Mezi reportáží a rozhlasovou hrou

Štěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.
20.11.2014 - Štěpán Kubalík

Radiodokument Mecenáš Karl Wittgenstein a jeho Poldi (Maria Hammerich-Maier) byl v repríze vysílán u příležitosti továrenského ročníku MFDF Ji.hlava 2014. Foto Filip Jandourek, Český rozhlas.

Francouzský filozof Paul Ricoeur se v poslední části svého stěžejního díla Čas a vyprávění, na půdorysu úvah o různých druzích času, jejich vnímání a jejich filozofické tematizaci, zamýšlí nad vztahem historie a fikce. Mimo jiné si všímá, že historický text (historické vyprávění) „se nepřipojuje k historickému poznání zvnějšku, nýbrž spadá vjedno s ním,“ což by nám mělo pomoci uznat skutečnost, že „historie ve svém textu imituje ony typy konstrukce zápletky, jejichž původ je v literární tradici.“ To znamená, že vědomí historické události se vždy objevuje jako text, jako vyprávění. Jinak žádnou (autonomní) existenci nemá. Jako příběh se již konstituuje, a tudíž tomu není tak, že by naše představa o události existovala nějak sama o sobě předem a teprve ex post se vtělila do formy vyprávění (případně nějaké jiné). Dále Ricoeur poznamenává, že „výpůjčky historie u literatury se neomezují jen na rovinu kompozice ... Výpůjčka se rovněž týká reprezentační funkce historické imaginace: učíme se vidět určitý sled událostí jako tragický, jako komický atd.“ A tendenci zprostředkovat čtenáři či posluchači ucelenou přesvědčivou historickou zkušenost dějepisec z logiky věci završuje tím, že „si nezakazuje ´líčení´určité situace, ´reprodukovat´ jistý myšlenkový pochod a dát mu ´živost´ vnitřní řeči.“ (P. Ricoeur, Čas a vyprávění III, s. 266-267). I když k tomu nemá a ani nemůže mít dostatečné podklady (ty, díky nespolehlivosti paměti a mnohdy pouze vágně uvědomovaným motivům konání, nebývají zřejmé ani aktérům samotným) a musí tudíž začít fabulovat.

Tyto postřehy jsou pochopitelně relevantní pro úvahy o žánru dokumentu obecně, ale mně se připomněly zejména při srovnání rozhlasových dokumentů, které prezentují dvě relace Českého rozhlasu, jejichž programovou náplní je v podstatě výlučně dokumentární tvorba. Jsou jimi Radiodokument na ČRo Vltava a Dobrá vůle Plus na ČRo Plus. Netvrdím, že se s rozhlasovým dokumentem nelze setkat na žádné jiné stanici Českého rozhlasu či v rámci žádného jiného pořadu; nicméně, tyto dvě relace svoji programovou náplň samy jako rozhlasový dokument explicitně deklarují a zároveň je jejich zaměření dlouhodobě stabilní (obě tyto podmínky by splňovaly ještě Příběhy 20. století na ČRo Plus, ale vzhledem k vyhraněnému profilu tohoto pořadu, který je zaměřen na „biografický“ dokument, jej nechám prozatím stranou).

Radiodokument nabízí převážně (pouze s několika výjimkami) díla zabývající se historickými událostmi, a to „historickými“ v běžném slova smyslu, tj. takovými událostmi, od kterých nás již dělí dostatečně velká časová vzdálenost, abychom se k nim vztahovali jako k událostem, u nichž se již vytratil pocit, že by měly bezprostřednější vztah k naší současnosti. Kdežto u Dobré vůle Plus, pořadu zaměřeném na dokumenty o lidsko-právní problematice, je tomu právě naopak: zpravidla se zde může posluchač setkat s příspěvky zpracovávajícími aktuální témata.

Tolik, pokud jde o rozdílnou dramaturgii obou pořadů. Skutečně podstatný rozdíl ovšem spočívá v dokumentech samotných: díla uváděná Radiodokumentem mají ve srovnání s pořady tvořícími program Dobré vůle Plus jednoznačně blíže k rozhlasové hře, než k reportáži, zatímco v druhém případě je tomu zase přesně naopak. A jde o rozdíl skutečně markantní: jak v objemu použité hudby, tak v poměru hraných, dramatizovaných rekonstrukcí k přímým rozhovorům a zároveň také v míře „prokomponovanosti“ celku díla. Dokumenty zaměřující se na současné problémy působí daleko syrovějším, naléhavějším dojmem, jsou méně stylizované, skládají se výhradně z materiálu natočeného v terénu (obejdou se tedy bez účasti herců) a zároveň, což je také příznačné, vyznívají ambivalentněji. Kdežto dokumenty „historické“ nabízejí většinou ucelený narativ, dramaticky se rozvíjející zápletku s více méně jednoznačným vyvrcholením.

Jako příklad prvního typu bych vybral dokument Radky Lokajové Do posledního muže – příběh bitvy u Verdunu, významně se opírající o dopisy psané malířem Franzem Marcem (jedním ze zakladatelů výtvarné skupiny Der Blaue Reiter, který u Verdunu padl) jeho ženě. Druhý typ může reprezentovat kterýkoli ze tří dokumentů, které za poslední rok a půl byly v rámci Dobré vůle Plus věnovány romské problematice (Chanov žije; Setkání hudebníků z České filharmonie s dětmi z romských osad; Dokument o Radaně Parmové; zajímavě tuto trojici, jak tématicky, tak i tvůrčím přístupem, doplňuje rozhlasový dokument Černobílé perspektivy, který ovšem není dílem ČRo, ale redakce internetového portálu a2larm, komentářového webu kulturního čtrnáctideníku A2).

Samozřejmě, nabízí se jednoznačné vysvětlení této odlišnosti, které bude stavět na rozdílu v dostupnosti autentického materiálu (současné dění nemusíme rekonstruovat, máme k němu sami přímý přístup) a na distanci od historických událostí a objemu badatelské práce, která již byl provedena (ambivalence, jež je příznačná pro aktuálně prožívanou zkušenost, je redukována, pokud získáme od události dostatečný odstup).

Domnívám se však, že Ricoeurova úvaha nám dokáže odkrýt ještě hlubší vrstvu tohoto rozdílu. Ta bude spočívat v odlišné míře volnosti, jakou dokáží jednotlivá témata nabídnout autorovi pro práci s posluchačovou představivostí. Nebo jinak: jde o různost v míře, s jakou se musí autor snažit představivost posluchače podněcovat, aby u něj dokázal vyvolat dostatečně názornou zkušenost. Je zřejmé, že v případě témat spadajících do naší současnosti, je prostor pro akty imaginace velmi omezen (resp. pro více méně dokonalou názornost není zapotřebí původní materiál příliš dále „dramatizovat“), a to zkrátka proto, že naše obeznámenost s dobovým kulturním a společenským kontextem je větší, než u událostí „historických“. Ovšem kvazi-názornost fikce (Ricoeurův termín) je více než na místě v případě dokumentů z období, která jsou současnému posluchači již více méně cizí.




   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer