Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentární

Publicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.
23.01.2020 - Tomáš Stejskal

Z filmu Jiří Trnka: Nalezený přítel. Foto Cinemart

Nejlepší kvalifikací pro letošní nominace na Českého lva pro nejlepší dokument zjevně bylo natočit portrét někoho, kdo se jmenuje Jiří. Byla by laciná legrace začínat komentář o nominovaných filmech právě takhle. Ale stačí z úvodní věty škrtnout posledních pět slov, a z jízlivého vtípku se stává univerzální tvrzení. To nevystihuje jen dlouhé roky preferovaný žánr tuzemských akademiků, ale také jejich konzervativní pohled na to, co je cílem dokumentární tvorby.

Jiří Trnka, Jiří Suchý, Jiří Bělohlávek a Miloš Forman jsou protagonisté čtyř z pěti nominovaných snímků. Jen jediný titul – dokumentární road movie Dálava režiséra Martina Marečka o tátovi se synem, kteří se vydávají na cestu za matkou a dcerou/sestrou z Brna do Ruska – tak stojí především na filmařských kvalitách, a nikoli jen na slavných objektech zájmu.

Portrét je nepochybně legitimní dokumentaristickou kategorií. Ale většina těch letos nominovaných předvádí jeho nejméně vzrušující, nejbezpečnější podobu: portrét jako sumu informací o slavné osobnosti, bez polemik, bez snahy nalézt nový úhel pohledu. Jako by největší kvalitou dokumentární kinematografie bylo předat divákům co nejvíce informací.
 

Z filmu Dálava. Foto MFF Karlovy Vary
 

Helena Třeštíková s Jakubem Hejnou ve střihovém dokumentu Forman vs. Forman představují to nejvděčnější z Miloše Formana, co už navíc většinou známe z jiných dokumentů. Nedostávají se přitom k nejméně reflektované pozdní fázi jeho kariéry, ať už vinou nedostatku financí na práva k filmům, či z důvodu estetické volby. Je to spíše monolog než dialog; film, kde se jen naslouchá – byť nikoli nezajímavým – postřehům zesnulého velikána.

Olga Sommerová v portrétu Jiří Suchý – Lehce s životem se prát také nechává Suchého promlouvat a hrát jeho celoživotní roli. Nikdy nepřijde jediná otázka, která by vedla mimo zajeté koleje. A když padají silná tvrzení přátel či kolegů – třeba z úst Miloše Formana, že jde o největšího žijícího českého básníka –, zůstává jen u odvážné, nevysvětlené či nerozporované domněnky. Opět jde tedy především o dokument monument, nevzrušivý televizní pomník, který nejde proti srsti a zůstává u náznaků, i když tu a tam se snímkem mihne historické pozadí textů některých Suchého písní, které jim dodává na síle.

Režisér snímku Jiří Trnka: Nalezený přítel Joël Farges se spoluscenáristkou Terezou Brdečkovou hledá klíč, kterak slavného českého animátora a ilustrátora představit zahraničnímu publiku a jak naplnit vlastní autorské záměry. Výsledek je však ještě rozpačitější než u předchozích filmů. Ve snímku se nahodile objevují inscenované animované pasáže, které se, podobně jako průvodní slovo, křečovitě pokoušejí připodobnit autora k portrétovanému. Snaha pasovat se do role trnkovského snílka však nepřináší žádnou hodnotu, spíše působí trapně, jako okázalá hra na jemné umění, které jde proti duchu skutečné trnkovské lyriky.

Akademici bohužel nemohli kvůli regulím nominovat nejlepší tuzemský portrét Sólo, jehož režisérem je Francouz Artemio Benki. Neokázalý, suverénně natočený snímek, který mezi řádky a s lehkostí dovede mluvit o mnoha tíživých věcech a ukazuje portrétní žánr v živé, pozoruhodné podobě.
 

Z filmu Forman vs. Forman. Foto Česká televize
 

Přesto v uplynulém roce vzniklo dost dokumentů, které se – na rozdíl od většiny nominovaných – vymykají průměrnosti. A hlavně mají vyšší ambice než stavět pomníky. Snímek Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara sleduje družstvo malých hokejistů z Náchoda na cestě do Maroka, kde se místní pokoušejí věnovat tomuto tradičnímu českému sportu. Je to skromnější dílo než předchozí dokumentární komedie této autorské dvojice, FC Roma. A není ani tak formálně vynalézavé či sevřené jako jiné Bojarovy filmy (například precizní observační snímek Dva nula). Ale přesto jde o dílo, které skrze pečlivé sledování dvou chlapeckých kolektivů z různých kultur dosahuje právě toho, co chybí zmiňovaným portrétům slavných: klade otázky. V chlapecké upřímnosti se odhalují stereotypy o jiné, muslimské kultuře a zároveň okamžitě vzniká prostor pro družnou zábavu. Hravá hádka o to, proč je prase nečisté zvíře a zda si umí lehnout na záda, dovede přimět k úvahám o dnešním světě, o vlastní předpojatosti i možnosti překlenout některé propasti, zatímco jiné naopak zůstávají otevřené, a přesto nemusejí bránit společnému soužití.

Podobnou sílu má debata dospělých trenérů o tom, jak se v Maroku, v Česku či obecně na Západě smí a nesmí vtipkovat o tom, že někdo někoho zabije.

Formálně i koncepčně precizní dílo o elektronické hudbě zase natočila Johana Ožvold. Její snímek The Sound Is Innocent přitom také divákům předává spoustu informací, často pomocí archivů, je však na hony vzdálen přehlídce mluvících hlav. Ožvold vytvořila spletitý labyrint, jak vypravěčsky, tak doslovně, v němž využívá rozlehlých atmosférických prostor budovy Slovenského rozhlasu. Těmi putují různé kusy historické audio- a videotechniky nebo kamera putuje kolem nich, chvíli sleduje debaty pionýrů elektronického zvuku, pak se přesouvá dál. Snímek svou formou neustále provokuje pozornost diváků.
 

Z natáčení dokumentu Lehce s životem se prát. Foto Irena Zlámalová
 

A konečně Karel Vachek natočil svůj nejdelší opus, Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie, v němž se pokouší o jakousi uměleckou sumu i o maximálně osobní tvar. Jde o film, který komentuje povahu jeho předchozích snímků, o film, kterým se lze nechat inspirovat i s ním prudce nesouhlasit. O dílo plné paradoxů.

Posuzování toho, co si zaslouží nominace na ceny, je vždy do jisté míry otázka osobních preferencí a vkusu. Například Vachkův film jistě má – tak jako většina jeho tvorby – schopnost rozpoltit publikum a, řečeno zcela bez okolků, jen málokdo jej nejspíš viděl do konce.

Přesto letošní nominace na České lvy poukazují na neochotu brát vážně díla, která nechtějí jen informovat, ale také se ptát. Jen Marečkova Dálava – se svojí schopností čerpat z okolní reality a přitom vynikat kvalitami jemných observačních dramat – tu stojí osamocena mezi „monumenty“. Ty možná někdy mají v podtitulu „lehce s životem se prát“, ale přitom souboje a střety v podstatě odmítají.




   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková