Je dokumentarista zodpovědný za debatu o svém díle?

Pomohla, nebo uškodila Třída 8.A pověsti Romů v České republice? Tomáš Feřtek o české verzi švédské reality show Klass
18.12.2014 - Tomáš Feřtek

Třída 8.A

Jestli se v něčem liší česká varianta slavné švédské reality show Klass of od předlohy opravdu zásadně, pak je to v posledním dílu. Ve švédské variantě se totiž charismatičtí učitelé objímají s dětmi ze třídy plné přistěhovalců, někteří pláčou a všichni říkají, jak důležitý byl v jejich životě ten půlrok, který spolu strávili a snažili se o zlepšení školních výsledků. Happyend lidský i profesní. Učitelská práce má výjimečnou hodnotu, protože proměňuje životy.

V osmé epizodě Třídy 8.A, jež se točila v brněnské škole, které se říká Osmec a která je převážně romská, je rozloučení mimořádně chladné. Učitel matematiky Petr vejde do třídy, kde je pár dětí otočených zády k němu, a řekne, že už se nikdy neuvidí. Oni cosi utrousí a nevěnují mu pozornost. Je to chladné a trapné. Jeho kolegové, dějepisář Ivan a češtinářka Dagmar, jsou na tom jen o trošičku lépe. A podobné je to i s měřitelnými výsledky onoho půlročního experimentu. Známky a výsledky dětí se až na jednu výjimku nezlepšily, často naopak. Děti jsou z toho půlroku spíš zklamané, škola samotná si o celém televizním projektu myslí své. A tak nejvíce asi získala samotná trojice učitelů, kterým došlo, že učit znamená často něco jiného, než si zatím představovali, a jsou za tu zkušenost vděční. Byť často s tím, že už by si nic takového raději nechtěli zopakovat.

Co tedy ukázala česká Třída 8.A, kde měli přijít nejlepší učitelé do nejhorší školy? Že učitelé nic nezmůžou? Že Romové jsou ve své podstatě většinou nevzdělavatelní? Že je to všechno marná snaha? Že naše školy a žáci se na rozdíl od škol a žáků v jiných zemích nikdy nezmění? Tyto otázky představují pouze hrubý výběr z diskusí proběhlých pod texty, které se pořadu věnovaly.

Když bychom to měli hodně zjednodušit, divácká obec se dělí na dvě velmi nestejné části. Ti pedagogicky vzdělanější, a to opravdu jen někteří, soudí, že pořad je zajímavý právě tím, že jako jeden z prvních u nás ukázal, co se děje reálně ve třídách a jak jsou na to běžní učitelé nepřipravení. Takže není divu, že šťastný konec se nekonal, ale i tak je to důležité a objevné sdělení, protože bez učitelů připravených na takovéto situace se nic nezmění.


Třída 8.A

Naprostá většina diváků, včetně velké části učitelské veřejnosti, naopak soudí, že to, co viděli, je jen důkaz, že Romové si žádnou zvláštní péči nezaslouží, že stejně všichni patří do zvláštní školy, a vůbec by na ty haranty obecně, i ty neromské, měla být větší přísnost. A někteří rodiče romských školáků jsou pobouření, že z nich televize dělá blbce. Takže pořad, který měl ukázat smysl vzdělávání a učitelské profese, jen vyhrotil a zostřil domácí debatu o Romech. Což jistě nebyl záměr. Jsou za to však tvůrci zodpovědní? Měli toto riziko brát v úvahu, než začali točit?

Odpověď není vůbec jednoduchá. Ano, vybrat pro mainstreamovou reality show de facto segregovanou romskou školu znamenalo zadělat na problém, protože většinová společnost je k Romům jednoznačně nevstřícná. A poslat do ní fakticky nepřipravené učitele, například matikáře Petra, který učí elitní děti na víceletém gymplu a podobnou třídu viděl poprvé, to směřovalo k jasnému pedagogickému průšvihu. Čemu měla dát producentka Kamila Zlatušková z brněnské ČT přednost?  Předvést tu srážku dvou světů, nebo vybrat jinou školu a jiné učitele tak, aby konečné sdělení bylo alespoň o něco optimističtější? A když nikoho takového neměla, bylo by bývalo lepší pořad netočit?

Těžko vyvratitelným faktem zůstává, že ve výsledku pořad pověsti Romů, ale i českého školství, mnoho nepomohl. Jsou za to tvůrci zodpovědní? Měli to brát v úvahu? Osobně jsem za ten nemilosrdný portrét učitelské reality vděčný, ale obtížně hledám ještě někoho, kdo by to viděl podobně. To mi přijde varující. Zvláště v televizi platí, že dílo je kompletní, až když dorazí k divákovi, a tvůrcům nezbývá, než to brát v úvahu.


Epizody švédské předlohy můžete zhlédnout ZDE.
Podívejte se na upoutávku na slovenskou verzi ZDE.
České epizody uvidíte ZDE.
Rozhovor se zástupcem školy, kde se točilo, čtěte ZDE.




   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml