Město snů

Dokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.
17.03.2016 - Tereza Reichová

První dva roky na FAMU by mne ani v těch nejbláznivějších snech nenapadlo, že budu točit pro televizi. Ne proto, že by to bylo trapné či bych se nad ni povyšovala, ale prostě proto, že jsem si nedokázala představit, že by sociální témata v autorské podobě po mně někdo mohl chtít.

Pak tato možnost přišla. Hrozně jsem to pokazila. Stres ze čtyř natáčecích dní se podepsal i na lidech, se kterými jsem točila. Neuměla jsem komunikovat s pány v dodávce, ve střižně jsem byla se střihačkou nonstop a vzniklo z toho něco, za co se asi budu vždy stydět. Myslím, že je to klasický příběh studentů dokumentární tvorby. Když jsem se do dalších pokusů pustila už beze strachu a s maximálním nasazením, přišla další zkušenost. Dozvěděla jsem se, že na schvalovací projekci zaznělo, že by bylo záhodno dotočit „pravicovou linii“, aby byl film vyvážený, a u dalšího filmu jsem se zas chovala nekolegiálně, když jsem nechala mluvit nezodpovědného autora reportáže ze zpravodajství. Zvítězila má tvrdohlavost, že se sestřihem nic dělat nebudu, neb je dle scénáře, a filmy byly odvysílány. Tenkrát jsem byla přesvědčena, že nejsem schopna pro médium veřejné služby točit.

Tady by mohl příběh skončit. Ale teď si představte toto. Sledujete své spolužáky, kterým je neustále dodávána odvaha a možnost pustit se do filmů kompaktních s jejich stylem, natáčením i ideou. Stejná instituce, jiné město. Navíc město, kde by člověk chtěl žít. Skvěle se tam jí, pije, debatuje, ale i točí!  Tak jsem to zkusila. Jedinou zábranou byla délka vysílacího prostoru, ale s tím se počítá. Tři filmy v rámci dost konzervativního pořadu. Vše bylo možné, protože jsme sdíleli ideu, proč a pro koho má film vzniknout. Experimentování s dokumentární tvorbou bylo povoleno a já se nikdy nestyděla za jediný z nich. Tato zkušenost můj postoj k televizi a jejímu prostoru zcela změnila a navíc jsem se přestala bát o svou budoucnost.

Začala jsem připravovat na FAMU absolventský film. Kontroverzní téma, jistojistě zpracované tak, jak se to moc nedělá. Jeho osud jsme měli se štábem nalinkovaný. Pár alternativních projekcí, možná nějaký festival, kdyby se film povedl. Poté internet. Z města snů však přišla netušená podpora. Takové téma prý musí být ve veřejnoprávní televizi. Podpora celého producentského týmu mi vyrazila dech a fakt, že film dělám s vidinou, že se dostane k televizním divákům, je motorem pro celý náš štáb.

Z absolventského filmu Terezy Reichové Epidemie svobody

Proč to celé píši? Když jsem se dostala do dokumentaristických vod, bylo slovo televize skoro špatné slovo. Většina lidí pro ni točila, ale každý se o ni rád otřel. Po dobu čtyř let se situace změnila. Několik kreativních producentských skupin se s dokumentaristy chytlo za ruku a začalo se dít nevídané. Kultivace instituce veřejné služby se stala zájmem všech a ti dokumentaristé, kteří ji předtím kritizovali, si uvědomili, že je to problém všech a že mohou přidat ruku k dílu.

Ti, co ve mně probudili pozitivní vztah k televizi, odchází. Ne vlastní vůlí. Nechci se opět stát kritikem, chci chválit. A určitě nejsem jediná. Prosím, nekažte to dál. Přeci chceme stejnou věc.

P. S.: Díky, Kamilo Zlatušková. Díky, Richarde Komárku. Díky, Karolíno Zalabáková. Díky, Brno.





další blogy autora:

Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová