Mezi reportáží a rozhlasovou hrou

Štěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.
20.11.2014 - Štěpán Kubalík

Radiodokument Mecenáš Karl Wittgenstein a jeho Poldi (Maria Hammerich-Maier) byl v repríze vysílán u příležitosti továrenského ročníku MFDF Ji.hlava 2014. Foto Filip Jandourek, Český rozhlas.

Francouzský filozof Paul Ricoeur se v poslední části svého stěžejního díla Čas a vyprávění, na půdorysu úvah o různých druzích času, jejich vnímání a jejich filozofické tematizaci, zamýšlí nad vztahem historie a fikce. Mimo jiné si všímá, že historický text (historické vyprávění) „se nepřipojuje k historickému poznání zvnějšku, nýbrž spadá vjedno s ním,“ což by nám mělo pomoci uznat skutečnost, že „historie ve svém textu imituje ony typy konstrukce zápletky, jejichž původ je v literární tradici.“ To znamená, že vědomí historické události se vždy objevuje jako text, jako vyprávění. Jinak žádnou (autonomní) existenci nemá. Jako příběh se již konstituuje, a tudíž tomu není tak, že by naše představa o události existovala nějak sama o sobě předem a teprve ex post se vtělila do formy vyprávění (případně nějaké jiné). Dále Ricoeur poznamenává, že „výpůjčky historie u literatury se neomezují jen na rovinu kompozice ... Výpůjčka se rovněž týká reprezentační funkce historické imaginace: učíme se vidět určitý sled událostí jako tragický, jako komický atd.“ A tendenci zprostředkovat čtenáři či posluchači ucelenou přesvědčivou historickou zkušenost dějepisec z logiky věci završuje tím, že „si nezakazuje ´líčení´určité situace, ´reprodukovat´ jistý myšlenkový pochod a dát mu ´živost´ vnitřní řeči.“ (P. Ricoeur, Čas a vyprávění III, s. 266-267). I když k tomu nemá a ani nemůže mít dostatečné podklady (ty, díky nespolehlivosti paměti a mnohdy pouze vágně uvědomovaným motivům konání, nebývají zřejmé ani aktérům samotným) a musí tudíž začít fabulovat.

Tyto postřehy jsou pochopitelně relevantní pro úvahy o žánru dokumentu obecně, ale mně se připomněly zejména při srovnání rozhlasových dokumentů, které prezentují dvě relace Českého rozhlasu, jejichž programovou náplní je v podstatě výlučně dokumentární tvorba. Jsou jimi Radiodokument na ČRo Vltava a Dobrá vůle Plus na ČRo Plus. Netvrdím, že se s rozhlasovým dokumentem nelze setkat na žádné jiné stanici Českého rozhlasu či v rámci žádného jiného pořadu; nicméně, tyto dvě relace svoji programovou náplň samy jako rozhlasový dokument explicitně deklarují a zároveň je jejich zaměření dlouhodobě stabilní (obě tyto podmínky by splňovaly ještě Příběhy 20. století na ČRo Plus, ale vzhledem k vyhraněnému profilu tohoto pořadu, který je zaměřen na „biografický“ dokument, jej nechám prozatím stranou).

Radiodokument nabízí převážně (pouze s několika výjimkami) díla zabývající se historickými událostmi, a to „historickými“ v běžném slova smyslu, tj. takovými událostmi, od kterých nás již dělí dostatečně velká časová vzdálenost, abychom se k nim vztahovali jako k událostem, u nichž se již vytratil pocit, že by měly bezprostřednější vztah k naší současnosti. Kdežto u Dobré vůle Plus, pořadu zaměřeném na dokumenty o lidsko-právní problematice, je tomu právě naopak: zpravidla se zde může posluchač setkat s příspěvky zpracovávajícími aktuální témata.

Tolik, pokud jde o rozdílnou dramaturgii obou pořadů. Skutečně podstatný rozdíl ovšem spočívá v dokumentech samotných: díla uváděná Radiodokumentem mají ve srovnání s pořady tvořícími program Dobré vůle Plus jednoznačně blíže k rozhlasové hře, než k reportáži, zatímco v druhém případě je tomu zase přesně naopak. A jde o rozdíl skutečně markantní: jak v objemu použité hudby, tak v poměru hraných, dramatizovaných rekonstrukcí k přímým rozhovorům a zároveň také v míře „prokomponovanosti“ celku díla. Dokumenty zaměřující se na současné problémy působí daleko syrovějším, naléhavějším dojmem, jsou méně stylizované, skládají se výhradně z materiálu natočeného v terénu (obejdou se tedy bez účasti herců) a zároveň, což je také příznačné, vyznívají ambivalentněji. Kdežto dokumenty „historické“ nabízejí většinou ucelený narativ, dramaticky se rozvíjející zápletku s více méně jednoznačným vyvrcholením.

Jako příklad prvního typu bych vybral dokument Radky Lokajové Do posledního muže – příběh bitvy u Verdunu, významně se opírající o dopisy psané malířem Franzem Marcem (jedním ze zakladatelů výtvarné skupiny Der Blaue Reiter, který u Verdunu padl) jeho ženě. Druhý typ může reprezentovat kterýkoli ze tří dokumentů, které za poslední rok a půl byly v rámci Dobré vůle Plus věnovány romské problematice (Chanov žije; Setkání hudebníků z České filharmonie s dětmi z romských osad; Dokument o Radaně Parmové; zajímavě tuto trojici, jak tématicky, tak i tvůrčím přístupem, doplňuje rozhlasový dokument Černobílé perspektivy, který ovšem není dílem ČRo, ale redakce internetového portálu a2larm, komentářového webu kulturního čtrnáctideníku A2).

Samozřejmě, nabízí se jednoznačné vysvětlení této odlišnosti, které bude stavět na rozdílu v dostupnosti autentického materiálu (současné dění nemusíme rekonstruovat, máme k němu sami přímý přístup) a na distanci od historických událostí a objemu badatelské práce, která již byl provedena (ambivalence, jež je příznačná pro aktuálně prožívanou zkušenost, je redukována, pokud získáme od události dostatečný odstup).

Domnívám se však, že Ricoeurova úvaha nám dokáže odkrýt ještě hlubší vrstvu tohoto rozdílu. Ta bude spočívat v odlišné míře volnosti, jakou dokáží jednotlivá témata nabídnout autorovi pro práci s posluchačovou představivostí. Nebo jinak: jde o různost v míře, s jakou se musí autor snažit představivost posluchače podněcovat, aby u něj dokázal vyvolat dostatečně názornou zkušenost. Je zřejmé, že v případě témat spadajících do naší současnosti, je prostor pro akty imaginace velmi omezen (resp. pro více méně dokonalou názornost není zapotřebí původní materiál příliš dále „dramatizovat“), a to zkrátka proto, že naše obeznámenost s dobovým kulturním a společenským kontextem je větší, než u událostí „historických“. Ovšem kvazi-názornost fikce (Ricoeurův termín) je více než na místě v případě dokumentů z období, která jsou současnému posluchači již více méně cizí.




   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková