Filmová gramotnost? Neusilujme o audiovizuální výchovu na školách

Schopnost rozumět a vyjadřovat se jazykem filmu je stále důležitější. Přesto Tomáš Feřtek nepovažuje za dobrý nápad, aby se audiovizuální výchova stala povinným předmětem. Proč?
21.05.2015 - Tomáš Feřtek

Studentský film Chata (Marek Adamec, 2015). Celý film lze zhlédnout na webu školy www.prirodniskola.cz.

Patří filmová gramotnost k všeobecnému vzdělání? Odpověď jen těžko může znít jinak než ano. Už během uplynulých dvaceti let se audiovizuální gramotnost důležitostí začala vyrovnávat té literární a dnes její význam nejspíš převážil. Schopnost vnímat vizuální jazyk, mít alespoň rámcové povědomí o dějinách filmu a televize, nebo dokonce umět něco krátkého natočit a sestříhat, je srovnatelná se schopností číst s porozuměním, znát dějiny literatury a umět napsat text přesahující svým záměrem školní referát či motivační dopis.

Takže to vypadá na logický závěr: Zaveďme do škol filmovou výchovu, jako tam už máme tu literární či výtvarnou. Ostatně zájmových skupin, které o implementaci filmové výchovy do vyučování usilují, přibývá. Každá má trochu jinou představu – někdo je spíš pro estetické a teoretické pojetí, jiný dává přednost filmařské praxi. Ale v nutnosti vstupu vizuálního jazyka do škol se shodnou. Jen na to zatím nemají dostatečnou politickou sílu. Takže se nenašlo dostatek poslanců, kteří by zasáhli a přinutili Ministerstvo školství změnit v tomto smyslu třeba rámcové vzdělávací programy pro základní a střední školy. Naštěstí. Protože to je mimořádně nešťastný nápad.

Důvody jsou dva. Za prvé tohle napadne každého druhého. Má pocit, že dospělí něco neumí a umět by měli. Takže šup s tím do základní školy. A tak máme finanční gramotnost a výchovu, výchovu ke zdraví, environmentální a mediální výchovu, demokratickou a etickou výchovu. A to jsem určitě ještě tak dvě tři zapomněl. Jenže škola a rozvrh nejsou nafukovací, učitelé nové předměty až příliš často upřímně nesnáší, berou je jako další nesmyslné nařízení, nemá je kdo učit a tak se to nakonec spláchne zapisováním do výkazů a rezignací. Je evidentní, že vzdělávání obecně nemůže jít dál cestou přidávání dalších a dalších „předmětů“. Cesta vede opačným směrem. Rušit předměty, propojovat je a provázat to, co žáci dělají, s realitou mimo školu.

Druhý důvod je ještě podstatnější. Výuka literárního dějepisu a psaní je zavedená věc po desítky let. Že bychom tímto způsobem dosahovali nějakých oslnivých výsledků? Stačí zajít zrovna teď na pár středních škol, podívat se na ústní maturitu, přečíst pár maturitních písemek, aby bylo jasné, že sám fakt povinného předmětu neznamená pro skutečnou dovednost prakticky nic. Schopnost psát, stejně jako něco natočit, vzniká dnes nejčastěji mimo školu, v rámci takzvaného neformálního vzdělávání, v  blogosféře a na youtube. A ti, kteří díky tomu rádi píší nebo točí, bývají i ochotnější se něco dozvědět z literární či filmové historie či analýzy a zapamatovat si to déle než do nejbližšího testu.

Pravidelně už několik let chodím do poroty na jednom pražském gymnáziu, kde studenti středních škol prezentují své projekty. V posledních dvou ročnících je stále častější součástí studentského projektu film. Třeba hraný kraťas, jehož scénář napsali anglicky španělští studenti a čeští ho natočili. Vědecké video o tání ledu, „expediční“ dokument o výzkumné prázdninové výpravě. Že technika je stále dostupnější a vizuální sdělení se stalo samozřejmou součástí komunikace, to vědí jak studenti, tak osvícenější učitelé. Tak je nechme, aby si sami rozhodli, jak schopnost vnímat, analyzovat a vytvářet filmy do školy vtáhnou. Konec konců, každá škola, která bude chtít, si něco takového do svého školního vzdělávacího programu může napsat už dnes. Jít cestou povinného zařazení do výuky je ta nejhorší cesta z možných.




   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer