Jak se družit s jinými živočišnými druhy

Antonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.
17.09.2020 - Antonín Tesař

Z dokumentu Moje učitelka chobotnice. Foto Netflix

„Make kin, not babies neboli družme se, ale nemnožme se.“ Lehce provokativní motto z environmentalistické eseje Donny Haraway Staying with the Trouble nás může napadnout při sledování nového dokumentu Moje učitelka chobotnice. O tom, že není dobrý nápad dělat děti, se toho v něm sice moc nedozvíme, zato k výzvě k družení se s jinými živočišnými druhy se snímek vášnivě připojuje.

Protagonistou filmu je potápěč Craig Foster. Po dobu přibližně jednoho roku se potápěl stále do téhož místa v podmořském lese chaluh u jihoafrického pobřeží. Neměl na sobě skafandr, zato si s sebou bral kameru. Jeho hlavním zájmem totiž byla jedna konkrétní chobotnice, která v lese žila. Foster ji sledoval při jejích každodenních průzkumnických výpravách, při lovu nebo souboji s nebezpečnými žraloky. Nenatočil ale klasický přírodopisný dokument o životě podmořského živočišného druhu. Namísto toho film pojal jako kroniku svého vztahu s touto chobotnicí. 

Množství unikátního materiálu, který Foster pod vodou natočil, pak režiséři James Reed a Pippa Ehrlich doplnili dalšími ilustračními záběry a uspořádali celek na základě dlouhého rozhovoru s Fosterem. Výsledkem je dokument, používající řadu emotivních postupů, jako je dramatická hudba nebo právě líbivé ilustrační záběry mořského pobřeží. Je to typ filmu, jemuž se v angličtině říká feel good (cítit se dobře), ale nikdy není vyloženě podbízivý, ani nezahlazuje nepříjemně ostré a drásavé aspekty skutečnosti. To, kvůli čemu se v tomto filmu máme cítit dobře, totiž není žádná zpráva o stavu světa, ale pozitivní příklad, který nám Foster dává. Ukazuje totiž možnost změny našeho vztahu k živým bytostem, s nimiž žijeme na této planetě.

Moje učitelka chobotnice v něčem připomíná nové přírodopisné dokumenty jako domácí Planeta Česko (2017), v nichž filmaři nevystupují jako nezúčastnění pozorovatelé, kteří se ke zvířatům před kamerou vztahují jako k předmětům vědeckého zájmu. Naproti tomu činí hlavním tématem filmu samotný proces natáčení – hledání místa, odkud je možné zvířata pozorovat, přímý popis toho, co konkrétní zvíře před kamerou dělá, včetně líčení vlastních pocitů namísto chrlení statistických dat a pouček z učebnic přírodopisu. Fosterův film jde ale ještě dál. Foster totiž není dokumentarista. Jeho vztah k natáčení a natáčenému zvířeti není pozorovatelský, ale spíš experimentální.

Lidé tu mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi

Právě tohle lavírování mezi pozicí pozorovatele a účastníka dění je na Mé učitelce chobotnici velmi pozoruhodné. Foster je od začátku chobotnicí fascinován, nejprve ji jen pozoruje, ale postupně zjišťuje, že si na něj chobotnice zvykla, že ví o jeho přítomnosti a dokonce s ním naváže fyzický kontakt. V jedné scéně dokonce zjistí, že chobotnice využívá jeho přítomnost při lovu. Když zjistí, že se podmořský les hemží malými žraloky, kteří jsou pro chobotnici nebezpeční, uvažuje, jestli by neměl nějak zasáhnout, zajistit, aby chobotnice byla v bezpečí. Několikrát se přímo snaží chobotnici aktivně pomoci.
 


 

Především je ale do svého vztahu k chobotnici silně citově zaangažovaný. Hned na začátku filmu říká, že se začal v těchto místech potápět v těžké životní situaci a už jenom pobyt pod vodou zlepšoval jeho psychiku. O chobotnici ve filmu mluví jako o někom, na kom mu zásadně záleží, ke komu chová přátelské city a kdo obohacuje jeho život. Zároveň ale pořád osciluje mezi zájmem o jednu konkrétní chobotnici, kterou natáčí, a o chobotnice jako živočišný druh, jenž je uhrančivý tím, jak zásadně se liší od člověka. To, že se spřátelil právě s tímto druhem a právě v jihoafrickém podmořském lese, je o to cennější – jak chobotnice, tak les chaluh jsou věci, které publicisté rádi popisují jako radikálně cizí, až mimozemské. Foster nikdy nezapomíná zdůrazňovat odlišnosti mezi lidmi a chobotnicemi, nesnaží se je polidšťovat, nefantazíruje o tom, že chobotnice k němu cítí totéž, co on k ní. Spíš s naprostou nenuceností nachází rovnováhu mezi blízkostí a fascinací, mezi kontaktem a pozorováním.

Donna Haraway ve futuristické vizi, kterou končí její esej, převrací tradiční vztah mezi lidmi a ostatními živočichy naruby. Namísto představy, že zvířata jsou tu pro lidi, konstruuje svět, kde tu lidé budou pro zvířata. Píše o lidech budoucnosti, kteří zasvětí celý svůj život tomu, aby zajistili přežití jiného živočišného druhu. Craig Foster jako by bezděčně ohledával právě tenhle bod obratu, místo, kde se lidé odnaučují přihlížet zvířatům a vnímat je jako biologické stroje nebo součást přírody, jež tvoří nějaký samostatný systém nezávislý na lidském faktoru. A naopak se učí družení, navazování kontaktů a vztahů a osmělování se k takovým zásahům, které nebudou užitečné pro člověka, ale pro jiné obyvatele ekosystému.





další blogy autora:

Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Omezené spektrum autistického randěníFilmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?01.10.2020 - Martin Šrajer
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová