Krev, pot a Zlatá mládež

Jak je na tom pražská Zlatá mládež a jak je na tom Česká televize s realizací převzatých formátů reality show? Má smysl je u nás veřejnoprávně produkovat, nebo to chce jen lépe hlídat přístup a posuny v českém prostředí?
10.12.2015 - Tomáš Feřtek

Zlatá mládež (zdroj: ČT)

Když se v roce 2010 objevila na festivalu v Jihlavě epizoda britské reality show Blood, Sweet & Takeaways (další díly se jmenují & Luxuries, Cofee atp.), vzbudila slušnou pozornost. Princip pořadu byl jednoduchý. Parta mladých Londýňanů, jejichž rodiče často pocházeli ze zemí třetího světa, ale oni sami už jsou typickými bohatými Brity, je v každé epizodě vyslána na jiné místo na zeměkouli, kde vznikají výrobky, které jsou běžnou součástí života bohatého velkoměsta. Konzerva tuňáka, kuřecí sendvič, kafe, zlatý prsten, tenisky. Udivená partička tak na vlastní kůži a vlastníma rukama zjišťuje, jak to vypadá ve filipínské továrně na tuňáky, jak se v Africe těží zlato nebo recykluje elektroodpad. Seriál připravila BBC jako součást trendu, kdy se reality show stávají nejčastějším televizním formátem, jenž má prolamovat předsudky a být součástí čehosi, co by se snad dalo nazvat občanským či globálním vzděláváním. V tomto  případě tedy ukazuje, jaké jsou globální důsledky běžného života moderního Evropana. O překvapivé zápletky, emoce a silné situace je postaráno.

Nová reality série Zlatá mládež vyrobená v ČT Brno (kreativní producentka Kamila Zlatušková, režie Richard Komárek) se britským vzorem inspirovala, jenže… Asi není nic těžkého se vcítit do pozice tvůrců. Nejsme v BBC, takže na Filipíny a do Bangkoku asi nepojedeme. Budeme rádi, když zůstaneme víceméně na česko-moravském dvorku. Tím pádem nepoznáváme, jaké důsledky má náš tak trochu rozmařilý život za našimi hranicemi, ale musíme si vystačit s nějakými extrémnějšími prostředími z domácích zdrojů. Takže pojedeme na jatka, do Chánova, na banátský statek, do domova důchodců nebo na vojenský cvičák. No a kdo je v našich podmínkách mimo a nechápe, jak vypadá realita? To je jasné, mladí Pražáci. Pětičlenná partička exkluzivních mimoňů vybraná podle pravidel televizního castingu. Dvacátníci zvyklí na luxus. Ať už si na něj vydělávají sami, nebo jim ho platí alespoň zčásti rodiče.

Zdánlivě jde o logické ústupky a přijatelnou „lokalizaci“, jenže důsledky jsou pro vyznění pořadu zničující. Ze snahy ukázat, jaké jsou následky naší poněkud rozmařilé existence, je vlastně jen cosi jako strašidelný zámek. Mladý moderátor - gay, právník, herec a něco fiflen je vstrčeno na jatka, kde to smrdí a teče krev proudem. Wow! Pozvrací se? Jenže v takovém prostředí by se zdvihnul kufr většině populace. A v další epizodě musí v plné polní přespat v lese. Jaké překvapení, že jsou po běhu udýchaní a se sekerkou jim to moc nejde! A bojí se, když je v noci přepadne komando! No co bys čekal. Od Pražáků!

Ještě ze všeho nejlépe zatím dopadla epizoda z Chánova, kde byli protagonisté ubytováni v romských rodinách a alespoň náznakem docházelo k čemusi jako vhledu do reality, kdy účastnící při pohledu zblízka pochopí, že ani tady nejsou všichni lidé stejní. Ale jinak jde tento pořad přímo proti smyslu předlohy. Jestliže ta chtěla otevírat oči a prolamovat předsudky, tohle je ideální formát na jejich posilování. Pražáci jsou nafoukaní kreténi, co neví nic o tom, jak vypadá život o pár kilometrů dál, a berou neskutečné prachy za nic. Mladí nevědí, co je to pořádně makat a jsou to chcípáci. A my, obyčejní lidé, co bereme patnáct hrubého, tyhle typy živíme. Zlatá mládež nabíhá na ty nejzažitější stereotypy a epizodu po epizodě je důsledně potvrzuje. Vážně to byl záměr? Asi ano, jestliže na stránkách pořadu se lze dočíst: Pražská zlatá mládež poznává, jak vypadají životy ostatních Čechů. … Zkorigují své předsudky a zhýčkané chování?

Zlatá mládež (zdroj: ČT)

Na České televizi lze ocenit, že se o reality show pokouší a nic proti tomu, že využívá zahraniční vzory a licence. Ale ty „drobné posuny“ při realizaci by bylo dobré hlídat. Zvlášť v extrémně předsudečné české společnosti. Před nedávnem ze švédského formátu Klass 9. A, který byl postaven na pedagogickém optimismu a přesvědčení, že každý se může zlepšit, vzniklo drobným posunem – obsadili jsme romskou třídu – střelivo pro české xenofoby, byť to tak tvůrci (stejný tým jako u Zlaté mládeže) zcela jistě nezamýšleli. A ze série Krev, pot & … je nakonec ve variantě Zlatá mládež slušně natočená televizní zábava, která svůj divácký úspěch staví na ztrapňování protagonistů a posilování předsudků. Jaký to má vlastně smysl? Nebo možná přesněji; patří něco takového na obrazovky veřejnoprávní televize?

Česká veřejná debata televizním formátem reality show opovrhuje jako vulgární zábavou. Jde o nedorozumění. Na desítkách případů se dá doložit, že jde o typický veřejnoprávní formát a právě tímto způsobem lze ukazovat reálný život a řešit společenské problémy. Když například parta seniorů v švédské reality show Under samma tak zkouší za pomoci mladíků rapovat, hrát v kapele a jde se za nimi podívat do tetovacího salonu, nejde o to zesměšnit jednu či druhou věkovou skupinu, ale ukázat, v čem si mohou rozumět. Smyslem opět je odstraňovat předsudky a bariéry. Mimochodem i tento pořad Česká televize chystá. ČT si zatím vybírala předlohy či inspirační zdroje svých reality show správně. Ať už šlo o Třídu 9. A, Dovolenou v protektorátu nebo Zlatou mládež. Co občas kulhá, je realizace. Ale to není důvod, proč reality show vylučovat z veřejnoprávní obrazovky.




   poslední blogy:
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Omezené spektrum autistického randěníFilmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?01.10.2020 - Martin Šrajer
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková