Jak se píše o novém médiu

Dramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.
16.01.2020 - Andrea Slováková

Z VR filmu Klíč (režie Celine Tricart, Spojené státy, 2019)

Každodenně se setkáváme s technologickým vývinem, je však poučné a fascinující sledovat úplný počátek rozšíření nového média. Pozorovat, jak se nové médium rodí, jaká je role techniky či obsahu, co se jakými postupy a jak rychle inovuje a rozvíjí a jaká je jeho kritická a teoretická reflexe. V případě virtuální reality (VR) je prozatím spíše skromná. Knihy, které o VR vycházejí, jsou buď spíše technické příručky, nebo víceméně popisné učebnice. 

Potvrzování legitimity média probíhá i přes uvědomění si jeho historie, umocňované souhrnem či spíše mytologií jeho protoverzí. Možná je přehnané nazývat tyto historické popisy přímo mytologií (některé z nich, především z oblasti výtvarného umění, jsou popsány i v mediálně archeologické či historiografické literatuře), avšak v publikacích technického či osvětového charakteru jsou k nim zřídkakdy připojeny argumenty a jejich účel je tak do jisté míry zjevně mýtotvorný. Autoři knih o VR spatřují její kořeny v různorodých zařízeních a zážitcích, které v rámci technologicky deterministického uvažování interpretují jako logické předchůdce virtuální reality, resp. i různých podob smíšené reality. 

Jak o VR mluvíme, a tedy uvažujeme

V několika blozích na dok.revue se chci věnovat literatuře o VR. Nejprve bych ráda zmínila knihu prezentovanou jako unikátní protnutí informací z oblasti technologie a scenáristiky a se vstupem předních současných praktiků s názvem Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives (New York; Londýn: Routledge, Taylor & Francis Group, 2018). Jejím autorem je John Bucher, který se zabývá reflexí VR a pracuje jako konzultant scénářů. Publikace začíná právě kapitolou o genezi VR, přičemž její předchůdce vidí Bucher mimo jiné v oblasti zábavy v prostoru (spatially oriented entertainment), například v tematických parcích a divadle. Za rané koncepty korespondující s VR jsou označovány panoramatické malby, stereoskopická kukátka ze začátku 19. století a také imaginární koncepty popsané ve sci-fi literatuře. Dále jsou hledány textové reference, například zmínky dramatika Antonina Artauda o virtuální realitě v jeho textu o divadle z roku 1938, anebo výtvarná umělecká díla ze sedmdesátých let 20. století, která byla v mediální reflexi popsána jako umělá realita (artificial reality). Většina těchto zmínek není citována, resp. opatřena bibliografickými údaji či referencemi.
 

Z VR filmu Výkřik (režie Charles Ayats, Sandra Paugam, Francie, 2019)
 

Dále však už popis historického vývoje tyto jiné oblasti umění nereflektuje, ale zaměřuje se na konkrétní technologické inovace. Jako zásadní ve vývoji VR jsou tak vnímána osmdesátá léta 20. století, kdy Atari založilo vývojovou laboratoř pro výzkum VR a v roce 1987 zakladatel VPL (visual programming lab), který vyvíjel brýle, rukavice a headsety, zpopularizoval pojem virtuální realita. Pak následují odkazy na ztvárnění virtuální reality v kinematografii devadesátých let (podobně jako byly zmínky ve sci-fi literatuře označovány v dřívějších obdobích za konceptuální reference). Od roku 2007 John Bucher zaznamenává rozšíření výrazu imerzivní design. Debaty o obsahu, resp. o vyprávění příběhů ve VR datuje autor od roku 2012, kdy byl vyvinut prototyp headsetu Oculus Rift. Na tomto popisu historie, jehož podoba je pro vnímání média důležitá i proto, že příručky a učebnice jsou široce čteny a „používány“ jak studenty, tak praktiky v oboru, a tedy utvářejí způsob, jak o médiích uvažují nemalé názorové skupiny relevantních profesionálů, je zajímavé, jakou roli přisuzuje konceptům, různým typům publik, technologii a ekonomickým mechanismům, avšak rovněž jazyku. Jak si ukážeme při rozboru dalších knih, tento přístup je spíše typický.

VR a obchodní milníky

Pojmy a jejich geneze také patří k popisu dějin média a jeho vývojových fází. Objevuje se nová terminologie. Jedním z nových termínů je reality industries (anebo někdy realities industry), tedy průmysl s realitou či realitami. Tento pojem zahrnuje ekonomické mechanismy stojící za vývojem, technologií, výrobou a distribucí obsahu. Mnohé pojmy jsou převzaty z počítačové vědy a herních nebo filmových studií, resp. produkčních studií kreativních průmyslů.

O vyjadřování ve VR se zpravidla (i v Bucherově knize) mluví jako o filmovém jazyku. V popisu historie se tedy objevuje i porovnávání historických fází s již popsanými dějinami filmu. Zde začíná jedna z nejproblematičtějších rovin knihy, a to zjednodušování, až trivializace komplexních historických a tvůrčích otázek. Například o kinematografii autor prohlásí, že její technika i jazyk vznikly současně (kdežto ve VR technologie předběhla vývoj jazyka) – jako by ignoroval veškeré dějiny filmového stylu.
 

Z VR filmu Pokoje (režie Christian Zipfel, Německo, 2019)
 

Pro oblast VR je příznačné, že technologická a estetická stránka jsou problematizovány společně s ekonomickou a obchodní stránkou – patrně i proto, že se jedná o finančně relativně náročné médium jak ve výrobním, tak v recepčním procesu. A tak je nedávná historie vyprávěna s ohledem na obchodní milníky, například na akvizici Oculusu Facebookem, akvizici RYOTu firmou AOL, výrobu cenově dostupných kartonových brýlí Google Cardboard či zahájení prodeje novinek Sony PlayStation VR, HTC Vive, Oculus Rift. Bez hlubší problematizace je zde opět uplatňováno hledisko technologického determinismu, když autor uvádí, že tyto výrobky způsobily, že výrobci začali zohledňovat tvorbu a prohlížení 360° videa. Mnohé publikace shodně konstatují, že zatímco technicky a výrobně se na VR adaptovali největší hráči (například Samsung, GoPro a Nokia), obsah za technologií výrazně zaostával. „Nacházíme se v jedinečné historické situaci, kdy se technologie vyvíjí rychleji než metody produkce.“ (Bucher 2008, s. 59.) Citovaní průmysloví výrobci také poukazují na nutnost vzniku mainstreamového obsahu jako klíčové hnací síly technologického rozvoje i snižování cen (hledisko výrobců tedy konečně otáčí popsanou determinaci a poukazuje na podobu a rozvoj obsahu jakožto určujícího prvku).

Prostupnost médií

Autor upoutává pozornost na remediační proces (i s odkazem na teoretiky Jaye D. Boltera a Richarda Grusina, kteří tuto problematiku důkladně teoretizovali). Ústřední (re)mediovanou veličinou je zde „imerzivní obsah“. Osobně pokládám toto téma za klíčové, protože za jeden z nejproblematičtějších postupů považuji pouhé přenášení obsahů ze starých do nových médií, bez zohlednění charakteristik vlastních novému médiu (viz blogový příspěvek Posedlost prostorem), avšak jeho představení v této knize je spíše publicistickou zmínkou. Teoretické koncepty jsou používány deskriptivně a pozitivisticky, přebírají se z nich konstatování, neslouží ke kritické reflexi obsahu či média. K tématu remediace se hlouběji vyjadřují více praktické kapitoly knihy, i když nereflektovaně. Popisy praxe totiž poukazují na metody vyprávění a dotazují se, jestli jsou (či by měly být) nutně nové, když je nová platforma, pro niž jsou používány. 

Kniha poukazuje také na praktické problémy, s nimiž se musí vyrovnávat produkce děl natáčených pro VR (například kam „skrýt“ techniku a věci potřebné k natáčení, jako jsou světla, zvuková technika, jízda apod., když je zabírán prostor 360°), a všímá si také nízkého rozlišení výsledného 360° videa. Jako vedlejší „produkt“ technických popisů jsou formulovány rané taxonomie nového média, které především odrážejí technologické postupy konstrukce díla – například rozdělení na 360° video a „opravdové“ VR (se zohledněním toho, že i prostorové video může být použito k vytvoření VR zážitků). Příspěvkem k taxonomii je rovněž členění obsahů podle jejich účelu – přesvědčovat, informovat či bavit.
 

Z VR filmu Flotila duchů (režie Shannon Service, Lucas Gath, Spojené státy, 2018)
 

Dva modely umisťování diváka jsou prezentovány jako dvě vyprávěcí filozofie (sic!). Jedna umožňuje divačce sledovat scény, které se odehrávají kolem ní, a motivuje ji příběh objevovat. Druhá staví divačku do pozice kamery, narušuje hranici mezi dílem ke sledování a videohrou. Autor na více místech v knize mluví o vypravěčské a divácké pozici, avšak neopírá se o filmové či literární narativní modely – vychází spíše z praxe konstruování a strukturování VR zážitku. 

Vyprávěcí postupy

V problematizacích vyprávění se Bucherova kniha snaží o zobecnění, přičemž se opírá třeba o Aristotela a nepracuje s filmovou naratologií. Zjevně popisuje některé pojmy, například konání (agency), vyprávěcí pomůcky, ale činí tak opisem anebo používáním synonym. Zmiňuje některé neurovědné aspekty a výzkumy (které však necituje, pouze parafrázuje jejich závěry) a dochází k tomu, že diváci při sledování díla především hledají významy. Vyprávění rozděluje na abstraktní a realistické, přičemž první se realizuje v zážitcích, zabývá se spíše konceptuálními otázkami a zkoumá způsoby vyjadřování, kdežto druhé je založeno na postavách a prostředí, avšak obě mohou obsahovat prvky toho druhého. Takovéto kvazitaxonomie jsou sporné a autor je ani příliš neargumentuje, spíše by se dalo obhájit, že vyprávění obsahuje v různém poměru tyto dva přístupy jakožto významové a koncepční roviny. 

Užitečnější však je autorovo logické rozdělení na pasivní a aktivní vyprávění příběhů ve VR, odkazující k pozici diváka, který buď sleduje hotový příběh, anebo může do jeho průběhu zasahovat. Zde je vyprávění příběhu v prostředích a prostoru provazováno se způsoby vyprávění ve videohrách. Užitečné je rozdělování VR děl z hlediska pozice diváka, resp. vypravěče. V první osobě, ve třetí osobě, s problematizací role avatara, přičemž výstižně upozorňuje na pozici diváka (POV) a pozici vypravěče, které se mohou lišit (příběh vyprávěný ve třetí osobě či vševědoucím vypravěčem může být sledovaný jak divákem z jeho pohledu, tak divákem skrze pohled některé postavy). Části knihy věnované vyprávění však obsahují mnoho banálních konstatování a až zavádějících „pravidel“ (například že postava, kterou divák spatří první, by měla také jako první promluvit).
 

Z VR filmu Re-animated (režie Jakob Kudsk Steensen, Jakob Steensen, Dánsko, Spojené státy, 2018)
 

Nejzajímavější a z hlediska praxe i teorie myslím nejplodnější část knihy se věnuje perspektivě. Popisuje úvahy a postupy, jak v prostorovém díle docílit zachování realistických proporcí objektů, popředí a pozadí vzhledem ke vzdálenosti objektů od diváka, co může být (a jakými postupy) zvýznamněno. Pozice diváka a objektů a dějů ve vztahu k divákovi je jedním ze základních vyjadřovacích prostředků děl ve VR. 

Text knihy je v každé kapitole doplněn jedním rozhovorem (v závěrečném oddíle několika rozhovory), poté následuje shrnutí hlavních myšlenek. Rozhovory s profesionály z oblasti VR, tvůrci, producenty či distributory obsahu anebo zástupci výrobců technologií mají i hodnotu dobového svědectví. Rozhovory však podobně jako text obsahují i mnoho balastu a nerelevantních částí. Bylo by mnohem účelnější, aby prošly důslednou redakcí a byly soustředěny na rozebírané téma, a ne například na pracovní, či dokonce životní dráhu narátora. 

I když tento typ knih přibližuje především praktický pohled na konstrukci díla, lze z těchto poznatků abstrahovat a zobecňovat přístupy a pravidla i pro rozvíjející se styl. Užitečnost těchto knih spočívá také v možnosti ustálit pojmový aparát či v aktuálním popisu toho, co se v budoucnosti stane objektem archeologických či historiografických zkoumání. 





další blogy autora:

Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
První český originální radio podcastAndrea Slováková reflektuje podcastovou novinku Radia Wave, devítidílnou sérii Zhasni!, jež byla představena na festivalu Prix Bohemia Radio jako vůbec první podcast Českého rozhlasu.20.04.2017 - Andrea Slováková
Dokumentární přemýšlení ve zvukových kompozicíchDramaturgyně ji.hlavské sekce experimentálních filmů ve svém dalším blogu reflektuje radiodokumenty ze 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, kde zasedla v porotě pro žánr dokumentu.30.03.2017 - Andrea Slováková
Experiment ve středuAndrea Slováková, kurátorka ji.hlavské sekce experimentálních filmů, uvažuje nad způsobem, jakým studenty filmové vědy naučit psát o nekonvenčních a podivuhodných filmech.21.07.2016 - Andrea Slováková
i-LaboratoriumJak si mohli festivaloví návštěvníci na letošní Ji.hlavě hrát a poznávat při tom třeba historii Československa prostřednictvím počítače19.11.2015 - Andrea Slováková
Co říkají první větyNapsat opravdu dobrou první větu je umění. Koláž představuje bakalářské a diplomové práce o dokumentární kinematografii prostřednictvím jejich prvních vět06.08.2015 - Andrea Slováková
Mediální remix. Několik postřehů z varšavské konference Media meets literacyJakými různými způsoby je možné učit o médiích? Jak rozumí konceptu mediální gramotnosti odborníci a odbornice napříč Evropou? A jak souvisí mediální gramotnost s aktivním občanstvím?28.05.2015 - Andrea Slováková
S autory v kiněAndrea Slováková se týden po skončení festivalu vrací k nejzajímavějším diskuzím s režiséry, které v Ji.hlavě proběhly po projekcích filmů ze sekce Fascinace06.11.2014 - Andrea Slováková

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková