Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentu

Janis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét
07.02.2019 - Janis Prášil

Marek Kuboš v 90. letech se svými dokumenty vítězil na festivalech po celém světě, posledních 14 let se však marně pokouší zrealizovat další autorský projekt. Svůj plánovaný snímek Záložna stopnul, když nesehnal lidi, kteří by byli ochotni mluvit na kameru. Natáčení snímku Život plyne dál zastavil poté, co ho obyvatelé vesnice ze strachu z médií málem zlynčovali a musela zasáhnout policie. Takže se rozhodl rezignovat na svůj talent a v Posledním autoportrétu (2018) se veřejně loučí s kariérou dokumentaristy. Snímek, který získal zvláštní uznání v sekci Mezi moři na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a další ceny na slovenských festivalech Art Film Fest nebo Cinematik, přesahuje rozměr osobní zpovědi a poukazuje na proměnu nejen slovenského společenského ovzduší v novém tisíciletí.

Svobodná devadesátá

V uvolněné a svobodné atmosféře 90. let se točilo snadno, lidé neměli problém otevřeně mluvit na kameru, popisuje Kuboš podmínky, za jakých vznikala jeho první díla. O dvacet let později se k postavám vrací a navštěvuje hrdiny svého snímku Železniční stanice. II. třídy – Kraľovany z roku 1998. Zjišťuje, že dříve odvážní se nyní bojí říct, co si myslí, aby nepřišli o práci. Vrátila se atmosféra strachu, která tu v devadesátých letech nebyla. Je to jako za komunistů, přirovnává současnou společenskou atmosféru k dobám totality v Kubošově snímku režisérka Zuzana Piussi.

Poslední autoportrét je výjimečný v tom, že podobně jako dokumentární eseje Slepý Gulliver (2016) Martina Ryšavého pojmenovává společenské jevy. Vystihuje podmínky, v nichž tvoří současná špička slovenského dokumentu, pro kterou se vžil název Generace 90. Kuboš na svém příkladu ukazuje střet tvůrce s novým druhem nesvobody, která je jiná než před rokem 1989. Nespočívá v ideologii, ale v nekontrolované moci médií. Z těchto podmínek se zrodil nový typ „hrdiny“, který využívá přítomnost kamery k vlastní sebeprezentaci, pro seriózní dokumentaristiku však představuje problém, protože má minimální výpovědní hodnotu.

Krize autentického člověka

Kuboš tento typ postavy prozkoumává na příkladu sedmdesátiletého účastníka televizní soutěže Česko Slovensko má talent, zpěváka Jozefa, jenž má nacvičené, co bude říkat, a vymyšlené, z jakého úhlu ho bude kamera zabírat. „Neautentické“ postavy přicházejí na objednávku zábavního průmyslu a nalézají cílové publikum jak u televizních obrazovek, tak na sociálních sítích. Opačným příkladem je „autentická postava“ stárnoucího alkoholika Jana z Kubošova nerealizovaného snímku Život plyne dál. Svou nehranou přítomností před kamerou a životním osudem obnovuje pocit důvěry v pravdivost mediálního obrazu.

Poslední autoportrét ukazuje, že postkomunistická země zažila v 90. letech poryv tvůrčí svobody, ale že tato svoboda je krátkodobý jev, vyskytující se v okamžicích politického tání v 60. letech nebo během výměny režimů. V této dočasné tvůrčí svobodě se však zrodila výrazná generace tvůrců, která je schopná popsat novou společenskou realitu. Kuboš nyní kromě svého prvního hraného filmu připravuje i střihový dokument s pracovním názvem +/- 90, sestavený z rozhovorů, jež pořídil se svými kolegy při natáčení Posledního autoportrétu. Snad se mu přece podaří nalézt cestu, jak i v podmínkách limitované svobody pravdivě uchopovat realitu.

 





další blogy autora:

Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka