Jak na… s Johnem Wilsonem

V čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“
21.01.2021 - Martin Šrajer

Jak na… s Johnem Wilsonem

New York se ve filmech a seriálech objevil již tolikrát, že se zdá skoro nemožné najít neotřelý způsob, jak jej portrétovat. Johnu Wilsonovi se ve vtipné dokumentární sérii Jak na… s Johnem Wilsonem, natočené pro HBO, přesto daří neustále nacházet nová zákoutí, případně z atypické perspektivy pohlížet na ta známá. Město, jehož audiovizuální potenciál byl již zdánlivě vytěžen, proměnil ve fascinující katalog kuriozit.

Třiačtyřicetiletý americký režisér, kameraman a amatérský sociolog je navenek typickým člověkem doby posedlé dokumentováním. Facebook, Twitter či Instagram slouží jako digitální archivy našich životů. Neustále sobě i druhým připomínáme, kde jsme byli, koho jsme potkali, co jsme viděli a snědli. Možná ale nejde o fenomén stvořený až sociálními sítěmi. YouTube kulturu audiovizuálních deníků, proměňujících všední existenci v pásmo krátkých intimních filmů, v lecčem předjímala videoesejistická tvorba Agnès Vardové, Chrise Markera nebo Rosse McElweeho.

V posledních letech pak vznikly tři hybridní televizní počiny situované stejně jako Wilsonova série na pomezí dokumentu a komedie – Nathan For You (2013), Review (2014) a Joe Pera Talks With You. Všechny sledují poněkud neohrabané mladé muže čelící banálním i bizarním nástrahám každodennosti. Hlavní hvězdou pořadu Nathan For You je Nathan Fielder, který se jako executive producer podílel také na Wilsonově příspěvku do tohoto subžánru.

Wilsonův ryze dokumentární pořad oproti třem výše uvedeným mockumentům neustále nevyvolává pochybnosti, kde končí realita a začíná fikce. Transparentnější je také vůči sociálním hercům. Přistupuje k nim s empatií a upřímným zájmem o zvláštní světy, do nichž se někteří z nich uzavírají. Jakkoli vyšinuté konspirační teorie zastávají a jakkoli iracionálně si počínají, nevysmívá se jim, ale naslouchá jim a poskytuje prostor, aby své postoje vysvětlili.
 

Jak na… s Johnem Wilsonem
 

Wilson dřív pracoval jako střihač videí pro soukromého detektiva a kameraman informačních reklam. Jak na… s Johnem Wilsonem zvenčí nepřekvapivě působí jako série instruktážních videí natočených člověkem, jehož oko bylo vytrénované k nalezení nejvýmluvnějšího detailu. Každá z šesti půlhodinových epizod začíná jednoduchou otázkou, například „Jak na small talk?“ nebo „Jak rozdělit účet v restauraci?“. Cesta za odpovědí ovšem vede k nepředvídatelným setkáním a na naprosto nečekaná místa.

Wilson se nechává vést okolím, zvídavostí a pozorovatelským talentem. V závěru obvykle dochází k zamyšlení nad mnohem větším problémem, než jaký stál na začátku. Epizoda o placení v restauraci se přirozeně vyvine v esej o férovém jednání a pravidlech, jimiž si zpřehledňujeme i komplikujeme život. Díl, na jehož začátku Wilson řeší, jak by uchránil svůj nábytek před poškozením, končí jako pronikavá úvaha nad materialismem a obsedantní potřebou mít věci pod kontrolou.

Proměnit obyčejné v neobyčejné

Lešení, kterými je New York prošpikován, mladého dokumentaristu dovedou až k zamyšlení nad lidskou smrtelností. Při natáčení železných konstrukcí si Wilson současně klade otázku, zda tyto objekty mohou být uměním. Když objeví muzeum vystavující různé typy lešení, zdá se, že odpověď je pozitivní, na což Wilson reaguje douškou „Myslím, že nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“. Tato věta by mohla být hlavní tezí celé série. Pokud nás John Wilson k něčemu skutečně instruuje, pak k přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými.

Upřímný, autenticky neumělý mimoobrazový komentář, který spolu s Wilsonem napsali Michael Koman a Alice Gregory, přibližuje pocity vypravěče. Wilson ovšem nemluví v první osobě. Věty uvozuje zájmenem „you“, čímž do pozice pozorovatele situuje kteréhokoli jiného člověka a zamyšlením tak dodává obecnou platnost. Jeho nakažlivé zaujetí druhem homo sapiens připomíná pohled přírodovědce zkoumajícího živočišný druh, o němž zatím nic moc neví.
 

Jak na… s Johnem Wilsonem
 

Wilsonova slova ilustrují primárně záběry z newyorských ulic, u nichž se americký tvůrce projevuje jako pozorný sběratel a kolážista. Na svém vimeu v minulosti po několik let sdílel krátké filmy, které mu nyní posloužily jako rezervoár filmových záběrů, v němž mohl při natáčení série vyhledávat odpovídající vizuální metafory ke slovnímu komentáři. Z tisíců hodin videí dokázal obvykle vyhmátnout pár vteřin trefně pointujících jednotlivé situace.

Když Wilson zmiňuje, jak lidé často maskují své opravdové emoce, ukáže například muže krčícího se za keřem. Když dumá nad tím, jak New York navzdory množství fyzických bariér stále umožňuje prasatům, aby šla, kam se jim zachce, kamera zabere muže venčícího své prase, zatímco v popředí stojí dvojice policistů…

Jak na perfektní rizoto? 

První řada série, která by se měla dočkat pokračování, vrcholí epizodou nevinně nazvanou „Jak uvařit perfektní rizoto“. Poznáváme v ní Wilsonovu domovnici, starší italskou přistěhovalkyni, která našemu velkoměstskému průvodci vaří a pere prádlo. Wilson se jí chce odvděčit uvařením jejího oblíbeného jídla – pravého italského rizota. Zrazuje jej ale nádobí, ingredience i zvracející kočka.

Jeho snažení selhává a frustrace roste. Odebírá se proto do hor, aby se rozptýlil lyžováním. Zjišťuje ale, že ve sjíždění kopců je stejně neschopný jako při vaření. Přesto v přírodě nachází vnitřní klid a do New Yorku se vrací relativně vyrovnaný. Město už ale není takové, jaké si jej pamatuje. Obchody jsou zavřené, ulice prázdné. Zemí se šíří koronavirus. Dokonalost, ať v přípravě rizota, nebo způsobu bytí, se najednou jeví jako nedosažitelný standard, což ve Wilsonovi vyvolává smutek i úlevu.
 

Jak na… s Johnem Wilsonem
 

V extrémních podmínkách je přirozené podávat poloviční výkon, v čemž jsme si v časech globální pandemie všichni rovni. Právě tuto konejšivou propojenost lidí a věcí Wilsonova vtipná, morbidní, lyrická i dojemná dokumentární série skrze zdánlivé maličkosti důvtipně zviditelňuje. Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.




   poslední blogy:
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.