Jak ven z krize podle Nancy Fraser

Teoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.

Hnutí „My jsme 99 %“ zdůrazňuje fakt, že 1 % obyvatel USA pobírá 25 % veškerého národního příjmu a vlastní 40 % veškerého majetku. Slogan „my jsme 99 %“ využívá řada protestních hnutí, nejznámější z nich je hnutí Occupy

Současná globální pandemie donutila většinu z nás zamyslet se nad tím, jaké budou její dlouhodobé dopady. Někdo zůstává v myšlenkách v osobní rovině a řeší nesnadné zajištění běžného chodu domácnosti. Jiný se pouští do širších spekulací, jimž vládne především strašák rozsáhlé ekonomické krize. Další uvažuje o proměně kolektivního chování společnosti, které bude po nové zkušenosti ve vztahu k druhému solidárnější. Právě okolo třetího scénáře se točí dva poslední tituly známé americké filozofky a feministky Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019, společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou) a The Old Is Dying and the New Cannot Be Born (2017 jako esej, 2019). Obě knihy byly napsány dříve, než se objevila zákeřná nemoc covid-19. V době tápání po obrysech budoucnosti však nabízejí její jasnou vizi a výzvu k rozsáhlé celospolečenské akci.

Na konci března letošního roku, kdy statistiky infikovaných a umírajících osob dosahovaly vrcholu, psala americká filozofka Judith Butler o novém viru jako o rovnostářském fenoménu. Ohroženi jsme jím všichni bez rozdílu pohlaví, rasy či ekonomického zázemí, a přesto skutečné dopady nové nemoci nakonec kopírují nerovnosti ve společnosti. Například ti, kteří si mohou dovolit odjet z epicentra nákazy do domu na venkově, snižují riziko svého onemocnění. Naopak ti žijící v sociálně vyloučených lokalitách se hůře dostávají k lékařské pomoci a riziko nákazy u nich významně roste. Takové příklady lze jednoduše aplikovat také na domácí prostředí. Zahraniční příklady toho, nakolik ohroženějšími se v Evropě staly uprchlické komunity žijící v táborech, senioři dožívající v nevyhovujících podmínkách a ve Spojených státech i nadále segregovaní zástupci afroamerické komunity, pak svědčí o globálním problému nerovnosti, který pandemie ukázala. A právě po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti, Nancy Fraser volá.
 

Kniha Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019), kterou napsala společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou. Foto Versobooks

Starý systém v novém kabátě

Systémem generujícím tuto nerovnost je podle autorky kapitalismus a jeho současná, neoliberální podoba. Hledání alternativy vůči neoliberálnímu kapitalismu se proto věnuje její první titul, The Old Is Dying and the New Cannot Be Born. Jeho hlavní teze vychází z úvahy o dvou rovinách, na nichž musí operovat jakýkoliv správy společnosti schopný systém. První z nich představuje distribuce neboli ekonomický aspekt fungování společnosti. Ta zajišťuje rozdělování bohatství společnosti mezi její členy, čímž vzniká systém tříd. Druhou rovinou je pak oblast společenského uznání, jež členům přiděluje určitý status a význam, čímž se vytváří žebříček společenské prestiže. Fraser tvrdí, že neoliberální kapitalismus zásadně selhává v oblasti ekonomické distribuce. Tím, že klade důraz na privatizaci služeb, kumuluje globální kapitál v rukou silných jednotlivců a korporací a ideologii seberegulativního finančního trhu aplikuje na oblasti, jako jsou sociální služby, vzdělávání či využívání přírodních zdrojů, a nevyhnutelně tak směřuje k vyčerpání většiny obyvatel společnosti. Ta totiž nemá ekonomické zázemí, které by jí dovolilo investici do vlastního podnikání či zaplacení si soukromého vzdělávání nebo sociálních a zdravotních služeb.
 


Nancy Fraser vydala svou stať The Old Is Dying and the New Cannot Be Born jako knihu (2017) i jako paperback (2019). Foto Versobooks
 

Autorka však také ukazuje, jak dvě nejčastější podoby tohoto systému – progresivní a reakcionářský neoliberalismus – selhávají v rovině společenského uznání. Reakcionářský neoliberalismus nabízí diskriminační, nacionalisticky orientovanou politiku se silným protimigračním podtónem. Oslovuje většinu společnosti a menšiny všeho druhu nechává stranou. Naopak progresivní neoliberalismus se prezentuje prostřednictvím politiky diverzity, která oslovuje dříve přehlížené skupiny. Ženy, etnické menšiny, zástupci LGBTQ+ jsou jím zváni, aby se stali uznávanými členy společnosti. Uznání se jim však dostává pouze tehdy, pokud se zapojí do zavedeného koloběhu ekonomické produkce a distribuce a stanou se úspěšnými řediteli globálních korporací, vstoupí do tradiční vrcholné politiky či rozjedou vlastní technologický start-up. Starému ekonomickému systému, generujícímu nerovnost, je tak dán nový kabát. Za proklamovanou rovností se ve výsledku skrývá balíček výhod a svobod pouze pro ty, kteří se stanou součástí 1 % populace, jež čerpá skutečné svobody současného systému. Zbylých 99 % těch, kteří – ať už je jejich barva kůže, pohlaví, nebo sexuální orientace jakákoliv – nemohou v systému neoliberálního kapitalismu uspět, ve skutečnosti hází přes palubu.

Manifest pro 99 procent

Nejreálnější cestu ven z kola nerovnosti spatřuje Fraser v progresivním populismu, ve Spojených státech ztělesňovaném odstoupivším prezidentským kandidátem Berniem Sandersem. Distribuce uvnitř tohoto systému nabízí silnou síť veřejných služeb, z níž čerpají především nižší a střední třída, a důraz je kladen na kolektivní přístup nejen k těmto službám, ale ke všem zdrojům, včetně těch přírodních a informačních. Jen v takovém systému je podle autorky progresivní politika uznání možná. Pouze v něm se totiž různorodé menšiny, migranti a pracující ženy mohou skutečně realizovat. A právě po vizi takové společnosti, nabízející rovný přístup ke službám a zdrojům, volá také druhý titul, Feminism for the 99%: A Manifesto. Ten však do hry přibírá zásadní téma společenské solidarity a na popis i řešení krize se dívá z pohledu většiny dnešních žen. Od počátku však dává text jasně najevo, že tento manifest nepatří jen ženám, ale všem, které kola stále se zrychlujícího stroje kapitalismu pohltila, aniž by se kdy dostali k jeho řízení.
 

Demonstrace protestního hnutí „My jsme 99%“ ve Spojených státech. Foto Wikimedia Commons
 

„Klíčovým manévrem kapitalismu je oddělení růstu člověka od růstu zisku, přičemž to první je označeno za práci žen a za podřadné vůči druhému.“ Tak lze shrnout zásadní tezi manifestu, definující klíčový rozpor kapitalismu. Ten spočívá v prioritním zohlednění zisku (ekonomické produkce) na úkor péče o člověka (sociální reprodukce). Problém však spočívá v tom, že pouze člověk dokáže generování zisku zajistit, a proto bez péče o člověka není zisku. A při pohledu na to, kdo ve většině světa zajišťuje prospívání dětí, chod domácnosti, péči o starší osoby a kdo pracuje v sektoru sociálních služeb a vzdělávání, je zřejmé, že není zisku bez žen. I navzdory tomu ale zůstává práce žen zcela neohodnocena či podhodnocena a většina žen tak dnes tvoří klíčovou část masy pracující třídy, třídy špatně zaplacené a žijící v nestabilních existenčních podmínkách. Fraser tak nabourává zavedenou tradiční představu, že pracující třídu tvoří „bílí muži – dělníci“, a vedle žen do ní řadí také nejrůznější menšiny a přistěhovalce. Vznik nové, rovnější společnosti je podle ní možný právě tehdy, když se tyto různorodé skupiny propojí v jeden celek. 

Solidarita je naše zbraň

Takový krok se však v současnosti zdá být značně obtížný. Žádá si totiž odložení veškerých rasových, genderových a společenských předsudků, které můžeme o druhých mít. Spočívá v dovednosti ukázat rozmanité mase lidí, že i navzdory jejich odlišnostem, jako je barva kůže, pohlaví, sexuální preference, státní příslušnost nebo etnický původ, zažívají všichni zcela stejně neudržitelnou situaci balancování na okraji společnosti, pro níž tvrdě pracují. Tam, kde mnohé současné politické strany a hnutí apelují na tyto konkrétní skupiny, zdůrazňují jejich individuální zkušenost a slibují jim zlepšení životní situace, žádá feministický manifest prohloubení vzájemné solidarity. Z toho důvodu odsuzuje liberální feminismus, jenž dává ženám za vzor pouze úspěšné technokratky („femokratky“), političky a byznysmenky, jejichž životní styl zdaleka neodpovídá životu většiny žen světa. A zásadně také nesouhlasí s představou existence „většinové společnosti“, jež od doby koloniálních expanzí až dodnes znamená společnost bílých, zejména mužských, elit. S heslem „Solidarita je naše zbraň“ vyzývá manifest k sjednocení 99 % populace, jež je možné pouze za porážky přetrvávajícího rasismu a imperialismu. Zároveň však feminismus chápe pouze jako jednu z mnoha antisystémových reformačních sil, které k sobě samy musejí najít cestu. Skutečná změna společnosti se totiž zdá být po setkání s covid-19 ještě nevyhnutelnější než dříve a individuálním snahám a individualistické rétorice již odzvonilo.
 

Hnutí International Women Day dnes neupozorňuje pouze na nerovnosti mezi muži a ženami, ale dožaduje se sociální rovnosti napříč společností. Foto Wikimedia Commons





další blogy autora:

Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Omezené spektrum autistického randěníFilmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?01.10.2020 - Martin Šrajer
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová