Kancly nebo Kliniku? aneb zápis od společného stolu

Jak si zachovat tvůrčí svobodu a získat finance pro autorskou dokumentaristiku po opuštění FAMU? Tereza Reichová shrnuje právě se rodící myšlenku několika studentů, jak se vyhnout nutnosti spolupráce s velkými producentskými subjekty.
26.03.2015 - Tereza Reichová

Žižkovská Klinika může být inspirací pro nové projekty

Před několika týdny se sešla parta studentů z dokumentární tvorby na FAMU. Krom studia na stejné katedře je spojoval blížící se konec studia a hezký vztah ke své alma mater. Ukázalo se, že tyto tři aspekty je tmelí víc, než si mysleli.

U stolu jsme seděli my, kterým se v hlavě rodí nutnost založit malé filmové družstvo, pak ti, kteří by rádi vyvíjeli své filmy v bezpečném prostředí daleko od České televize, dále i ti, co se nebojí založit si malou produkční společnost či jsou na nějakou navázaní a nakonec pár jednotlivců, kteří vlastně jen nechtějí zmizet ze sítě, již jim katedra na FAMU nabízí.

Debatovalo se o možnosti spojit se a dost rychle se ukázalo, že každý má jasné představy o tom, co do budoucna chce, a že jsme vlastně nepropojitelní. Diskuze pokračovala přesto dál. „Proč tedy sedíme u společného stolu?“

Všichni budeme potřebovat pracovat mimo domov. Ať kvůli dětem, které lezou při práci po hlavě, tak proto, abychom neprokrastinovali u utírání prachu místo spořádaného psaní scénáře, ale hlavně proto, abychom byli v denním styku s lidmi, co se věnují stejné činnosti. Vlastně by šlo o pokračování toho, co se děje na chodbičce naší katedry den co den. Právě tam často zazní kouzelná věta „No a na čem teď děláš?“ Ta umí vyústit v dramaturgickou pomoc, nasměrování na nové postavy filmu či k lepšímu technickému zázemí. Nic objevného, ale vlastně to nejdůležitější, co škola nabízí. Neustálý kontakt s tvůrčími lidmi, kteří si bez závisti pomáhají jen tím, že si povídají o tom, co dělají.

„Tak si sežeňme barák“. Jasné jak facka. Společný prostor, který nabídne vytoužené kanceláře, nepřetržitý kontakt s lidmi se stejným založením, ale i možnost vzájemné výpomoci. „Ale stačí to? Chceme mít jen kanceláře vedle sebe? Jsou mezi námi tací, co na pronájem kanceláře mít ani nebudou, když se budou chtít držet nezávislého autorského dokumentu.“

Z podobných poznámek a obav se tedy zrodil koncept dokumentaristického baráku. Domu, který bude spravovat více právních subjektů, kde bude zároveň filmový klub a obecně bude moci sloužit jako multifunkční prostor. Podmínka pobytu v něm vedle placení složenek? Tvorba kulturního programu, která bude muset být stejně pravidelná jako ty složenky za energie. A výnos z baru či případného vstupného bude vždy putovat do chodu baráku.

Ano, napadá vás správná námitka. Vždyť pronájem takového domu stojí hromadu peněz. Stojí, ale je tady spoustu domů, které spravuje Úřad pro věci majetkové či magistrát a nikdo v nich není. Symbolický nájem a platba složenek mohou být cestou ke vzniku smysluplných projektů, které neexistují jen proto, aby z nich plynul zisk. A že vám to přijde jako vyčůrané sehnání si kanceláře zadarmo, když ostatní si musí tu svou platit? My víme, že chceme dělat dokumentární filmy čistě podle našich představ. Tedy převážně filmy, kterým nejde o peníze a které si žádají velké množství času. Dnes v běžném provozu nás nutnost platit složenky naopak od takové práce odvádí k různým, často až nesmyslným kšeftům. A proti námitce o vyčůranosti stavíme právě závazek práce na kulturním programu, sdílení techniky a část našeho volného času, který může být využit jak pro dramaturgickou spolupráci, tak pro to, že si svůj barák budeme muset svépomocně dát takříkajíc do pucu. Pak se ukáže, kdo z nás je vhodný spíše pro kancelář a kdo pro alternativní prostor. Inspirací může být třeba vznikající žižkovská Klinika.

Přeji nám spíš než štěstí hodně rozumných lidí, kteří pochopí, proč je takový prostor třeba. Dále pár trpělivých produkčních a rozšíření naší základny jak o právní subjekty tak i jednotlivce. Snad i tenhle zápis od společného stolu k tomu pomůže.





další blogy autora:

Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer