Hrát, nebo být

Několik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem
03.08.2017 - Ivan David

Svět podle Daliborka

Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci;
mají své příchody a odchody;
za život každý hraje mnoho rolí (…).

(W. Shakespeare: Jak se vám líbí, překlad M. Hilský)

V souvislosti s nedávným uvedením filmu Svět podle Daliborka (V. Klusák, 2017) do distribuce se opět oživila nekonečná diskuze o tom, kde začínají a končí hranice dokumentárního filmu. Spor se v daném případě točí konkrétně okolo faktu, že režisér a producent filmu v jedné osobě Vít Klusák trvá na označování filmu za dokumentární, což zdůvodňuje mimo jiné takto (v rozhovoru pro DVTV z 11. 7. 2017): „Já si pořád myslím, že to je dokument, protože ty postavy jsou autentické a všechny ty scény jsme podřídili tomu, co jsme tam na vlastní oči viděli a zažili.“

Mnozí kritici i další diváci (a dokonce údajně i hlavní protagonista snímku) naproti tomu upírají danému filmu dokumentární kvalitu a tvrdí, že je jednoduše hraný, například s tímto odůvodněním (komentář uživatele s přezdívkou Radek99 z 11. 7. 2017 na serveru ČSFD): „Pořizovat záběry ze Štědrého dne ne 24. prosince, nýbrž třeba 22. 12., tzn. inscenovat něco, co nebylo, jen to tak pravděpodobně mohlo být, už nemá s dokumentární tvorbou moc společného... (…) Přítomnost televizní kamery chtě nechtě mění chování lidí, lidé exhibují, nebo se naopak autocenzurují, chovají se jinak než v soukromí, a když je tedy tvůrci nechají ,přehrávat zaznamenané situace‘, nemá to s realitou už moc společného, vzniká opravdu hraný film, činoherní kus, byť by měl tisíckrát reálné základy.“

V tomto textu se nebudu zabývat tím, který z obou názorů je více opodstatněný – už proto, že tuto diskuzi považuji do značné míry za umělou. Vše totiž závisí čistě na tom, jak si pojem „dokumentární film“ pro sebe každý z diskutujících subjektivně (a převážně intuitivně) apriorně nadefinuje. Žádná závazná jednotná definice dokumentárního a hraného filmu (díkybohu) neexistuje – a než se na této skutečnosti něco změní, postrádá podle mého soudu celkem smysl přít se o tom, která z nepřeberného množství nabízejících se (a nabízených) definic je ta jediná správná. Tedy: Považuje-li někdo za dokumenty inscenované etnografické filmy klasika žánru Roberta Flahertyho – počínaje Nanukem, člověkem primitivním (R. Flaherty, USA/Francie 1922) – není důvod, aby za ně nepovažoval i filmy Víta Klusáka. A naopak.

Namísto naznačeného sporu se proto zaměřím na následující otázku: Jaké právní důsledky má vůbec to, pokud někdo ve filmu ne/hraje?

Předně: Herecký výkon řadí český autorský zákon do širšího komplexu uměleckých výkonů (§ 67 AutZ). Umělecký výkon je jím přitom definován jako výkon „osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury. Za umělecký výkon se považuje též výkon artisty, aniž jím provádí umělecké dílo.“ Z uvedeného pojetí je zřejmé, že za herce považuje zákon – s výjimkou artistů – pouze takové osoby, které interpretují umělecká autorská díla, případně (i jakákoliv jiná) díla folklórní. Nepodstatné přitom v tomto ohledu je, zda autorem interpretovaného autorského díla (kterým bude v případě filmu typicky scénář) je sám herec, anebo třetí osoba; nepodstatné rovněž je, zda se jedná o herce z povolání, nebo o herce neprofesionálního (tzv. naturščika), popř. zda se jedná – posuzováno určitými estetickými hledisky – o herce špatného, nebo dobrého; nepodstatné je konečně i to, zda se herci dostává nějakého režijního vedení, nebo zda se režíruje takříkajíc sám. Jednoduše řečeno: Jakmile někdo předvádí nebo jinak provádí jakékoliv umělecké dílo – ať už je to Marlon Brando, nebo proletářský neonacista z Prostějova – získává automaticky ze zákona k tomuto svému výkonu specifickou sadu osobnostních i majetkových práv, která musejí být případným uživatelem výkonu licenčně vypořádána. Pokud je někdo naopak ve filmu pouze observačně snímán při běžných „neuměleckých“ úkonech svého každodenního života – pak se o herce nejedná; u takového člověka je zapotřebí získat pouze souhlas s pořízením záznamu jeho osoby z hlediska všeobecné ochrany osobnosti (a v některých případech ani to ne).

Dále se nabízí otázka – často kladená i v souvislosti se Světem podle Daliborka – zda mohou mít nějaké právní důsledky jednání realizovaná člověkem vystupujícím ve filmu. Tato otázka má (vedle autorskoprávní stránky, kterou jsem naznačil výše) rovinu především občanskoprávní a trestněprávní.

Z hlediska první naznačené roviny je klíčová následující věta obsažená v ust. § 552 občanského zákoníku: „O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.“ To znamená, že pokud někdo nemá v úmyslu vyvolat svým jednáním jakékoliv právní následky – a z okolností, za kterých jedná, je tato skutečnost jasně patrná i třetím osobám – pak takové právní následky v zásadě nenastanou. Typickým příkladem může být právě situace filmového herce, který v souladu se scénářem evidentně pouze hraje, že (jím reprezentovaná postava) někomu prodává svůj dům: na základě takového filmového natáčení nepochybně nedojde k uzavření kupní smlouvy o prodeji domu – byť by třeba někdo na pozdějším plakátu avizoval, že vše bylo provedeno „na základě skutečných událostí“. Pokud naopak film zachycuje nezávisle na natáčení filmu probíhající obchodní transakce skutečného realitního makléře, k prodeji předmětných nemovitostí dojde, a to bez ohledu na to, že daný realitní makléř shodou okolností současně účinkoval ve filmu.

S trestněprávní rovinou je to podobné. V ust. § 13 odst. 2 trestního zákoníku se konkrétně dočteme následující: „K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“ To znamená, že žádný lidský čin nemůže být stíhán jako trestný, chybí-li na straně pachatele zavinění. Ve většině případů (včetně postihování tzv. hate speech) pak požaduje zákon po orgánech činných v trestním řízení prokázání vyšší formy zavinění, totiž úmyslu pachatele způsobit odpovídající škodlivý následek (např. úmysl skutečně vzbudit svým slovním projevem nenávist vůči rasově vymezené skupině obyvatel). To má pak opět takový praktický důsledek, že pokud například někdo ve filmu hraje J. V. Stalina a v intencích své role hlásá třídní nenávist, nemůže být v zásadě za takové své jednání trestně postižen. (Slova „v zásadě“ jsou ovšem na místě. Lze si jistě představit i takové případy, kde herec cílevědomě přispívá svým výkonem k právně nepřijatelnému, např. antisemitskému vyznění filmu.) Pokud však filmový záznam věrně zachycuje osobu, která – v prokazatelném úmyslu způsobit trestním zákoníkem předvídaný škodlivý následek nezávisle na  existenci filmu  – dejme tomu popírá existenci objektivně doloženého genocidního chování někdejších sovětských bolševiků vůči některým skupinám ukrajinského a polského obyvatelstva, pak taková osoba bude za své jednání trestně postižitelná. (Samostatnou otázkou je pak trestněprávní odpovědnost dalších osob podílejících se na vzniku dokumentárního či hraného filmu – včetně jeho producenta, režiséra či scenáristy. Takové osoby mohou být dle okolností shledány odpovědnými například tzv. účastenstvím na trestné činnosti účinkujícího, popř. mohou spáchat trestný čin i zcela samostatně, nezávisle na účinkujícím.)

Problém samozřejmě je, že stejně jako ve skutečném životě je i ve filmu hranice mezi „autentickým bytím“ a „hraním rolí“ velmi rozostřená a nejasná. To nejostřeji vynikne zejména u filmů koncipovaných svými tvůrci jako dokumentární – a to nikoliv kvůli nejasné definici vlastního pojmu „dokumentární film“, ale v důsledku toho, že je málokdy úplně zřejmé, kdy se účinkující v dokumentárním filmu „chová přirozeně“ (tak jak by se v zásadě choval, i kdyby ve filmu neúčinkoval) a kdy už se jedná o určitou záměrnou (uměleckou) stylizaci sebe sama. Tento fakt je přitom obvykle obtížně rozpoznatelný nejenom pro diváky filmů, ale nezřídka i pro účinkujícího samého: Je-li si vědom toho, že je natáčen na kameru, uzpůsobuje tomu totiž takřka nevyhnutelně své chování, včetně slovních projevů a jejich vyznění (jak si správně povšiml i výše citovaný uživatel ČSFD).

Dojde-li k právnímu sporu, záleží pak nakonec na schopnostech osoby, na níž v tom kterém případě spočívá důkazní břemeno (v trestních věcech jde o státního zástupce, v občanskoprávních věcech v zásadě o žalobce), prokázat, zda se v dané situaci jednalo o vážně míněné bytí, nebo „pouze“ o hraní.





další blogy autora:

Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová