Kratochvíl a Koudelka: básníci světla

Oba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?
04.02.2021 - Janis Prášil

Josef Koudelka ve Východním Jeruzalémě. Foto Gilad Baram.

Andrea Sedláčková koncipuje svůj dokument Můj otec Antonín Kratochvíl (2020) jako intimní rozhovor otce se synem a na pozadí rodinné historie mapuje proces jejich vzájemné transformace. Kratochvílův vstup do života připomíná dickensovský příběh o chudobě a nespravedlnosti. Komunisté zlikvidovali podnik jeho otce, jako dítě musel odhánět krysy, aby se neprokousaly zmokvanými zdmi bytu, kde bydlel s rodiči a sourozenci, a kvůli svému buržoaznímu původu se nemohl přihlásit na vysokou školu. Sedláčková však místo dojemného příběhu o krutém osudu vykresluje ikonu světové fotografie jako rebela, tvrdého a nezdolného jedince, na kterého si StB vedla složku pod jménem Školák; emigranta, jenž si prošel drsnými podmínkami uprchlického tábora, vězně, který byl potrestán za obchodování s kradeným zbožím, a legionáře, jenž si z Čadu odnesl vážné zranění.
 


 

Kratochvíl připomíná postavy z románu Marka Twaina nebo z filmu Bezstarostná jízda (1969) Dennise Hoppera. Sledujeme příběh o hledání svobody a boji proti establishmentu. Amerika však pro něj představovala nejen symbol tohoto boje a útočiště před totalitou, ale i zlatou klec. Navzdory vyhlídkám na pohodlný život ho přitahují oblasti ozbrojených konfliktů, násilí, destrukce a extrémní chudoby. Jako by ho neustále pronásledovalo dědictví minulosti, vrací se do míst, kde se dějiny celků, národů, kultur i států setkávají s dějinami jednotlivců, bojujících o svobodu a přežití.

Uvnitř vulkánu

Setkání s makroprocesy, ať už přírodními, nebo geopolitickými, je vždy extrémní a vyvolává určitý druh bažení, které dobře znají lidé závislí na alkoholu nebo na drogách. Tuto fascinaci sdílí i Kratochvílův umělecký souputník, emigrant a fotograf Josef Koudelka. Hrdina dokumentárního snímku Gilada Barama Koudelka fotografuje Svatou zemi (2019) je uhranutý krajinou, kterou dělí politická hranice mezi Izraelem a Palestinou. Jeho cesty do míst, kde se „hýbou“ velké dějiny, však mohou být i pomyslným návratem do minulosti, opakováním zkušenosti s nesvobodou a totalitou.
 


 

Oba tvůrci se s dědictvím totality vyrovnávají odlišně. Koudelka nikdy nezachycuje násilí, je připoutaný k zemi. Krajina Středního východu je pro něj tváří, do níž se vpisují vrásky dějin civilizace. Světoobčan Kratochvíl představuje opak. Zaměřuje se na to, jak se dějiny zapisují do tváří lidí, zaměřuje se na dramatický detail, na člověka v mlýnu světových událostí. Sám sebe považuje za „Untermensche“, nazývá se člověkem bez vlasti, jako by ve svém životě neměl prostor na to, aby nalezl svoji zemi. Vrací se k extrémům, které doprovázely jeho život před začátkem umělecké dráhy, a cítí se doma jen v místech konfliktů a nesvobody. Do světa dostatku a míru si jen odskakuje, aby zase mohl odejít tam, kde se život dostává do mezních situací. Zatímco vědci monitorují otřesy půdy a média z dálky zaznamenávají sopečnou činnost, Kratochvíl skáče přímo do nitra vulkánu, aby odsud přinesl svědectví.

Vyvstává otázka, jak si při kontaktu s extrémním prostředím udržet vlastní integritu. Andrea Sedláčková vyobrazuje Kratochvíla jako jedince, u něhož jsou extrémy zakódovány již v jeho protichůdné povaze. Líčí ho jako člověka, který na sebe při hledání svobody „navléká“ různé společenské role, jež spolu vzájemně kolidují. Tento nesoulad je nejvíce patrný ve střetávání jeho profesního a rodinného života.

Černobyl v srdci

Pro Michaela byl jeho otec Antonín dlouho jen abstraktní postavou. Poprvé ho viděl jako devatenáctiletý. I pro fotografa, který emigroval ještě před narozením potomka, byl Michael pouze představou. Od jejich prvního setkání uplynula řada let, během nichž se snažili dohnat téměř dvě desetiletí vzájemné absence. Jejich pomyslnou pouť do minulosti natáčí Sedláčková příznačně v Pripjati, místu černobylské jaderné katastrofy. Takové škody na jejich vztahu napáchala vzájemná nepřítomnost. Nyní se oba brodí troskami dávných dob. Je tam pusto a prázdno, ale nalézáme tam i tajemná a lákavá zákoutí plná nostalgie. Zatímco ještě před pár lety silná radiace umožňovala setrvat na tomto místě jen pár minut, nyní se oba muži v krajině minulosti klidně procházejí, rozjímají a nahlížejí na ni ze zajímavých úhlů.
 

Antonín Kratochvíl v Iráku. Zdroj Aerofilms.
 

Definování vztahu k člověku, který vyvolává protichůdné city, lásku i vztek, je pomyslným návodem, jak nahlédnout komplexně svět, jenž je ve své podstatě také protichůdný a konfliktní. Pro Kratochvíla je v tomto ohledu zásadní setkání se smrtí. Zatímco doposud ji jen fotil, po kolapsu životně důležitých orgánů se k ní přibližuje i on sám. Jmenovatelem jeho vnitřní proměny je pomíjivost. To, co bylo doposud vším, je nyní ničím a naopak. Přehodnocuje svůj vztah k práci a rodině. Tuto vnitřní proměnu lze vnímat nejen jako následek zdravotního problému, ale i jako výsledek dlouholetého hledání něčeho trvalého, procesu, který se pne celým jeho životem. Stěží nalezneme příznačnější symbol této snahy, než je malování světlem.

Kratochvíl se prostřednictvím fotografie snaží zmrazit okamžik, zachytit něco, co další sekundu již neexistuje. Totéž dělá Koudelka, když se vrací stále na stejná místa a čeká na správné světlo a počasí, aby z bezpočtu okamžiků zachytil ten pravý. Oba hledají uprostřed neustále se přeskupujících a plynoucích geopolitických procesů jakési neotřesitelné jsoucno, které stojí nad vším. Koudelka toto jsoucno nalézá v majestátní krajině a Kratochvíl v poutu k synovi.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.