Jak ven z krize podle Nancy Fraser

Teoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.

Hnutí „My jsme 99 %“ zdůrazňuje fakt, že 1 % obyvatel USA pobírá 25 % veškerého národního příjmu a vlastní 40 % veškerého majetku. Slogan „my jsme 99 %“ využívá řada protestních hnutí, nejznámější z nich je hnutí Occupy

Současná globální pandemie donutila většinu z nás zamyslet se nad tím, jaké budou její dlouhodobé dopady. Někdo zůstává v myšlenkách v osobní rovině a řeší nesnadné zajištění běžného chodu domácnosti. Jiný se pouští do širších spekulací, jimž vládne především strašák rozsáhlé ekonomické krize. Další uvažuje o proměně kolektivního chování společnosti, které bude po nové zkušenosti ve vztahu k druhému solidárnější. Právě okolo třetího scénáře se točí dva poslední tituly známé americké filozofky a feministky Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019, společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou) a The Old Is Dying and the New Cannot Be Born (2017 jako esej, 2019). Obě knihy byly napsány dříve, než se objevila zákeřná nemoc covid-19. V době tápání po obrysech budoucnosti však nabízejí její jasnou vizi a výzvu k rozsáhlé celospolečenské akci.

Na konci března letošního roku, kdy statistiky infikovaných a umírajících osob dosahovaly vrcholu, psala americká filozofka Judith Butler o novém viru jako o rovnostářském fenoménu. Ohroženi jsme jím všichni bez rozdílu pohlaví, rasy či ekonomického zázemí, a přesto skutečné dopady nové nemoci nakonec kopírují nerovnosti ve společnosti. Například ti, kteří si mohou dovolit odjet z epicentra nákazy do domu na venkově, snižují riziko svého onemocnění. Naopak ti žijící v sociálně vyloučených lokalitách se hůře dostávají k lékařské pomoci a riziko nákazy u nich významně roste. Takové příklady lze jednoduše aplikovat také na domácí prostředí. Zahraniční příklady toho, nakolik ohroženějšími se v Evropě staly uprchlické komunity žijící v táborech, senioři dožívající v nevyhovujících podmínkách a ve Spojených státech i nadále segregovaní zástupci afroamerické komunity, pak svědčí o globálním problému nerovnosti, který pandemie ukázala. A právě po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti, Nancy Fraser volá.
 

Kniha Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019), kterou napsala společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou. Foto Versobooks

Starý systém v novém kabátě

Systémem generujícím tuto nerovnost je podle autorky kapitalismus a jeho současná, neoliberální podoba. Hledání alternativy vůči neoliberálnímu kapitalismu se proto věnuje její první titul, The Old Is Dying and the New Cannot Be Born. Jeho hlavní teze vychází z úvahy o dvou rovinách, na nichž musí operovat jakýkoliv správy společnosti schopný systém. První z nich představuje distribuce neboli ekonomický aspekt fungování společnosti. Ta zajišťuje rozdělování bohatství společnosti mezi její členy, čímž vzniká systém tříd. Druhou rovinou je pak oblast společenského uznání, jež členům přiděluje určitý status a význam, čímž se vytváří žebříček společenské prestiže. Fraser tvrdí, že neoliberální kapitalismus zásadně selhává v oblasti ekonomické distribuce. Tím, že klade důraz na privatizaci služeb, kumuluje globální kapitál v rukou silných jednotlivců a korporací a ideologii seberegulativního finančního trhu aplikuje na oblasti, jako jsou sociální služby, vzdělávání či využívání přírodních zdrojů, a nevyhnutelně tak směřuje k vyčerpání většiny obyvatel společnosti. Ta totiž nemá ekonomické zázemí, které by jí dovolilo investici do vlastního podnikání či zaplacení si soukromého vzdělávání nebo sociálních a zdravotních služeb.
 


Nancy Fraser vydala svou stať The Old Is Dying and the New Cannot Be Born jako knihu (2017) i jako paperback (2019). Foto Versobooks
 

Autorka však také ukazuje, jak dvě nejčastější podoby tohoto systému – progresivní a reakcionářský neoliberalismus – selhávají v rovině společenského uznání. Reakcionářský neoliberalismus nabízí diskriminační, nacionalisticky orientovanou politiku se silným protimigračním podtónem. Oslovuje většinu společnosti a menšiny všeho druhu nechává stranou. Naopak progresivní neoliberalismus se prezentuje prostřednictvím politiky diverzity, která oslovuje dříve přehlížené skupiny. Ženy, etnické menšiny, zástupci LGBTQ+ jsou jím zváni, aby se stali uznávanými členy společnosti. Uznání se jim však dostává pouze tehdy, pokud se zapojí do zavedeného koloběhu ekonomické produkce a distribuce a stanou se úspěšnými řediteli globálních korporací, vstoupí do tradiční vrcholné politiky či rozjedou vlastní technologický start-up. Starému ekonomickému systému, generujícímu nerovnost, je tak dán nový kabát. Za proklamovanou rovností se ve výsledku skrývá balíček výhod a svobod pouze pro ty, kteří se stanou součástí 1 % populace, jež čerpá skutečné svobody současného systému. Zbylých 99 % těch, kteří – ať už je jejich barva kůže, pohlaví, nebo sexuální orientace jakákoliv – nemohou v systému neoliberálního kapitalismu uspět, ve skutečnosti hází přes palubu.

Manifest pro 99 procent

Nejreálnější cestu ven z kola nerovnosti spatřuje Fraser v progresivním populismu, ve Spojených státech ztělesňovaném odstoupivším prezidentským kandidátem Berniem Sandersem. Distribuce uvnitř tohoto systému nabízí silnou síť veřejných služeb, z níž čerpají především nižší a střední třída, a důraz je kladen na kolektivní přístup nejen k těmto službám, ale ke všem zdrojům, včetně těch přírodních a informačních. Jen v takovém systému je podle autorky progresivní politika uznání možná. Pouze v něm se totiž různorodé menšiny, migranti a pracující ženy mohou skutečně realizovat. A právě po vizi takové společnosti, nabízející rovný přístup ke službám a zdrojům, volá také druhý titul, Feminism for the 99%: A Manifesto. Ten však do hry přibírá zásadní téma společenské solidarity a na popis i řešení krize se dívá z pohledu většiny dnešních žen. Od počátku však dává text jasně najevo, že tento manifest nepatří jen ženám, ale všem, které kola stále se zrychlujícího stroje kapitalismu pohltila, aniž by se kdy dostali k jeho řízení.
 

Demonstrace protestního hnutí „My jsme 99%“ ve Spojených státech. Foto Wikimedia Commons
 

„Klíčovým manévrem kapitalismu je oddělení růstu člověka od růstu zisku, přičemž to první je označeno za práci žen a za podřadné vůči druhému.“ Tak lze shrnout zásadní tezi manifestu, definující klíčový rozpor kapitalismu. Ten spočívá v prioritním zohlednění zisku (ekonomické produkce) na úkor péče o člověka (sociální reprodukce). Problém však spočívá v tom, že pouze člověk dokáže generování zisku zajistit, a proto bez péče o člověka není zisku. A při pohledu na to, kdo ve většině světa zajišťuje prospívání dětí, chod domácnosti, péči o starší osoby a kdo pracuje v sektoru sociálních služeb a vzdělávání, je zřejmé, že není zisku bez žen. I navzdory tomu ale zůstává práce žen zcela neohodnocena či podhodnocena a většina žen tak dnes tvoří klíčovou část masy pracující třídy, třídy špatně zaplacené a žijící v nestabilních existenčních podmínkách. Fraser tak nabourává zavedenou tradiční představu, že pracující třídu tvoří „bílí muži – dělníci“, a vedle žen do ní řadí také nejrůznější menšiny a přistěhovalce. Vznik nové, rovnější společnosti je podle ní možný právě tehdy, když se tyto různorodé skupiny propojí v jeden celek. 

Solidarita je naše zbraň

Takový krok se však v současnosti zdá být značně obtížný. Žádá si totiž odložení veškerých rasových, genderových a společenských předsudků, které můžeme o druhých mít. Spočívá v dovednosti ukázat rozmanité mase lidí, že i navzdory jejich odlišnostem, jako je barva kůže, pohlaví, sexuální preference, státní příslušnost nebo etnický původ, zažívají všichni zcela stejně neudržitelnou situaci balancování na okraji společnosti, pro níž tvrdě pracují. Tam, kde mnohé současné politické strany a hnutí apelují na tyto konkrétní skupiny, zdůrazňují jejich individuální zkušenost a slibují jim zlepšení životní situace, žádá feministický manifest prohloubení vzájemné solidarity. Z toho důvodu odsuzuje liberální feminismus, jenž dává ženám za vzor pouze úspěšné technokratky („femokratky“), političky a byznysmenky, jejichž životní styl zdaleka neodpovídá životu většiny žen světa. A zásadně také nesouhlasí s představou existence „většinové společnosti“, jež od doby koloniálních expanzí až dodnes znamená společnost bílých, zejména mužských, elit. S heslem „Solidarita je naše zbraň“ vyzývá manifest k sjednocení 99 % populace, jež je možné pouze za porážky přetrvávajícího rasismu a imperialismu. Zároveň však feminismus chápe pouze jako jednu z mnoha antisystémových reformačních sil, které k sobě samy musejí najít cestu. Skutečná změna společnosti se totiž zdá být po setkání s covid-19 ještě nevyhnutelnější než dříve a individuálním snahám a individualistické rétorice již odzvonilo.
 

Hnutí International Women Day dnes neupozorňuje pouze na nerovnosti mezi muži a ženami, ale dožaduje se sociální rovnosti napříč společností. Foto Wikimedia Commons





další blogy autora:

Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Milý rotoskopický tatiTomáš Stejskal se ve svém blogu zamýšlí nad tím, jak české animované dokumenty kondenzují realitu do intenzivních vykřičníků. Zmiňuje i nový anidok Diany Cam Van Nguyen Milý tati, který soutěží příští týden na festivalu v Locarnu.29.07.2021 - Tomáš Stejskal
Český BollywoodProč nejsou české filmy v zahraničí vidět tak, jak by si zasloužily? A když jsou, proč jsou pod nimi obvykle podepsáni cizinci, žijící u nás? Vytvořili jsme si svůj „Čekwood“ a jsme příliš opatrní a pohodlní se z něj vydat do světa.15.07.2021 - Radim Procházka
Ve jménu rešeršeCo se stane, když práce na rešerších přeroste dokumentaristům přes hlavu? V novém dok.blogu přibližuje Tereza Reichová, kam až ji zavedla důkladná příprava na chystaný celovečerní film o českém vzdělávacím systému.17.06.2021 - Tereza Reichová
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml