Jak je důležité míti Marhoula

Producent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?
29.08.2019 - Radim Procházka

Z filmu Nabarvené ptáče. Foto Bioscop

Právě zahájený nejstarší filmový festival na světě v italských Benátkách, jak známo, uvede v hlavní soutěži po mnoha letech český film, Nabarvené ptáče Václava Marhoula. Že je to úspěch, není nic nového nebo překvapivého. Přesto stojí za to se na něj podívat v širších souvislostech současné světové kinematografie. 

Ti, kteří mají čas od času tendenci srovnávat šedesátá léta s dneškem a poukazovat na tehdejší hojné československé úspěchy, se dopouštějí – možná nevědomky – velkého faulu. Od té doby totiž nebývale vzrostla konkurence. Před padesáti lety byla světová špička úzká a tvořilo ji v podstatě několik západoevropských zemí a Spojené státy. Československo, v těsném závěsu za Polskem a Maďarskem, patřilo k exotickému „dálnému“ Východu, odkud začaly přicházet filmy poučené aktuálními světovými trendy a překvapivě svobodné uvnitř komunistické cenzury. Před pár lety vybrali do programu Berlinale poprvé nezávislý bhútánský film. Zhruba ve stejné době katalánský filmový fond podpořil dokončovaný americko-italský dokumentární film, protože byl vybrán na IDFA. Katalánsko díky tomu mělo poprvé v historii film v prestižní amsterodamské soutěži. Filmy se dnes natáčejí po celém světě. 

I Grónsko má svoji filmovou kancelář, která vám zprostředkuje kontakt s tamními profesionály nebo pomůže při hledání lokací. Světové festivaly momentálně milují filmy natáčené Inuity či indiány nejlépe v původních jazycích. Třeba film SG̲aawaay Ḵ'uuna neboli Ostří nože natočený domorodými režiséry v jazyce Haida Gwai, kterým na stejnojmenném tichomořském ostrově hovoří z pětitisícové populace jen dvacet lidí. Film má světového sales agenta a měl premiéru na slavném torontském festivalu. Tam ostatně za pár dní zamíří i Marhoulovo Nabarvené ptáče, jehož dialogy jsou zčásti natočené v umělém jazyce novoslověnština. 

Síť tak zvaných industry akcí pořádaných většinou právě festivaly propojuje svět a usnadňuje vzrůstajícímu počtu lidí vstup na mezinárodní scénu. Zúčastňují se pitchingů neboli krátkých veřejných prezentací svých připravovaných filmů, one-to-one meetingů neboli řetězových schůzek tvůrců s festivalovými programisty a prodejci filmů. Nebo mohou vyrazit na některý z workshopů, kde jim zkušení dramaturgové a další profesionálové poradí s obsahem, financováním i distribuční strategií. Nebezpečí obsahové uniformity či přílišné vykalkulovanosti je vysoké, ale my se v tomto textu zabýváme vnějšími okolnostmi filmové produkce. 

Seznámit se se selektory těch největších přehlídek není tak velký problém. Jenomže soutěžní sekce mají v průměru 15 filmů, což je vynásobeno velkou trojkou (Berlinale, Cannes, Benátky) pouhých cca 40 až 50 filmů, které to každý rok dotáhnou až do pomyslného finále. A natočí se jich tisíce a všichni by chtěli na červený koberec.
 

Z filmu Nabarvené ptáče. Foto Bioscop
 

To, že to tam nyní dotáhl Václav Marhoul, je výsledek dlouholeté práce. V oboru se pohybuje už nějakých třicet let. Jeho role v novodobé barrandovské historii byla přinejmenším kontroverzní, přesto je jasné, že teď využívá léta budovaných kontaktů. Má skvěle promyšlenou producentskou strategii. Ta sice není nijak originální, ale financiéři filmů milují opakování osvědčených modelů. Počítá se spíše důslednost a skvělá znalost prostředí. Marhoul zvolil válečné téma, které tvoří už desítky let významný proud filmu obecně a východoevropského zvláště. Zamiloval se do slavného románu amerického spisovatele polského původu Jerzy Kosińského. Akvizici práv ke knize ohlásil už před dlouhými devíti lety. Spory se vedly a možná budou vést, nakolik je román založený na skutečných událostech a nakolik jej zrodila autorova šílená fantazie. Její drsný obsah převyprávěný explicitním obrazovým médiem tak či tak dodává očekávanému filmu pobuřující a kontroverzní pel, čímž zvyšuje očekávání těch, kteří knihu četli, i všech ostatních. A navíc Kosiński byl Žid a kniha nepřímo tematizuje holokaust, což Marhoulovi může přinést další body zejména u Americké akademie umění a věd, kam to velmi pravděpodobně dotáhne s českou nominací v kapse do boje o Oscara. Protože se pustil v českých podmínkách do vysokorozpočtového filmu s globálními ambicemi, obsadil světové superhvězdy v čele s Harveym Keitelem a Stellanem Skarsgårdem. Natočil širokoúhlý, pomalu vyprávěný, prokomponovaný a především černobílý film odkazující u západoevropského publika na největší ikony umělecké kinematografie z východní Evropy – Andreje Tarkovského či Bélu Tarra. Ale jistě se neohlížel jen tak daleko do minulosti. Černobílé a historické byly v posledních letech i polské filmy Pawła Pawlikowského Ida a Studená válka, přičemž první z nich Oscara získal a druhý byl „jen“ nominovaný, ale zato měl premiéru v Cannes, odkud si odnesl cenu za režii. Z Václava Marhoula je navíc při setkáních cítit obrovské zaujetí pro to, co dělá, což racionální strategii dokonale doplňuje. 

Když už byl po jedenácti letech téměř u bran Olympu, odhodlal se podle kuloárních informací na jaře letošního roku k neuvěřitelně riskantnímu kroku. Odmítl nabídku z Cannes, kde chtěli jeho snímek zařadit do sekce Un certain regard. Je to sice „vedlejší“ sekce, ale většina z nás by za účast v ní prodala příbuzné na orgány. Za jednačtyřicet let existence tam vybrali jen pět českých filmů (čtyři z nich v době předrevolučního Československa), z nichž Švankmajerova Lekce Faust sekci v roce 1994 vyhrála. Z tvůrců mladší a střední generace tam zatím soutěžilo pouze několik menšinových koprodukcí, z nichž nejvýznamnější český tvůrčí vklad měl pravděpodobně slovensko-česko-maďarský Out absolventa FAMU Györgyho Kristófa, jehož minoritním koproducentem je Jiří Konečný. Marhoul chtěl hlavní soutěž, a tak se rozhodl počkat na Benátky.
 

Václav Marhoul při natáčení Nabarveného ptáčete. Foto: Jakub Čech, Státní fond kinematografie
 

Hlavní soutěž obecně znamená více následných prodejů práv do jednotlivých regionů. Vedlejší sekce jsou často „odkladištěm“ umělecky odvážnějších počinů, což může zvýšit nedůvěru distributorů v dostatečný zájem běžného publika v kinech. A Benátky jsou tradičně více sledované ze Spojených států, což je trh, po kterém nejen Marhoul pošilhává nejvíce. Prosazení se na něm znamená zvýšení šancí při Oscarech, ale potenciálně také solidní příjmy z běžné distribuce a prodejů televizních práv.       

A ještě jedno rozhodnutí musel na své cestě Marhoul udělat: černobílý tříhodinový film o krutosti války je odsouzen k diváckému nezájmu v českých kinech. Ze zvědavosti se na něj přijde podívat pár tisíc filmových fanoušků. Ale na tom není nic špatného, jasně vyprofilovaná cílová skupina je cesta k úspěchu doma i na mezinárodní scéně. Bohužel ta domácí nemá s tou mezinárodní příliš velký průnik, což není Marhoulova vina.

Jestli bude film nakonec úspěšný či zda ho přijme kritika a najde si své publikum, to se dozvíme v následujících týdnech a měsících. Třeba je celá tahle popsaná strategie jen wildeovským vydáváním se za fiktivního bratra Filipa, který má získat srdce festivalových selektorů. Ať je to, jak chce, pro naši kinematografii je důležité míti Marhoula.





další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová