Kalašnikov a technologie emocí

Jak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.
16.05.2019 - Janis Prášil

Z filmu The Road Movie (2016). Foto imdb.com

„Rusko je stejně bláznivé jako jakákoli jiná země,“ řekl na adresu svého celovečerního debutu The Road Movie (2016) režisér Dmitrij Kalašnikov během své masterclass, kterou pořádal na MFDF Ji.hlava v roce 2017. Jeho střihová koláž, která bude 27. května uvedena v malém sále pražského kina Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí, sestává zhruba z padesáti videí z Youtube, v nichž se řidiči dělí o to, co natočili během jízdy autem. Ohlasy v médiích snímek často interpretují jako portrét ruské společnosti coby země extrémů a citují nejbizarnější scény. Patří mezi ně například setkání s agresivním mužem, který se „přilepí“ řidičce na kapotu a přes čelní sklo na ni zuřivě gestikuluje, průjezd lesním požárem, děsivé dopravní nehody nebo záhadný úkaz na obloze. Tento selektivní soubor videí podléhající dramaturgickému zásahu však stěží obstojí jako reprezentativní vzorek celé společnosti nebo národa. Sám autor ostatně uvádí, že náhody a nehody se stávají všude, jen je většinou nikdo nezaznamenává.

Přínos The Road Movie nespočívá v tom, co zobrazuje, ale jak. V práci se zdrojovým materiálem představuje příklad remediace1) nejen ve smyslu propojování starých a nových médií, ale především přesazování již existujícího materiálu do nového kontextu. Výsledná dokumentární esej je dokonce v pořadí druhou remediací videozáznamů ze silnic a dálnic. Přes padesát procent řidičů v Rusku si připevňuje na palubní desku vozidla kameru proto, aby měli důkaz pro pojišťovnu, nebo se ochránili před zkorumpovanou policií. Když pak zveřejní svá videa na internetu, z důkazního materiálu se stává virální zábava. Podruhé se funkce a podmínky uvádění původních videozáznamů proměňují, když jsou začleněny do dokumentární eseje a přemístěny z internetu na plátna kin.

Kalašnikov zkoumá svébytnou estetiku videozáznamů z hlediska parametrů dokumentárního filmu. Ve svém snímku akcentuje především práci s mimoobrazovým polem a diegetickým zvukem. Kamera, napevno umístěná na palubní desce auta, nesleduje snímaný objekt, její pohyb je určený jízdou auta a výhled redukován na prostor před vozidlem. Děj tak náhodně vstupuje a vystupuje z obrazového pole a pokračuje mimo zorný úhel objektivu. Vidíme tak pouze jeho část, jako třeba průběh dopravní nehody, o jejíchž následcích se však dozvídáme jen zprostředkovaně z komentářů posádky za kamerou, která nehnutě snímá rozbité čelní sklo.

Z filmu The Road Movie (2016). Foto imdb.com


Zajímavý diskurz u The Road Movie nabízejí mody dokumentárních filmů, které rozlišuje ve své knize Úvod do dokumentárního filmu Bill Nichols. Kalašnikov považuje videa z dálnic za čistou observaci bez umělého zásahu. Aby byl tento efekt co nejsilnější, ponechal tvůrce materiál v původní podobě, do které autorsky zasahoval pouze střihem. Za účelem zachování „čistoty“ materiál nepropojil žádným příběhem, ale spojil ho na základě kontrastního nebo podobného emočního náboje. Tím však ponechal původnímu materiálu nejen jeho charakter, ale ještě ho autorským způsobem zesílil. The Road Movie svou epizodickou strukturou a tempem představuje nepřetržitý, stále se měnící proud mikrodějů, jenž unáší diváka na vlně šoku a úžasu, čímž vystihuje povahu virální internetové zábavy. Důležitý je participační aspekt videozáznamů, jejichž emoční působivost významně zvyšují komentáře řidičů a spolujezdců. Pokud bychom přistupovali k posádce vozu jako k tvůrcům za kamerou, pohybují se videa nikoli v observačním, ale i v participačním modu, protože divák má přístup k emocím autora.

Emoční vyhrocenost a nepředvídatelnost nejsilněji vyvstává v motivu smrti. Tříštící se kapoty, vozidla rotující vzduchem, hroutící se monumentální těla kamionů, nebo postapokalyptické plameny sahající po autě projíždějícím lesním požárem odhalují nebezpečné sousedství spektakularity a destrukce, se kterým se můžeme setkat třeba v dokumentech Wernera Herzoga, snímaných z úpatí sopky nebo zamrzlého oceánu. The Road Movie je především výpovědí o médiu. Kalašnikov prostřednictvím dokumentární eseje zkoumá stylistické prostředky videa na sociálních sítích a zdůrazňuje jeho estetický, emoční a etický potenciál.

Poznámky

1) Jay David Bolter a Richard Grusin: Remediation: Understanding New Media. Cambridge, MA: MIT Press, 1999





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová