Taktilní ohledávání knihy Generace Jihlava

Jak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?
07.05.2015 - Tomáš Stejskal

Konečně jsem se dostal k přečtení publikace, na kterou jsem se opravdu těšil. A hned předem tohoto příspěvku musím předeslat, že na následujících řádcích se nechystám psát nic ani vzdáleně podobného recenzi, kritice, doporučence či jinému typu hodnocení – ať už jednotlivých textů v ní obsažených či celkové koncepce knihy. Velká část tohoto textu je naopak motivována úvahou, proč nic takového vlastně ani psát nemůžu, ale především tím, proč je žánr kritiky v současné české kotlině v některých ohledech problematický.

V dalších několika odstavcích jednoho blogu jistě nechci rozebrat povahu a svízele domácí filmové kritiky či její současné podoby. Půjde jen o pár osobních postřehů, k nimž mě Generace Jihlava vyprovokovala.

K té knize ani nemohu nemít osobní vztah. Osobně se znám zhruba s polovinou jejích autorů. A ke všemu jsem byl sám osloven, zda bych do ní nepřispěl. Důvodem neúčasti přitom nebylo nic jiného než fakt, že jsem si zrovna na jediný týden v roce užíval zahraniční dovolené a zakázal jsem si otevírat e-mail.

Proč o tom všem píšu? V úvodu Generace Jihlava popisuje jeden z autorů koncepce Radim Procházka, že cílem knihy „bylo navázat symbolický dialog mezi režiséry a publicisty, který tady podle nás zcela přirozeně fungoval v 60. letech minulého století a dnes téměř neexistuje. Publicisté z naší generace píší raději o zahraničních filmech. Zaobírat se českým prostředím je často nudné kvůli filmům samotným a zároveň rizikové, protože si jejich texty můžou přečíst i samotní autoři.“

Z pozice filmového publicisty mi přijde nezpochybnitelné, že přinejmenším na (tištěných či webových) stránkách médií ke komunikaci mezi tvůrci a kritiky nedochází. Vlastně až na minimum případů či kauz neexistuje dnes ani mnoho polemik mezi samotnými novináři – tedy přinejmenším na poli filmu, potažmo kultury.

Generaci Jihlava se každému z vybraných reprezentativních děl současné české dokumentaristiky věnují dva texty. Pohled kritika doplňuje vhled jednoho z dokumentaristů, jejichž díla jsou předmětem knihy. Toto zdvojení pohledů na jednotlivá ikonická/kanonická dokumentární díla přelomu a počátku tisíciletí přináší také jedno důležité svědectví. Střet nadhledu a blízkosti poukazuje na dva poněkud odlišné přístupy k poznání či hodnocení umělecké tvorby. Ten první, kritický, většinou hledí na předmět své kritiky z bezpečí. Kritik by se neměl zpronevěřit maximě argumentační sevřenosti, ale jinak se do díla může ponořit či se od něj naopak odrazit vcelku libovolným způsobem. Tvůrce, který píše o díle svých kolegů a kamarádů, zákonitě vychází odkudsi zevnitř – jeho maximou jsou mnohem spíše osobní vazby a dlouhodobě budovaný vztah k látce, k níž se vyjadřuje.

Jan Kolář v eseji o Nonstopu Jana Gogoly zmiňuje, že sledování dokumentárních filmů má spíše povahu taktilní než analytické zkušenosti, neboť „bez ohledu na to, jak koherentní či manipulativní vizi se dokumentaristé ze svých záběrů pokusí vytvořit, vždy bude hrozit, že její zamýšlenou interpretaci zpochybní libovolná okolnost, jež se vynoří z tříště neznámých těl a lokalizovaných hlasů vzpírajících se pojmům s jednoznačnými obsahy.“ Právě v tomto světle se nabízí otázka, jak by vlastně mělo vypadat psaní o dokumentech, když jejich sledování a natáčení je mnohdy tak vzdálené říši jednoznačných konceptů?

Nemá pak jednoodstavcová „taktilní“ vzpomínka Víta Klusáka na to, jak Erika Hníková režíruje své kameramany dotykem, v jistém ohledu větší hodnotu než obsáhlé kritické analýzy? Mnohdy možná jedno správně načasované dloubnutí do zad vydá za spoustu slov.

A právě v textech dokumentaristů – příznačně se vybíralo losem, kdo o kom píše, zatímco oslovování autorů z řad publicistů a kritiků bylo promyšlenou prací editorky Lucie Česálkové – dochází ke spoustě drobných pošťouchnutí, v nichž vyvstává velmi plasticky obraz jedné generace, která není spojena ani tak nějakou estetikou, ale prostým přátelstvím či přinejmenším dlouhodobou známostí.

Tady se musím zastavit, neboť jak jsem předeslal, nebudu posuzovat, komu se co daří a kdo píše „lépe“. Chci ale poznamenat, že mě právě četba této knihy donutila opět uvažovat o povaze (nejen) vlastního psaní o filmu. Jednotlivé texty režisérů se liší, Vít Janeček má například ve svém pohledu na Český sen blízko k esejistickému, analytičtějšímu psaní „z druhého břehu“, zatímco Filip Remunda neváhá citovat ze vzájemné e-mailové korespondence s veškerými diakritickými a pravopisnými prohřešky, které jsou tomuto žánru vlastní.

Obecně však jde v případě dokumentaristů a publicistů o dva lehce mimoběžné způsoby nahlížení věcí. Ani jeden není hodnotnější než druhý, ale je dobré, když jedni mohou ty druhé inspirovat. Určitým koloritem internetových diskuzí pod filmovými recenzemi je pohrdání kritiky na základě toho, že lidé, kteří nic nevytvořili, nemají právo či přinejmenším schopnost hodnotit dílo druhých. Ponechme stranou argumentační pomýlenost této maximy, která by v posledku vedla k tomu, že nikdo nemůže vůbec nic. Právě na textech obsažených v Generaci Jihlava lze však dobře vidět, že takto obnažený způsob psaní a uvažování vlastní samotným umělcům může být pro kritiky velmi inspirativní.

Moderní kritika a akademické psaní se v jistém ohledu ocitly před několika dekádami ve zvláštní pasti přístupu, který hlásal „smrt autora“. Když si vzpomenu na studium na vysoké škole, kdo nečetl (post)strukturalistické filosofy a nebrojil proti starým, psychologizujícím způsobům nahlížení na umělecká díla, byl zkrátka mimo. Jenže z důležitého nástroje, který zjednodušeně říká, že při hodnocení díla by nemělo hrát roli nic jiného, než to, co je v něm samotném obsažené, se obzvlášť v dnešním cynickém prostředí stává spíše instrument, který vytváří až nemístnou distanci od všeho, co se dotýká samotných tvůrců. Asi za to nemůže Roland Barthes či Michel Foucault. A jistě spousta těch nepovedených, nepokorných a uštěpačných kritik nevychází – a to ani nevědomky – z metod těchto autorů. Ale obecně bychom, ať už coby kritici či diváci, neměli úplně zapomínat na to, že za každým filmem stojí tvůrci, kteří se nám snaží něco sdělit.

Banálnější větu si snad ani neumíte představit, že? Jenže zejména v době, kdy v redakcích ubývá lidí a přibývá práce, a na kultuře se šetří, kde to jen jde, je stále snazší zapomínat na prostopravdy a pod tlakem uzávěrky se více věnovat tomu, jestli vaše věty znějí a mají šmrnc, než tomu, zda skutečně říkají věci, za kterými si budete moci stát přinejmenším za pár dní. Abych se vrátil k úvodní citaci Radima Procházky: je dobré mít na paměti, že vaše texty budou číst i sami autoři.

Než tedy vytáhneme analytické břitvy, je docela fajn si napřed terén ohledat a osahat. Neztratit ani nadhled, ani pokoru.





další blogy autora:

Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal
Neočekávaná setkáníPrvní příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala30.10.2014 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka