Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentární

Publicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.
23.01.2020 - Tomáš Stejskal

Z filmu Jiří Trnka: Nalezený přítel. Foto Cinemart

Nejlepší kvalifikací pro letošní nominace na Českého lva pro nejlepší dokument zjevně bylo natočit portrét někoho, kdo se jmenuje Jiří. Byla by laciná legrace začínat komentář o nominovaných filmech právě takhle. Ale stačí z úvodní věty škrtnout posledních pět slov, a z jízlivého vtípku se stává univerzální tvrzení. To nevystihuje jen dlouhé roky preferovaný žánr tuzemských akademiků, ale také jejich konzervativní pohled na to, co je cílem dokumentární tvorby.

Jiří Trnka, Jiří Suchý, Jiří Bělohlávek a Miloš Forman jsou protagonisté čtyř z pěti nominovaných snímků. Jen jediný titul – dokumentární road movie Dálava režiséra Martina Marečka o tátovi se synem, kteří se vydávají na cestu za matkou a dcerou/sestrou z Brna do Ruska – tak stojí především na filmařských kvalitách, a nikoli jen na slavných objektech zájmu.

Portrét je nepochybně legitimní dokumentaristickou kategorií. Ale většina těch letos nominovaných předvádí jeho nejméně vzrušující, nejbezpečnější podobu: portrét jako sumu informací o slavné osobnosti, bez polemik, bez snahy nalézt nový úhel pohledu. Jako by největší kvalitou dokumentární kinematografie bylo předat divákům co nejvíce informací.
 

Z filmu Dálava. Foto MFF Karlovy Vary
 

Helena Třeštíková s Jakubem Hejnou ve střihovém dokumentu Forman vs. Forman představují to nejvděčnější z Miloše Formana, co už navíc většinou známe z jiných dokumentů. Nedostávají se přitom k nejméně reflektované pozdní fázi jeho kariéry, ať už vinou nedostatku financí na práva k filmům, či z důvodu estetické volby. Je to spíše monolog než dialog; film, kde se jen naslouchá – byť nikoli nezajímavým – postřehům zesnulého velikána.

Olga Sommerová v portrétu Jiří Suchý – Lehce s životem se prát také nechává Suchého promlouvat a hrát jeho celoživotní roli. Nikdy nepřijde jediná otázka, která by vedla mimo zajeté koleje. A když padají silná tvrzení přátel či kolegů – třeba z úst Miloše Formana, že jde o největšího žijícího českého básníka –, zůstává jen u odvážné, nevysvětlené či nerozporované domněnky. Opět jde tedy především o dokument monument, nevzrušivý televizní pomník, který nejde proti srsti a zůstává u náznaků, i když tu a tam se snímkem mihne historické pozadí textů některých Suchého písní, které jim dodává na síle.

Režisér snímku Jiří Trnka: Nalezený přítel Joël Farges se spoluscenáristkou Terezou Brdečkovou hledá klíč, kterak slavného českého animátora a ilustrátora představit zahraničnímu publiku a jak naplnit vlastní autorské záměry. Výsledek je však ještě rozpačitější než u předchozích filmů. Ve snímku se nahodile objevují inscenované animované pasáže, které se, podobně jako průvodní slovo, křečovitě pokoušejí připodobnit autora k portrétovanému. Snaha pasovat se do role trnkovského snílka však nepřináší žádnou hodnotu, spíše působí trapně, jako okázalá hra na jemné umění, které jde proti duchu skutečné trnkovské lyriky.

Akademici bohužel nemohli kvůli regulím nominovat nejlepší tuzemský portrét Sólo, jehož režisérem je Francouz Artemio Benki. Neokázalý, suverénně natočený snímek, který mezi řádky a s lehkostí dovede mluvit o mnoha tíživých věcech a ukazuje portrétní žánr v živé, pozoruhodné podobě.
 

Z filmu Forman vs. Forman. Foto Česká televize
 

Přesto v uplynulém roce vzniklo dost dokumentů, které se – na rozdíl od většiny nominovaných – vymykají průměrnosti. A hlavně mají vyšší ambice než stavět pomníky. Snímek Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara sleduje družstvo malých hokejistů z Náchoda na cestě do Maroka, kde se místní pokoušejí věnovat tomuto tradičnímu českému sportu. Je to skromnější dílo než předchozí dokumentární komedie této autorské dvojice, FC Roma. A není ani tak formálně vynalézavé či sevřené jako jiné Bojarovy filmy (například precizní observační snímek Dva nula). Ale přesto jde o dílo, které skrze pečlivé sledování dvou chlapeckých kolektivů z různých kultur dosahuje právě toho, co chybí zmiňovaným portrétům slavných: klade otázky. V chlapecké upřímnosti se odhalují stereotypy o jiné, muslimské kultuře a zároveň okamžitě vzniká prostor pro družnou zábavu. Hravá hádka o to, proč je prase nečisté zvíře a zda si umí lehnout na záda, dovede přimět k úvahám o dnešním světě, o vlastní předpojatosti i možnosti překlenout některé propasti, zatímco jiné naopak zůstávají otevřené, a přesto nemusejí bránit společnému soužití.

Podobnou sílu má debata dospělých trenérů o tom, jak se v Maroku, v Česku či obecně na Západě smí a nesmí vtipkovat o tom, že někdo někoho zabije.

Formálně i koncepčně precizní dílo o elektronické hudbě zase natočila Johana Ožvold. Její snímek The Sound Is Innocent přitom také divákům předává spoustu informací, často pomocí archivů, je však na hony vzdálen přehlídce mluvících hlav. Ožvold vytvořila spletitý labyrint, jak vypravěčsky, tak doslovně, v němž využívá rozlehlých atmosférických prostor budovy Slovenského rozhlasu. Těmi putují různé kusy historické audio- a videotechniky nebo kamera putuje kolem nich, chvíli sleduje debaty pionýrů elektronického zvuku, pak se přesouvá dál. Snímek svou formou neustále provokuje pozornost diváků.
 

Z natáčení dokumentu Lehce s životem se prát. Foto Irena Zlámalová
 

A konečně Karel Vachek natočil svůj nejdelší opus, Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie, v němž se pokouší o jakousi uměleckou sumu i o maximálně osobní tvar. Jde o film, který komentuje povahu jeho předchozích snímků, o film, kterým se lze nechat inspirovat i s ním prudce nesouhlasit. O dílo plné paradoxů.

Posuzování toho, co si zaslouží nominace na ceny, je vždy do jisté míry otázka osobních preferencí a vkusu. Například Vachkův film jistě má – tak jako většina jeho tvorby – schopnost rozpoltit publikum a, řečeno zcela bez okolků, jen málokdo jej nejspíš viděl do konce.

Přesto letošní nominace na České lvy poukazují na neochotu brát vážně díla, která nechtějí jen informovat, ale také se ptát. Jen Marečkova Dálava – se svojí schopností čerpat z okolní reality a přitom vynikat kvalitami jemných observačních dramat – tu stojí osamocena mezi „monumenty“. Ty možná někdy mají v podtitulu „lehce s životem se prát“, ale přitom souboje a střety v podstatě odmítají.





další blogy autora:

Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
Taktilní ohledávání knihy Generace JihlavaJak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?07.05.2015 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal
Neočekávaná setkáníPrvní příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala30.10.2014 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml