Jak na… s Johnem Wilsonem

V čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“
21.01.2021 - Martin Šrajer

Jak na… s Johnem Wilsonem

New York se ve filmech a seriálech objevil již tolikrát, že se zdá skoro nemožné najít neotřelý způsob, jak jej portrétovat. Johnu Wilsonovi se ve vtipné dokumentární sérii Jak na… s Johnem Wilsonem, natočené pro HBO, přesto daří neustále nacházet nová zákoutí, případně z atypické perspektivy pohlížet na ta známá. Město, jehož audiovizuální potenciál byl již zdánlivě vytěžen, proměnil ve fascinující katalog kuriozit.

Třiačtyřicetiletý americký režisér, kameraman a amatérský sociolog je navenek typickým člověkem doby posedlé dokumentováním. Facebook, Twitter či Instagram slouží jako digitální archivy našich životů. Neustále sobě i druhým připomínáme, kde jsme byli, koho jsme potkali, co jsme viděli a snědli. Možná ale nejde o fenomén stvořený až sociálními sítěmi. YouTube kulturu audiovizuálních deníků, proměňujících všední existenci v pásmo krátkých intimních filmů, v lecčem předjímala videoesejistická tvorba Agnès Vardové, Chrise Markera nebo Rosse McElweeho.

V posledních letech pak vznikly tři hybridní televizní počiny situované stejně jako Wilsonova série na pomezí dokumentu a komedie – Nathan For You (2013), Review (2014) a Joe Pera Talks With You. Všechny sledují poněkud neohrabané mladé muže čelící banálním i bizarním nástrahám každodennosti. Hlavní hvězdou pořadu Nathan For You je Nathan Fielder, který se jako executive producer podílel také na Wilsonově příspěvku do tohoto subžánru.

Wilsonův ryze dokumentární pořad oproti třem výše uvedeným mockumentům neustále nevyvolává pochybnosti, kde končí realita a začíná fikce. Transparentnější je také vůči sociálním hercům. Přistupuje k nim s empatií a upřímným zájmem o zvláštní světy, do nichž se někteří z nich uzavírají. Jakkoli vyšinuté konspirační teorie zastávají a jakkoli iracionálně si počínají, nevysmívá se jim, ale naslouchá jim a poskytuje prostor, aby své postoje vysvětlili.
 

Jak na… s Johnem Wilsonem
 

Wilson dřív pracoval jako střihač videí pro soukromého detektiva a kameraman informačních reklam. Jak na… s Johnem Wilsonem zvenčí nepřekvapivě působí jako série instruktážních videí natočených člověkem, jehož oko bylo vytrénované k nalezení nejvýmluvnějšího detailu. Každá z šesti půlhodinových epizod začíná jednoduchou otázkou, například „Jak na small talk?“ nebo „Jak rozdělit účet v restauraci?“. Cesta za odpovědí ovšem vede k nepředvídatelným setkáním a na naprosto nečekaná místa.

Wilson se nechává vést okolím, zvídavostí a pozorovatelským talentem. V závěru obvykle dochází k zamyšlení nad mnohem větším problémem, než jaký stál na začátku. Epizoda o placení v restauraci se přirozeně vyvine v esej o férovém jednání a pravidlech, jimiž si zpřehledňujeme i komplikujeme život. Díl, na jehož začátku Wilson řeší, jak by uchránil svůj nábytek před poškozením, končí jako pronikavá úvaha nad materialismem a obsedantní potřebou mít věci pod kontrolou.

Proměnit obyčejné v neobyčejné

Lešení, kterými je New York prošpikován, mladého dokumentaristu dovedou až k zamyšlení nad lidskou smrtelností. Při natáčení železných konstrukcí si Wilson současně klade otázku, zda tyto objekty mohou být uměním. Když objeví muzeum vystavující různé typy lešení, zdá se, že odpověď je pozitivní, na což Wilson reaguje douškou „Myslím, že nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“. Tato věta by mohla být hlavní tezí celé série. Pokud nás John Wilson k něčemu skutečně instruuje, pak k přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými.

Upřímný, autenticky neumělý mimoobrazový komentář, který spolu s Wilsonem napsali Michael Koman a Alice Gregory, přibližuje pocity vypravěče. Wilson ovšem nemluví v první osobě. Věty uvozuje zájmenem „you“, čímž do pozice pozorovatele situuje kteréhokoli jiného člověka a zamyšlením tak dodává obecnou platnost. Jeho nakažlivé zaujetí druhem homo sapiens připomíná pohled přírodovědce zkoumajícího živočišný druh, o němž zatím nic moc neví.
 

Jak na… s Johnem Wilsonem
 

Wilsonova slova ilustrují primárně záběry z newyorských ulic, u nichž se americký tvůrce projevuje jako pozorný sběratel a kolážista. Na svém vimeu v minulosti po několik let sdílel krátké filmy, které mu nyní posloužily jako rezervoár filmových záběrů, v němž mohl při natáčení série vyhledávat odpovídající vizuální metafory ke slovnímu komentáři. Z tisíců hodin videí dokázal obvykle vyhmátnout pár vteřin trefně pointujících jednotlivé situace.

Když Wilson zmiňuje, jak lidé často maskují své opravdové emoce, ukáže například muže krčícího se za keřem. Když dumá nad tím, jak New York navzdory množství fyzických bariér stále umožňuje prasatům, aby šla, kam se jim zachce, kamera zabere muže venčícího své prase, zatímco v popředí stojí dvojice policistů…

Jak na perfektní rizoto? 

První řada série, která by se měla dočkat pokračování, vrcholí epizodou nevinně nazvanou „Jak uvařit perfektní rizoto“. Poznáváme v ní Wilsonovu domovnici, starší italskou přistěhovalkyni, která našemu velkoměstskému průvodci vaří a pere prádlo. Wilson se jí chce odvděčit uvařením jejího oblíbeného jídla – pravého italského rizota. Zrazuje jej ale nádobí, ingredience i zvracející kočka.

Jeho snažení selhává a frustrace roste. Odebírá se proto do hor, aby se rozptýlil lyžováním. Zjišťuje ale, že ve sjíždění kopců je stejně neschopný jako při vaření. Přesto v přírodě nachází vnitřní klid a do New Yorku se vrací relativně vyrovnaný. Město už ale není takové, jaké si jej pamatuje. Obchody jsou zavřené, ulice prázdné. Zemí se šíří koronavirus. Dokonalost, ať v přípravě rizota, nebo způsobu bytí, se najednou jeví jako nedosažitelný standard, což ve Wilsonovi vyvolává smutek i úlevu.
 

Jak na… s Johnem Wilsonem
 

V extrémních podmínkách je přirozené podávat poloviční výkon, v čemž jsme si v časech globální pandemie všichni rovni. Právě tuto konejšivou propojenost lidí a věcí Wilsonova vtipná, morbidní, lyrická i dojemná dokumentární série skrze zdánlivé maličkosti důvtipně zviditelňuje. Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.




   poslední blogy:
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer
Když mi umře hrdinkaLiterární dokumentaristka Barbora Baronová popisuje situaci, se kterou se bohužel setkává čím dál častěji. Co dělat, když zemře hrdinka chystané knihy, ještě než autorizuje své promluvy? Je lepší někdy na autorizaci rezignovat, aby příběh vůbec zazněl?25.03.2021 - Barbora Baronová
O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil