Jen krátká návštěva potěší

Tomáš Feřtek se ve svých příspěvcích bude věnovat především docusoap a reality TV. Ve svém prvním blogu hodnotí na ČT1 běžící cyklus Paterčata, jenž se právě přehoupl do své druhé poloviny.
16.10.2014 - Tomáš Feřtek

Paterčata (Alena Derzsiová, 2014)

„Třináct dílů? A co tam proboha budete hrát?!“ ptal jsem se před pár měsíci s nevěřícím výrazem producenta docusoap Paterčata Michala Reitlera. Z jeho reakce soudím, že jsem nebyl jediný. Paterčata, fajn, hezké téma, sledovat je dlouhodobě také dobré, ale třináctkrát čtyřicet minut? Ve vysílání jsme právě teď u šestky. Já mám trochu náskok, viděl jsem už devět epizod. Z toho už se něco usoudit dá.

Formálně Paterčata žádnou novinku nepředstavují. Zatímco ve světě je docusoap příležitost zkřížit postupy hraného seriálu a dokumentu, tedy sledovat příběhové linky postav a stavět na zachycených situacích místo výpovědí na kameru, u nás se až na počáteční pokusy na Nově žánr vyvinul ve standardizovaný časosběrný dokument, kde všichni zúčastnění především mluví na dokumentaristu za kamerou.

Kupodivu síla Paterčat (Alena Derzsiová, 2014) je právě v délce a detailnosti. Pořadu by asi prospěla spíše třicetiminutová stopáž, ale jinak je nutné uznat, že ono minuciózní sledování anatomie rodiny, kde se k prvnímu zhruba pětiletému klukovi narodí pět sourozenců, rozhodně smysl má. Nejspíš i pro diváky, protože pravidelný půlmilion pro dokument na ČT1 od půl desáté večer, to je jednoznačný úspěch.

V českém kontextu je samozřejmě zásadní, že Alexandra Kiňová je Romka, s manželem (tedy vlastně druhem, sezdaní nejsou) patří k té asimilované části Romů, kteří se ničím významným neliší od běžných mladých Čechů, zatímco její matka s otcem jsou ještě Romové „staré školy“ – spíš chudí lidé, kteří mluví s akcentem a připadají si na okraji společnosti. Paterčata v téhle rodině jsou kromě jiného mimořádná příležitost sledovat „jak to ti Romové vlastně mají“. (Druhé silné téma je nepřipravenost státu na péči o rodiny s vícerčaty.)

Paterčata jsou zajímavá důslednou nejednoznačností. Saša, mladá holka, která má z ničeho nic šest dětí, totiž na jednu stranu naplňuje některá etnická klišé o romské „kultuře nároků“. Permanentně si stěžuje, že ji stát nepodporuje, že ten či onen by něco měl a že ona by chtěla… A je to osoba čím dál tím protivnější. Jenže na druhou stranu se nedá nevidět, že ona celou tu dobu maká na sto dvacet procent a její neustálé konflikty s pečovatelkami a víceméně všemi, kteří se jí snaží pomáhat, jsou kromě její povahy dané nikdy nekončícím stresem, kdy musí dnem i nocí běhat okolo pěti hladových krků. Občas ji kamera zachytí ve slabé chvilce, kdy si to uvědomí a brečí nad tím, kam se to celé vlastně sune. A jestli někdo je v rozporu s představou líného Roma, pak je to otec dětí Tonda, který pendluje z Milovic do Prahy, kde pracuje v obřím supermarketu v lahůdkách, a vykazuje trpělivost a stálost až skálopevnou.

Podobně zajímavá je i babička Olga, která má také tendenci všechny komandovat a stěžovat si, že ona tu maká za ty pečovatelky a jí že nikdo nezaplatí. Jenže když s ní mimořádně komplikovaně vyjednají, že by mohla tutéž práci dělat v rámci veřejně prospěšných prací za deset tisíc měsíčně, cukne a vlastně nechce, protože napojení na sociální dávky je pro ni výhodnější než malý příjem na omezenou dobu. Je to nevděčnice? Ne tak docela. Díky detailnímu pohledu rozumíme situaci chudého člověka bez kvalifikace, který stále žije na hranici životního průšvihu a hodně žárlivě si hlídá své malé jisté. Najednou před sebou máme velmi plastický obraz romské rodiny, o níž vůbec není snadné vynést nějaký jednoduchý soud, ať už jakýmkoli směrem.

Tenhle klad vynikne ve srovnání s půlhodinovým filmem Apoleny Rychlíkové na stejné téma -- Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva, který bude uveden příští týden na MFDF v Jihlavě. Snímek je založen na prostém principu – v obraze vidíme přičinlivou rodinu, která má plné ruce práce s dětmi, zatímco slyšíme přiblblé rasistické výroky z internetových diskusí na její adresu. Funguje to pět minut, pak se z toho stane nudný politický pamflet, v němž se střetávají dva falešné obrazy reality. Jestli se něco nedá televizním Paterčatům vytknout, tak právě jednostrannost. V tomhle směru je to skvělý veřejnoprávní počin. Zaslouží si pochvalu, i když od nás vyžaduje nadprůměrné množství času a trpělivosti.


Medailon autora

Tomáš Feřtek

Novinář, scenárista a dramaturg. V osmdesátých letech prodával v antikvariátu, jezdil s maringotkou po Čechách a šil spací pytle. V letech 1991 – 2007 působil jako redaktor týdeníku Reflex. Dnes pravidelně přispívá do Respektu. Jako novinář se orientuje především na tematiku vzdělávání a životní prostředí. Od roku 2007 pracoval ve vývoji TV Nova a společnosti Media Pro Production a jakožto kreativní producent a později scenárista se podílel na tvorbě docusoapů a detektivek. Od roku 2012 je na volné noze a jako dramaturg a scenárista pracuje pro Českou televizi. Spoluzaložil společnost EDUin, jež vytváří rámec pro diskuzi o vzdělání v České republice. Rád jezdí na kole a chodí pěšky.




   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková