Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnem

Janis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?
14.11.2019 - Janis Prášil

Klavírista Martín Perino, jehož vnitřní svět sleduje Artemio Benki ve svém dokumentu. Foto Artcam

Příběhy lidí, kteří se potýkají s postižením, mohou děsit, vyvolávat lítost, nebo úctu. Odráží se v nich kolektivní strach ze smrti, utrpení, samoty nebo vyloučení či síla překonávat bariéry. Dokument Dany Smržové Chci tě, jestli to dokážeš (2019) konfrontuje diváka s fyzičností těžce deformované mladé ženy. Portrét hudebního souboru The Tap Tap, Postiženi muzikou (2019) v režii Radovana Síbrta, zase tematizuje fyzické omezení jako sociální bariéru. Snímek Sólo (2019), jenž letos na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava zvítězil v sekci Česká radost, je jiný. Zobrazuje handikep, který není vidět. Porouchaným „orgánem“ je lidská mysl. 

Portrét argentinského klavíristy trpícího schizofrenií představuje napínavé detektivní pátrání. V Praze žijící francouzský tvůrce Artemio Benki se místo dramatických situací zaměřuje na tichou observaci. Duševní krajinu Martína Perina prozkoumává v pomalu plynoucích kompozicích. Trpělivě sleduje všednodenní bytí postavy, která působí jako nehybný objekt, pod jehož povrchem je však hmatatelně cítit vnitřní napětí a chaos. Perinovy ruce, které si neustále hrají s cigaretou, nebo vyklepávají na desce stolu či okenní tabuli pomyslnou skladbu, přehlušují dusné bezdialogové ticho a prozrazují nervozitu a bezmoc. Poté, co se klavírista sedmkrát předávkoval, schoval se před světem i sebou samým do největší psychiatrické léčebny jižní Ameriky, El Borda v Buenos Aires. Zdi svého útočiště nyní opouští a vrací se do bezútěšné, nejisté a pro něj nebezpečné svobody. Čeká na něj pustý, rozestavěný a neútulný dům, který je ve stejném stavu jako jeho vnitřní svět.
 

Perinova melancholická hudba rozevírá hloubku světa, který se může zdát podobně schizofrenní jako hudebníkova mysl. Foto Artcam
 

Pro Benkiho není stěžejní fyzická existence postavy, ale její tajemná mysl. Vnitřní svět duševně nemocného otevírá prostor pro metafyzické otázky o vztahu člověka k realitě. Schizofrenní totiž není jen mysl hudebníka, ale i samotná podstata lidského bytí, jež spočívá v konfliktu mezi konečností a nekonečností, v protichůdnosti neodvratné smrti a touze jí uniknout. Tento fascinující rozpor vyobrazuje téměř divadelní scéna s loutkou anděla a démona. Psycholog ukazuje Perinovi figurínu s obličejem krásné ženy, na jejímž zátylku je namalována lebka. Snaží se pacientovi ukázat, jak nemoc převlečená za krásku klame. Jako mořská Siréna odtrhává člověka od racionálního světa, vábí ho a vede do záhuby. 

Co když však právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí, zatímco zdravý rozum člověka naopak udržuje v bezpečné a milosrdné iluzi? Mysl má magické schopnosti, dokáže vyvolávat démony a propadat se do nicoty, nebo stoupat do nadpozemských výšin a napojovat se na vlnu všeobjímající harmonie. Dobře to dokládají scény, v nichž Perino otevírá svůj vnitřní svět lidem. Když přednáší na vysoké škole, hraje v klubu nebo na večírku, obličeje v publiku zvážní, získají soustředěný výraz, zahledí se do vlastního nitra. Jako by Perinovy melancholicky klidné skladby představovaly setkání s něčím blízkým a zároveň nedosažitelným. Posluchači se stávají svědky čehosi bytostně soukromého, zastavil se pro ně čas.
 

Klavírista Martín Perino se před světem i sebou samým schoval do největší psychiatrické léčebny jižní Ameriky, El Borda v Buenos Aires. Je cesta domů pro něj osvobozením, nebo pastí? Foto Artcam
 

Zastavit čas dokáže i klavírista v dokumentu Miroslava Janka Normální autistický film (2016). Denis, jenž trpí Aspergerovým syndromem, nevnímá svoji odlišnost jako překážku, ale jako dar shůry. Je sice „trošku mimo“ běžný svět, ale je zároveň neustále „napojený“ na jakési univerzální vědomí. Janek toto napojení vyobrazuje jako smyslově intenzivní prožitek přítomnosti. Natáčí hrdinu svého snímku v přírodě, ukazuje, jak se Denis opájí zvuky, vůněmi, tvary a barvami lesa, a když si mladý hudebník stoupne na skálu a začne lidem v údolí zpívat operní árii, jako by daný okamžik nasytil duchovnem. Nejsilnější je však moment, v němž Denis interpretuje skladbu Steva Reicha Different Trains. Dokáže se skrze ni napojit na pocity a mysl lidí, kteří za druhé světové války jeli v transportech na smrt. Umí se naladit na kolektivní mysl, která existuje napříč místem a časem. Vnímá harmonie a disharmonie světa coby jednoho velkého mozku.

Benki si uvědomuje, že vnitřní svět jeho postavy je obtížně sdělitelný či racionálně uchopitelný, a nabízí mnohem víc než rozbor lékařské diagnózy. Duševní nemoc proto nahlíží nikoli z hlediska psychiatrie nebo sociologie, ale z pohledu filozofie a téměř náboženské mystiky. Místo vysvětlujících dialogů přibližuje Perinovu životní zkušenost především silou prožitku. Tušený paradox lidské existence, pohybující se mezi bytím a nebytím, výstižně pojmenovává postava kněze v úvodní scéně. Člověk je jako váza. Je křehký, může se rozbít, ale přesto tu ještě je.
 





další blogy autora:

Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka