Mediální remix. Několik postřehů z varšavské konference Media meets literacy

Jakými různými způsoby je možné učit o médiích? Jak rozumí konceptu mediální gramotnosti odborníci a odbornice napříč Evropou? A jak souvisí mediální gramotnost s aktivním občanstvím?
28.05.2015 - Andrea Slováková

Mediální a filmová gramotnost je jednou ze základních kompetencí, díky nimž se orientujeme v každodennosti. Těmi, kdo výchovu k těmto kompetencím promýšlejí a realizují, jsou především organizace působící v neziskovém sektoru. To je jeden z poznatků vyplývajících z mezinárodní konference Media meets literacy, která proběhla před týdnem ve Varšavě. Kreativní a inovativní přístupy ke vzdělávání o médiích a filmu představilo několik desítek organizací, nejčetněji byly zastoupeny Belgie, Nizozemsko a Velká Británie. Avšak svoje projekty prezentovalo i několik polských organizací, Rumunsko nebo Doc Alliance Academy, která vzniká ze spolupráce sedmi zemí (a v nich probíhajících festivalů dokumentárního filmu), ale těžiště aktivit má v České republice – a zcela jasně se ukázalo, že v postkomunistických zemích probíhá výchova v oblastech médií a filmu téměř výhradně mimo formální vzdělávací systém.

Přednáška britského teoretika, profesora Davida Buckinghama, který se mediální gramotnosti věnuje 35 let, pojmenovala východisko celé konference: tradiční gramotnost zdaleka nestačí k tomu, abychom rozvíjeli aktivní občanství v současné společnosti. Buckingham se zaměřil na samotný pojem mediální gramotnost, jenž ve formativních letech provázela strategická rozostřenost definice, která vyvolává neustálou nutnost redefinice, a to i ve Velké Británii, kde je mediální výchova dávno součástí povinných osnov pro studenty starší 14 let. Začala zde jako součást výuky anglického (mateřského) jazyka, protože od něj se odvíjí analýza komunikace, tedy problematizace otázek, jak učíme o komunikaci a kultuře.

Pro nedávný vývoj ve způsobech vytváření a recepce mediálních obsahů je charakteristický přenos zodpovědnosti z vlády a médií na uživatele, tedy příprava poučených „spotřebitelů“, k čemuž je hlavním klíčem kritické porozumění médiím a jejich sdělením. Mediální gramotnost zahrnuje filmovou i digitální gramotnost (která  bývá často nepřesně zužována na internetovou bezpečnost a funkční dovednosti, jež ovšem obsahuje i technologické kompetence). Poukázal také na problém s porovnáváním jednotlivých zemí a vůbec měřením, protože kvantifikace gramotnosti, která zahrnuje i obtížně vyčíslitelné aspekty, jako jsou porozumění a kreativita, se často zúží na měření toho, co změřit lze (třeba přístup ke vzdělání či k internetu). Mediální vzdělávání není o učení skrz (či za pomoci) médií, ale především znamená učit o médiích. Koncepční přemýšlení o způsobech tohoto vzdělávání je důležité i pro Buckinghama, který se mediální gramotnosti věnuje dlouhá léta prakticky i teoreticky, na jedné straně je důležité pracovat na praxi, analyticky ji prozkoumávat a zkušenosti sdílet, na druhé straně ale i reformulovat a stále znovu-nalézat kritický rámec.

Mateo Zacchetti, zástupce Evropské komise a programu MEDIA Creative Europe, prezentoval postoj komise, podle níž by se mediální gramotnost měla učit i ve školách (v roce 2009 komise vyzvala členské země, aby zvážily zařazení mediální výchovy do povinného vzdělávání). Školy by se podle něj měly zaměřit spíše na obsah než technologie, na kritické a sociální kompetence, měly by se snažit rozvíjet kreativitu a vzbuzovat zvědavost. Z prezentovaných ukázek „dobré praxe“ však s předmětem ve školách pracuje pouze britský model, ostatní účastníci ukazovali projekty vznikající mimo formální vzdělávací systém.

Leo Pekkala uvedl finské příklady spolupráce ministerstva školství a kultury a soukromých mediálních společností, z nichž vzešly například divácky mimořádně úspěšné vzdělávací animované pořady (vidělo je 1,3 milionu diváků) či nejčtenější časopis pro děti ve věku 7 až 12 let, Ten vydává soukromý nakladatel Otavamedia, který však s ministerstvem konzultuje vzdělávací témata. Ve Finsku dále ve spolupráci státního a soukromého sektoru probíhá Týden mediální gramotnosti, do něhož se zapojuje 42 organizací, které pro základní i střední školy připravují vzdělávací nebo osvětové materiály.

Ruben Lopez a Felipe Gonzáles Gil představili španělskou iniciativu ZEMOSg8, která se zaměřuje na výzkum free culture, sociálních inovací, nových médií a neformálního vzdělávání. Prosazují koncept expanded media education (rozšířené mediální vzdělávání) a jeho základní princip shrnují heslem don´t hate the media, remix the media. Kulturu barthesovsky vnímají jako nekonečný palimpsest, v němž už neplatí rozdělení na ty, kteří mají moc (ti, co vědí, či ti, co učí) a publikum (ti, co nevědí, resp. ti, co se učí), paradigma se mění z expertního na amatérské. Remix je pro ně hlavní metodologií dekonstrukce mediální krajiny.

Polská nezisková organizace LABlife také rozvíjí rozšířené mediální vzdělávání. Vychází z neurobiologického zkoumání postupu myšlení – emoce – jednání a zabývá se otázkou, jak vytvořit pro učení vhodné prostředí. Účelem je rozvoj aktivního občanství, schopností tvůrčího řešení problémů a podpora místních iniciátorů změn.  Především ale vyvinuli projekt Warszawa lab, předpokládající především mladé uživatele, tzv. digital natives, kteří používají technologie k budování sociálních vztahů již intuitivně. V rámci projektu pak vytváří příběhy o Varšavě, upravují prostředí – třeba se učí zacházet s různými grafickými programy, jimiž obrazy oprošťují od reklam. Učí se, jak vytvářet kvalitní internetový obsah a eticky jej šířit – spojují se například se sociálními aktivisty, aby společně přispěli k rozvoji města. A přitom zdůrazňují: nepracujeme s jednotlivými vědomostmi (což byl přístup příznačný pro lineární vzdělávání ve 20. století), ale s postoji.





další blogy autora:

Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
První český originální radio podcastAndrea Slováková reflektuje podcastovou novinku Radia Wave, devítidílnou sérii Zhasni!, jež byla představena na festivalu Prix Bohemia Radio jako vůbec první podcast Českého rozhlasu.20.04.2017 - Andrea Slováková
Dokumentární přemýšlení ve zvukových kompozicíchDramaturgyně ji.hlavské sekce experimentálních filmů ve svém dalším blogu reflektuje radiodokumenty ze 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, kde zasedla v porotě pro žánr dokumentu.30.03.2017 - Andrea Slováková
Experiment ve středuAndrea Slováková, kurátorka ji.hlavské sekce experimentálních filmů, uvažuje nad způsobem, jakým studenty filmové vědy naučit psát o nekonvenčních a podivuhodných filmech.21.07.2016 - Andrea Slováková
i-LaboratoriumJak si mohli festivaloví návštěvníci na letošní Ji.hlavě hrát a poznávat při tom třeba historii Československa prostřednictvím počítače19.11.2015 - Andrea Slováková
Co říkají první větyNapsat opravdu dobrou první větu je umění. Koláž představuje bakalářské a diplomové práce o dokumentární kinematografii prostřednictvím jejich prvních vět06.08.2015 - Andrea Slováková

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer