Kratochvíl a Koudelka: básníci světla

Oba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?
04.02.2021 - Janis Prášil

Josef Koudelka ve Východním Jeruzalémě. Foto Gilad Baram.

Andrea Sedláčková koncipuje svůj dokument Můj otec Antonín Kratochvíl (2020) jako intimní rozhovor otce se synem a na pozadí rodinné historie mapuje proces jejich vzájemné transformace. Kratochvílův vstup do života připomíná dickensovský příběh o chudobě a nespravedlnosti. Komunisté zlikvidovali podnik jeho otce, jako dítě musel odhánět krysy, aby se neprokousaly zmokvanými zdmi bytu, kde bydlel s rodiči a sourozenci, a kvůli svému buržoaznímu původu se nemohl přihlásit na vysokou školu. Sedláčková však místo dojemného příběhu o krutém osudu vykresluje ikonu světové fotografie jako rebela, tvrdého a nezdolného jedince, na kterého si StB vedla složku pod jménem Školák; emigranta, jenž si prošel drsnými podmínkami uprchlického tábora, vězně, který byl potrestán za obchodování s kradeným zbožím, a legionáře, jenž si z Čadu odnesl vážné zranění.
 


 

Kratochvíl připomíná postavy z románu Marka Twaina nebo z filmu Bezstarostná jízda (1969) Dennise Hoppera. Sledujeme příběh o hledání svobody a boji proti establishmentu. Amerika však pro něj představovala nejen symbol tohoto boje a útočiště před totalitou, ale i zlatou klec. Navzdory vyhlídkám na pohodlný život ho přitahují oblasti ozbrojených konfliktů, násilí, destrukce a extrémní chudoby. Jako by ho neustále pronásledovalo dědictví minulosti, vrací se do míst, kde se dějiny celků, národů, kultur i států setkávají s dějinami jednotlivců, bojujících o svobodu a přežití.

Uvnitř vulkánu

Setkání s makroprocesy, ať už přírodními, nebo geopolitickými, je vždy extrémní a vyvolává určitý druh bažení, které dobře znají lidé závislí na alkoholu nebo na drogách. Tuto fascinaci sdílí i Kratochvílův umělecký souputník, emigrant a fotograf Josef Koudelka. Hrdina dokumentárního snímku Gilada Barama Koudelka fotografuje Svatou zemi (2019) je uhranutý krajinou, kterou dělí politická hranice mezi Izraelem a Palestinou. Jeho cesty do míst, kde se „hýbou“ velké dějiny, však mohou být i pomyslným návratem do minulosti, opakováním zkušenosti s nesvobodou a totalitou.
 


 

Oba tvůrci se s dědictvím totality vyrovnávají odlišně. Koudelka nikdy nezachycuje násilí, je připoutaný k zemi. Krajina Středního východu je pro něj tváří, do níž se vpisují vrásky dějin civilizace. Světoobčan Kratochvíl představuje opak. Zaměřuje se na to, jak se dějiny zapisují do tváří lidí, zaměřuje se na dramatický detail, na člověka v mlýnu světových událostí. Sám sebe považuje za „Untermensche“, nazývá se člověkem bez vlasti, jako by ve svém životě neměl prostor na to, aby nalezl svoji zemi. Vrací se k extrémům, které doprovázely jeho život před začátkem umělecké dráhy, a cítí se doma jen v místech konfliktů a nesvobody. Do světa dostatku a míru si jen odskakuje, aby zase mohl odejít tam, kde se život dostává do mezních situací. Zatímco vědci monitorují otřesy půdy a média z dálky zaznamenávají sopečnou činnost, Kratochvíl skáče přímo do nitra vulkánu, aby odsud přinesl svědectví.

Vyvstává otázka, jak si při kontaktu s extrémním prostředím udržet vlastní integritu. Andrea Sedláčková vyobrazuje Kratochvíla jako jedince, u něhož jsou extrémy zakódovány již v jeho protichůdné povaze. Líčí ho jako člověka, který na sebe při hledání svobody „navléká“ různé společenské role, jež spolu vzájemně kolidují. Tento nesoulad je nejvíce patrný ve střetávání jeho profesního a rodinného života.

Černobyl v srdci

Pro Michaela byl jeho otec Antonín dlouho jen abstraktní postavou. Poprvé ho viděl jako devatenáctiletý. I pro fotografa, který emigroval ještě před narozením potomka, byl Michael pouze představou. Od jejich prvního setkání uplynula řada let, během nichž se snažili dohnat téměř dvě desetiletí vzájemné absence. Jejich pomyslnou pouť do minulosti natáčí Sedláčková příznačně v Pripjati, místu černobylské jaderné katastrofy. Takové škody na jejich vztahu napáchala vzájemná nepřítomnost. Nyní se oba brodí troskami dávných dob. Je tam pusto a prázdno, ale nalézáme tam i tajemná a lákavá zákoutí plná nostalgie. Zatímco ještě před pár lety silná radiace umožňovala setrvat na tomto místě jen pár minut, nyní se oba muži v krajině minulosti klidně procházejí, rozjímají a nahlížejí na ni ze zajímavých úhlů.
 

Antonín Kratochvíl v Iráku. Zdroj Aerofilms.
 

Definování vztahu k člověku, který vyvolává protichůdné city, lásku i vztek, je pomyslným návodem, jak nahlédnout komplexně svět, jenž je ve své podstatě také protichůdný a konfliktní. Pro Kratochvíla je v tomto ohledu zásadní setkání se smrtí. Zatímco doposud ji jen fotil, po kolapsu životně důležitých orgánů se k ní přibližuje i on sám. Jmenovatelem jeho vnitřní proměny je pomíjivost. To, co bylo doposud vším, je nyní ničím a naopak. Přehodnocuje svůj vztah k práci a rodině. Tuto vnitřní proměnu lze vnímat nejen jako následek zdravotního problému, ale i jako výsledek dlouholetého hledání něčeho trvalého, procesu, který se pne celým jeho životem. Stěží nalezneme příznačnější symbol této snahy, než je malování světlem.

Kratochvíl se prostřednictvím fotografie snaží zmrazit okamžik, zachytit něco, co další sekundu již neexistuje. Totéž dělá Koudelka, když se vrací stále na stejná místa a čeká na správné světlo a počasí, aby z bezpočtu okamžiků zachytil ten pravý. Oba hledají uprostřed neustále se přeskupujících a plynoucích geopolitických procesů jakési neotřesitelné jsoucno, které stojí nad vším. Koudelka toto jsoucno nalézá v majestátní krajině a Kratochvíl v poutu k synovi.





další blogy autora:

O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer
Když mi umře hrdinkaLiterární dokumentaristka Barbora Baronová popisuje situaci, se kterou se bohužel setkává čím dál častěji. Co dělat, když zemře hrdinka chystané knihy, ještě než autorizuje své promluvy? Je lepší někdy na autorizaci rezignovat, aby příběh vůbec zazněl?25.03.2021 - Barbora Baronová
O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil