Jak jsem uděloval medaili

Právník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award
31.05.2018 - Ivan David

Srbenka

Můj vztah k udělování ocenění je poněkud ambivalentní. Dá se možná vyjádřit starou anekdotou pocházející z dob socialismu, kdy se ve slovenském Popradu vyrábělo nechvalně proslulé pivo: „A to víte, že popradský ležák vyhrál první cenu? – To není možný! A co bylo na druhém místě? – Koňská moč.“

Nabyl jsem postupně dojmu, že z udělování cen se stala jistá obsese. Někdy se nestačím divit, když si v obchodě kupuju třeba víno a zjistím, že prakticky jediné, které nevyhrálo cenu na nějaké soutěži, je krabicová Hradní svíce. Jako kdybychom od hesla „každé zboží má svého kupce“ pokročili do zcela nového stadia, které lze pracovně nazvat „každé zboží má svoji medaili“. Medaile přitom nejsou udělovány jenom vínům, nábytku nebo elektronice – ale i knihám, filmům a jiným uměleckým dílům, kde je možná tato činnost tím problematičtější, čím subjektivnější a neuchopitelnější jsou kritéria hodnocení. Tento soud však jistě neplatí paušálně: Problém je spíše v tom, že vedle tradičních a zavedených soutěží, které úpěnlivě dbají na udržování vysoké úrovně, vznikají jako houby po dešti soutěže nové, s proměnlivou kvalitou. A ještě větším problémem možná je celková inflace ocenění, která ve výsledku vede ke snížení vážnosti instituce oceňování jako celku. (Podobný trend ostatně sledujeme třeba v oblasti vysokoškolských titulů.)

Proto jsem byl zvědavý na průběh výběru vítěze ceny „Doc Alliance Selection Award“, která je udělována již od roku 2008 a – jak její název napovídá – je spojena s dobrým zvukem značky „Doc Alliance“. Tento proces mi bylo umožněno sledovat zblízka, neb mě ji.hlavský festival dokumentárních filmů poctil vysláním do mezinárodní poroty, která cenu udělovala pro rok 2018.

Princip soutěže je tento: Každý z členských festivalů sdružených do Doc Alliance – tedy vedle MFDF Ji.hlava i CPH:DOX, Doclisboa, Docs Against Gravity FF, DOK Leipzig, FIDMarseille a Visions du Réel – nominuje jeden autorský film začínajícího dokumentaristy (zpravidla domácí provenience), který považuje za nejlepší v aktuálním roce. Současně každá z uvedených bohulibých institucí jmenuje jednoho člena poroty, která pak většinou svých hlasů vybírá vítězný snímek. Jeho autor je následně vyjma získání vlastní ceny rovněž finančně odměněn.

Pro ročník léta páně dvoutisícího osmnáctého byly nominovány následující tituly (které – vyjma českého – uvádím pod anglickými distribučními názvy): Doel (r. Frederik Sølberg, Dánsko/Belgie 2018), Inside (r. Camila Rodríguez Triana, Kolumbie/Francie 2017), Srbenka (r. Nebojša Slijepčević, Chorvatsko 2018), Instant Dreams (r. Willem Baptist, Holandsko 2017), Granny Project (r. Bálint Révész, Maďarsko 2017), Southern Belle (r. Nicolas Peduzzi, Francie 2017) a Hranice práce (r. Apolena Rychlíková, Česká republika 2017). Filmy byly každému z porotců zpřístupněny pro individuální zhlédnutí.

Hranice práce

První jsem si pustil Inside. Nápad 90minutového snímku – pozorovat z několika málo úhlů střídající se obyvatele jednoho pokoje v jistém hostelu v kolumbijském městě Cali, a to „skrytou kamerou“ (ve skutečnosti je film zřejmě do značné míry inscenovaný) – se vyčerpá přibližně po 10 minutách. Zbylých 80 minut, které s ubíjející monotónností opakují stále tytéž výjevy lidí drbajících se na hlavě či planě konverzujících o banalitách, se divák pokouší přijít na to, kde se stala chyba.

Rovněž ne zcela příznivě na mě zapůsobil film Instant Dreams, který jsem si pustil jako druhý v pořadí. Námět zněl přitom slibně: Skupina vědců a nadšenců medituje nad fenoménem polaroidu a významem „instantní fotografie“ pro moderní dobu. Instant Dreams není prvním a jistě ne posledním filmem, který ve fázi realizace svůj slibný námět zabil. Usmrcení námětu bylo v tomto případě docíleno naprosto povrchním přístupem autora ke zkoumanému předmětu. Výsledky úvah, k nimž autor v průběhu filmu dospívá, se vyznačují takovou absencí originality, že tuto skutečnost stěží může zastřít zdařilá obrazová stránka filmu (ovšem infikovaná značnou dávkou módních „hipsterských“ vizuálních klišé).

Po této druhé projekci jsem propadl jisté malověrnosti a lehce zapochyboval o serióznosti soutěže, do které někdo se vší vážností nominoval filmy jako Inside a Instant Dreams. Filmy jistě ne úplně hloupé, ale na první pohled natolik nevyzrálé, že by rozhodně neměly soutěžit o cokoliv. 

Další filmy, které jsem si pustil – Hranice práce, Doel, Southern Belle a Granny Project – již ovšem nebyly vůbec špatné. Každý je z nějakého pohledu pozoruhodný. Hranice práce svou šokující a zásadní výpovědí o pracovních podmínkách, v nichž jsou v 21. století někteří obyvatelé střední Evropy přinuceni se živit. Doel obrazovým mistrovstvím dokumentujícím zánik jedné komunity na severu evropského kontinentu, která musí ustoupit neúprosnému rozvoji průmyslové výroby. Southern Belle poskytnutím exkluzivního (a poměrně neúprosného) vhledu do života jedné části americké zlaté mládeže. Granny Project svým (sice poněkud naivním – ale možná právě tím osvěžujícím) zprostředkováním pohledu současné mladé generace na neuvěřitelné osudy generace jejích babiček.

Žádný z uvedených filmů však po mém soudu nemá příslovečné „je ne sais quoi“ – onu zpravidla stěží pojmenovatelnou kvalitu, která by jej činila neoddiskutovatelně výjimečným. Kupříkladu můj jasný favorit ze čtyř jmenovaných – Hranice práce – přes všechny své investigativní kvality bohužel z formálního hlediska zjevně nijak zásadně nevybočuje ze škatulky standardní televizní tvorby, byť jistě velmi profesionálně realizované.

Srbenka

Pak jsem ovšem zhlédnul Srbenku – a byl jsem ohromený. Tenhle film minimalistickými prostředky, a přesto mimořádně působivě, zachycuje metodu práce kontroverzního bosenského režiséra Olivera Frljiće, kterého známe i u nás (nejen kvůli nedávným tragikomickým „brněnským událostem“). V daném případě sleduje vznik jeho nejnovější divadelní inscenace v Chorvatsku, jež otevírá tabuizované téma násilí páchaného Chorvaty na srbských civilistech během jugoslávských válek devadesátých let. Každý národ má přirozenou tendenci nahlížet sám sebe optikou „my jsme ti dobří“ – zvlášť pokud jde primárně o oběť agrese jiného národa, jako tomu bylo v dané době u Chorvatů. I oběť se však může velmi snadno stát pachatelem zločinu, který tím není o nic méně odsouzeníhodný – říká Frljićova inscenace. Říká to však velmi sofistikovaně, promyšleně, nenávodně, nepateticky. A podobně přistupuje i autor filmu ke sledování někdy poněkud drastických a nemilosrdných Frljićových režijních postupů i ke zkoumání toho, nakolik přesvědčivě se lze uměleckými prostředky vyjadřovat k závažným traumatům naší minulosti. Výsledek je odzbrojující.

Diskuze s porotci z ostatních zemí byla mile věcná a vstřícná – jistě i díky profesionální organizaci celé „Doc Alliance Selection“. Za sebe jsem jako tři nejlepší navrhl filmy Srbenka, Hranice práce a Doel. Názory ostatních porotců se ukázaly být zajímavě roztříštěné a překvapivě různorodé, zejména podle toho, jaké kvality měl ten který porotce tendenci na filmech oceňovat (experimentálnost, sociální angažovanost, výtvarná nebo zvuková kvalita…). A kupodivu jako průsečík těchto našich přístupů nakonec vyšla opět jednoznačně Srbenka – která tak zvítězila.

I po shora popsané zkušenosti samozřejmě trvá můj názor, že neustále vznikající nové soutěže a ocenění často provádějí medvědí službu pro oceňované. Přes určité počáteční rozpaky týkající se výběru některých filmů do soutěže, jsem se však nakonec osobně přesvědčil o jasných kvalitách, smysluplnosti a profesionalitě „Doc Alliance Award“ a byl jsem rád, že jsem jejím prostřednictvím mohl drobně přispět ke zviditelnění výborného filmu.





další blogy autora:

Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml