Film jako filozofický prostor

Filozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici.
11.05.2017 - Tereza Hadravová

James Benning, One Way Boogie Woogie, 2012. Instalace, Northern Gallery for Contemporary Art, Sunderland. Foto: Colin Davison.

Všimla jsem si, že když mám ucpaný nos (jako právě v tuto chvíli), chyby a překlepy, kterých se při psaní dopouštím, mají často fonetický charakter. Znamená to, že – jakkoli si toho nejsem vědoma – má ruka zaznamenává to, co jí diktuje hlas znějící v mé hlavě? Ale proč má rýmu i můj vnitřní hlas?

Do písmen obtisklý obraz mého nachlazení, které napadá zejména souhlásky „n“, „p“, „v“ a „t“, je možná trochu za vlasy přitaženým příkladem toho, že místem vzniku myšlenky je tělo.

Ideou situovanosti a tělesnosti myšlení otevírá svou esej Mediální filozofie filmu Lorenz Engell, jenž se roku 2001 stal prvním profesorem filozofie médií v Německu. Příspěvek Mediální filozofie filmu je součástí sborníku Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií, který sestavily editorky Kateřina Krtilová a Kateřina Svatoňová a jenž vyšel minulý rok v nakladatelství Academia.

Na začátku své eseje cituje Engell aforismus Georga Christopha Lichtenberga:

Vždy jsem měl o jednu světnici větší mínění než běžná část lidstva. Velká část našich idejí závisí na jejich umístění, v němž lze spatřovat jakési druhé tělo.[1]

První, paradoxní větu nechává Engell ve svém komentáři bez povšimnutí, ale poznamenává, že také on se nedávno přestěhoval a při výhledu z okna své pracovny (světlík vyměnil za výhled – bohužel se nedozvíme kam) jej napadlo, že tímto zdánlivě nedůležitým činem možná mění základy své intelektuální biografie.

Nyní se nejspíš začínáte ptát, jak se tyto úvodní poznámky stočí k filmu. Dovolte však nejprve dvě odbočky (jedna z nich nás k filmu přiblíží, i když jiným způsobem než vzápětí Engell).

V Platónových dialozích mají rozhovory vždy své místo, čas a rám. Dějí se na náměstí, ve stínu stromu za hradbami města či u někoho na návštěvě. Situaci, ve které dialog obvykle spontánně nastává, Sókrates pečlivě popisuje, přičemž obraz, který svou řečí vykreslí, není pouze ilustrativní. Například dialog Euthydémos, ve kterém spolu v řeči „na oko“ zápasí dva eristici (navzájem si logos přehazují „jakoby míč“), se odehrává v jedné z šaten Lykeia, řeckého gymnasion – sportovního komplexu pro zápasníky, běžce a další atlety –, které se později stalo sídlem Aristotelovy peripatetické školy, jež však za časů Platóna nejspíš stále fungovalo jako sportoviště. Svým zasazením posiluje rozhovor představu diskurzivního kolbiště a klade před čtenáře úkol hledat prvky, které se zde k sobě vztahují v analogii k veřejně přístupnému zápasení.  Navádí nás k tomu ptát se, kdo jsou zápasníci, podle jakých pravidel hrají a co je první cenou. Myšlení, k němuž mají dialogy vést, tak vzniká skutečně nejen v prostoru mezi účastníky rozhovoru, ale také v součinnosti s ním.

Výhled z okna pracovny, o kterém se Engell zmiňuje, mi připomněl také hamburskou výstavu Jamese Benninga, jak o ní pro dok.revue psala Lenka Střeláková. Ve vystavené instalaci Benning použil projekci inscenovaných záběrů výhledů z oken od Thoreauova a Kaczynského pracovního stolku. Tyto záběry „odhalují nehybný upřený pohled jako cosi naplněného rodícími se významy“. Jako by navazovala na Lichtenbergův aforismus, pokračuje Lenka Střeláková takto:

[P]rostřednictvím statického záběru na téměř nepohyblivou předkamerovou realitu neukazuje [Benning] z okna ven, ale dovnitř, do imaginárního prostoru obydlí, do jehož modelu může divák na jiném místě výstavy vstoupit, a zároveň do mentálního prostoru obou solitérních aktivistů.

Benningovy záběry jsou statické, krajina, kterou zabírají, se téměř nemění. Liší se tak od „běžné části“ kinematografie, ve které je filmový prostor charakteristický zejména svou proměnlivostí, je proměnlivostí prostoru samou, jak píše již Lorenz Engell. Jakým způsobem tekutost filmového prostoru podmiňuje či napájí myšlení těch, kdo se jí nechají unášet? A, ještě důležitěji, za jakých podmínek je takové myšlení filozofií a proč je pro ni film obzvlášť vhodným místem, filozofickým prostorem par excellence?

Podle Engella lze velkou část kinematografie v posledních šedesáti letech popsat jako film-filozofii.  Pro „moderní film“, jak kinematografii tohoto období nazývá, je přitom typické, že

nepodněcuje myšlení pouze k tomu, aby se na plánovaných cestách neustále setkávalo s proměnlivými podmínkami; pečuje rovněž o to, aby se filmové myšlení setkalo samo se sebou tím, že reflexivním způsobem činí myslitelnými právě tato podmínění a umožnění.[2]

Jinými slovy právě film svou proměnlivostí akcentuje závislost „našeho“ myšlení na prostorech, ve kterých se odehrává, nebo, lépe řečeno, kterými prostupuje. Film tzv. moderní tuto závislost zároveň zachycuje při činu. Ukazuje nám, že myšlení – právě jako film – „prochází mnohými prostory, transformuje je a vytváří [tak] sebe samo.“[3]

Díky filmu, mohli bychom říci, může mít o jednu světnici více i běžná část lidstva.



[1]    Lichtenberg, Georg Christoph: Aphorismem. Manesse, Zürich 1958, s. 102. Cit. dle překladu Martina Rittera v Engell, Lorenz: „Mediální filozofie filmu“, in Krtilová, Kateřina – Svatoňová, Kateřina (eds.): Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií. Academia, Praha 2016, 356–377, s. 361.

[2]    Tamtéž, s. 366.

[3]    Tamtéž, s. 377.





další blogy autora:

Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer
Když mi umře hrdinkaLiterární dokumentaristka Barbora Baronová popisuje situaci, se kterou se bohužel setkává čím dál častěji. Co dělat, když zemře hrdinka chystané knihy, ještě než autorizuje své promluvy? Je lepší někdy na autorizaci rezignovat, aby příběh vůbec zazněl?25.03.2021 - Barbora Baronová
O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil