Hrdinové s otazníkem

Štěpán Kubalík si ve svém blogu o rozhlasových dokumentech klade otázku, proč si neumíme spojit události minulé s aktuální situací. Je na vině jednoduchá schematičnost představy o hrdinství?
01.10.2015 - Štěpán Kubalík

Vlasta Burian parodoval exilového ministra zahraničí Jana Masaryka (zdroj: ČRo)

Český rozhlas v letošním roce realizuje rozsáhlý projekt s názvem Hrdina.cz. Myšlenka projektu byla inspirována především letošním šestistým výročím upálení Jana Husa a zároveň také sedmdesátým výročím Pražského povstání a ukončení druhé světové války. Součástí projektu je tak například seriál Rádio Retro 1938–1945 přinášející komentované koláže z dobového vysílání a představující málo známé příběhy z období druhé světové války. Anebo také právě probíhající hledání současného hrdiny v cyklu Hrdinové kolem nás vycházející z příběhů jedenadvaceti žijících Češek a Čechů, „kteří se rozhodli ve správný okamžik udělat správnou věc“. Nyní bych se chtěl zmínit o jiné sérii pořadů spadající pod tento rozsáhlý projekt, a to o Hrdinech s otazníkem, deseti krátkých (trvajících kolem deseti minut) hraných dokumentech, které mezi čtrnáctým a pětadvacátým zářím odvysílaly stanice Radiožurnál, Dvojka, Vltava a Český rozhlas Plus. Na Plusu byly jednotlivé díly odvysílány v pořadu Pro a proti, kdy po uvedení jednoho dílu cyklu vždy následovala debata dvou hostů. Postupně tak přišla řada na klasické „problémové“ postavy našich dějin dvacátého století, jako jsou bratři Mašínové, Vlasta Burian (pro jeho působení za protektorátu), Emil Hácha, Julius Fučík, Ludvík Svoboda či Pavel Wonka. Bohužel na žádnou hrdinku se nedostalo; máme jen samé hrdiny.

Jak uvádí sami autoři, smyslem seriálu a navazujících debat mělo být „rozptýlit černobílé vnímání osobností, které se nejednoznačně zapsaly do české historie posledních několika desítek let“. To není vůbec neambiciózní úkol. Podmínkou takovéto „dekonstrukce“ by ovšem ze všeho nejdříve mělo být přestat uvažovat v kategoriích „padouch, nebo hrdina“ a zaměřit se spíše na jednotlivé činy, motivace k nim a dobové souvislosti. To se většině dílů seriálu více méně daří. Soustředí se na kritické období života zvolené postavy a pokouší se, nakolik jim to velmi úsporná stopáž dovolí, umožnit posluchači zapojit vlastní představivost, postavit sebe sama na její místo a posoudit povahu jejích činů. V této souvislosti ale působí rozporuplně anketa na internetové stránce každého dílu (např. zde o bratrech Mašínech), v níž mají posluchači možnost hlasovat, zjednodušeně řečeno, opět na prosté ose dobro–zlo a jakékoli jemné nejednoznačnosti jdou stranou.

Nicméně pokud jde o naplnění snahy „rozptýlit černobílé vnímání“ historických postav, naráží seriál na jedno podstatné omezení. A tím je představa o povaze morálního dilematu, kterému musí hrdinové čelit. Až na díl o Pavlu Stehlíkovi, českém vojáku na misi v Afghánistánu v roce 2010, mají všechny sledované činy obdobnou povahu: jde o rozhodnutí učiněná v situaci, kdy je strana zla jasně identifikována. Z našich moderních dějin si tvůrci seriálu celkem tradičně vybírají dva takové nepřátelské režimy: nacistické Německo a totalitní komunistický stát. Jednotlivé postavy jsou tudíž posuzovány v podstatě pouze podle toho, nakolik se dokázaly této nepřátelské síle postavit na odpor (anebo naopak jí podlehly) a zda zvolené prostředky byly adekvátní. Typickým příkladem je Vlasta Burian přemítající o svém selhání, když přijal roli Jana Masaryka v nacistickém propagandistickém rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem. Anebo Miloš Kopecký meditující nad svojí účastí v režimním televizním dokumentu o emigraci. Oba podlehli v kritickou chvíli nátlaku ze strany protivníka, neobstáli a následně svých činů litovali, případně se je snažili odčinit. V tom spočívá jádro nejednoznačnosti jejich hrdinského statusu: nedokázali obstát vůči nátlaku nepřítele bezvýjimečně.

V seriálu se tak nesetkáme s případem, kdy by předmětem dilematu bylo rozhodnutí, co je vlastně vůbec správné učinit, čeho se vyvarovat a podle jakých základních hodnotových ukazatelů se lze v takové situaci ještě orientovat (do jisté míry se snad vymyká případ prezidenta Háchy, ale jeho situace je vykreslena jako postrádající skutečnou možnost volby). Je pozoruhodnou shodou okolností, že rozhlasový „rok hrdinů“ připadl právě na letošek, kdy je celá Evropa včetně naší země vystavena novému historickému dilematu, který nás nutí zaujmout stanovisko. Současná imigrační vlna z Blízkého východu nabízí příležitost osvědčit, jaké zásady skutečně vyznáváme. Nejedná se o situaci, která by nás stavěla do opozice proti jednoznačně vymezenému nepříteli, kterého je nutné porazit (jak je tomu u většiny vybraných hrdinů s otazníkem). Zde se musíme opřít o vlastní úsudek a empatii. Náš postoj vůči uprchlíkům by se měl orientovat základním smyslem pro solidaritu s potřebnými a pro lidskou důstojnost, která by měla být uznávána zcela univerzálně.

Je tedy trochu nešťastné, že zaobírání se hrdinskostí činů postav naší minulosti není s to oslovit naše dnešní rozhodování a jednání: ani z dokumentů samotných, ani z navazujících debat není nijak zřejmé, jaké poučení bychom si mohli odnést ze sledování jejich osudů pro naši současnost. A většinové postoje obyvatel naší země, včetně jejich politických reprezentantů, potvrzují, že jsme si skutečně nic neodnesli. Domnívám se, že z velké části je na vině právě příliš schematická představa o povaze odvážného či hrdinského činu, která spočívá v odolání nátlaku přicházejícímu zvenčí, od jasně daného nepřítele, a nikoli v překonávání vlastních předsudků a v ochotě skutečně se spolehnout na základní hodnoty, o kterých si namlouváme, že je vyznáváme. V této souvislosti se hodí připomenout analogii, která se dostala v poslední době do oběhu právě v kontextu debat o uprchlické vlně: na jednu stranu oslavujeme Nicholase Wintona jako hrdinu, ale jakoukoli spojitost jeho zkušenosti s naší přítomností si nepřipouštíme.




   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka