Malí kapitalisté

Filmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?
06.06.2019 - Janis Prášil

Z filmu Baťa, první globalista. Foto Česká televize

Peter Kerekes ve svém dokumentu Baťa, první globalista (2018) ukazuje Tomáše Baťu jako vizionáře, jenž dokázal spojit svůj obchodní talent se sociálním cítěním. „Dickensovský“ příběh o chudém ševci, který se vypracoval na ředitele svého času největší obuvnické společnosti na světě a pro svoje zaměstnance zakládal města, stavěl nemocnice a otevíral školy, přispívá ke kultu osobnosti zlínského podnikatele. Kerekes však zároveň podrobuje baťovský odkaz kritické analýze a nahlíží jej prizmatem současnosti, když se vydává po stopách továren Baťa v zemích třetího světa.

Tomáš Baťa je dokladem toho, že i globalizace má svého ideologa. Kromě vývozu zboží exportoval i způsob myšlení a systém výroby. Jako sociální inženýr pracoval nejen s hmotným kapitálem, ale i s tím lidským. Kerekesův dokument akcentuje kult práce jako jeden z pilířů baťovského odkazu. Vizionářský podnikatel rehabilitoval práci, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století vnímána stále ještě jako „výsada“ chudých, a povýšil ji na základní lidské právo, smysl života dělníka a základní element prosperující společnosti. Používal paradoxně rétoriku, kterou dovedli do extrému komunisté, když práci proměnili v povinnou službu režimu. Z baťovců, jak se nazývali nejlepší pracovníci zlínských závodů, se stali stachanovci a ze zakladatele masové výroby vykořisťovatel dělníků, jak jej vyobrazil na státní objednávku ve svém snímku Botostroj roku 1954 režisér K. M. Walló.

Baťa samozřejmě nebyl totalitář, sám se stal obětí komunistického režimu. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za kolaboraci s nacisty k patnácti letům vězení a nemohl se proto vrátit do vlasti. Ale byl to sociální inženýr, který podle potřeb svého podniku řídil osudy lidí a zakládal celá města, jako Batatuba v Brazílii, nebo Bataville ve Francii. Pod vlivem „otců“ vědeckého řízení, jako byl Henry Ford nebo Frederick W. Taylor, kladl důraz na efektivitu a produktivitu výroby, což mělo vliv na charakter práce a pozici dělníků. Striktně oddělil manuální a duševní činnost, takže dělníci neměli vliv na výrobní proces, o němž rozhodoval management. Zavedl normy a systém odměn a trestů. Díky specializaci práce dělníci nevyráběli produkt od začátku až do konce. Účastnili se pouze jednoho úseku výroby, kde ve vyměřeném čase donekonečna prováděli přesně určený počet opakujících se pohybů, aby se tak zvýšila efektivita jejich výkonu.

Člověk-stroj

Kerekes na tyto aspekty masové výroby upozorňuje a ukazuje rozpor mezi realitou a Baťovou oslavou práce jako řemesla, v jehož centru stojí člověk. Tento konflikt se ukazuje v rozhovoru s bývalými baťovci, kteří v obuvnických továrnách strávili dvacet, třicet, nebo čtyřicet let svého života a doslova zestárli u pásu. Mechaničnost práce ukazuje i scéna podkreslená Baťovými slovy o tom, že dělníci nejsou dvounohé stroje, jsou z nich vychováváni ševci. Obraz odhaluje opak, když kamera zabírá bosé nohy indického dělníka pracujícího u pásu. Ještě návodnější je rozhovor s bývalým zaměstnancem Baťovy továrny v Keni, kterého hlas za kamerou šikovně položenými otázkami dovede ke zjištění, že lidé v neproduktivním věku jsou přeneseně řečeno vyhozeni na smetiště stejně jako nefunkční stroje.
 

Z filmu Baťa, první globalista. Foto Česká televize
 

Baťa zosobňuje „rodičovskou“ autoritu, když přebírá odpovědnost za životy svých zaměstnanců a zároveň nad nimi přebírá kontrolu. Jako chlebodárce si získává jejich bezmeznou loajalitu tím, že realizuje základní lidská práva, jako je právo na důstojné bydlení, práci nebo určitou kvalitu života. Systém, který Baťa zaváděl se svých továrnách, však pro individualitu a kreativitu nemá prostor. Pojímá člověka jako nástroj, redukuje lidský život na měřitelnou hodnotu, přepočítává ho na sekundy, které se dají efektivně zužitkovat. Marnost tohoto „strojového“ života vyjadřují záběry na testovací stroje, které podrobují vybrané kusy obuvi mechanické zátěži až do jejich zničení.

Batastories

V zemích třetího světa Kerekes nalézá kromě bývalých továrenských zaměstnanců i příběhy „malých Baťů“, tedy chudých ševců, kteří fungují mimo továrny. Jedním z nich je mladík z Keni, jemuž řemeslo pomohlo dostat ze z ulice, kde žil jako bezdomovec. Nyní vyrábí boty z pneumatik a na černo je prodává. „Jsme také kapitalisté, jenom malí,“ poukazuje na význam soukromého podnikání indický majitel manufaktury na výrobu obuvi, který následuje tradici 300 let starého ševcovského rodu. V příbězích těchto „malých“ ševců Kerekes hledá paralelu se začátky Tomáše Bati a klade si otázku, zda se mezi chudými řemeslníky nenachází další budoucí podnikatelský génius, který si splní americký sen. Tito ševci však kromě lásky k řemeslu a nezdolného boje s chudobou nemají s Tomášem Baťou mnoho společného. Jejich mravní síla pochází z řemeslné práce, nikoli masové výroby a jejich příběhy oslavují tradici manufaktur a rukodělné práce, oproti masové výrobě, v níž je člověk jen malou součástkou stroje.

Snímek pracovně nazvaný Batastories mapuje více než sto let historie obuvnického podniku a spojuje odlišné koncepty řemeslné a pásové výroby. Vytváří navíc paralelu mezi situací dělníků za první republiky a pracovníky ze zemí třetího světa. Ukazuje, jak se během staletí proměnil světový trh, v němž dříve platné strategie nefungují. Již u „prvního globalisty“ se rýsují znepokojivé aspekty celosvětového podnikání. Zvířata jsou vnímána jako mašiny na výrobu suroviny, anakondy byly vybity a deštný prales vymýcen, aby na jeho území mohla vzniknout továrna a kolem ní město. Dědicové baťovského impéria se sice hlásí k odkazu svého praděda, ale jejich firma funguje již ve zcela odlišných podmínkách. Kerekes sám dochází k závěru, že v době kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nemusí dodržovat lidská práva ani ekologická pravidla, by se již Baťův příběh nemohl opakovat.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková