Když nestačí jít blíž

Estetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.
03.12.2020 - Tereza Hadravová

Z výstavy Pojď blíž: Bienále Ve věci umění 2020

Pojď blíž: bienále Ve věci umění 2020, které skončilo před dvěma týdny, bylo komplexní událostí složenou z tvůrčích projektů, výstav, performancí a dílen, sympozií, přednášek a debat, jež se během podzimu částečně přesunuly do online prostředí. V tomto textu se však vracím k výstavě, která se v rámci bienále uskutečnila v reálném světě, a to v Galerii hlavního města Prahy v Městské knihovně, a již protiepidemická opatření ukončila měsíc před plánovanou dernisáží. Kromě dvouroční periodicity, kterou přislibuje formát bienále, tuto výstavu charakterizovaly i další dvojice: model dialogu, vyjádřený už apelativním názvem „Pojď blíž“, dva kurátoři, jejichž přístupy si držely zřetelně samostatný charakter, a nakonec také zasazení události mezi dvě pandemické vlny. Právě ona covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat výstavy: nákazu zkušeností.

Epidemické šíření emocí

„Může umění zprostředkovat zkušenost napříč třídou, pohlavím nebo kulturou? Je možné emocionálně či senzuálně prožít zkušenost někoho, s kým jinak nemáme vůbec nic společného?“ ptají se kurátoři výstavy Tereza Stejskalová a Vít Havránek v úvodu tištěného Průvodce. Tyto otázky jsou rétorické: vlastním úkolem výstavy Pojď blíž je právě některé cizorodé, jinaké zkušenosti nechat diváky prožít. Emocionální registr, který kurátory zajímá, je přitom především negativní: emoce, jež chtějí na diváka přenést, jsou, jak tvrdí, komplikované, rozporuplné a nepříjemné. „Citové nepohodlí“ podle nich „může vést k novému emocionálnímu porozumění tomu, jak žít s druhými“.

V časech pandemie, kdy jsme denně upomínáni na způsoby šíření nákazy, nám může jakákoli blízkost připadat toxická – nákaza se za určitých okolností jeví téměř nevyhnutelná. Podobně, alespoň podle některých psychologů, funguje i emocionální nákaza. Afekt, pocit či náladu můžeme takříkajíc „chytit“ od svého bližního, přičemž přenos je čistě mechanický, nezakládá se na znalosti či sdílení příčiny nebo objektu dané emoce. Podle výzkumů sociálních psychologů i neurovědců přitom fungují některé mechanismy, na kterých se emocionální nákaza zakládá, stejně při setkání s živým člověkem jako s jeho reprezentací: na smutnou tvář, stejně jako na její portrét, můžeme automaticky zareagovat vlastním smutkem.
 

Z výstavy Pojď blíž: Bienále Ve věci umění 2020
 

Přestože studie o epidemickém šíření emocí zdůrazňují, že k přenosu dochází nereflektovaně a automaticky, v nedávné době vědci úspěšnost přenosu podmínili důležitým požadavkem.1) Základním faktorem je sdílený sociální kontext: člověk, jehož emocí se máme nakazit, nám musí být dostatečně podobný, musíme jej počítat mezi „své“. Jinakost volnému šíření emocí napříč společností brání. Pokud tedy má k emocionální nákaze dojít mezi těmi, kdo, slovy kurátorů, spolu nemají vůbec nic společného, pak jít blíž nestačí.

Rezonance hněvu

Vstupní místnosti galerie vévodil stylizovaný videoportrét Edity Stejskalové Slavnostní problém od Alžběty Bačíkové. Nejenže byl prvním obrazem, kolem kterého divák musel projít, jeho zvuková stopa jej navíc doprovázela i u dalších, tichých nebo ztišených děl v místnosti. Edita Stejskalová v něm sehrála dvojí roli romské průvodkyně funkcionalistickou Müllerovou vilou, v níž se video odehrává, a občanské aktivistky, která svým projevem míří přímo do řad bílých intelektuálů – soucitných pokrytců, rádoby spravedlivých tlučhubů, kteří bez špetky studu žijí ve společnosti utlačující romskou menšinu. Hněv mě zasáhl, byl dobře mířený: cítila jsem se vinna. Agresivní rétorika a hrdý zjev protagonistky, deklamující u vchodu výstavy nazvané Pojď blíž slova „To, co potřebujete, je odstup“, by ve mně rezonovaly, i kdyby se nepřipomínaly v ozvěnách v dalších částech výstavy.

Kromě apelu čistě verbálního vybízela videopráce Alžběty Bačíkové k promýšlení i dalšími způsoby. Dílo akcentuje řadu stylistických prvků: prostor natáčení a způsob jeho snímání, igelitový kostým a topornost hereckého projevu se místy perou o pozornost s obsahem monologu postavy. Tato síť neprůhledných, zcizujících a obtížně interpretovatelných gest, jež do obrazu přeplněného Editou Stejskalovou nechává vstoupit i další autory, kteří se na práci podíleli, překvapivě neruší autenticitu projevu. Spojuje je odvaha vnést do prostoru – vily, galerie, tradice dokumentárního portrétu i mysli diváka – nový hlas, nesvázaný starými pořádky, odvaha ke konfrontaci.
 

Video Alžběty Bačíkové Slavnostní problém na výstavě v Městské knihovně v Praze
 

Slavnostní problém měl naopak destruktivní vliv na práci vystavenou v jejím těsném sousedství, černobílý film Od 3 do 22 jugoslávského režiséra Krešimira Golika natočený v roce 1966. Také Golikův film je dokumentárním portrétem zástupkyně utlačovaných; režisér však volí při snímání protagonistky cestu čisté observace. Sledujeme protagonistku Smilju Glavašovou, jak dlouho před rozbřeskem vstává, nakrmí synka, kterého uloží zpět do postýlky, zamkne svůj nuzný domek a odchází do šichty v textilní továrně. O dvanáct hodin později se vrací, myje batole, vaří, sytí dítě a muže, nosí vodu, pracuje na poli, uklízí… Kamera se vpíjí do krásné tváře těžce pracující dělnice, jež němě a odhodlaně nese svůj úděl – a zároveň poddajně dodržuje protokol, který po ní filmová observace žádá. Díky videu Bačíkové se Golikův film náhle jeví méně přesvědčivý, méně autentický, a dokonce i méně etický, než by tomu bylo v jiném sousedství. Bačíková zvyšuje citlivost vůči Golikově kašírovanosti, vůči loutkovitosti protagonistky – oběti systému ––, stejně jako filmaře.
 

„Podle výzkumů sociálních psychologů i neurovědců přitom fungují některé mechanismy, na kterých se emocionální nákaza zakládá, stejně při setkání s živým člověkem jako s jeho reprezentací: na smutnou tvář, stejně jako na její portrét, můžeme automaticky zareagovat vlastním smutkem.“
 

Za jiných okolností bych se do ženy, kterou na plátnu zachytil Krešimir Golik, dokázala dobře vcítit a můj soucit by se opíral o vlastní zkušenost obtížného skloubení práce a starosti o rodinu. Svůj úděl bych možná po jeho zhlédnutí nesla s větší lehkostí, vždyť podmínky, v nichž žiji, jsou nesrovnatelně lepší. Citové nepohodlí, do kterého mě uvádí snímek Alžběty Bačíkové, se naopak nezakládá na empatii, ale spíše na pocítění nedostatečnosti, či dokonce nemožnosti empatie. S odkazem na výše zmíněné mechanismy emocionální nákazy to znamená, že spíše než odvážné, diskurz ustavující Editě se podobám tiché a poddajné Smilje. Takové zjištění, na které jsem pramálo hrdá, mě nutí k ještě bolestnějším úvahám: ptám se po tom, jak je možné, že mezi „své“ řadím spíše ženu žijící v jiné historické situaci a v jiném politickém zřízení než svou českou vrstevnici. Tato úvaha ve mně nakonec vzbuzuje hněv, snad blízký tomu, který ke mně stále ještě doléhá v ozvěnách Bačíkové videa – hněv namířený v první řadě na mě samotnou.

Způsoby, kterými umění proráží hodnotové systémy svých diváků, jsou rozmanité. Domnívám se však, že otevřít se zkušenosti někoho, „s kým jinak nemáme nic společného“, lze pouze tak, že s ním či s ní vstoupíme do rovnocenného vztahu, že objevíme „to společné“. Takový objev můžeme učinit i z větší vzdálenosti, například před jiným dílem, a dospět k němu rozumem, spíše než citem. Ke sblížení potřebujeme odstup.2)
 

Reportáž platformy Artyčok o výstavě Pojď blíž.
 


Poznámky

1) Viz např. Wróbel, Monika; Imbir, Kamil K. Broadening the Perspective on Emotional Contagion and Emotional Mimicry: The Correction Hypothesis. In Perspectives on Psychological Science 14, 2019, č. 3, s. 437–451.

2) Tento text vznikl v rámci dílny kritického psaní o výtvarném umění, kterou během festivalu 4+4 dny v pohybu vedly Anežka Bartlová a Eva Skopalová. Za jejich komentáře k první verzi textu děkuji.





další blogy autora:

Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková