Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!

Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.
14.06.2019 - Marek Hovorka

Proslulý filmař v sobě i ve svých šestasedmdesáti letech živí dychtivost, rád provokuje a boří společenská tabu a nemá sklony k elitářství.

Německý režisér s chorvatskými kořeny Werner Herzog je živoucí legendou. Patří mezi tvůrce, kteří za žádný svůj film nezískali Oscara, přesto mu Americká filmová akademie udělila Oscara za celoživotní dílo, stejně jako třeba Agnès Vardové nebo Jean-Luc Godardovi.

Jeho film Fitzcarraldo, oceněný v roce 1982 v Cannes cenou za režii, je pro mě doslovnou metaforou Herzogovy vůle a energie, vizionářství i každodenní připravenosti rvát se se světem, který člověku nejde vstříc. A to nejen pro samotný námět, kdy se milovník opery rozhodne tento znak evropské kultury přenést do peruánského pralesa, ale především pro nezapomenutelný obraz stěhování parníku přes hřeben hory.Tento výsostně fyzický zážitek je pro Herzoga typický. Před čtyřmi roky vyšel česky jeho proslulý deníkový zápis z roku 1972 O chůzi v ledu, v němž popisuje svou pěší pouť z Mnichova do Paříže. K té se rozhodl ve chvíli, kdy zjistil, že vážně onemocněla pro něj zcela zásadní francouzská filmová kritička Lotte Eisnerová. Na ploše několika desítek stran jsme hypnoticky vtaženi do prostého až surového zápisu metafyzického boje za záchranu života. 

Jak dnes působí tento šestasedmdesátiletý bouřlivák, říkal jsem si, když jsem stál ve vydýchaném foyer nyonského divadla dlouhou frontu s  desítkami studentů ze Ženevy či Lausanne na švýcarském filmovém festivalu Visions du Réel.. 

Werner Herzog je neúnavným grafomanem kinematografie, dosud dokončil na sedm desítek celovečerních filmů. A jeho autorská kadence neustává: od roku 2009 natočil patnáct celovečerních hraných i dokumentárních filmů, které stihl doplnit ještě osmidílnou televizní sérií Werner Herzog v cele smrti (2012) o na smrt odsouzených zabijácích; spolupracuje s hollywoodskou hereckou smetánkou (Nicolas Cage či Eva Mendesová ve filmu Špatnej polda z roku 2009) a zároveň dokumentuje fenomény měnící se doby (naposledy loni v Ji.hlavě uvedený snímek Setkání s Gorbačovem z roku 2018). 

Sál je plný, poslední diváci sedí na schodech a na pódiu se objevuje uvolněný, energií nabitý, ale stále soustředěný Werner Herzog. Jeho masterclass nenechá nikoho na pochybách, že film je pro něj cesta, nikoli cíl. Na mnichovské univerzitě vystudoval literaturu a historii, k filmu se dostal až v Pittsburghu, kde absolvoval filmový seminář, a když říká: „Všechno, co potřebujete znát jako filmaři, se naučíte za týden,“ pedagogové ze švýcarských filmových škol se ošívají a ti se slabší povahou na protest rovnou odcházejí. Ale Werner Herzog je nezná, a tak pokračuje: „Potřebujete znát hlavně technické věci – jak natočit obraz a jak zvuk, co umí postprodukce. Jinak je filmová škola nebezpečná,“ přisazuje si s bavorskou rozšafností a je cítit, že i švýcarští studenti se nechali touto provokací unést. „Tolik lidí dnes studuje filmová studia, místo aby natáčeli filmy. Je to stejné jako s poezií. Dnes je tolik expertů a akademiků věnujících se poezii, že to samotnou poezii skoro zabilo. My nepotřebujeme, aby se to samé stalo filmu,“ dodává se zápalem, jako by právě formuloval filmový manifest.
 

Werner Herzog na masterclass na švýcarském festivalu Visions du Réel v Nyonu diskutuje s uměleckou ředitelkou festivalu Emilií Bujèsovou
 

Další poznámky jsou ale hlavně praktické. Herzog ví, že mluví především k mladým filmařům, a užívá si to, protože právě taková setkání v posledních letech vyhledává. Otevřeně během diskuse sdílí své praktické zkušenosti a ukazuje, jak moc je kinematografie v jeho pojetí spojená s přímočarostí a jistým pragmatismem. „Když natáčím hrané filmy, klíčový je casting. A podobně je to i u dokumentu. Jako filmaři musíte mít oko a vidět, že ten, koho chcete mít ve filmu, funguje na plátně. To se nenaučíte ve škole, to je životní zkušenost,“ opakuje vysoký šedovlasý střízlík. „Nalaďte se na lidi, se kterými natáčíte rozhovor. Dejte jim prostor přemýšlet. Já s nimi často udržuji jen oční kontakt. Když domluví, jsem zticha. Takto jsem získal nejsilnější odpovědi třeba od Michaila Gorbačova. Protože on mi samozřejmě nějak odpověděl na mou otázku, ale pak sám přemýšlel o tom, co mi vlastně řekl. A protože jsem mu dal prostor, rozvedl svou myšlenku a dal mi skutečnou odpověď.“ 

Ale zatímco Herzog mlčí a naslouchá Gorbačovovi, drží svého kameramana za ruku i za opasek a „společně tančí“. „S kameramanem jsme sehraní. Používáme čtyři oči a jsme velmi efektivní v tom, co ukážeme divákům. Nejsme sběrači odpadu, natáčíme, jen když víme proč. Mnoho kameramanů natáčí hodiny a hodiny s tím, že v materiálu něco objeví, ale vy musíte vědět, co natáčíte, jinak nejste filmaři, ale jen sběrači odpadu,“ dodává a rozesmává sál.

Svůj charakter nechal Werner Herzog naplno rozeznít, když sdílel svůj zážitek z předchozího dne. „Víte, všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení,“ vyzývá švýcarské studenty, „Včera jsem byl v Cernu. A když jsem viděl, jak kontrolují mou akreditaci pro vstup, zítra bych se tam dostal i bez ní. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!

Na plátně, které visí za režisérem, se průběžně promítají ukázky z posledních Herzogových filmů. Překvapivou razanci dá publiku prostý rozhovor s jedním z vrahů odsouzených k trestu smrti ze série Werner Herzog v cele smrti. „Vždy mě zajímalo dívat se na dno lidské duše, ať už je temná, nebo ne,“ říká Herzog a popisuje, jak magickým uvědoměním pro něj bylo, že lidé, s nimiž natáčel, vědí přesně, kdy a jak zemřou. „Zatímco oni znají zcela přesně poslední minutu svého života, já o té své nevím vůbec nic. Toto vědomí mezi námi vytvořilo zvláštní vztah. Asi i proto se mnou sdíleli nejen vše, co postupně řekli při odkrývání svých případů, ale i to, co neřekli ani soudcům či vyšetřovatelům.“ A tak třeba jeden z brutálních masových vrahů přiznal Herzogovi o dvě vraždy víc než soudci. A přestože byla série divácky velmi úspěšná a Herzog dostal od americké televize lákavou nabídku na pokračování, rozhodl se s tím skončit. „Setkal jsem se s tím nejbrutálnějším v nás. Najednou se mi všechny ty obrazy zla nahromadily v hlavě, až jsem se v noci probudil vlastním křikem ze sna. V tu chvíli jsem věděl, že už to v sobě nechci nosit dál, že už v natáčení nebudu pokračovat.“  

Werner Herzog patří ke generaci filmařů, kteří se odevzdali kinematografii. Skrze filmové obrazy přemýšlí a i ve svém – pro jiné vrstevníky pokročilém – důchodovém věku v sobě živí dychtivost a nemá sklony k elitářství. Když se ho festivalový kolega z Ukrajiny zeptal, co říká na to, že většinu jeho filmů zná díky ilegálnímu stahování, reagoval s humorným nadhledem, „Odpouštím vám a žehnám.“ A rukou po vzoru kněží rýsoval ve vzduchu pomyslný kříž, znak rozhřešení. „Jistě, nemám to rád, protože takhle za to nedostanu žádné peníze. Ale pirátství je dosud nejúspěšnějším způsobem šíření filmu. Díky tomu, že jsou dnes filmy dostupné globálně, přicházejí za mnou patnáctiletí diváci a bombardují mě otázkami. To je skvělé a bez Netflixu, Amazonu či torrentů by to nebylo možné.“ Zatímco se švýcarské publikum usmívá, protože jejich host právě prolomil další tabu společnosti, která na každém rohu přísně odděluje veřejné od soukromého, Herzog dokazuje, že právě film je mu vším.






   poslední blogy:
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml