Jen krátká návštěva potěší

Tomáš Feřtek se ve svých příspěvcích bude věnovat především docusoap a reality TV. Ve svém prvním blogu hodnotí na ČT1 běžící cyklus Paterčata, jenž se právě přehoupl do své druhé poloviny.
16.10.2014 - Tomáš Feřtek

Paterčata (Alena Derzsiová, 2014)

„Třináct dílů? A co tam proboha budete hrát?!“ ptal jsem se před pár měsíci s nevěřícím výrazem producenta docusoap Paterčata Michala Reitlera. Z jeho reakce soudím, že jsem nebyl jediný. Paterčata, fajn, hezké téma, sledovat je dlouhodobě také dobré, ale třináctkrát čtyřicet minut? Ve vysílání jsme právě teď u šestky. Já mám trochu náskok, viděl jsem už devět epizod. Z toho už se něco usoudit dá.

Formálně Paterčata žádnou novinku nepředstavují. Zatímco ve světě je docusoap příležitost zkřížit postupy hraného seriálu a dokumentu, tedy sledovat příběhové linky postav a stavět na zachycených situacích místo výpovědí na kameru, u nás se až na počáteční pokusy na Nově žánr vyvinul ve standardizovaný časosběrný dokument, kde všichni zúčastnění především mluví na dokumentaristu za kamerou.

Kupodivu síla Paterčat (Alena Derzsiová, 2014) je právě v délce a detailnosti. Pořadu by asi prospěla spíše třicetiminutová stopáž, ale jinak je nutné uznat, že ono minuciózní sledování anatomie rodiny, kde se k prvnímu zhruba pětiletému klukovi narodí pět sourozenců, rozhodně smysl má. Nejspíš i pro diváky, protože pravidelný půlmilion pro dokument na ČT1 od půl desáté večer, to je jednoznačný úspěch.

V českém kontextu je samozřejmě zásadní, že Alexandra Kiňová je Romka, s manželem (tedy vlastně druhem, sezdaní nejsou) patří k té asimilované části Romů, kteří se ničím významným neliší od běžných mladých Čechů, zatímco její matka s otcem jsou ještě Romové „staré školy“ – spíš chudí lidé, kteří mluví s akcentem a připadají si na okraji společnosti. Paterčata v téhle rodině jsou kromě jiného mimořádná příležitost sledovat „jak to ti Romové vlastně mají“. (Druhé silné téma je nepřipravenost státu na péči o rodiny s vícerčaty.)

Paterčata jsou zajímavá důslednou nejednoznačností. Saša, mladá holka, která má z ničeho nic šest dětí, totiž na jednu stranu naplňuje některá etnická klišé o romské „kultuře nároků“. Permanentně si stěžuje, že ji stát nepodporuje, že ten či onen by něco měl a že ona by chtěla… A je to osoba čím dál tím protivnější. Jenže na druhou stranu se nedá nevidět, že ona celou tu dobu maká na sto dvacet procent a její neustálé konflikty s pečovatelkami a víceméně všemi, kteří se jí snaží pomáhat, jsou kromě její povahy dané nikdy nekončícím stresem, kdy musí dnem i nocí běhat okolo pěti hladových krků. Občas ji kamera zachytí ve slabé chvilce, kdy si to uvědomí a brečí nad tím, kam se to celé vlastně sune. A jestli někdo je v rozporu s představou líného Roma, pak je to otec dětí Tonda, který pendluje z Milovic do Prahy, kde pracuje v obřím supermarketu v lahůdkách, a vykazuje trpělivost a stálost až skálopevnou.

Podobně zajímavá je i babička Olga, která má také tendenci všechny komandovat a stěžovat si, že ona tu maká za ty pečovatelky a jí že nikdo nezaplatí. Jenže když s ní mimořádně komplikovaně vyjednají, že by mohla tutéž práci dělat v rámci veřejně prospěšných prací za deset tisíc měsíčně, cukne a vlastně nechce, protože napojení na sociální dávky je pro ni výhodnější než malý příjem na omezenou dobu. Je to nevděčnice? Ne tak docela. Díky detailnímu pohledu rozumíme situaci chudého člověka bez kvalifikace, který stále žije na hranici životního průšvihu a hodně žárlivě si hlídá své malé jisté. Najednou před sebou máme velmi plastický obraz romské rodiny, o níž vůbec není snadné vynést nějaký jednoduchý soud, ať už jakýmkoli směrem.

Tenhle klad vynikne ve srovnání s půlhodinovým filmem Apoleny Rychlíkové na stejné téma -- Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva, který bude uveden příští týden na MFDF v Jihlavě. Snímek je založen na prostém principu – v obraze vidíme přičinlivou rodinu, která má plné ruce práce s dětmi, zatímco slyšíme přiblblé rasistické výroky z internetových diskusí na její adresu. Funguje to pět minut, pak se z toho stane nudný politický pamflet, v němž se střetávají dva falešné obrazy reality. Jestli se něco nedá televizním Paterčatům vytknout, tak právě jednostrannost. V tomhle směru je to skvělý veřejnoprávní počin. Zaslouží si pochvalu, i když od nás vyžaduje nadprůměrné množství času a trpělivosti.


Medailon autora

Tomáš Feřtek

Novinář, scenárista a dramaturg. V osmdesátých letech prodával v antikvariátu, jezdil s maringotkou po Čechách a šil spací pytle. V letech 1991 – 2007 působil jako redaktor týdeníku Reflex. Dnes pravidelně přispívá do Respektu. Jako novinář se orientuje především na tematiku vzdělávání a životní prostředí. Od roku 2007 pracoval ve vývoji TV Nova a společnosti Media Pro Production a jakožto kreativní producent a později scenárista se podílel na tvorbě docusoapů a detektivek. Od roku 2012 je na volné noze a jako dramaturg a scenárista pracuje pro Českou televizi. Spoluzaložil společnost EDUin, jež vytváří rámec pro diskuzi o vzdělání v České republice. Rád jezdí na kole a chodí pěšky.




   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml