Jen krátká návštěva potěší

Tomáš Feřtek se ve svých příspěvcích bude věnovat především docusoap a reality TV. Ve svém prvním blogu hodnotí na ČT1 běžící cyklus Paterčata, jenž se právě přehoupl do své druhé poloviny.
16.10.2014 - Tomáš Feřtek

Paterčata (Alena Derzsiová, 2014)

„Třináct dílů? A co tam proboha budete hrát?!“ ptal jsem se před pár měsíci s nevěřícím výrazem producenta docusoap Paterčata Michala Reitlera. Z jeho reakce soudím, že jsem nebyl jediný. Paterčata, fajn, hezké téma, sledovat je dlouhodobě také dobré, ale třináctkrát čtyřicet minut? Ve vysílání jsme právě teď u šestky. Já mám trochu náskok, viděl jsem už devět epizod. Z toho už se něco usoudit dá.

Formálně Paterčata žádnou novinku nepředstavují. Zatímco ve světě je docusoap příležitost zkřížit postupy hraného seriálu a dokumentu, tedy sledovat příběhové linky postav a stavět na zachycených situacích místo výpovědí na kameru, u nás se až na počáteční pokusy na Nově žánr vyvinul ve standardizovaný časosběrný dokument, kde všichni zúčastnění především mluví na dokumentaristu za kamerou.

Kupodivu síla Paterčat (Alena Derzsiová, 2014) je právě v délce a detailnosti. Pořadu by asi prospěla spíše třicetiminutová stopáž, ale jinak je nutné uznat, že ono minuciózní sledování anatomie rodiny, kde se k prvnímu zhruba pětiletému klukovi narodí pět sourozenců, rozhodně smysl má. Nejspíš i pro diváky, protože pravidelný půlmilion pro dokument na ČT1 od půl desáté večer, to je jednoznačný úspěch.

V českém kontextu je samozřejmě zásadní, že Alexandra Kiňová je Romka, s manželem (tedy vlastně druhem, sezdaní nejsou) patří k té asimilované části Romů, kteří se ničím významným neliší od běžných mladých Čechů, zatímco její matka s otcem jsou ještě Romové „staré školy“ – spíš chudí lidé, kteří mluví s akcentem a připadají si na okraji společnosti. Paterčata v téhle rodině jsou kromě jiného mimořádná příležitost sledovat „jak to ti Romové vlastně mají“. (Druhé silné téma je nepřipravenost státu na péči o rodiny s vícerčaty.)

Paterčata jsou zajímavá důslednou nejednoznačností. Saša, mladá holka, která má z ničeho nic šest dětí, totiž na jednu stranu naplňuje některá etnická klišé o romské „kultuře nároků“. Permanentně si stěžuje, že ji stát nepodporuje, že ten či onen by něco měl a že ona by chtěla… A je to osoba čím dál tím protivnější. Jenže na druhou stranu se nedá nevidět, že ona celou tu dobu maká na sto dvacet procent a její neustálé konflikty s pečovatelkami a víceméně všemi, kteří se jí snaží pomáhat, jsou kromě její povahy dané nikdy nekončícím stresem, kdy musí dnem i nocí běhat okolo pěti hladových krků. Občas ji kamera zachytí ve slabé chvilce, kdy si to uvědomí a brečí nad tím, kam se to celé vlastně sune. A jestli někdo je v rozporu s představou líného Roma, pak je to otec dětí Tonda, který pendluje z Milovic do Prahy, kde pracuje v obřím supermarketu v lahůdkách, a vykazuje trpělivost a stálost až skálopevnou.

Podobně zajímavá je i babička Olga, která má také tendenci všechny komandovat a stěžovat si, že ona tu maká za ty pečovatelky a jí že nikdo nezaplatí. Jenže když s ní mimořádně komplikovaně vyjednají, že by mohla tutéž práci dělat v rámci veřejně prospěšných prací za deset tisíc měsíčně, cukne a vlastně nechce, protože napojení na sociální dávky je pro ni výhodnější než malý příjem na omezenou dobu. Je to nevděčnice? Ne tak docela. Díky detailnímu pohledu rozumíme situaci chudého člověka bez kvalifikace, který stále žije na hranici životního průšvihu a hodně žárlivě si hlídá své malé jisté. Najednou před sebou máme velmi plastický obraz romské rodiny, o níž vůbec není snadné vynést nějaký jednoduchý soud, ať už jakýmkoli směrem.

Tenhle klad vynikne ve srovnání s půlhodinovým filmem Apoleny Rychlíkové na stejné téma -- Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva, který bude uveden příští týden na MFDF v Jihlavě. Snímek je založen na prostém principu – v obraze vidíme přičinlivou rodinu, která má plné ruce práce s dětmi, zatímco slyšíme přiblblé rasistické výroky z internetových diskusí na její adresu. Funguje to pět minut, pak se z toho stane nudný politický pamflet, v němž se střetávají dva falešné obrazy reality. Jestli se něco nedá televizním Paterčatům vytknout, tak právě jednostrannost. V tomhle směru je to skvělý veřejnoprávní počin. Zaslouží si pochvalu, i když od nás vyžaduje nadprůměrné množství času a trpělivosti.


Medailon autora

Tomáš Feřtek

Novinář, scenárista a dramaturg. V osmdesátých letech prodával v antikvariátu, jezdil s maringotkou po Čechách a šil spací pytle. V letech 1991 – 2007 působil jako redaktor týdeníku Reflex. Dnes pravidelně přispívá do Respektu. Jako novinář se orientuje především na tematiku vzdělávání a životní prostředí. Od roku 2007 pracoval ve vývoji TV Nova a společnosti Media Pro Production a jakožto kreativní producent a později scenárista se podílel na tvorbě docusoapů a detektivek. Od roku 2012 je na volné noze a jako dramaturg a scenárista pracuje pro Českou televizi. Spoluzaložil společnost EDUin, jež vytváří rámec pro diskuzi o vzdělání v České republice. Rád jezdí na kole a chodí pěšky.




   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer