Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnem

Janis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?
14.11.2019 - Janis Prášil

Klavírista Martín Perino, jehož vnitřní svět sleduje Artemio Benki ve svém dokumentu. Foto Artcam

Příběhy lidí, kteří se potýkají s postižením, mohou děsit, vyvolávat lítost, nebo úctu. Odráží se v nich kolektivní strach ze smrti, utrpení, samoty nebo vyloučení či síla překonávat bariéry. Dokument Dany Smržové Chci tě, jestli to dokážeš (2019) konfrontuje diváka s fyzičností těžce deformované mladé ženy. Portrét hudebního souboru The Tap Tap, Postiženi muzikou (2019) v režii Radovana Síbrta, zase tematizuje fyzické omezení jako sociální bariéru. Snímek Sólo (2019), jenž letos na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava zvítězil v sekci Česká radost, je jiný. Zobrazuje handikep, který není vidět. Porouchaným „orgánem“ je lidská mysl. 

Portrét argentinského klavíristy trpícího schizofrenií představuje napínavé detektivní pátrání. V Praze žijící francouzský tvůrce Artemio Benki se místo dramatických situací zaměřuje na tichou observaci. Duševní krajinu Martína Perina prozkoumává v pomalu plynoucích kompozicích. Trpělivě sleduje všednodenní bytí postavy, která působí jako nehybný objekt, pod jehož povrchem je však hmatatelně cítit vnitřní napětí a chaos. Perinovy ruce, které si neustále hrají s cigaretou, nebo vyklepávají na desce stolu či okenní tabuli pomyslnou skladbu, přehlušují dusné bezdialogové ticho a prozrazují nervozitu a bezmoc. Poté, co se klavírista sedmkrát předávkoval, schoval se před světem i sebou samým do největší psychiatrické léčebny jižní Ameriky, El Borda v Buenos Aires. Zdi svého útočiště nyní opouští a vrací se do bezútěšné, nejisté a pro něj nebezpečné svobody. Čeká na něj pustý, rozestavěný a neútulný dům, který je ve stejném stavu jako jeho vnitřní svět.
 

Perinova melancholická hudba rozevírá hloubku světa, který se může zdát podobně schizofrenní jako hudebníkova mysl. Foto Artcam
 

Pro Benkiho není stěžejní fyzická existence postavy, ale její tajemná mysl. Vnitřní svět duševně nemocného otevírá prostor pro metafyzické otázky o vztahu člověka k realitě. Schizofrenní totiž není jen mysl hudebníka, ale i samotná podstata lidského bytí, jež spočívá v konfliktu mezi konečností a nekonečností, v protichůdnosti neodvratné smrti a touze jí uniknout. Tento fascinující rozpor vyobrazuje téměř divadelní scéna s loutkou anděla a démona. Psycholog ukazuje Perinovi figurínu s obličejem krásné ženy, na jejímž zátylku je namalována lebka. Snaží se pacientovi ukázat, jak nemoc převlečená za krásku klame. Jako mořská Siréna odtrhává člověka od racionálního světa, vábí ho a vede do záhuby. 

Co když však právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí, zatímco zdravý rozum člověka naopak udržuje v bezpečné a milosrdné iluzi? Mysl má magické schopnosti, dokáže vyvolávat démony a propadat se do nicoty, nebo stoupat do nadpozemských výšin a napojovat se na vlnu všeobjímající harmonie. Dobře to dokládají scény, v nichž Perino otevírá svůj vnitřní svět lidem. Když přednáší na vysoké škole, hraje v klubu nebo na večírku, obličeje v publiku zvážní, získají soustředěný výraz, zahledí se do vlastního nitra. Jako by Perinovy melancholicky klidné skladby představovaly setkání s něčím blízkým a zároveň nedosažitelným. Posluchači se stávají svědky čehosi bytostně soukromého, zastavil se pro ně čas.
 

Klavírista Martín Perino se před světem i sebou samým schoval do největší psychiatrické léčebny jižní Ameriky, El Borda v Buenos Aires. Je cesta domů pro něj osvobozením, nebo pastí? Foto Artcam
 

Zastavit čas dokáže i klavírista v dokumentu Miroslava Janka Normální autistický film (2016). Denis, jenž trpí Aspergerovým syndromem, nevnímá svoji odlišnost jako překážku, ale jako dar shůry. Je sice „trošku mimo“ běžný svět, ale je zároveň neustále „napojený“ na jakési univerzální vědomí. Janek toto napojení vyobrazuje jako smyslově intenzivní prožitek přítomnosti. Natáčí hrdinu svého snímku v přírodě, ukazuje, jak se Denis opájí zvuky, vůněmi, tvary a barvami lesa, a když si mladý hudebník stoupne na skálu a začne lidem v údolí zpívat operní árii, jako by daný okamžik nasytil duchovnem. Nejsilnější je však moment, v němž Denis interpretuje skladbu Steva Reicha Different Trains. Dokáže se skrze ni napojit na pocity a mysl lidí, kteří za druhé světové války jeli v transportech na smrt. Umí se naladit na kolektivní mysl, která existuje napříč místem a časem. Vnímá harmonie a disharmonie světa coby jednoho velkého mozku.

Benki si uvědomuje, že vnitřní svět jeho postavy je obtížně sdělitelný či racionálně uchopitelný, a nabízí mnohem víc než rozbor lékařské diagnózy. Duševní nemoc proto nahlíží nikoli z hlediska psychiatrie nebo sociologie, ale z pohledu filozofie a téměř náboženské mystiky. Místo vysvětlujících dialogů přibližuje Perinovu životní zkušenost především silou prožitku. Tušený paradox lidské existence, pohybující se mezi bytím a nebytím, výstižně pojmenovává postava kněze v úvodní scéně. Člověk je jako váza. Je křehký, může se rozbít, ale přesto tu ještě je.
 





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml