Jak ven z krize podle Nancy Fraser

Teoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.

Hnutí „My jsme 99 %“ zdůrazňuje fakt, že 1 % obyvatel USA pobírá 25 % veškerého národního příjmu a vlastní 40 % veškerého majetku. Slogan „my jsme 99 %“ využívá řada protestních hnutí, nejznámější z nich je hnutí Occupy

Současná globální pandemie donutila většinu z nás zamyslet se nad tím, jaké budou její dlouhodobé dopady. Někdo zůstává v myšlenkách v osobní rovině a řeší nesnadné zajištění běžného chodu domácnosti. Jiný se pouští do širších spekulací, jimž vládne především strašák rozsáhlé ekonomické krize. Další uvažuje o proměně kolektivního chování společnosti, které bude po nové zkušenosti ve vztahu k druhému solidárnější. Právě okolo třetího scénáře se točí dva poslední tituly známé americké filozofky a feministky Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019, společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou) a The Old Is Dying and the New Cannot Be Born (2017 jako esej, 2019). Obě knihy byly napsány dříve, než se objevila zákeřná nemoc covid-19. V době tápání po obrysech budoucnosti však nabízejí její jasnou vizi a výzvu k rozsáhlé celospolečenské akci.

Na konci března letošního roku, kdy statistiky infikovaných a umírajících osob dosahovaly vrcholu, psala americká filozofka Judith Butler o novém viru jako o rovnostářském fenoménu. Ohroženi jsme jím všichni bez rozdílu pohlaví, rasy či ekonomického zázemí, a přesto skutečné dopady nové nemoci nakonec kopírují nerovnosti ve společnosti. Například ti, kteří si mohou dovolit odjet z epicentra nákazy do domu na venkově, snižují riziko svého onemocnění. Naopak ti žijící v sociálně vyloučených lokalitách se hůře dostávají k lékařské pomoci a riziko nákazy u nich významně roste. Takové příklady lze jednoduše aplikovat také na domácí prostředí. Zahraniční příklady toho, nakolik ohroženějšími se v Evropě staly uprchlické komunity žijící v táborech, senioři dožívající v nevyhovujících podmínkách a ve Spojených státech i nadále segregovaní zástupci afroamerické komunity, pak svědčí o globálním problému nerovnosti, který pandemie ukázala. A právě po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti, Nancy Fraser volá.
 

Kniha Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019), kterou napsala společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou. Foto Versobooks

Starý systém v novém kabátě

Systémem generujícím tuto nerovnost je podle autorky kapitalismus a jeho současná, neoliberální podoba. Hledání alternativy vůči neoliberálnímu kapitalismu se proto věnuje její první titul, The Old Is Dying and the New Cannot Be Born. Jeho hlavní teze vychází z úvahy o dvou rovinách, na nichž musí operovat jakýkoliv správy společnosti schopný systém. První z nich představuje distribuce neboli ekonomický aspekt fungování společnosti. Ta zajišťuje rozdělování bohatství společnosti mezi její členy, čímž vzniká systém tříd. Druhou rovinou je pak oblast společenského uznání, jež členům přiděluje určitý status a význam, čímž se vytváří žebříček společenské prestiže. Fraser tvrdí, že neoliberální kapitalismus zásadně selhává v oblasti ekonomické distribuce. Tím, že klade důraz na privatizaci služeb, kumuluje globální kapitál v rukou silných jednotlivců a korporací a ideologii seberegulativního finančního trhu aplikuje na oblasti, jako jsou sociální služby, vzdělávání či využívání přírodních zdrojů, a nevyhnutelně tak směřuje k vyčerpání většiny obyvatel společnosti. Ta totiž nemá ekonomické zázemí, které by jí dovolilo investici do vlastního podnikání či zaplacení si soukromého vzdělávání nebo sociálních a zdravotních služeb.
 


Nancy Fraser vydala svou stať The Old Is Dying and the New Cannot Be Born jako knihu (2017) i jako paperback (2019). Foto Versobooks
 

Autorka však také ukazuje, jak dvě nejčastější podoby tohoto systému – progresivní a reakcionářský neoliberalismus – selhávají v rovině společenského uznání. Reakcionářský neoliberalismus nabízí diskriminační, nacionalisticky orientovanou politiku se silným protimigračním podtónem. Oslovuje většinu společnosti a menšiny všeho druhu nechává stranou. Naopak progresivní neoliberalismus se prezentuje prostřednictvím politiky diverzity, která oslovuje dříve přehlížené skupiny. Ženy, etnické menšiny, zástupci LGBTQ+ jsou jím zváni, aby se stali uznávanými členy společnosti. Uznání se jim však dostává pouze tehdy, pokud se zapojí do zavedeného koloběhu ekonomické produkce a distribuce a stanou se úspěšnými řediteli globálních korporací, vstoupí do tradiční vrcholné politiky či rozjedou vlastní technologický start-up. Starému ekonomickému systému, generujícímu nerovnost, je tak dán nový kabát. Za proklamovanou rovností se ve výsledku skrývá balíček výhod a svobod pouze pro ty, kteří se stanou součástí 1 % populace, jež čerpá skutečné svobody současného systému. Zbylých 99 % těch, kteří – ať už je jejich barva kůže, pohlaví, nebo sexuální orientace jakákoliv – nemohou v systému neoliberálního kapitalismu uspět, ve skutečnosti hází přes palubu.

Manifest pro 99 procent

Nejreálnější cestu ven z kola nerovnosti spatřuje Fraser v progresivním populismu, ve Spojených státech ztělesňovaném odstoupivším prezidentským kandidátem Berniem Sandersem. Distribuce uvnitř tohoto systému nabízí silnou síť veřejných služeb, z níž čerpají především nižší a střední třída, a důraz je kladen na kolektivní přístup nejen k těmto službám, ale ke všem zdrojům, včetně těch přírodních a informačních. Jen v takovém systému je podle autorky progresivní politika uznání možná. Pouze v něm se totiž různorodé menšiny, migranti a pracující ženy mohou skutečně realizovat. A právě po vizi takové společnosti, nabízející rovný přístup ke službám a zdrojům, volá také druhý titul, Feminism for the 99%: A Manifesto. Ten však do hry přibírá zásadní téma společenské solidarity a na popis i řešení krize se dívá z pohledu většiny dnešních žen. Od počátku však dává text jasně najevo, že tento manifest nepatří jen ženám, ale všem, které kola stále se zrychlujícího stroje kapitalismu pohltila, aniž by se kdy dostali k jeho řízení.
 

Demonstrace protestního hnutí „My jsme 99%“ ve Spojených státech. Foto Wikimedia Commons
 

„Klíčovým manévrem kapitalismu je oddělení růstu člověka od růstu zisku, přičemž to první je označeno za práci žen a za podřadné vůči druhému.“ Tak lze shrnout zásadní tezi manifestu, definující klíčový rozpor kapitalismu. Ten spočívá v prioritním zohlednění zisku (ekonomické produkce) na úkor péče o člověka (sociální reprodukce). Problém však spočívá v tom, že pouze člověk dokáže generování zisku zajistit, a proto bez péče o člověka není zisku. A při pohledu na to, kdo ve většině světa zajišťuje prospívání dětí, chod domácnosti, péči o starší osoby a kdo pracuje v sektoru sociálních služeb a vzdělávání, je zřejmé, že není zisku bez žen. I navzdory tomu ale zůstává práce žen zcela neohodnocena či podhodnocena a většina žen tak dnes tvoří klíčovou část masy pracující třídy, třídy špatně zaplacené a žijící v nestabilních existenčních podmínkách. Fraser tak nabourává zavedenou tradiční představu, že pracující třídu tvoří „bílí muži – dělníci“, a vedle žen do ní řadí také nejrůznější menšiny a přistěhovalce. Vznik nové, rovnější společnosti je podle ní možný právě tehdy, když se tyto různorodé skupiny propojí v jeden celek. 

Solidarita je naše zbraň

Takový krok se však v současnosti zdá být značně obtížný. Žádá si totiž odložení veškerých rasových, genderových a společenských předsudků, které můžeme o druhých mít. Spočívá v dovednosti ukázat rozmanité mase lidí, že i navzdory jejich odlišnostem, jako je barva kůže, pohlaví, sexuální preference, státní příslušnost nebo etnický původ, zažívají všichni zcela stejně neudržitelnou situaci balancování na okraji společnosti, pro níž tvrdě pracují. Tam, kde mnohé současné politické strany a hnutí apelují na tyto konkrétní skupiny, zdůrazňují jejich individuální zkušenost a slibují jim zlepšení životní situace, žádá feministický manifest prohloubení vzájemné solidarity. Z toho důvodu odsuzuje liberální feminismus, jenž dává ženám za vzor pouze úspěšné technokratky („femokratky“), političky a byznysmenky, jejichž životní styl zdaleka neodpovídá životu většiny žen světa. A zásadně také nesouhlasí s představou existence „většinové společnosti“, jež od doby koloniálních expanzí až dodnes znamená společnost bílých, zejména mužských, elit. S heslem „Solidarita je naše zbraň“ vyzývá manifest k sjednocení 99 % populace, jež je možné pouze za porážky přetrvávajícího rasismu a imperialismu. Zároveň však feminismus chápe pouze jako jednu z mnoha antisystémových reformačních sil, které k sobě samy musejí najít cestu. Skutečná změna společnosti se totiž zdá být po setkání s covid-19 ještě nevyhnutelnější než dříve a individuálním snahám a individualistické rétorice již odzvonilo.
 

Hnutí International Women Day dnes neupozorňuje pouze na nerovnosti mezi muži a ženami, ale dožaduje se sociální rovnosti napříč společností. Foto Wikimedia Commons





další blogy autora:

O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková