Malí kapitalisté

Filmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?
06.06.2019 - Janis Prášil

Z filmu Baťa, první globalista. Foto Česká televize

Peter Kerekes ve svém dokumentu Baťa, první globalista (2018) ukazuje Tomáše Baťu jako vizionáře, jenž dokázal spojit svůj obchodní talent se sociálním cítěním. „Dickensovský“ příběh o chudém ševci, který se vypracoval na ředitele svého času největší obuvnické společnosti na světě a pro svoje zaměstnance zakládal města, stavěl nemocnice a otevíral školy, přispívá ke kultu osobnosti zlínského podnikatele. Kerekes však zároveň podrobuje baťovský odkaz kritické analýze a nahlíží jej prizmatem současnosti, když se vydává po stopách továren Baťa v zemích třetího světa.

Tomáš Baťa je dokladem toho, že i globalizace má svého ideologa. Kromě vývozu zboží exportoval i způsob myšlení a systém výroby. Jako sociální inženýr pracoval nejen s hmotným kapitálem, ale i s tím lidským. Kerekesův dokument akcentuje kult práce jako jeden z pilířů baťovského odkazu. Vizionářský podnikatel rehabilitoval práci, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století vnímána stále ještě jako „výsada“ chudých, a povýšil ji na základní lidské právo, smysl života dělníka a základní element prosperující společnosti. Používal paradoxně rétoriku, kterou dovedli do extrému komunisté, když práci proměnili v povinnou službu režimu. Z baťovců, jak se nazývali nejlepší pracovníci zlínských závodů, se stali stachanovci a ze zakladatele masové výroby vykořisťovatel dělníků, jak jej vyobrazil na státní objednávku ve svém snímku Botostroj roku 1954 režisér K. M. Walló.

Baťa samozřejmě nebyl totalitář, sám se stal obětí komunistického režimu. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za kolaboraci s nacisty k patnácti letům vězení a nemohl se proto vrátit do vlasti. Ale byl to sociální inženýr, který podle potřeb svého podniku řídil osudy lidí a zakládal celá města, jako Batatuba v Brazílii, nebo Bataville ve Francii. Pod vlivem „otců“ vědeckého řízení, jako byl Henry Ford nebo Frederick W. Taylor, kladl důraz na efektivitu a produktivitu výroby, což mělo vliv na charakter práce a pozici dělníků. Striktně oddělil manuální a duševní činnost, takže dělníci neměli vliv na výrobní proces, o němž rozhodoval management. Zavedl normy a systém odměn a trestů. Díky specializaci práce dělníci nevyráběli produkt od začátku až do konce. Účastnili se pouze jednoho úseku výroby, kde ve vyměřeném čase donekonečna prováděli přesně určený počet opakujících se pohybů, aby se tak zvýšila efektivita jejich výkonu.

Člověk-stroj

Kerekes na tyto aspekty masové výroby upozorňuje a ukazuje rozpor mezi realitou a Baťovou oslavou práce jako řemesla, v jehož centru stojí člověk. Tento konflikt se ukazuje v rozhovoru s bývalými baťovci, kteří v obuvnických továrnách strávili dvacet, třicet, nebo čtyřicet let svého života a doslova zestárli u pásu. Mechaničnost práce ukazuje i scéna podkreslená Baťovými slovy o tom, že dělníci nejsou dvounohé stroje, jsou z nich vychováváni ševci. Obraz odhaluje opak, když kamera zabírá bosé nohy indického dělníka pracujícího u pásu. Ještě návodnější je rozhovor s bývalým zaměstnancem Baťovy továrny v Keni, kterého hlas za kamerou šikovně položenými otázkami dovede ke zjištění, že lidé v neproduktivním věku jsou přeneseně řečeno vyhozeni na smetiště stejně jako nefunkční stroje.
 

Z filmu Baťa, první globalista. Foto Česká televize
 

Baťa zosobňuje „rodičovskou“ autoritu, když přebírá odpovědnost za životy svých zaměstnanců a zároveň nad nimi přebírá kontrolu. Jako chlebodárce si získává jejich bezmeznou loajalitu tím, že realizuje základní lidská práva, jako je právo na důstojné bydlení, práci nebo určitou kvalitu života. Systém, který Baťa zaváděl se svých továrnách, však pro individualitu a kreativitu nemá prostor. Pojímá člověka jako nástroj, redukuje lidský život na měřitelnou hodnotu, přepočítává ho na sekundy, které se dají efektivně zužitkovat. Marnost tohoto „strojového“ života vyjadřují záběry na testovací stroje, které podrobují vybrané kusy obuvi mechanické zátěži až do jejich zničení.

Batastories

V zemích třetího světa Kerekes nalézá kromě bývalých továrenských zaměstnanců i příběhy „malých Baťů“, tedy chudých ševců, kteří fungují mimo továrny. Jedním z nich je mladík z Keni, jemuž řemeslo pomohlo dostat ze z ulice, kde žil jako bezdomovec. Nyní vyrábí boty z pneumatik a na černo je prodává. „Jsme také kapitalisté, jenom malí,“ poukazuje na význam soukromého podnikání indický majitel manufaktury na výrobu obuvi, který následuje tradici 300 let starého ševcovského rodu. V příbězích těchto „malých“ ševců Kerekes hledá paralelu se začátky Tomáše Bati a klade si otázku, zda se mezi chudými řemeslníky nenachází další budoucí podnikatelský génius, který si splní americký sen. Tito ševci však kromě lásky k řemeslu a nezdolného boje s chudobou nemají s Tomášem Baťou mnoho společného. Jejich mravní síla pochází z řemeslné práce, nikoli masové výroby a jejich příběhy oslavují tradici manufaktur a rukodělné práce, oproti masové výrobě, v níž je člověk jen malou součástkou stroje.

Snímek pracovně nazvaný Batastories mapuje více než sto let historie obuvnického podniku a spojuje odlišné koncepty řemeslné a pásové výroby. Vytváří navíc paralelu mezi situací dělníků za první republiky a pracovníky ze zemí třetího světa. Ukazuje, jak se během staletí proměnil světový trh, v němž dříve platné strategie nefungují. Již u „prvního globalisty“ se rýsují znepokojivé aspekty celosvětového podnikání. Zvířata jsou vnímána jako mašiny na výrobu suroviny, anakondy byly vybity a deštný prales vymýcen, aby na jeho území mohla vzniknout továrna a kolem ní město. Dědicové baťovského impéria se sice hlásí k odkazu svého praděda, ale jejich firma funguje již ve zcela odlišných podmínkách. Kerekes sám dochází k závěru, že v době kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nemusí dodržovat lidská práva ani ekologická pravidla, by se již Baťův příběh nemohl opakovat.





další blogy autora:

Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka