Když aktivisté točí o aktivistech

Terezu Reichovou jsme požádali, aby se v prostoru dok.blogu pravidelně věnovala tématu angažovaného dokumentu
23.10.2014 - Tereza Reichová

Mám psát o angažovaném filmu. A je to tu zas. Opět se vynořila otázka škatulkování. Co jsem se objevila na FAMU, cítila jsem, jak toto nálepkování umí ubrat na síle jakékoli zprávě. Často diskuze končila právě u toho: ty to máš jinak, ty jsi ta „angažovaná“. Jakoby tím pádem argumenty nebyly platné. Právě to bylo mé největší rozčarování ze školy. Místo spolužáků zapálených pro diskuzi o politických a sociálních problémech jsem překvapeně koukala na lidi, kteří nadhled a nezaujatost vnímali jako recept na úspěšný film. Pokud jste se  člověku před kamerou zasmáli, byl to ještě navíc bonus k úspěchu.

Po pár letech jsme se my „angažovaní“ na katedře rozlezli. Pořád jsme vnímáni jako „ti jednostranní“, ale když nás někdo v diskuzi onálepkuje, bráníme se společně a jsme víc slyšet. Nemyslím si, že by to diskuzi pomohlo, ale člověk se alespoň necítí být sám.

To ale není jediný problém nás „onálepkovaných“. Také naši kamarádi a spolubojovníci na cestě za lepším světem od nás totiž rovněž něco očekávají. Klidně bych to nazvala propagandou. Ano, je pravda, že když jdeme točit na demonstraci, natočíme video, kde akce o dvaceti lidech vypadá jako stohlavý dav. Umíme natočit i údernou pozvánku a napsat razantní článek do novin, ale jakmile dojde na dokument, stojíme na tenkém ledě.

Jsme přeci jen aktivisté – dokumentaristé. Točit film tak, jak to většina lidí očekává, je to nejhorší, co bychom mohli udělat. Unudit diváka k smrti, ničím ho nenaštvat, nenechat připlout jedinou novou myšlenku, kterou by od nás nečekal, to je hřebíček do rakve volné tvorby a potřebné diskuze na zobrazované téma. Ale udělat to jinak, než jak se od nás očekává, nese i riziko, že přijdeme o kamarády.

Poslední takové haló vzbudil film jedné z mých nových spojenkyň na katedře Martiny Malinové o tzv. shopliftingu Nepokradeš (2013). To, že spousta lidí zvenku byla pohoršena či vůbec nechápala, jak někdo může krást v rámci boje za lepší svět, bylo očekávatelné. Ale na druhé straně, mezi lidmi, kteří občas kradou či minimálně někoho takového znají, vznikl poprask. Odsouzení kamarádky, která otevřela slabinu části autonomního hnutí, každodenní debata, zda to měla natočit a kde všude překročila hranici etiky v rámci party. To celé však potichu provedlo to, co každý dobrý film má udělat. Každý si musel veřejně svůj postoj k „shopliftingu“ obhájit a pojmenovat hranici mezi konzumerismem a opravdovou potřebou. Nyní, rok poté, už emoce vychladly a hnutí se posunulo pojmenováním si problému o mílový krok dál.

Nyní v Jihlavě bude k vidění další Martiny film Několik Let – portrét společného kamaráda a jednoho z nejzásadnějších lidí posledních let v boji za romskou suverenitu Míry Brože. A zase to není propaganda. Smutný portrét blokády, potažmo Mírův optimismus a pár jeho kamarádů představuje novou dobu angažování se. Sociologové mu říkají „clicktivism“. Nyní totiž stačí, že lidé vyjádří „lajkem“ na facebooku podporu akce a to je uspokojí. Zadek nezvednou. A bojuje jen pár jednotlivců, kteří musí mít tak zběsilou výdrž a slušnost, jako má právě Míra. Reálná úspěšnost akce je pak měřena tím, jak je prezentována na sociálních sítích.

Tento film je po dlouhé době to nejlepší, s čím jsem se setkala. Zastyděla jsem se před sebou, zděsila jsem se bezohlednosti veřejnosti a poprvé viděla výpověď z Let, kde jsem ucítila opravdovou vůni koncentráku a obraz pošlapané romské hrdosti.

Ale bojím se, že našim kamarádům se film líbit nebude. Budou říkat, že je to nezodpovědné točit tak nepovedenou blokádu a kamarády v smutných situacích. Budou Martině říkat, že zas zradila partu, protože slabost se neukazuje. Budou se totiž logicky bát, že se Mírovi vysmějí xenofobní volové, byrokrati z Člověka v tísni a další, kteří v optimismus a změnu nevěří. Já bych jen přála Martině a Mírovi, aby za pár let stáli přímo v Letech na projekci tohoto filmu a s humorem vyprávěli o reakcích na tento film. Tedy o době, kdy ještě na místě koncentráku stál vepřín a „Romáci“ ještě hrdě nestáli v čele bojů za sebe samé.


Medailon autora


Tereza Reichová je dokumentaristka, studentka Katedry dokumentárního filmu na FAMU. Věnuje se převážně angažovanému filmu, jejím cílem je vyvolat diskusi o tabuizovaných a nepopulárních tématech. Natočila mj. snímky Do vlastních rukou (2008), KRUH: portrét demonstrace (2009),
Manuál na výrobu teroristy (2010) a A kdo je tady flákač? (2014).





další blogy autora:

Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová