Jak je důležité míti Marhoula

Producent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?
29.08.2019 - Radim Procházka

Z filmu Nabarvené ptáče. Foto Bioscop

Právě zahájený nejstarší filmový festival na světě v italských Benátkách, jak známo, uvede v hlavní soutěži po mnoha letech český film, Nabarvené ptáče Václava Marhoula. Že je to úspěch, není nic nového nebo překvapivého. Přesto stojí za to se na něj podívat v širších souvislostech současné světové kinematografie. 

Ti, kteří mají čas od času tendenci srovnávat šedesátá léta s dneškem a poukazovat na tehdejší hojné československé úspěchy, se dopouštějí – možná nevědomky – velkého faulu. Od té doby totiž nebývale vzrostla konkurence. Před padesáti lety byla světová špička úzká a tvořilo ji v podstatě několik západoevropských zemí a Spojené státy. Československo, v těsném závěsu za Polskem a Maďarskem, patřilo k exotickému „dálnému“ Východu, odkud začaly přicházet filmy poučené aktuálními světovými trendy a překvapivě svobodné uvnitř komunistické cenzury. Před pár lety vybrali do programu Berlinale poprvé nezávislý bhútánský film. Zhruba ve stejné době katalánský filmový fond podpořil dokončovaný americko-italský dokumentární film, protože byl vybrán na IDFA. Katalánsko díky tomu mělo poprvé v historii film v prestižní amsterodamské soutěži. Filmy se dnes natáčejí po celém světě. 

I Grónsko má svoji filmovou kancelář, která vám zprostředkuje kontakt s tamními profesionály nebo pomůže při hledání lokací. Světové festivaly momentálně milují filmy natáčené Inuity či indiány nejlépe v původních jazycích. Třeba film SG̲aawaay Ḵ'uuna neboli Ostří nože natočený domorodými režiséry v jazyce Haida Gwai, kterým na stejnojmenném tichomořském ostrově hovoří z pětitisícové populace jen dvacet lidí. Film má světového sales agenta a měl premiéru na slavném torontském festivalu. Tam ostatně za pár dní zamíří i Marhoulovo Nabarvené ptáče, jehož dialogy jsou zčásti natočené v umělém jazyce novoslověnština. 

Síť tak zvaných industry akcí pořádaných většinou právě festivaly propojuje svět a usnadňuje vzrůstajícímu počtu lidí vstup na mezinárodní scénu. Zúčastňují se pitchingů neboli krátkých veřejných prezentací svých připravovaných filmů, one-to-one meetingů neboli řetězových schůzek tvůrců s festivalovými programisty a prodejci filmů. Nebo mohou vyrazit na některý z workshopů, kde jim zkušení dramaturgové a další profesionálové poradí s obsahem, financováním i distribuční strategií. Nebezpečí obsahové uniformity či přílišné vykalkulovanosti je vysoké, ale my se v tomto textu zabýváme vnějšími okolnostmi filmové produkce. 

Seznámit se se selektory těch největších přehlídek není tak velký problém. Jenomže soutěžní sekce mají v průměru 15 filmů, což je vynásobeno velkou trojkou (Berlinale, Cannes, Benátky) pouhých cca 40 až 50 filmů, které to každý rok dotáhnou až do pomyslného finále. A natočí se jich tisíce a všichni by chtěli na červený koberec.
 

Z filmu Nabarvené ptáče. Foto Bioscop
 

To, že to tam nyní dotáhl Václav Marhoul, je výsledek dlouholeté práce. V oboru se pohybuje už nějakých třicet let. Jeho role v novodobé barrandovské historii byla přinejmenším kontroverzní, přesto je jasné, že teď využívá léta budovaných kontaktů. Má skvěle promyšlenou producentskou strategii. Ta sice není nijak originální, ale financiéři filmů milují opakování osvědčených modelů. Počítá se spíše důslednost a skvělá znalost prostředí. Marhoul zvolil válečné téma, které tvoří už desítky let významný proud filmu obecně a východoevropského zvláště. Zamiloval se do slavného románu amerického spisovatele polského původu Jerzy Kosińského. Akvizici práv ke knize ohlásil už před dlouhými devíti lety. Spory se vedly a možná budou vést, nakolik je román založený na skutečných událostech a nakolik jej zrodila autorova šílená fantazie. Její drsný obsah převyprávěný explicitním obrazovým médiem tak či tak dodává očekávanému filmu pobuřující a kontroverzní pel, čímž zvyšuje očekávání těch, kteří knihu četli, i všech ostatních. A navíc Kosiński byl Žid a kniha nepřímo tematizuje holokaust, což Marhoulovi může přinést další body zejména u Americké akademie umění a věd, kam to velmi pravděpodobně dotáhne s českou nominací v kapse do boje o Oscara. Protože se pustil v českých podmínkách do vysokorozpočtového filmu s globálními ambicemi, obsadil světové superhvězdy v čele s Harveym Keitelem a Stellanem Skarsgårdem. Natočil širokoúhlý, pomalu vyprávěný, prokomponovaný a především černobílý film odkazující u západoevropského publika na největší ikony umělecké kinematografie z východní Evropy – Andreje Tarkovského či Bélu Tarra. Ale jistě se neohlížel jen tak daleko do minulosti. Černobílé a historické byly v posledních letech i polské filmy Pawła Pawlikowského Ida a Studená válka, přičemž první z nich Oscara získal a druhý byl „jen“ nominovaný, ale zato měl premiéru v Cannes, odkud si odnesl cenu za režii. Z Václava Marhoula je navíc při setkáních cítit obrovské zaujetí pro to, co dělá, což racionální strategii dokonale doplňuje. 

Když už byl po jedenácti letech téměř u bran Olympu, odhodlal se podle kuloárních informací na jaře letošního roku k neuvěřitelně riskantnímu kroku. Odmítl nabídku z Cannes, kde chtěli jeho snímek zařadit do sekce Un certain regard. Je to sice „vedlejší“ sekce, ale většina z nás by za účast v ní prodala příbuzné na orgány. Za jednačtyřicet let existence tam vybrali jen pět českých filmů (čtyři z nich v době předrevolučního Československa), z nichž Švankmajerova Lekce Faust sekci v roce 1994 vyhrála. Z tvůrců mladší a střední generace tam zatím soutěžilo pouze několik menšinových koprodukcí, z nichž nejvýznamnější český tvůrčí vklad měl pravděpodobně slovensko-česko-maďarský Out absolventa FAMU Györgyho Kristófa, jehož minoritním koproducentem je Jiří Konečný. Marhoul chtěl hlavní soutěž, a tak se rozhodl počkat na Benátky.
 

Václav Marhoul při natáčení Nabarveného ptáčete. Foto: Jakub Čech, Státní fond kinematografie
 

Hlavní soutěž obecně znamená více následných prodejů práv do jednotlivých regionů. Vedlejší sekce jsou často „odkladištěm“ umělecky odvážnějších počinů, což může zvýšit nedůvěru distributorů v dostatečný zájem běžného publika v kinech. A Benátky jsou tradičně více sledované ze Spojených států, což je trh, po kterém nejen Marhoul pošilhává nejvíce. Prosazení se na něm znamená zvýšení šancí při Oscarech, ale potenciálně také solidní příjmy z běžné distribuce a prodejů televizních práv.       

A ještě jedno rozhodnutí musel na své cestě Marhoul udělat: černobílý tříhodinový film o krutosti války je odsouzen k diváckému nezájmu v českých kinech. Ze zvědavosti se na něj přijde podívat pár tisíc filmových fanoušků. Ale na tom není nic špatného, jasně vyprofilovaná cílová skupina je cesta k úspěchu doma i na mezinárodní scéně. Bohužel ta domácí nemá s tou mezinárodní příliš velký průnik, což není Marhoulova vina.

Jestli bude film nakonec úspěšný či zda ho přijme kritika a najde si své publikum, to se dozvíme v následujících týdnech a měsících. Třeba je celá tahle popsaná strategie jen wildeovským vydáváním se za fiktivního bratra Filipa, který má získat srdce festivalových selektorů. Ať je to, jak chce, pro naši kinematografii je důležité míti Marhoula.





další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml