Taktilní ohledávání knihy Generace Jihlava

Jak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?
07.05.2015 - Tomáš Stejskal

Konečně jsem se dostal k přečtení publikace, na kterou jsem se opravdu těšil. A hned předem tohoto příspěvku musím předeslat, že na následujících řádcích se nechystám psát nic ani vzdáleně podobného recenzi, kritice, doporučence či jinému typu hodnocení – ať už jednotlivých textů v ní obsažených či celkové koncepce knihy. Velká část tohoto textu je naopak motivována úvahou, proč nic takového vlastně ani psát nemůžu, ale především tím, proč je žánr kritiky v současné české kotlině v některých ohledech problematický.

V dalších několika odstavcích jednoho blogu jistě nechci rozebrat povahu a svízele domácí filmové kritiky či její současné podoby. Půjde jen o pár osobních postřehů, k nimž mě Generace Jihlava vyprovokovala.

K té knize ani nemohu nemít osobní vztah. Osobně se znám zhruba s polovinou jejích autorů. A ke všemu jsem byl sám osloven, zda bych do ní nepřispěl. Důvodem neúčasti přitom nebylo nic jiného než fakt, že jsem si zrovna na jediný týden v roce užíval zahraniční dovolené a zakázal jsem si otevírat e-mail.

Proč o tom všem píšu? V úvodu Generace Jihlava popisuje jeden z autorů koncepce Radim Procházka, že cílem knihy „bylo navázat symbolický dialog mezi režiséry a publicisty, který tady podle nás zcela přirozeně fungoval v 60. letech minulého století a dnes téměř neexistuje. Publicisté z naší generace píší raději o zahraničních filmech. Zaobírat se českým prostředím je často nudné kvůli filmům samotným a zároveň rizikové, protože si jejich texty můžou přečíst i samotní autoři.“

Z pozice filmového publicisty mi přijde nezpochybnitelné, že přinejmenším na (tištěných či webových) stránkách médií ke komunikaci mezi tvůrci a kritiky nedochází. Vlastně až na minimum případů či kauz neexistuje dnes ani mnoho polemik mezi samotnými novináři – tedy přinejmenším na poli filmu, potažmo kultury.

Generaci Jihlava se každému z vybraných reprezentativních děl současné české dokumentaristiky věnují dva texty. Pohled kritika doplňuje vhled jednoho z dokumentaristů, jejichž díla jsou předmětem knihy. Toto zdvojení pohledů na jednotlivá ikonická/kanonická dokumentární díla přelomu a počátku tisíciletí přináší také jedno důležité svědectví. Střet nadhledu a blízkosti poukazuje na dva poněkud odlišné přístupy k poznání či hodnocení umělecké tvorby. Ten první, kritický, většinou hledí na předmět své kritiky z bezpečí. Kritik by se neměl zpronevěřit maximě argumentační sevřenosti, ale jinak se do díla může ponořit či se od něj naopak odrazit vcelku libovolným způsobem. Tvůrce, který píše o díle svých kolegů a kamarádů, zákonitě vychází odkudsi zevnitř – jeho maximou jsou mnohem spíše osobní vazby a dlouhodobě budovaný vztah k látce, k níž se vyjadřuje.

Jan Kolář v eseji o Nonstopu Jana Gogoly zmiňuje, že sledování dokumentárních filmů má spíše povahu taktilní než analytické zkušenosti, neboť „bez ohledu na to, jak koherentní či manipulativní vizi se dokumentaristé ze svých záběrů pokusí vytvořit, vždy bude hrozit, že její zamýšlenou interpretaci zpochybní libovolná okolnost, jež se vynoří z tříště neznámých těl a lokalizovaných hlasů vzpírajících se pojmům s jednoznačnými obsahy.“ Právě v tomto světle se nabízí otázka, jak by vlastně mělo vypadat psaní o dokumentech, když jejich sledování a natáčení je mnohdy tak vzdálené říši jednoznačných konceptů?

Nemá pak jednoodstavcová „taktilní“ vzpomínka Víta Klusáka na to, jak Erika Hníková režíruje své kameramany dotykem, v jistém ohledu větší hodnotu než obsáhlé kritické analýzy? Mnohdy možná jedno správně načasované dloubnutí do zad vydá za spoustu slov.

A právě v textech dokumentaristů – příznačně se vybíralo losem, kdo o kom píše, zatímco oslovování autorů z řad publicistů a kritiků bylo promyšlenou prací editorky Lucie Česálkové – dochází ke spoustě drobných pošťouchnutí, v nichž vyvstává velmi plasticky obraz jedné generace, která není spojena ani tak nějakou estetikou, ale prostým přátelstvím či přinejmenším dlouhodobou známostí.

Tady se musím zastavit, neboť jak jsem předeslal, nebudu posuzovat, komu se co daří a kdo píše „lépe“. Chci ale poznamenat, že mě právě četba této knihy donutila opět uvažovat o povaze (nejen) vlastního psaní o filmu. Jednotlivé texty režisérů se liší, Vít Janeček má například ve svém pohledu na Český sen blízko k esejistickému, analytičtějšímu psaní „z druhého břehu“, zatímco Filip Remunda neváhá citovat ze vzájemné e-mailové korespondence s veškerými diakritickými a pravopisnými prohřešky, které jsou tomuto žánru vlastní.

Obecně však jde v případě dokumentaristů a publicistů o dva lehce mimoběžné způsoby nahlížení věcí. Ani jeden není hodnotnější než druhý, ale je dobré, když jedni mohou ty druhé inspirovat. Určitým koloritem internetových diskuzí pod filmovými recenzemi je pohrdání kritiky na základě toho, že lidé, kteří nic nevytvořili, nemají právo či přinejmenším schopnost hodnotit dílo druhých. Ponechme stranou argumentační pomýlenost této maximy, která by v posledku vedla k tomu, že nikdo nemůže vůbec nic. Právě na textech obsažených v Generaci Jihlava lze však dobře vidět, že takto obnažený způsob psaní a uvažování vlastní samotným umělcům může být pro kritiky velmi inspirativní.

Moderní kritika a akademické psaní se v jistém ohledu ocitly před několika dekádami ve zvláštní pasti přístupu, který hlásal „smrt autora“. Když si vzpomenu na studium na vysoké škole, kdo nečetl (post)strukturalistické filosofy a nebrojil proti starým, psychologizujícím způsobům nahlížení na umělecká díla, byl zkrátka mimo. Jenže z důležitého nástroje, který zjednodušeně říká, že při hodnocení díla by nemělo hrát roli nic jiného, než to, co je v něm samotném obsažené, se obzvlášť v dnešním cynickém prostředí stává spíše instrument, který vytváří až nemístnou distanci od všeho, co se dotýká samotných tvůrců. Asi za to nemůže Roland Barthes či Michel Foucault. A jistě spousta těch nepovedených, nepokorných a uštěpačných kritik nevychází – a to ani nevědomky – z metod těchto autorů. Ale obecně bychom, ať už coby kritici či diváci, neměli úplně zapomínat na to, že za každým filmem stojí tvůrci, kteří se nám snaží něco sdělit.

Banálnější větu si snad ani neumíte představit, že? Jenže zejména v době, kdy v redakcích ubývá lidí a přibývá práce, a na kultuře se šetří, kde to jen jde, je stále snazší zapomínat na prostopravdy a pod tlakem uzávěrky se více věnovat tomu, jestli vaše věty znějí a mají šmrnc, než tomu, zda skutečně říkají věci, za kterými si budete moci stát přinejmenším za pár dní. Abych se vrátil k úvodní citaci Radima Procházky: je dobré mít na paměti, že vaše texty budou číst i sami autoři.

Než tedy vytáhneme analytické břitvy, je docela fajn si napřed terén ohledat a osahat. Neztratit ani nadhled, ani pokoru.





další blogy autora:

Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal
Neočekávaná setkáníPrvní příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala30.10.2014 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml