Laboratorní milostné vztahy v izolaci

Antonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.
26.03.2020 - Antonín Tesař

Z reality show Láska je slepá. Foto Netflix

Z nové reality show Láska je slepá (2020) se právem stala divácká senzace a široce diskutovaná mediální událost. Recenzentka časopisu Guardian ji dokonce prohlásila za „poslední hřebíček do rakve civilizace, a dost možná i lidstva, jak ho známe. V současné éře hromadné izolace, která ještě zintenzivňuje neosobní kontakt na dálku, zní tahle slova zdánlivě o to víc prorocky.

Základní premisa celé show se přitom točí kolem prastarého přísloví, že láska je slepá. O to, jestli je ono pořekadlo pravdivé, nebo ne, ale nakonec prakticky vůbec nejde. Zábavný pořad vydávající se za sociální experiment sleduje milostné vztahy, které vznikají ve výstředních laboratorních podmínkách. Mnoho aspektů zamilovanosti a partnerství se v nich ukazuje v neobvykle přímém a ostrém světle. Show se účastnili heterosexuální a bisexuální muži i ženy toužící nalézt protějšek pro svatbu. Po určitou dobu se účastní schůzek, kde mohou mluvit s účastníky opačného pohlaví, ale pouze v uzavřených buňkách, kde slyší jen hlas toho druhého. V ideálním případě pak mohou požádat vyhlédnutého partnera o ruku a teprve po zásnubách ho mohou poprvé spatřit. Show pak pokračuje společnými líbánkami vybraných párů a nakonec i svatbou, která také musí proběhnout ve vyměřeném termínu. 

Pořadatele prý překvapil počet párů, které se za těchto podmínek zasnoubily. Z třiceti účastníků nakonec vzešlo osm zasnoubených párů, což bylo víc, než mohli organizátoři ze svého rozpočtu pokrýt. Dva zasnoubené páry se tak nakonec rozhodli ze zbytku pořadu úplně vyloučit – a je příznačné, že obě vyloučené dvojice se ve velmi krátké době rozešly. Mimo prostředí a přesně vymezená pravidla zábavního programu totiž jejich vztah neměl dost dobře na čem stavět.
 

Z reality show Láska je slepá. Foto Netflix
 

Láska je slepá je strhující podívaná částečně díky výrazným osobnostem účastníků, částečně kvůli tomu, jak zručně je natočený materiál zorganizovaný a sestříhaný. Výjimečná je ale především právě jako laboratoř ukazující podoby současných milostných vztahů. Svým způsobem je to kombinace vztahových reality show jako The Bachelor a formátů simulujících sociální sítě jako The Circle. Zdánlivě v ní přitom o sociální sítě vůbec nejde, nicméně základní premisa – lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří naslouchají hlasům druhých lidí z jiných osamělých místností – je situace velmi podobná komunikaci přes síť.

Role, které všichni hrajeme

Ve skutečnosti jde ale ještě hlouběji. Je to situace, která je ideální pro to, „slepě se zamilovat“. Dává totiž účastníkům velký prostor pro fantazii. Hlas protějšku je hlasem bez tváře, který vstupuje do vašeho soukromého prostoru a rozebírá s vámi vaše pocity a zájmy. Rozhovory probíhají mimo jakýkoli společenský kontext, mimo konkrétní situace, které by vyžadovaly určité jednání a konečně i mimo samotnou fyzickou blízkost, jež je také zásadní pro naše posuzování druhých. Psychoanalytické pojmy přenosu a projekce, které hrají zásadní roli ve všech milostných vztazích, se při randění „naslepo“ v uzavřených buňkách spouštějí ještě mnohem silněji.

Zásadní je proto až druhá polovina celého seriálu, kde účastníci opouštějí své buňky a jejich vztahy postupně nabývají čím dál konkrétnější podoby. Už při společném pobytu v luxusním rezortu, kde jsou páry pořád mimo své běžné prostředí a společenské kontakty, dochází k prvním třenicím a rozchodům. Čím víc se dvojice blíží ke svatebním oltářům, tím se konflikty a nejistota stupňují. Svým způsobem se dá říci, že celý model vztahu coby kontrolovaného experimentu, který nám Láska je slepá předkládá, je ve skutečnosti nebezpečná past, která naláká osamělé lidi na příslib ideálního partnera a pak je vystaví zklamání z toho, že skutečnost ideálu neodpovídá. Vztahy, které seriál ukazuje, jsou uměle uspěchané a formované konkrétními deadliny. Svatby se odehrávají přesně 38 dní od prvních schůzek v buňkách a oněch pár týdnů má přesně předepsaný průběh. Už samotná přítomnost kamer je faktor, který hraje roli v tom, jak se jednotliví protagonisté chovají a jak sami sebe přesvědčují, že by se měli cítit.
 

Z reality show Láska je slepá. Foto Netflix
 

Stejně jako většina ostatních reality show i Láska je slepá přitom není žádný eticky zavrženíhodný projekt. Naopak je neobyčejně ambivalentní. Na jednu stranu je založená na zkratkovitém stereotypním uvažování ohledně fenoménů lásky, partnerství a manželství, na druhou nenuceně ukazuje, jak lidé sami ochotně do těchto stereotypů vplouvají a podřizují se jim. Její koncept je zároveň konzervativní i aktuální – spojuje tradiční instituci manželství s výraznými prvky virtuální komunikace. Lze ji sledovat jako cynický výsměch „obětem“ experimentu i jako empatickou show o hledání lásky. Můžeme v ní vidět analogii s moderními seznamovacími aplikacemi i s prastarou praxí domluvených sňatků. Přes to všechno Láska je slepá není zprávou o konci civilizace, jak ji známe. Je to zkrátka reality show – chytá se narativů a rolí, které beztak všichni neustále hrajeme, a dovádí je do jejich dramatických důsledků.





další blogy autora:

Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml