Jak je důležité míti Marhoula

Producent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?
29.08.2019 - Radim Procházka

Z filmu Nabarvené ptáče. Foto Bioscop

Právě zahájený nejstarší filmový festival na světě v italských Benátkách, jak známo, uvede v hlavní soutěži po mnoha letech český film, Nabarvené ptáče Václava Marhoula. Že je to úspěch, není nic nového nebo překvapivého. Přesto stojí za to se na něj podívat v širších souvislostech současné světové kinematografie. 

Ti, kteří mají čas od času tendenci srovnávat šedesátá léta s dneškem a poukazovat na tehdejší hojné československé úspěchy, se dopouštějí – možná nevědomky – velkého faulu. Od té doby totiž nebývale vzrostla konkurence. Před padesáti lety byla světová špička úzká a tvořilo ji v podstatě několik západoevropských zemí a Spojené státy. Československo, v těsném závěsu za Polskem a Maďarskem, patřilo k exotickému „dálnému“ Východu, odkud začaly přicházet filmy poučené aktuálními světovými trendy a překvapivě svobodné uvnitř komunistické cenzury. Před pár lety vybrali do programu Berlinale poprvé nezávislý bhútánský film. Zhruba ve stejné době katalánský filmový fond podpořil dokončovaný americko-italský dokumentární film, protože byl vybrán na IDFA. Katalánsko díky tomu mělo poprvé v historii film v prestižní amsterodamské soutěži. Filmy se dnes natáčejí po celém světě. 

I Grónsko má svoji filmovou kancelář, která vám zprostředkuje kontakt s tamními profesionály nebo pomůže při hledání lokací. Světové festivaly momentálně milují filmy natáčené Inuity či indiány nejlépe v původních jazycích. Třeba film SG̲aawaay Ḵ'uuna neboli Ostří nože natočený domorodými režiséry v jazyce Haida Gwai, kterým na stejnojmenném tichomořském ostrově hovoří z pětitisícové populace jen dvacet lidí. Film má světového sales agenta a měl premiéru na slavném torontském festivalu. Tam ostatně za pár dní zamíří i Marhoulovo Nabarvené ptáče, jehož dialogy jsou zčásti natočené v umělém jazyce novoslověnština. 

Síť tak zvaných industry akcí pořádaných většinou právě festivaly propojuje svět a usnadňuje vzrůstajícímu počtu lidí vstup na mezinárodní scénu. Zúčastňují se pitchingů neboli krátkých veřejných prezentací svých připravovaných filmů, one-to-one meetingů neboli řetězových schůzek tvůrců s festivalovými programisty a prodejci filmů. Nebo mohou vyrazit na některý z workshopů, kde jim zkušení dramaturgové a další profesionálové poradí s obsahem, financováním i distribuční strategií. Nebezpečí obsahové uniformity či přílišné vykalkulovanosti je vysoké, ale my se v tomto textu zabýváme vnějšími okolnostmi filmové produkce. 

Seznámit se se selektory těch největších přehlídek není tak velký problém. Jenomže soutěžní sekce mají v průměru 15 filmů, což je vynásobeno velkou trojkou (Berlinale, Cannes, Benátky) pouhých cca 40 až 50 filmů, které to každý rok dotáhnou až do pomyslného finále. A natočí se jich tisíce a všichni by chtěli na červený koberec.
 

Z filmu Nabarvené ptáče. Foto Bioscop
 

To, že to tam nyní dotáhl Václav Marhoul, je výsledek dlouholeté práce. V oboru se pohybuje už nějakých třicet let. Jeho role v novodobé barrandovské historii byla přinejmenším kontroverzní, přesto je jasné, že teď využívá léta budovaných kontaktů. Má skvěle promyšlenou producentskou strategii. Ta sice není nijak originální, ale financiéři filmů milují opakování osvědčených modelů. Počítá se spíše důslednost a skvělá znalost prostředí. Marhoul zvolil válečné téma, které tvoří už desítky let významný proud filmu obecně a východoevropského zvláště. Zamiloval se do slavného románu amerického spisovatele polského původu Jerzy Kosińského. Akvizici práv ke knize ohlásil už před dlouhými devíti lety. Spory se vedly a možná budou vést, nakolik je román založený na skutečných událostech a nakolik jej zrodila autorova šílená fantazie. Její drsný obsah převyprávěný explicitním obrazovým médiem tak či tak dodává očekávanému filmu pobuřující a kontroverzní pel, čímž zvyšuje očekávání těch, kteří knihu četli, i všech ostatních. A navíc Kosiński byl Žid a kniha nepřímo tematizuje holokaust, což Marhoulovi může přinést další body zejména u Americké akademie umění a věd, kam to velmi pravděpodobně dotáhne s českou nominací v kapse do boje o Oscara. Protože se pustil v českých podmínkách do vysokorozpočtového filmu s globálními ambicemi, obsadil světové superhvězdy v čele s Harveym Keitelem a Stellanem Skarsgårdem. Natočil širokoúhlý, pomalu vyprávěný, prokomponovaný a především černobílý film odkazující u západoevropského publika na největší ikony umělecké kinematografie z východní Evropy – Andreje Tarkovského či Bélu Tarra. Ale jistě se neohlížel jen tak daleko do minulosti. Černobílé a historické byly v posledních letech i polské filmy Pawła Pawlikowského Ida a Studená válka, přičemž první z nich Oscara získal a druhý byl „jen“ nominovaný, ale zato měl premiéru v Cannes, odkud si odnesl cenu za režii. Z Václava Marhoula je navíc při setkáních cítit obrovské zaujetí pro to, co dělá, což racionální strategii dokonale doplňuje. 

Když už byl po jedenácti letech téměř u bran Olympu, odhodlal se podle kuloárních informací na jaře letošního roku k neuvěřitelně riskantnímu kroku. Odmítl nabídku z Cannes, kde chtěli jeho snímek zařadit do sekce Un certain regard. Je to sice „vedlejší“ sekce, ale většina z nás by za účast v ní prodala příbuzné na orgány. Za jednačtyřicet let existence tam vybrali jen pět českých filmů (čtyři z nich v době předrevolučního Československa), z nichž Švankmajerova Lekce Faust sekci v roce 1994 vyhrála. Z tvůrců mladší a střední generace tam zatím soutěžilo pouze několik menšinových koprodukcí, z nichž nejvýznamnější český tvůrčí vklad měl pravděpodobně slovensko-česko-maďarský Out absolventa FAMU Györgyho Kristófa, jehož minoritním koproducentem je Jiří Konečný. Marhoul chtěl hlavní soutěž, a tak se rozhodl počkat na Benátky.
 

Václav Marhoul při natáčení Nabarveného ptáčete. Foto: Jakub Čech, Státní fond kinematografie
 

Hlavní soutěž obecně znamená více následných prodejů práv do jednotlivých regionů. Vedlejší sekce jsou často „odkladištěm“ umělecky odvážnějších počinů, což může zvýšit nedůvěru distributorů v dostatečný zájem běžného publika v kinech. A Benátky jsou tradičně více sledované ze Spojených států, což je trh, po kterém nejen Marhoul pošilhává nejvíce. Prosazení se na něm znamená zvýšení šancí při Oscarech, ale potenciálně také solidní příjmy z běžné distribuce a prodejů televizních práv.       

A ještě jedno rozhodnutí musel na své cestě Marhoul udělat: černobílý tříhodinový film o krutosti války je odsouzen k diváckému nezájmu v českých kinech. Ze zvědavosti se na něj přijde podívat pár tisíc filmových fanoušků. Ale na tom není nic špatného, jasně vyprofilovaná cílová skupina je cesta k úspěchu doma i na mezinárodní scéně. Bohužel ta domácí nemá s tou mezinárodní příliš velký průnik, což není Marhoulova vina.

Jestli bude film nakonec úspěšný či zda ho přijme kritika a najde si své publikum, to se dozvíme v následujících týdnech a měsících. Třeba je celá tahle popsaná strategie jen wildeovským vydáváním se za fiktivního bratra Filipa, který má získat srdce festivalových selektorů. Ať je to, jak chce, pro naši kinematografii je důležité míti Marhoula.




   poslední blogy:
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil