Město snů

Dokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.
17.03.2016 - Tereza Reichová

První dva roky na FAMU by mne ani v těch nejbláznivějších snech nenapadlo, že budu točit pro televizi. Ne proto, že by to bylo trapné či bych se nad ni povyšovala, ale prostě proto, že jsem si nedokázala představit, že by sociální témata v autorské podobě po mně někdo mohl chtít.

Pak tato možnost přišla. Hrozně jsem to pokazila. Stres ze čtyř natáčecích dní se podepsal i na lidech, se kterými jsem točila. Neuměla jsem komunikovat s pány v dodávce, ve střižně jsem byla se střihačkou nonstop a vzniklo z toho něco, za co se asi budu vždy stydět. Myslím, že je to klasický příběh studentů dokumentární tvorby. Když jsem se do dalších pokusů pustila už beze strachu a s maximálním nasazením, přišla další zkušenost. Dozvěděla jsem se, že na schvalovací projekci zaznělo, že by bylo záhodno dotočit „pravicovou linii“, aby byl film vyvážený, a u dalšího filmu jsem se zas chovala nekolegiálně, když jsem nechala mluvit nezodpovědného autora reportáže ze zpravodajství. Zvítězila má tvrdohlavost, že se sestřihem nic dělat nebudu, neb je dle scénáře, a filmy byly odvysílány. Tenkrát jsem byla přesvědčena, že nejsem schopna pro médium veřejné služby točit.

Tady by mohl příběh skončit. Ale teď si představte toto. Sledujete své spolužáky, kterým je neustále dodávána odvaha a možnost pustit se do filmů kompaktních s jejich stylem, natáčením i ideou. Stejná instituce, jiné město. Navíc město, kde by člověk chtěl žít. Skvěle se tam jí, pije, debatuje, ale i točí!  Tak jsem to zkusila. Jedinou zábranou byla délka vysílacího prostoru, ale s tím se počítá. Tři filmy v rámci dost konzervativního pořadu. Vše bylo možné, protože jsme sdíleli ideu, proč a pro koho má film vzniknout. Experimentování s dokumentární tvorbou bylo povoleno a já se nikdy nestyděla za jediný z nich. Tato zkušenost můj postoj k televizi a jejímu prostoru zcela změnila a navíc jsem se přestala bát o svou budoucnost.

Začala jsem připravovat na FAMU absolventský film. Kontroverzní téma, jistojistě zpracované tak, jak se to moc nedělá. Jeho osud jsme měli se štábem nalinkovaný. Pár alternativních projekcí, možná nějaký festival, kdyby se film povedl. Poté internet. Z města snů však přišla netušená podpora. Takové téma prý musí být ve veřejnoprávní televizi. Podpora celého producentského týmu mi vyrazila dech a fakt, že film dělám s vidinou, že se dostane k televizním divákům, je motorem pro celý náš štáb.

Z absolventského filmu Terezy Reichové Epidemie svobody

Proč to celé píši? Když jsem se dostala do dokumentaristických vod, bylo slovo televize skoro špatné slovo. Většina lidí pro ni točila, ale každý se o ni rád otřel. Po dobu čtyř let se situace změnila. Několik kreativních producentských skupin se s dokumentaristy chytlo za ruku a začalo se dít nevídané. Kultivace instituce veřejné služby se stala zájmem všech a ti dokumentaristé, kteří ji předtím kritizovali, si uvědomili, že je to problém všech a že mohou přidat ruku k dílu.

Ti, co ve mně probudili pozitivní vztah k televizi, odchází. Ne vlastní vůlí. Nechci se opět stát kritikem, chci chválit. A určitě nejsem jediná. Prosím, nekažte to dál. Přeci chceme stejnou věc.

P. S.: Díky, Kamilo Zlatušková. Díky, Richarde Komárku. Díky, Karolíno Zalabáková. Díky, Brno.





další blogy autora:

Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová