Film jako filozofický prostor

Filozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici.
11.05.2017 - Tereza Hadravová

James Benning, One Way Boogie Woogie, 2012. Instalace, Northern Gallery for Contemporary Art, Sunderland. Foto: Colin Davison.

Všimla jsem si, že když mám ucpaný nos (jako právě v tuto chvíli), chyby a překlepy, kterých se při psaní dopouštím, mají často fonetický charakter. Znamená to, že – jakkoli si toho nejsem vědoma – má ruka zaznamenává to, co jí diktuje hlas znějící v mé hlavě? Ale proč má rýmu i můj vnitřní hlas?

Do písmen obtisklý obraz mého nachlazení, které napadá zejména souhlásky „n“, „p“, „v“ a „t“, je možná trochu za vlasy přitaženým příkladem toho, že místem vzniku myšlenky je tělo.

Ideou situovanosti a tělesnosti myšlení otevírá svou esej Mediální filozofie filmu Lorenz Engell, jenž se roku 2001 stal prvním profesorem filozofie médií v Německu. Příspěvek Mediální filozofie filmu je součástí sborníku Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií, který sestavily editorky Kateřina Krtilová a Kateřina Svatoňová a jenž vyšel minulý rok v nakladatelství Academia.

Na začátku své eseje cituje Engell aforismus Georga Christopha Lichtenberga:

Vždy jsem měl o jednu světnici větší mínění než běžná část lidstva. Velká část našich idejí závisí na jejich umístění, v němž lze spatřovat jakési druhé tělo.[1]

První, paradoxní větu nechává Engell ve svém komentáři bez povšimnutí, ale poznamenává, že také on se nedávno přestěhoval a při výhledu z okna své pracovny (světlík vyměnil za výhled – bohužel se nedozvíme kam) jej napadlo, že tímto zdánlivě nedůležitým činem možná mění základy své intelektuální biografie.

Nyní se nejspíš začínáte ptát, jak se tyto úvodní poznámky stočí k filmu. Dovolte však nejprve dvě odbočky (jedna z nich nás k filmu přiblíží, i když jiným způsobem než vzápětí Engell).

V Platónových dialozích mají rozhovory vždy své místo, čas a rám. Dějí se na náměstí, ve stínu stromu za hradbami města či u někoho na návštěvě. Situaci, ve které dialog obvykle spontánně nastává, Sókrates pečlivě popisuje, přičemž obraz, který svou řečí vykreslí, není pouze ilustrativní. Například dialog Euthydémos, ve kterém spolu v řeči „na oko“ zápasí dva eristici (navzájem si logos přehazují „jakoby míč“), se odehrává v jedné z šaten Lykeia, řeckého gymnasion – sportovního komplexu pro zápasníky, běžce a další atlety –, které se později stalo sídlem Aristotelovy peripatetické školy, jež však za časů Platóna nejspíš stále fungovalo jako sportoviště. Svým zasazením posiluje rozhovor představu diskurzivního kolbiště a klade před čtenáře úkol hledat prvky, které se zde k sobě vztahují v analogii k veřejně přístupnému zápasení.  Navádí nás k tomu ptát se, kdo jsou zápasníci, podle jakých pravidel hrají a co je první cenou. Myšlení, k němuž mají dialogy vést, tak vzniká skutečně nejen v prostoru mezi účastníky rozhovoru, ale také v součinnosti s ním.

Výhled z okna pracovny, o kterém se Engell zmiňuje, mi připomněl také hamburskou výstavu Jamese Benninga, jak o ní pro dok.revue psala Lenka Střeláková. Ve vystavené instalaci Benning použil projekci inscenovaných záběrů výhledů z oken od Thoreauova a Kaczynského pracovního stolku. Tyto záběry „odhalují nehybný upřený pohled jako cosi naplněného rodícími se významy“. Jako by navazovala na Lichtenbergův aforismus, pokračuje Lenka Střeláková takto:

[P]rostřednictvím statického záběru na téměř nepohyblivou předkamerovou realitu neukazuje [Benning] z okna ven, ale dovnitř, do imaginárního prostoru obydlí, do jehož modelu může divák na jiném místě výstavy vstoupit, a zároveň do mentálního prostoru obou solitérních aktivistů.

Benningovy záběry jsou statické, krajina, kterou zabírají, se téměř nemění. Liší se tak od „běžné části“ kinematografie, ve které je filmový prostor charakteristický zejména svou proměnlivostí, je proměnlivostí prostoru samou, jak píše již Lorenz Engell. Jakým způsobem tekutost filmového prostoru podmiňuje či napájí myšlení těch, kdo se jí nechají unášet? A, ještě důležitěji, za jakých podmínek je takové myšlení filozofií a proč je pro ni film obzvlášť vhodným místem, filozofickým prostorem par excellence?

Podle Engella lze velkou část kinematografie v posledních šedesáti letech popsat jako film-filozofii.  Pro „moderní film“, jak kinematografii tohoto období nazývá, je přitom typické, že

nepodněcuje myšlení pouze k tomu, aby se na plánovaných cestách neustále setkávalo s proměnlivými podmínkami; pečuje rovněž o to, aby se filmové myšlení setkalo samo se sebou tím, že reflexivním způsobem činí myslitelnými právě tato podmínění a umožnění.[2]

Jinými slovy právě film svou proměnlivostí akcentuje závislost „našeho“ myšlení na prostorech, ve kterých se odehrává, nebo, lépe řečeno, kterými prostupuje. Film tzv. moderní tuto závislost zároveň zachycuje při činu. Ukazuje nám, že myšlení – právě jako film – „prochází mnohými prostory, transformuje je a vytváří [tak] sebe samo.“[3]

Díky filmu, mohli bychom říci, může mít o jednu světnici více i běžná část lidstva.



[1]    Lichtenberg, Georg Christoph: Aphorismem. Manesse, Zürich 1958, s. 102. Cit. dle překladu Martina Rittera v Engell, Lorenz: „Mediální filozofie filmu“, in Krtilová, Kateřina – Svatoňová, Kateřina (eds.): Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií. Academia, Praha 2016, 356–377, s. 361.

[2]    Tamtéž, s. 366.

[3]    Tamtéž, s. 377.





další blogy autora:

Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová
O důvodech k neudělení cenyPodle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?17.12.2015 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová