Imitace života – V říši snů a za zrcadlem

Janis Prášil píše o Imitaci života, Hoolboomově eseji, která svojí technikou found footage demonstruje ztrátu jistot, paměti a času, a přesycenost vizuálními podněty postmoderní doby.
14.01.2016 - Janis Prášil

Snímek žijící legendy kanadského experimentálního filmu Mikea Hoolbooma Imitace života stanul na žebříčku dokumentů, které loni na portálu DAFilms.cz zaznamenaly největší ohlas. Je tedy zjevné, že dokumentární esej i po dvanácti letech, které uplynuly od jejího vzniku, stále podává platnou výpověď o postmoderním myšlení a vnímání světa.

Hoolboom se v deseti kapitolách zamýšlí nad základními otázkami lidského života, jako je zrození, dětství, život a smrt. Od tělesné a soukromé roviny se postupně přesouvá k filozofickým a spirituálním přesahům a kolektivnímu vědomí, když se prostřednictvím voiceoveru nebo titulků ptá po smyslu života či vnímání času a dějin. Unikátní je však především jeho způsob práce s obrazem a zvukem. Díky technice found footage, která mísí již existující materiály do nového celku, získává na první pohled stereotypní téma v každé kapitole nové významové vrstvy. Výsledný vizuálně strhující metafilm sestavený z různorodých materiálů, jako je domácí video, dokument, hraný film nebo animace, navíc nově přispívá k debatě o podstatě filmového média, kterou rozpoutali teoretici již v meziválečném období minulého století, když definovali dvojí podstatu filmového média jako záznamu reality a jako narativního umění. Imitace života debatu o iluzorní povaze filmu aktualizují a přesouvají z akademické a intelektuální roviny k rovině expresivní, prožitkové.

„Jsme děti Fritze Langa a Microsoftu.“

Již samotný název snímku totiž neodkazuje jen na problematiku filmové reprezentace skutečnosti, ale je též úvahou nad iluzorností života samotného. Jednotlivé kapitoly nás uvádějí do světa, v němž univerzální modernistické koncepty nahradila postmoderní mnohost pohledů a individuálních pravd. Názorový pluralismus tu narušil jednoznačnou představu o minulosti, která získala mnoho podob, a dějiny se tak staly předmětem interpretace. Z této situace pak vyplývá způsob vidění světa, jenž je v Hoolboomově snímku definován strachem ze ztráty jistot, paměti a času. Záchytný bod v tomto unikavém nečitelném postmoderním bezčasí představuje právě hollywoodská továrna na sny jako jeden ze zásadních zdrojů simulaker, mediálního obrazu světa, který nabízí únik z proměnlivé reality jejím uchopováním a přetvářením. Dokumentaristická esej však mistrně odhaluje nejen fiktivnost takového mediálního obrazu světa, ale upozorňuje zároveň na iluzivnost a obtížnou uchopitelnost postmoderního světa samotného, v němž minulost a budoucnost existuje pouze jako rekonstrukce z útržků vzpomínek a představ.

„Vědomí je potopa, která nikdy neskončí.“

Ve stejnojmenné kapitole, která představuje vrchol dokumentární eseje, se Hoolboom nechává unášet pesimistickou vizí lidstva zbaveného schopnosti prožitku a fantazie, když staví do kontrastu přetechnizovanou společnost a přirozenou podstatu člověka. Stejně jako Godfrey Reggio svou „Qatsi trilogií“ i Hoolboom dokazuje, že jednoduchá rétorika může být působivá, když čerpá svou sílu a přesvědčivost z jedinečného spojení expresivního obrazu a hudby a z útržků fikčních světů sestavuje myšlenkově bohatou, vizuálně úchvatnou mozaiku. Ikonické, snadno rozpoznatelné záběry z filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Matrix, Moucha, Blade Runner, Terminátor, Mechanický pomeranč nebo Vetřelec jsou vytrhávány z původního kontextu a získávají vzájemnou interakcí nové obsahy. Výsledná struktura obrazovou i významovou přeplněností tvoří paralelu k zahlcování životního prostoru množstvím vizuálních podnětů. Tato recyklace a rekontextualizace již existujících kulturních textů vede k obohacení o nové významy, nebo může ústit naopak do vyprázdněnosti. Ve druhém případě tak „prázdné“ obrazy vzniklé vyjmutím z původních souvislostí přicházejí o svůj prvotní význam a fungují pouze jako estetické prvky, které se stávají součástí asociativních montáží. Děje se tak například u známých záběrů ze Stalkera, které v Hoolboomově intertextuální mozaice ztrácí svou původní spirituální hodnotu, již jim vtělil režisér Andrej Tarkovský, a v eseji slouží pouze jako citace, jejíž význam si doplní jen divák znalý původního snímku, zatímco zbývající část publika může vnímat pouze estetickou hodnotu těchto záběrů.

Imitace života jako extrémně hustá sít intertextuálních odkazů nespočívá pouze v odkazování a citacích fikčních děl, ale má též symptomatický význam jako fragmentární výpověď o současnosti, v níž zaniká zájem o obsahy a zůstává jen fascinace mediálními obrazy kopírujícími stále tytéž archetypální příběhy současnosti, v níž následkem technologického pokroku dochází ke stírání hranic mezi soukromým a veřejným prostorem. Okamžitá digitalizace a archivace zážitků a jejich sdílení jsou tak důkazem toho, že postmoderní principy stále zesilují, když simulakra utvářejí obraz nejen kolektivního, ale již i soukromého světa.





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková