Jak vidí rozhlasáci reformu Regiony 2014

Regionální stanice Českého rozhlasu lepší časy ty už tu ale byly. Andrea Hanáčková přináší ve svém blogu reflexi rozhlasové ankety o reformě Regiony 2014.
07.07.2016 - Andrea Hanáčková

Co se vám vybaví, když se řekne regionální rozhlas? Konkrétní jméno moderátora? Specifický vlastivědný pořad? Regionální literát?  Babička a děda, kteří takové rádio poslouchají? Náhodně naladěná stanice v autě? Anonymní typizovaný posluchač? Právě na něj zřejmě myslel Český rozhlas několik posledních let, když nejprve zahájil reformu s názvem Regiony 2014 a teď se snaží zbrzdit její tristní dopady. Pro interní časopis Svět rozhlasu jsme s několika kolegy uspořádali velkou anketu mezi zaměstnanci Českého rozhlasu, kteří se slibem anonymity poskytli svůj pohled na důsledky projektu Regiony 2014. Z jejich názorů níže čerpám a rozsáhlý materiál sumarizuji.

Gruntovní základy instituce

Vznik regionálních stanic Českého rozhlasu odráží předválečné zemské uspořádání Československa a svou bytelností je vlastně pozůstatkem rakousko-uherského dědictví svéprávnosti jednoho každého územního celku. Dnes se můžeme pošklebovat faktu, že každá z regionálních stanic měla ještě v devadesátých letech svou vlastní knihovnu, rozsáhlý archiv, vlastní výrobní studia, rozsáhlou uměleckou tvorbu a s ní spojenou mohutnou administrativu. Je ale třeba si uvědomit, jak zásadní institucí Radiojournal a později Československý rozhlas byl, jak velkou mediální moc do nástupu televize představoval a také kolik funkcí plnil. Neobnovením zemského zřízení po roce 1989 a vznikem nových krajů byla narušena i logika regionálních stanic a začalo jejich postupné skomírání. Reforma Duhanova vedení Českého rozhlasu byla pokusem nastavit nový, logičtější systém tvůrčích skupin, uměleckých i provozních odpovědností, projevem akceptace nezadržitelného vývoje technologií a také snahou přebujelý personální aparát regionálních stanic trochu zkrotit. Posud v pořádku. Problémem Českého rozhlasu však je skutečnost, že když se začne mluvit o reformách, ať už jde o Vltavu, Dvojku nebo Regiony, vytasí management vždy jako první zásadní argument poslechovost. Klesá-li počet posluchačů, je pádný důvod reformovat. V případě projektu Regiony 2014 to znamenalo především utáhnout opratě. Hlavní cíle reformy z projektu Jana Mengera lze shrnout takto: sjednotit brand a program, vyjít lépe vstříc požadavkům cílové skupiny, zjednodušit organizační strukturu a snížit počet zaměstnanců. Příklad z největšího regionálního studia v Brně je dobře vypovídající, nutně velmi zjednodušený: V roce 1993 v brněnském rozhlase pracovalo kolem tří set zaměstnanců. V roce 2015 bylo těch, kteří vytvářejí obsah vysílání pro brněnský okruh, zhruba třicet, včetně obslužných profesí. Další malé skupiny zaměstnanců (zpravodajství, tvůrčí skupina) mají své vedení v Praze a slouží z velké části zájmům a prioritám centrální instituce. Po necelých dvou letech je možné konstatovat, že v některých regionech znamenala zatím poslední reforma konec půlstoleté tradice a zánik léta budovaných jemných vazeb mezi rozhlasem a jeho posluchači.

Odchody a ztráty

Pro člověka zvenčí přicházely důsledky reformy postupně. O desítkách rozhlasáků technických profesí, kteří byli propuštěni pro nadbytečnost nebo kvůli důchodovému věku, se mluvilo ještě s pochopením. Ale zrušení režisérského místa v Plzni, které znamenalo odchod Miroslava Buriánka, způsobilo v rozhlasové branži pozdvižení. Buriánek je univerzálním reportérem, dokumentaristou, publicistou a režisérem, patří ke kulturnímu plzeňskému inventáři, pro rozhlas zpracoval obrovské množství regionální literatury, mnohokrát uspěl na rozhlasových soutěžích a v devadesátých letech patřil k nejprogresivnějším experimentátorům rozhlasové tvorby. Ve věku, kdy by měl postupně vedle sebe vychovávat nástupce, se octl na volné noze. Nemělo by smysl brečet nad jedním propuštěným chlapíkem, kdyby se o rok později režisérské místo neobnovilo a nově neobsadilo jiným člověkem. Tento jeden příklad z mnohých svědčí o nesystémovosti, chaosu a nekompetentnosti, která při realizaci reformy křičela ze všech stran. „Krajánci“, které v tomto kontextu chápejme jako zkušené regionální reportéry, zpravodajce a publicisty, se stali mašinami na krátké příspěvky, které v obrovském množství chrlí směrem k centrálnímu vedení zpravodajské skupiny, aniž mají šanci a vysílací prostor nabídnout svou práci v místě, kde působí, tedy ve své domovské regionální stanici. Dochází tak k opravdu absurdním situacím. Ostravská reportérka s výsostně regionálním tématem vzpomínkové akce na zával v dolech vytváří dvě verze reportáže z pietního shromáždění pro celoplošný Radiožurnál, aniž by byl příspěvek odvysílán regionální stanicí Český rozhlas Ostrava. A obráceně – plzeňská reportérka získá silný příběh o válečném veteránovi, který osvobozoval Plzeň. Hlavní akcent příspěvku míří k pochybovačným nacionalistickým teoriím o tom, „jak to tehdy s těmi Američany bylo“. Důležitou reportáž se silným emočním i etickým akcentem na pečlivé zacházení s pravdivostí historických dat odvysílá jen regionální stanice, posluchači v ostatních částech republiky ji neuslyší.

Už loňská rozhlasová dokumentární přehlídka Report byla výrazně ochuzena o pravidelné příspěvky z regionálních stanic. Nemáme na to čas, zněl generální argument. Pohled teoretičky rozhlasového dokumentu vidí tedy už po necelých dvou letech, že vymírá pětadvacetiletá tradice regionálních dokumentů, které se usilovnou dramaturgickou prací podařilo vymanit z tradice vlastivědných pásem do podoby evropsky konkurenceschopných dokumentů. Ubyly zavedené a oblíbené relace či rubriky charakterizované jako „vlastivědné výlety s mikrofonem“, které mapovaly různé pozoruhodnosti regionu a využívaly místních odborníků i amatérských činovníků (ochrana přírody, historie, přírodopis, turistika), což posluchači pokládají za ztrátu zájmu veřejnoprávního rádia o region a život v něm, a tím i o ně. Přitom otázka kvality pořadu nemusí být rozhodující, důležitější je, že pořad je programovým svědectvím zájmu média o společnost, v níž působí. Pro vztah posluchače ke „svému rádiu“ je důležitý i dialekt, společně sdílené tradice, přírodní podmínky, historie a folklor. Regionální posluchači mají rádi „svého Smotlachu“, jsou zvyklí na „svého Polreicha“ – každý region má oblíbené odborníky, lidi, kteří v daném místě skutečně žijí, znají jeho specifika, mluví stejnou řečí, jezdí na setkání s posluchači. V regionálních stanicích však zcela proti tomuto trendu výrazně přibyly centrálně vyráběné pořady, jejichž společným jmenovatelem je „celebrita“, lhostejno, zda se s ní vaří, houbaří, kutí nebo vypráví historky z natáčení.

Z rozhlasu jsou propouštěni lidé, kteří vedle své práce pro literární a publicistické regionální redakce dříve zvládli na velmi dobré úrovni i dokumentaristiku, často časosběrnou. V případě nedávno propuštěné českobudějovické Hany Soukupové šlo o sociální témata, v horizontu desetiletí sledované pěstounské rodiny, zmapování českých zahraničních komunit. Regionální archivy, které se ročně plnily desítkami drobných publicistických pořadů, pásem, dokumentů, četeb na pokračování, literárních pořadů a alespoň drobnou dramatickou tvorbou, se v případě některých stanic zcela zakonzervovaly a tvorba je zadávána, schvalována a ve všech profesních složkách přesměrována k Praze. Velkou ztrátou na všech regionálních stanicích je omezení náročnější, kritické publicistiky, soustředěné právě na regionální problematiku. Postupem času se vytratily snahy o jakýsi investigativní typ žurnalistiky. Vlivem snižování stavu redaktorů ubývá možností systematičtější reportérské práce v terénu. Zároveň s tím mizí možnost postupně vychovávat mladé rozhlasáky a dát jim prostor právě v regionálním vysílání. Přetíženost lidí v rozhlasovém žentouru je enormní, spokojenost a loajalita vůči zaměstnavateli velmi nízká. O profesní hrdosti, případně hrdosti na svého zaměstnavatele jsem léta neslyšela mluvit nikoho.


 

Svatý grál poslechovosti

Dva nenápadné snímky z prezentace Jana Mengera o reformě regionálních stanic nesou ve skutečnosti tu nejdůležitější informaci a největší bič na nepřehledném dvorku regionálních stanic. Jde o definici cílové skupiny posluchačů. Dlouhodobým problémem Českého rozhlasu je skutečnost, že se cílovky Dvojky (dříve Český rozhlas Praha) a regionů v podstatě překrývají, stejně jako se překrývá značná část programu. Premisa celé reformy spočívá v konstatování, že posluchač regionální stanice je „usedlý, méně vzdělaný, skeptický ke společenskému dění“, má „konzumní přístup k životu a výrazně menší zájem o náročné mluvené slovo“, preferuje tedy „hudební a zábavný charakter vysílání“. Zkusím v této chvíli pominout nemravnost argumentu, že veřejnoprávní rozhlas předpokládanému posluchači, který je „skeptický ke společenskému dění“, servíruje jen lehkou zábavu a rezignuje na své funkce vzdělávací, aktivizující, pomáhající upevňovat základní morální a etické principy demokratické společnosti. Zastavím se u skutečnosti, že je takto definována babička z jihomoravské vísky, stejně jako plzeňská pravidelná divadelní abonentka. Ať jsem genderově objektivní, znám třeba regionálního varhaníka, který je pravidelným posluchačem místního Českého rozhlasu. Všichni jmenovaní spadají do Mengerem vyznačené cílové skupiny a pocítili ty nejvýraznější důsledky změny regionálního programu – snaha sjednotit regionální studia vedla k výrazné sterilizaci celkového zvuku. Osobitost regionů byla nahrazena nepříjemně homogenním vysíláním, které se snaží naplnit požadavky nejplynulejšího a nejbezkonfliktnějšího vysílání.

I v tomto indiferentním proudovém toku infotainmentu poznám ještě veřejnoprávní regionální rozhlas od komerčního rádia – okolní frekvence nehrají country ani oldies, neuslyším tam Naďu Urbánkovou. Úroveň moderace stále převyšuje komerční stanice, stejně jako tempo vysílání je přizpůsobeno cílové skupině 65 +. Moderátoři se naučili samoodbavovací systém a zvládnou přitom kompetentně vést dialog s hostem, omezeni jsou ale požadavkem „málo mluvit, hodně hrát“. Pocit, že posluchač nevydrží poslouchat soustředěně déle než tři minuty a pak si nutně potřebuje odpočinout u populární písničky, je snad zabetonován v samotných základech rozhlasového ústředí, spolu s předpokladem, že autistický posluchač se v průběhu let bude schopen soustředit čím dál méně, proto mu dobu mluveného slova budeme rok od roku zkracovat.

Nepříjemným průvodním znakem reformy Regiony 2014 byla bohužel také neochota konkrétních lidí přijmout odpovědnost za průběh reformy, neloajalita nejužšího vedení rozhlasu a pokrytectví. Zaměstnanci se tak často dovídali, že zásadní kompetence leží na ředitelích regionálních stanic, ti se pro změnu zaklínali jasnými pokyny z ústředí. Špatně zvládnutá komunikace uvnitř instituce znamenala často chaos na jedné dříve spřátelené chodbě, na jednom dříve kompaktním pracovišti. Pro produkční se objem práce zdvojnásobil, lidé dříve pracující pro regionální stanici se rozdělili a mají různé zadavatele práce, hromadně přiznávají, že o sobě navzájem nevědí a regionální stanici neposlouchají, neboť jsou zavaleni prací pro Prahu. Z hlediska rozhlasové historie byla v důsledku projektu Regiony 2014 fatálně rozmetána brněnská regionální kulturně dramatická redakce, která ve třicátých letech radikálními experimenty posunovala možnosti rádia stejnou rychlostí jako britská BBC, v letech šedesátých představovala intelektuální trust brněnského kulturního života a zcela specifický typ dramatiky a dramaturgie. Literárně-dramatické, dokumentární a publicistické četby či například klasická a sborová hudba nemají v současném regionálním vysílání místo, jakkoli samozřejmě k atmosféře jednoho každého konkrétního regionu patří. Tudíž v takovém vysílacím schématu nemají co na práci ani literární nebo kulturní redaktor, slovesný dramaturg, ani režisér. To zároveň znamená, že přestala nebo se  radikálně zmenšila průběžná dokumentace hudebních festivalů, regionální literatury, místního spolkového života, zájmových uměleckých sdružení.

Radostné vyhlídky

Interní anketa umožnila nahlédnout i do záměrů nového vedení Českého rozhlasu, které nyní manažersky vede René Zavoral. Na jednom ze setkání se zaměstnanci ještě v době před svým jmenováním řekl, že by bylo nejlepší vrátit situaci do doby před čtyřmi lety (rozuměj před reformou), kdy ve většině regionálních studií byly samostatné tvůrčí skupiny (dramaturgové, režiséři, zvukoví mistři pohromadě). Zároveň ale odpovědný náměstek pro regionální vysílání Jan Menger v dubnovém rozhovoru (rozhlasový Intranet 2016) vyjadřuje s reformou spokojenost a avizuje, že se v roce 2017 „vrhne na sjednocení názvosloví regionálních stanic“. Skeptici říkají, že míra devastace některých regionálních stanic byla za poslední rok a půl tak intenzivní, že bude trvat léta, než se důvěra posluchačů obnoví. Poslechovost se zvedla  v rámci statistické chyby, a to především u celoplošně vyráběných pořadů. Optimisté (mezi které proklamativně patří i náměstek Menger) však vidí budoucnost nadějně – v roce 2017 nás na regionech čeká Pochoutkový rok. Jupí!

Kompletní znění ankety přinese v červenci vydané 37. číslo časopisu Svět rozhlasu, dostupné bude také na stránkách Sdružení pro rozhlasovou tvorbu.





další blogy autora:

České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml