Imitace života – V říši snů a za zrcadlem

Janis Prášil píše o Imitaci života, Hoolboomově eseji, která svojí technikou found footage demonstruje ztrátu jistot, paměti a času, a přesycenost vizuálními podněty postmoderní doby.
14.01.2016 - Janis Prášil

Snímek žijící legendy kanadského experimentálního filmu Mikea Hoolbooma Imitace života stanul na žebříčku dokumentů, které loni na portálu DAFilms.cz zaznamenaly největší ohlas. Je tedy zjevné, že dokumentární esej i po dvanácti letech, které uplynuly od jejího vzniku, stále podává platnou výpověď o postmoderním myšlení a vnímání světa.

Hoolboom se v deseti kapitolách zamýšlí nad základními otázkami lidského života, jako je zrození, dětství, život a smrt. Od tělesné a soukromé roviny se postupně přesouvá k filozofickým a spirituálním přesahům a kolektivnímu vědomí, když se prostřednictvím voiceoveru nebo titulků ptá po smyslu života či vnímání času a dějin. Unikátní je však především jeho způsob práce s obrazem a zvukem. Díky technice found footage, která mísí již existující materiály do nového celku, získává na první pohled stereotypní téma v každé kapitole nové významové vrstvy. Výsledný vizuálně strhující metafilm sestavený z různorodých materiálů, jako je domácí video, dokument, hraný film nebo animace, navíc nově přispívá k debatě o podstatě filmového média, kterou rozpoutali teoretici již v meziválečném období minulého století, když definovali dvojí podstatu filmového média jako záznamu reality a jako narativního umění. Imitace života debatu o iluzorní povaze filmu aktualizují a přesouvají z akademické a intelektuální roviny k rovině expresivní, prožitkové.

„Jsme děti Fritze Langa a Microsoftu.“

Již samotný název snímku totiž neodkazuje jen na problematiku filmové reprezentace skutečnosti, ale je též úvahou nad iluzorností života samotného. Jednotlivé kapitoly nás uvádějí do světa, v němž univerzální modernistické koncepty nahradila postmoderní mnohost pohledů a individuálních pravd. Názorový pluralismus tu narušil jednoznačnou představu o minulosti, která získala mnoho podob, a dějiny se tak staly předmětem interpretace. Z této situace pak vyplývá způsob vidění světa, jenž je v Hoolboomově snímku definován strachem ze ztráty jistot, paměti a času. Záchytný bod v tomto unikavém nečitelném postmoderním bezčasí představuje právě hollywoodská továrna na sny jako jeden ze zásadních zdrojů simulaker, mediálního obrazu světa, který nabízí únik z proměnlivé reality jejím uchopováním a přetvářením. Dokumentaristická esej však mistrně odhaluje nejen fiktivnost takového mediálního obrazu světa, ale upozorňuje zároveň na iluzivnost a obtížnou uchopitelnost postmoderního světa samotného, v němž minulost a budoucnost existuje pouze jako rekonstrukce z útržků vzpomínek a představ.

„Vědomí je potopa, která nikdy neskončí.“

Ve stejnojmenné kapitole, která představuje vrchol dokumentární eseje, se Hoolboom nechává unášet pesimistickou vizí lidstva zbaveného schopnosti prožitku a fantazie, když staví do kontrastu přetechnizovanou společnost a přirozenou podstatu člověka. Stejně jako Godfrey Reggio svou „Qatsi trilogií“ i Hoolboom dokazuje, že jednoduchá rétorika může být působivá, když čerpá svou sílu a přesvědčivost z jedinečného spojení expresivního obrazu a hudby a z útržků fikčních světů sestavuje myšlenkově bohatou, vizuálně úchvatnou mozaiku. Ikonické, snadno rozpoznatelné záběry z filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Matrix, Moucha, Blade Runner, Terminátor, Mechanický pomeranč nebo Vetřelec jsou vytrhávány z původního kontextu a získávají vzájemnou interakcí nové obsahy. Výsledná struktura obrazovou i významovou přeplněností tvoří paralelu k zahlcování životního prostoru množstvím vizuálních podnětů. Tato recyklace a rekontextualizace již existujících kulturních textů vede k obohacení o nové významy, nebo může ústit naopak do vyprázdněnosti. Ve druhém případě tak „prázdné“ obrazy vzniklé vyjmutím z původních souvislostí přicházejí o svůj prvotní význam a fungují pouze jako estetické prvky, které se stávají součástí asociativních montáží. Děje se tak například u známých záběrů ze Stalkera, které v Hoolboomově intertextuální mozaice ztrácí svou původní spirituální hodnotu, již jim vtělil režisér Andrej Tarkovský, a v eseji slouží pouze jako citace, jejíž význam si doplní jen divák znalý původního snímku, zatímco zbývající část publika může vnímat pouze estetickou hodnotu těchto záběrů.

Imitace života jako extrémně hustá sít intertextuálních odkazů nespočívá pouze v odkazování a citacích fikčních děl, ale má též symptomatický význam jako fragmentární výpověď o současnosti, v níž zaniká zájem o obsahy a zůstává jen fascinace mediálními obrazy kopírujícími stále tytéž archetypální příběhy současnosti, v níž následkem technologického pokroku dochází ke stírání hranic mezi soukromým a veřejným prostorem. Okamžitá digitalizace a archivace zážitků a jejich sdílení jsou tak důkazem toho, že postmoderní principy stále zesilují, když simulakra utvářejí obraz nejen kolektivního, ale již i soukromého světa.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml