Jak ven z krize podle Nancy Fraser

Teoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.

Hnutí „My jsme 99 %“ zdůrazňuje fakt, že 1 % obyvatel USA pobírá 25 % veškerého národního příjmu a vlastní 40 % veškerého majetku. Slogan „my jsme 99 %“ využívá řada protestních hnutí, nejznámější z nich je hnutí Occupy

Současná globální pandemie donutila většinu z nás zamyslet se nad tím, jaké budou její dlouhodobé dopady. Někdo zůstává v myšlenkách v osobní rovině a řeší nesnadné zajištění běžného chodu domácnosti. Jiný se pouští do širších spekulací, jimž vládne především strašák rozsáhlé ekonomické krize. Další uvažuje o proměně kolektivního chování společnosti, které bude po nové zkušenosti ve vztahu k druhému solidárnější. Právě okolo třetího scénáře se točí dva poslední tituly známé americké filozofky a feministky Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019, společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou) a The Old Is Dying and the New Cannot Be Born (2017 jako esej, 2019). Obě knihy byly napsány dříve, než se objevila zákeřná nemoc covid-19. V době tápání po obrysech budoucnosti však nabízejí její jasnou vizi a výzvu k rozsáhlé celospolečenské akci.

Na konci března letošního roku, kdy statistiky infikovaných a umírajících osob dosahovaly vrcholu, psala americká filozofka Judith Butler o novém viru jako o rovnostářském fenoménu. Ohroženi jsme jím všichni bez rozdílu pohlaví, rasy či ekonomického zázemí, a přesto skutečné dopady nové nemoci nakonec kopírují nerovnosti ve společnosti. Například ti, kteří si mohou dovolit odjet z epicentra nákazy do domu na venkově, snižují riziko svého onemocnění. Naopak ti žijící v sociálně vyloučených lokalitách se hůře dostávají k lékařské pomoci a riziko nákazy u nich významně roste. Takové příklady lze jednoduše aplikovat také na domácí prostředí. Zahraniční příklady toho, nakolik ohroženějšími se v Evropě staly uprchlické komunity žijící v táborech, senioři dožívající v nevyhovujících podmínkách a ve Spojených státech i nadále segregovaní zástupci afroamerické komunity, pak svědčí o globálním problému nerovnosti, který pandemie ukázala. A právě po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti, Nancy Fraser volá.
 

Kniha Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019), kterou napsala společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou. Foto Versobooks

Starý systém v novém kabátě

Systémem generujícím tuto nerovnost je podle autorky kapitalismus a jeho současná, neoliberální podoba. Hledání alternativy vůči neoliberálnímu kapitalismu se proto věnuje její první titul, The Old Is Dying and the New Cannot Be Born. Jeho hlavní teze vychází z úvahy o dvou rovinách, na nichž musí operovat jakýkoliv správy společnosti schopný systém. První z nich představuje distribuce neboli ekonomický aspekt fungování společnosti. Ta zajišťuje rozdělování bohatství společnosti mezi její členy, čímž vzniká systém tříd. Druhou rovinou je pak oblast společenského uznání, jež členům přiděluje určitý status a význam, čímž se vytváří žebříček společenské prestiže. Fraser tvrdí, že neoliberální kapitalismus zásadně selhává v oblasti ekonomické distribuce. Tím, že klade důraz na privatizaci služeb, kumuluje globální kapitál v rukou silných jednotlivců a korporací a ideologii seberegulativního finančního trhu aplikuje na oblasti, jako jsou sociální služby, vzdělávání či využívání přírodních zdrojů, a nevyhnutelně tak směřuje k vyčerpání většiny obyvatel společnosti. Ta totiž nemá ekonomické zázemí, které by jí dovolilo investici do vlastního podnikání či zaplacení si soukromého vzdělávání nebo sociálních a zdravotních služeb.
 


Nancy Fraser vydala svou stať The Old Is Dying and the New Cannot Be Born jako knihu (2017) i jako paperback (2019). Foto Versobooks
 

Autorka však také ukazuje, jak dvě nejčastější podoby tohoto systému – progresivní a reakcionářský neoliberalismus – selhávají v rovině společenského uznání. Reakcionářský neoliberalismus nabízí diskriminační, nacionalisticky orientovanou politiku se silným protimigračním podtónem. Oslovuje většinu společnosti a menšiny všeho druhu nechává stranou. Naopak progresivní neoliberalismus se prezentuje prostřednictvím politiky diverzity, která oslovuje dříve přehlížené skupiny. Ženy, etnické menšiny, zástupci LGBTQ+ jsou jím zváni, aby se stali uznávanými členy společnosti. Uznání se jim však dostává pouze tehdy, pokud se zapojí do zavedeného koloběhu ekonomické produkce a distribuce a stanou se úspěšnými řediteli globálních korporací, vstoupí do tradiční vrcholné politiky či rozjedou vlastní technologický start-up. Starému ekonomickému systému, generujícímu nerovnost, je tak dán nový kabát. Za proklamovanou rovností se ve výsledku skrývá balíček výhod a svobod pouze pro ty, kteří se stanou součástí 1 % populace, jež čerpá skutečné svobody současného systému. Zbylých 99 % těch, kteří – ať už je jejich barva kůže, pohlaví, nebo sexuální orientace jakákoliv – nemohou v systému neoliberálního kapitalismu uspět, ve skutečnosti hází přes palubu.

Manifest pro 99 procent

Nejreálnější cestu ven z kola nerovnosti spatřuje Fraser v progresivním populismu, ve Spojených státech ztělesňovaném odstoupivším prezidentským kandidátem Berniem Sandersem. Distribuce uvnitř tohoto systému nabízí silnou síť veřejných služeb, z níž čerpají především nižší a střední třída, a důraz je kladen na kolektivní přístup nejen k těmto službám, ale ke všem zdrojům, včetně těch přírodních a informačních. Jen v takovém systému je podle autorky progresivní politika uznání možná. Pouze v něm se totiž různorodé menšiny, migranti a pracující ženy mohou skutečně realizovat. A právě po vizi takové společnosti, nabízející rovný přístup ke službám a zdrojům, volá také druhý titul, Feminism for the 99%: A Manifesto. Ten však do hry přibírá zásadní téma společenské solidarity a na popis i řešení krize se dívá z pohledu většiny dnešních žen. Od počátku však dává text jasně najevo, že tento manifest nepatří jen ženám, ale všem, které kola stále se zrychlujícího stroje kapitalismu pohltila, aniž by se kdy dostali k jeho řízení.
 

Demonstrace protestního hnutí „My jsme 99%“ ve Spojených státech. Foto Wikimedia Commons
 

„Klíčovým manévrem kapitalismu je oddělení růstu člověka od růstu zisku, přičemž to první je označeno za práci žen a za podřadné vůči druhému.“ Tak lze shrnout zásadní tezi manifestu, definující klíčový rozpor kapitalismu. Ten spočívá v prioritním zohlednění zisku (ekonomické produkce) na úkor péče o člověka (sociální reprodukce). Problém však spočívá v tom, že pouze člověk dokáže generování zisku zajistit, a proto bez péče o člověka není zisku. A při pohledu na to, kdo ve většině světa zajišťuje prospívání dětí, chod domácnosti, péči o starší osoby a kdo pracuje v sektoru sociálních služeb a vzdělávání, je zřejmé, že není zisku bez žen. I navzdory tomu ale zůstává práce žen zcela neohodnocena či podhodnocena a většina žen tak dnes tvoří klíčovou část masy pracující třídy, třídy špatně zaplacené a žijící v nestabilních existenčních podmínkách. Fraser tak nabourává zavedenou tradiční představu, že pracující třídu tvoří „bílí muži – dělníci“, a vedle žen do ní řadí také nejrůznější menšiny a přistěhovalce. Vznik nové, rovnější společnosti je podle ní možný právě tehdy, když se tyto různorodé skupiny propojí v jeden celek. 

Solidarita je naše zbraň

Takový krok se však v současnosti zdá být značně obtížný. Žádá si totiž odložení veškerých rasových, genderových a společenských předsudků, které můžeme o druhých mít. Spočívá v dovednosti ukázat rozmanité mase lidí, že i navzdory jejich odlišnostem, jako je barva kůže, pohlaví, sexuální preference, státní příslušnost nebo etnický původ, zažívají všichni zcela stejně neudržitelnou situaci balancování na okraji společnosti, pro níž tvrdě pracují. Tam, kde mnohé současné politické strany a hnutí apelují na tyto konkrétní skupiny, zdůrazňují jejich individuální zkušenost a slibují jim zlepšení životní situace, žádá feministický manifest prohloubení vzájemné solidarity. Z toho důvodu odsuzuje liberální feminismus, jenž dává ženám za vzor pouze úspěšné technokratky („femokratky“), političky a byznysmenky, jejichž životní styl zdaleka neodpovídá životu většiny žen světa. A zásadně také nesouhlasí s představou existence „většinové společnosti“, jež od doby koloniálních expanzí až dodnes znamená společnost bílých, zejména mužských, elit. S heslem „Solidarita je naše zbraň“ vyzývá manifest k sjednocení 99 % populace, jež je možné pouze za porážky přetrvávajícího rasismu a imperialismu. Zároveň však feminismus chápe pouze jako jednu z mnoha antisystémových reformačních sil, které k sobě samy musejí najít cestu. Skutečná změna společnosti se totiž zdá být po setkání s covid-19 ještě nevyhnutelnější než dříve a individuálním snahám a individualistické rétorice již odzvonilo.
 

Hnutí International Women Day dnes neupozorňuje pouze na nerovnosti mezi muži a ženami, ale dožaduje se sociální rovnosti napříč společností. Foto Wikimedia Commons





další blogy autora:

O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka