Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentu

Janis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét
07.02.2019 - Janis Prášil

Marek Kuboš v 90. letech se svými dokumenty vítězil na festivalech po celém světě, posledních 14 let se však marně pokouší zrealizovat další autorský projekt. Svůj plánovaný snímek Záložna stopnul, když nesehnal lidi, kteří by byli ochotni mluvit na kameru. Natáčení snímku Život plyne dál zastavil poté, co ho obyvatelé vesnice ze strachu z médií málem zlynčovali a musela zasáhnout policie. Takže se rozhodl rezignovat na svůj talent a v Posledním autoportrétu (2018) se veřejně loučí s kariérou dokumentaristy. Snímek, který získal zvláštní uznání v sekci Mezi moři na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a další ceny na slovenských festivalech Art Film Fest nebo Cinematik, přesahuje rozměr osobní zpovědi a poukazuje na proměnu nejen slovenského společenského ovzduší v novém tisíciletí.

Svobodná devadesátá

V uvolněné a svobodné atmosféře 90. let se točilo snadno, lidé neměli problém otevřeně mluvit na kameru, popisuje Kuboš podmínky, za jakých vznikala jeho první díla. O dvacet let později se k postavám vrací a navštěvuje hrdiny svého snímku Železniční stanice. II. třídy – Kraľovany z roku 1998. Zjišťuje, že dříve odvážní se nyní bojí říct, co si myslí, aby nepřišli o práci. Vrátila se atmosféra strachu, která tu v devadesátých letech nebyla. Je to jako za komunistů, přirovnává současnou společenskou atmosféru k dobám totality v Kubošově snímku režisérka Zuzana Piussi.

Poslední autoportrét je výjimečný v tom, že podobně jako dokumentární eseje Slepý Gulliver (2016) Martina Ryšavého pojmenovává společenské jevy. Vystihuje podmínky, v nichž tvoří současná špička slovenského dokumentu, pro kterou se vžil název Generace 90. Kuboš na svém příkladu ukazuje střet tvůrce s novým druhem nesvobody, která je jiná než před rokem 1989. Nespočívá v ideologii, ale v nekontrolované moci médií. Z těchto podmínek se zrodil nový typ „hrdiny“, který využívá přítomnost kamery k vlastní sebeprezentaci, pro seriózní dokumentaristiku však představuje problém, protože má minimální výpovědní hodnotu.

Krize autentického člověka

Kuboš tento typ postavy prozkoumává na příkladu sedmdesátiletého účastníka televizní soutěže Česko Slovensko má talent, zpěváka Jozefa, jenž má nacvičené, co bude říkat, a vymyšlené, z jakého úhlu ho bude kamera zabírat. „Neautentické“ postavy přicházejí na objednávku zábavního průmyslu a nalézají cílové publikum jak u televizních obrazovek, tak na sociálních sítích. Opačným příkladem je „autentická postava“ stárnoucího alkoholika Jana z Kubošova nerealizovaného snímku Život plyne dál. Svou nehranou přítomností před kamerou a životním osudem obnovuje pocit důvěry v pravdivost mediálního obrazu.

Poslední autoportrét ukazuje, že postkomunistická země zažila v 90. letech poryv tvůrčí svobody, ale že tato svoboda je krátkodobý jev, vyskytující se v okamžicích politického tání v 60. letech nebo během výměny režimů. V této dočasné tvůrčí svobodě se však zrodila výrazná generace tvůrců, která je schopná popsat novou společenskou realitu. Kuboš nyní kromě svého prvního hraného filmu připravuje i střihový dokument s pracovním názvem +/- 90, sestavený z rozhovorů, jež pořídil se svými kolegy při natáčení Posledního autoportrétu. Snad se mu přece podaří nalézt cestu, jak i v podmínkách limitované svobody pravdivě uchopovat realitu.

 





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová