnáziu pro potěšení spolužáků a nyní jsou z nich renomovaní překladatelé. Jiní se do této tvorby pustili navzdory tomu, že jejich slovník zahrnoval zhruba dvacet anglických slov. Vedle slušné práce Hejmy, Fuky či Petra Šarocha tak zní ukázky z dabingů, v nichž si dotyční celý děj kompletně vymýšlejí.
 

Z filmu Králové videa. Foto Film Europe
 

Na kvalitu se mnohdy opravdu nehledělo. Jednou v pozadí štěká pes, jindy do dabingu v nejvypjatější scéně filmu vpadne hlas manželky, která svého muže plísní, že nevynesl koš. Vtipnost podobných situací umocňuje střih, který nechává vzpomínky interagovat s ukázkami. Jindy díky rychlému údernému střihu různorodých, mnohdy protichůdných výpovědí pamětníků vyniknou chameleonské rysy rychlodabingu. Pro jedny to byla trochu romantická aktivita, pro další je to dodnes sběratelský fetiš, jiní už se tomu smějí jako dobou vynucené znouzectnosti.

A kriminalisté vzpomínají, že leckdo si za nelegální zisky z prodejů videokazet postavil barák. Což je ve světle toho, jak se bohatlo v devadesátých letech, stále drobnost. Autoři snímku nehodnotí, pouze pozorují a skládají vedle sebe jednotlivé střípky. Nevzniká z nich ucelený obraz právě proto, že rychlodabing není snadné uchopit a přiřknout mu nějaké znaménko.

Chameleon, který rozděluje společnost

Králové videa tak přinejmenším v jednom ohledu vystupují ze stínu klidného vypravěčského hlasu Miroslava Táborského, ze stínu dobře odvedené televizní práce, jejímž hlavním a jediným cílem je informovat. Na lehce obskurním tématu ukazují komplikovanou povahu doby na přelomu dvou režimů. Rychlodabing lze milovat z mnoha leckdy protichůdných důvodů. A podobně komplikovaně se ho lze i štítit.

Možná to zní jako zveličování jedné bizarní a víceméně neumětelské činnosti. Ale právě proto, že jde o záležitost, nad kterou už se dnes většina lidí spíš shovívavě a s mlhavou vzpomínkou pousměje, se díky ní lze zamyslet z více úhlů a bez plamenných emocí nad těmi dobovými tématy, která dnes společnost dělí na nesmiřitelné tábory. Ať už jsou to aktuální spory o Kunderu, či plakáty s Miladou Horákovou.
 





další blogy autora:

Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
Taktilní ohledávání knihy Generace JihlavaJak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?07.05.2015 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal
Neočekávaná setkáníPrvní příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala30.10.2014 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.