Jako na špatném tripu

Filmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.
11.06.2020 - Antonín Tesař

Z filmu Půlnoční evangelium. Foto Netflix

Psychedelie se od šedesátých let dál stala jasně identifikovatelnou a snadno reprodukovatelnou uměleckou a popkulturní estetikou. S psychedeliky, tedy halucinogenními drogami, je přitom spojená už svým názvem. Není proto divu, že zároveň slouží jako přímý a nejčastěji užívaný audiovizuální kód právě pro smyslové prožitky vyvolané psychoaktivními látkami. Co na tom, že samotní uživatelé těchto substancí opakovaně říkají, že drogové halucinace se dost radikálně liší od toho, co nám ukazují psychedelické obrazy, komiksy nebo animace.

Tohle upozornění zazní i v novém dokumentu Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020). Tvůrci v čele s režisérem Donickem Carym ho ale ignorují tak důsledně, že celý film staví na přesném opaku – totiž na snaze vměstnat celou psychotropní kulturu a zkušenost do co nejvíce stereotypního, známého, a tím pádem bezpečného schématu. Každé klišé, které by nás mohlo v souvislosti s braním psychedelik napadnout, se ve filmu objeví a naopak v něm nezazní prakticky nic, co by nás překvapilo.

Už základní premisa filmu je postavená na konvenci. Dokument se skládá především z vyprávění herců, komiků a dalších celebrit o jejich zkušenostech s LSD a dalšími látkami. Přímočaře se tu upevňuje stereotypní představa psychedelik jako drog umělců a kreativních lidí. Filmem nás naopak provádí postava potrhlého vědce v bílém plášti, která se zase opírá o kontext laboratorních experimentů s psychotropními látkami, ale i o tradici lékařských autorit, jež po léta varovaly před užíváním těchto látek a udělaly z nich veřejného strašáka. Funkce této figury ale stejně spočívá jen v tom, aby divákům dala alespoň nějaký pocit, že se během sledování filmu něco dozvěděli. Přesto ale scény s ní patří k nejlepším z celého filmu, a to jen díky Nicku Offermanovi, který ji ztvárnil s nerdovským zanícením připomínajícím vrcholné kreace Dana Aykroyda. Jednotlivé příběhy tvůrci doprovodili ilustrativními hranými pasážemi a animacemi, které se také drží prověřených asociací. Dobu či prostředí jasně specifikují použité barevné filtry nebo kostýmy postav. V animacích najdeme stroboskopické abstrakce, jež jsou přímo emblémem psychedelické estetiky, a primitivní flashové kreslené filmy.

Halušky a psychedelický pop

Halušky samozřejmě nejsou seriózní dokument, ale evidentně narychlo spíchnuté oddychové pásmo, které jako by bylo šité na míru divákům se sníženým soustředěním. Na jednu stranu se tváří jako přímluva za vstřícnější přístup veřejnosti k psychotropním látkám, na druhou ale spíš těká po zábavných jednotlivostech a izolovaných prohlášeních, než že by formulovalo jasné stanovisko.
 

Z filmu Halušky: Dobrodružství s psychedeliky. Foto Netflix
 

Pozoruhodné je na něm ale to, jak prefabrikovanou podobu tvůrci dali tak zdánlivě transcendentnímu tématu, jako jsou smyslové prožitky vyvolané psychedeliky. Tedy zkušenosti, o nichž lidé, kteří je zakusili, tvrdí, že nejsou porovnatelné s ničím, co zažili, a že jim naprosto změnily vnímání reality. Při sledování filmu máme naopak neustálý pocit důvěrně známého – a to ne proto, že bychom měli srovnatelnou smyslovou zkušenost, ale kvůli tomu, jak dobře známe psychedelii jako výtvarnou estetiku.

Skoro jako by právě stereotypní reprezentace tohoto fenoménu nechtěně byla hlavním tématem, které tvůrce nejvíce zajímá. Dokazovala by to bezpochyby nejhloupější součást dokumentu, kterou je fiktivní vzdělávací pořad s názvem Bad Trip, záměrně stylizovaný jako VHSkové video z devadesátých let plné přehnaných varování ohledně toho, co se vám může stát po konzumaci ilegálních substancí. V první řadě nedává moc smysl, proč tvůrci do dokumentu vůbec takový materiál dali, případně proč raději nepoužili nějaké autentické dobové protidrogové video, než aby natáčeli vlastní parodii. Ve výsledku to ale jen podtrhuje dojem neinvenční recyklace, z níž se vytrácí všechna mnohoznačnost a inspirativnost. Jako by popkultura psychedelii vyprázdnila tak totálně, až máme pocit, že ji známe skrz naskrz.

Půlnoční vizuální sprint

Na Netflixu, který Halušky uvedl, jsme přitom jen krátce předtím měli možnost vidět jiný projekt, stojící svým způsobem na hraně dokumentaristiky, který s psychedelickou animací zachází nesrovnatelně invenčněji. Jde o animovaný seriál Půlnoční evangelium (2020), vycházející z rozhovorového podcastu Duncan Trussell Family Hour amerického komika Duncana Trussella. Ten v něm vede rozhovory s nejrůznějšími hosty, obvykle na téma související s duchovními otázkami a často také s psychotropními látkami. V seriálu zazní přímo rozhovory z Trussellova podcastu, které jsou převzaté slovo od slova, ale znovu nadabované samotným Trussellem. Animátor Pendleton Ward (tvůrce slavného Času na dobrodružství z roku 2018) nicméně tenhle v podstatě dokumentární materiál doprovodil neuvěřitelně propracovanými psychedelickými animacemi plnými divokých nápadů a vizuálních kompozic. Přestože díky tomu dost trpí dramaturgie celé série, vznikl hybridní tvar, v němž najednou znovu dává smysl, proč se psychedelická zkušenost tak často pojí právě s kresleným filmem. Půlnoční evangelium je vizuální pouť, nebo spíš sprint terénem proměnlivých tvarů, které neustále mění své vlastnosti, neurčitých, neidentifikovatelných objektů a nejistých časoprostorových vztahů. Právě v téhle možnosti zpochybnit stabilitu a podstatu čehokoli se (obzvlášť kreslená) animace potkává s psychedelickou zkušeností. A Pendleton Ward si je toho podle všeho dobře vědom.
 

Z filmu Půlnoční evangelium. Foto Netflix





další blogy autora:

Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková