Jak se družit s jinými živočišnými druhy

Antonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.
17.09.2020 - Antonín Tesař

Z dokumentu Moje učitelka chobotnice. Foto Netflix

„Make kin, not babies neboli družme se, ale nemnožme se.“ Lehce provokativní motto z environmentalistické eseje Donny Haraway Staying with the Trouble nás může napadnout při sledování nového dokumentu Moje učitelka chobotnice. O tom, že není dobrý nápad dělat děti, se toho v něm sice moc nedozvíme, zato k výzvě k družení se s jinými živočišnými druhy se snímek vášnivě připojuje.

Protagonistou filmu je potápěč Craig Foster. Po dobu přibližně jednoho roku se potápěl stále do téhož místa v podmořském lese chaluh u jihoafrického pobřeží. Neměl na sobě skafandr, zato si s sebou bral kameru. Jeho hlavním zájmem totiž byla jedna konkrétní chobotnice, která v lese žila. Foster ji sledoval při jejích každodenních průzkumnických výpravách, při lovu nebo souboji s nebezpečnými žraloky. Nenatočil ale klasický přírodopisný dokument o životě podmořského živočišného druhu. Namísto toho film pojal jako kroniku svého vztahu s touto chobotnicí. 

Množství unikátního materiálu, který Foster pod vodou natočil, pak režiséři James Reed a Pippa Ehrlich doplnili dalšími ilustračními záběry a uspořádali celek na základě dlouhého rozhovoru s Fosterem. Výsledkem je dokument, používající řadu emotivních postupů, jako je dramatická hudba nebo právě líbivé ilustrační záběry mořského pobřeží. Je to typ filmu, jemuž se v angličtině říká feel good (cítit se dobře), ale nikdy není vyloženě podbízivý, ani nezahlazuje nepříjemně ostré a drásavé aspekty skutečnosti. To, kvůli čemu se v tomto filmu máme cítit dobře, totiž není žádná zpráva o stavu světa, ale pozitivní příklad, který nám Foster dává. Ukazuje totiž možnost změny našeho vztahu k živým bytostem, s nimiž žijeme na této planetě.

Moje učitelka chobotnice v něčem připomíná nové přírodopisné dokumenty jako domácí Planeta Česko (2017), v nichž filmaři nevystupují jako nezúčastnění pozorovatelé, kteří se ke zvířatům před kamerou vztahují jako k předmětům vědeckého zájmu. Naproti tomu činí hlavním tématem filmu samotný proces natáčení – hledání místa, odkud je možné zvířata pozorovat, přímý popis toho, co konkrétní zvíře před kamerou dělá, včetně líčení vlastních pocitů namísto chrlení statistických dat a pouček z učebnic přírodopisu. Fosterův film jde ale ještě dál. Foster totiž není dokumentarista. Jeho vztah k natáčení a natáčenému zvířeti není pozorovatelský, ale spíš experimentální.

Lidé tu mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi

Právě tohle lavírování mezi pozicí pozorovatele a účastníka dění je na Mé učitelce chobotnici velmi pozoruhodné. Foster je od začátku chobotnicí fascinován, nejprve ji jen pozoruje, ale postupně zjišťuje, že si na něj chobotnice zvykla, že ví o jeho přítomnosti a dokonce s ním naváže fyzický kontakt. V jedné scéně dokonce zjistí, že chobotnice využívá jeho přítomnost při lovu. Když zjistí, že se podmořský les hemží malými žraloky, kteří jsou pro chobotnici nebezpeční, uvažuje, jestli by neměl nějak zasáhnout, zajistit, aby chobotnice byla v bezpečí. Několikrát se přímo snaží chobotnici aktivně pomoci.
 


 

Především je ale do svého vztahu k chobotnici silně citově zaangažovaný. Hned na začátku filmu říká, že se začal v těchto místech potápět v těžké životní situaci a už jenom pobyt pod vodou zlepšoval jeho psychiku. O chobotnici ve filmu mluví jako o někom, na kom mu zásadně záleží, ke komu chová přátelské city a kdo obohacuje jeho život. Zároveň ale pořád osciluje mezi zájmem o jednu konkrétní chobotnici, kterou natáčí, a o chobotnice jako živočišný druh, jenž je uhrančivý tím, jak zásadně se liší od člověka. To, že se spřátelil právě s tímto druhem a právě v jihoafrickém podmořském lese, je o to cennější – jak chobotnice, tak les chaluh jsou věci, které publicisté rádi popisují jako radikálně cizí, až mimozemské. Foster nikdy nezapomíná zdůrazňovat odlišnosti mezi lidmi a chobotnicemi, nesnaží se je polidšťovat, nefantazíruje o tom, že chobotnice k němu cítí totéž, co on k ní. Spíš s naprostou nenuceností nachází rovnováhu mezi blízkostí a fascinací, mezi kontaktem a pozorováním.

Donna Haraway ve futuristické vizi, kterou končí její esej, převrací tradiční vztah mezi lidmi a ostatními živočichy naruby. Namísto představy, že zvířata jsou tu pro lidi, konstruuje svět, kde tu lidé budou pro zvířata. Píše o lidech budoucnosti, kteří zasvětí celý svůj život tomu, aby zajistili přežití jiného živočišného druhu. Craig Foster jako by bezděčně ohledával právě tenhle bod obratu, místo, kde se lidé odnaučují přihlížet zvířatům a vnímat je jako biologické stroje nebo součást přírody, jež tvoří nějaký samostatný systém nezávislý na lidském faktoru. A naopak se učí družení, navazování kontaktů a vztahů a osmělování se k takovým zásahům, které nebudou užitečné pro člověka, ale pro jiné obyvatele ekosystému.





další blogy autora:

Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková