Jako na špatném tripu

Filmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.
11.06.2020 - Antonín Tesař

Z filmu Půlnoční evangelium. Foto Netflix

Psychedelie se od šedesátých let dál stala jasně identifikovatelnou a snadno reprodukovatelnou uměleckou a popkulturní estetikou. S psychedeliky, tedy halucinogenními drogami, je přitom spojená už svým názvem. Není proto divu, že zároveň slouží jako přímý a nejčastěji užívaný audiovizuální kód právě pro smyslové prožitky vyvolané psychoaktivními látkami. Co na tom, že samotní uživatelé těchto substancí opakovaně říkají, že drogové halucinace se dost radikálně liší od toho, co nám ukazují psychedelické obrazy, komiksy nebo animace.

Tohle upozornění zazní i v novém dokumentu Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020). Tvůrci v čele s režisérem Donickem Carym ho ale ignorují tak důsledně, že celý film staví na přesném opaku – totiž na snaze vměstnat celou psychotropní kulturu a zkušenost do co nejvíce stereotypního, známého, a tím pádem bezpečného schématu. Každé klišé, které by nás mohlo v souvislosti s braním psychedelik napadnout, se ve filmu objeví a naopak v něm nezazní prakticky nic, co by nás překvapilo.

Už základní premisa filmu je postavená na konvenci. Dokument se skládá především z vyprávění herců, komiků a dalších celebrit o jejich zkušenostech s LSD a dalšími látkami. Přímočaře se tu upevňuje stereotypní představa psychedelik jako drog umělců a kreativních lidí. Filmem nás naopak provádí postava potrhlého vědce v bílém plášti, která se zase opírá o kontext laboratorních experimentů s psychotropními látkami, ale i o tradici lékařských autorit, jež po léta varovaly před užíváním těchto látek a udělaly z nich veřejného strašáka. Funkce této figury ale stejně spočívá jen v tom, aby divákům dala alespoň nějaký pocit, že se během sledování filmu něco dozvěděli. Přesto ale scény s ní patří k nejlepším z celého filmu, a to jen díky Nicku Offermanovi, který ji ztvárnil s nerdovským zanícením připomínajícím vrcholné kreace Dana Aykroyda. Jednotlivé příběhy tvůrci doprovodili ilustrativními hranými pasážemi a animacemi, které se také drží prověřených asociací. Dobu či prostředí jasně specifikují použité barevné filtry nebo kostýmy postav. V animacích najdeme stroboskopické abstrakce, jež jsou přímo emblémem psychedelické estetiky, a primitivní flashové kreslené filmy.

Halušky a psychedelický pop

Halušky samozřejmě nejsou seriózní dokument, ale evidentně narychlo spíchnuté oddychové pásmo, které jako by bylo šité na míru divákům se sníženým soustředěním. Na jednu stranu se tváří jako přímluva za vstřícnější přístup veřejnosti k psychotropním látkám, na druhou ale spíš těká po zábavných jednotlivostech a izolovaných prohlášeních, než že by formulovalo jasné stanovisko.
 

Z filmu Halušky: Dobrodružství s psychedeliky. Foto Netflix
 

Pozoruhodné je na něm ale to, jak prefabrikovanou podobu tvůrci dali tak zdánlivě transcendentnímu tématu, jako jsou smyslové prožitky vyvolané psychedeliky. Tedy zkušenosti, o nichž lidé, kteří je zakusili, tvrdí, že nejsou porovnatelné s ničím, co zažili, a že jim naprosto změnily vnímání reality. Při sledování filmu máme naopak neustálý pocit důvěrně známého – a to ne proto, že bychom měli srovnatelnou smyslovou zkušenost, ale kvůli tomu, jak dobře známe psychedelii jako výtvarnou estetiku.

Skoro jako by právě stereotypní reprezentace tohoto fenoménu nechtěně byla hlavním tématem, které tvůrce nejvíce zajímá. Dokazovala by to bezpochyby nejhloupější součást dokumentu, kterou je fiktivní vzdělávací pořad s názvem Bad Trip, záměrně stylizovaný jako VHSkové video z devadesátých let plné přehnaných varování ohledně toho, co se vám může stát po konzumaci ilegálních substancí. V první řadě nedává moc smysl, proč tvůrci do dokumentu vůbec takový materiál dali, případně proč raději nepoužili nějaké autentické dobové protidrogové video, než aby natáčeli vlastní parodii. Ve výsledku to ale jen podtrhuje dojem neinvenční recyklace, z níž se vytrácí všechna mnohoznačnost a inspirativnost. Jako by popkultura psychedelii vyprázdnila tak totálně, až máme pocit, že ji známe skrz naskrz.

Půlnoční vizuální sprint

Na Netflixu, který Halušky uvedl, jsme přitom jen krátce předtím měli možnost vidět jiný projekt, stojící svým způsobem na hraně dokumentaristiky, který s psychedelickou animací zachází nesrovnatelně invenčněji. Jde o animovaný seriál Půlnoční evangelium (2020), vycházející z rozhovorového podcastu Duncan Trussell Family Hour amerického komika Duncana Trussella. Ten v něm vede rozhovory s nejrůznějšími hosty, obvykle na téma související s duchovními otázkami a často také s psychotropními látkami. V seriálu zazní přímo rozhovory z Trussellova podcastu, které jsou převzaté slovo od slova, ale znovu nadabované samotným Trussellem. Animátor Pendleton Ward (tvůrce slavného Času na dobrodružství z roku 2018) nicméně tenhle v podstatě dokumentární materiál doprovodil neuvěřitelně propracovanými psychedelickými animacemi plnými divokých nápadů a vizuálních kompozic. Přestože díky tomu dost trpí dramaturgie celé série, vznikl hybridní tvar, v němž najednou znovu dává smysl, proč se psychedelická zkušenost tak často pojí právě s kresleným filmem. Půlnoční evangelium je vizuální pouť, nebo spíš sprint terénem proměnlivých tvarů, které neustále mění své vlastnosti, neurčitých, neidentifikovatelných objektů a nejistých časoprostorových vztahů. Právě v téhle možnosti zpochybnit stabilitu a podstatu čehokoli se (obzvlášť kreslená) animace potkává s psychedelickou zkušeností. A Pendleton Ward si je toho podle všeho dobře vědom.
 

Z filmu Půlnoční evangelium. Foto Netflix





další blogy autora:

Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová