Kalašnikov a technologie emocí

Jak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.
16.05.2019 - Janis Prášil

Z filmu The Road Movie (2016). Foto imdb.com

„Rusko je stejně bláznivé jako jakákoli jiná země,“ řekl na adresu svého celovečerního debutu The Road Movie (2016) režisér Dmitrij Kalašnikov během své masterclass, kterou pořádal na MFDF Ji.hlava v roce 2017. Jeho střihová koláž, která bude 27. května uvedena v malém sále pražského kina Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí, sestává zhruba z padesáti videí z Youtube, v nichž se řidiči dělí o to, co natočili během jízdy autem. Ohlasy v médiích snímek často interpretují jako portrét ruské společnosti coby země extrémů a citují nejbizarnější scény. Patří mezi ně například setkání s agresivním mužem, který se „přilepí“ řidičce na kapotu a přes čelní sklo na ni zuřivě gestikuluje, průjezd lesním požárem, děsivé dopravní nehody nebo záhadný úkaz na obloze. Tento selektivní soubor videí podléhající dramaturgickému zásahu však stěží obstojí jako reprezentativní vzorek celé společnosti nebo národa. Sám autor ostatně uvádí, že náhody a nehody se stávají všude, jen je většinou nikdo nezaznamenává.

Přínos The Road Movie nespočívá v tom, co zobrazuje, ale jak. V práci se zdrojovým materiálem představuje příklad remediace1) nejen ve smyslu propojování starých a nových médií, ale především přesazování již existujícího materiálu do nového kontextu. Výsledná dokumentární esej je dokonce v pořadí druhou remediací videozáznamů ze silnic a dálnic. Přes padesát procent řidičů v Rusku si připevňuje na palubní desku vozidla kameru proto, aby měli důkaz pro pojišťovnu, nebo se ochránili před zkorumpovanou policií. Když pak zveřejní svá videa na internetu, z důkazního materiálu se stává virální zábava. Podruhé se funkce a podmínky uvádění původních videozáznamů proměňují, když jsou začleněny do dokumentární eseje a přemístěny z internetu na plátna kin.

Kalašnikov zkoumá svébytnou estetiku videozáznamů z hlediska parametrů dokumentárního filmu. Ve svém snímku akcentuje především práci s mimoobrazovým polem a diegetickým zvukem. Kamera, napevno umístěná na palubní desce auta, nesleduje snímaný objekt, její pohyb je určený jízdou auta a výhled redukován na prostor před vozidlem. Děj tak náhodně vstupuje a vystupuje z obrazového pole a pokračuje mimo zorný úhel objektivu. Vidíme tak pouze jeho část, jako třeba průběh dopravní nehody, o jejíchž následcích se však dozvídáme jen zprostředkovaně z komentářů posádky za kamerou, která nehnutě snímá rozbité čelní sklo.

Z filmu The Road Movie (2016). Foto imdb.com


Zajímavý diskurz u The Road Movie nabízejí mody dokumentárních filmů, které rozlišuje ve své knize Úvod do dokumentárního filmu Bill Nichols. Kalašnikov považuje videa z dálnic za čistou observaci bez umělého zásahu. Aby byl tento efekt co nejsilnější, ponechal tvůrce materiál v původní podobě, do které autorsky zasahoval pouze střihem. Za účelem zachování „čistoty“ materiál nepropojil žádným příběhem, ale spojil ho na základě kontrastního nebo podobného emočního náboje. Tím však ponechal původnímu materiálu nejen jeho charakter, ale ještě ho autorským způsobem zesílil. The Road Movie svou epizodickou strukturou a tempem představuje nepřetržitý, stále se měnící proud mikrodějů, jenž unáší diváka na vlně šoku a úžasu, čímž vystihuje povahu virální internetové zábavy. Důležitý je participační aspekt videozáznamů, jejichž emoční působivost významně zvyšují komentáře řidičů a spolujezdců. Pokud bychom přistupovali k posádce vozu jako k tvůrcům za kamerou, pohybují se videa nikoli v observačním, ale i v participačním modu, protože divák má přístup k emocím autora.

Emoční vyhrocenost a nepředvídatelnost nejsilněji vyvstává v motivu smrti. Tříštící se kapoty, vozidla rotující vzduchem, hroutící se monumentální těla kamionů, nebo postapokalyptické plameny sahající po autě projíždějícím lesním požárem odhalují nebezpečné sousedství spektakularity a destrukce, se kterým se můžeme setkat třeba v dokumentech Wernera Herzoga, snímaných z úpatí sopky nebo zamrzlého oceánu. The Road Movie je především výpovědí o médiu. Kalašnikov prostřednictvím dokumentární eseje zkoumá stylistické prostředky videa na sociálních sítích a zdůrazňuje jeho estetický, emoční a etický potenciál.

Poznámky

1) Jay David Bolter a Richard Grusin: Remediation: Understanding New Media. Cambridge, MA: MIT Press, 1999





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml