Festival jako jeden film

Dokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?
03.11.2016 - Tereza Reichová

Callshop Istanbul (Hind Benchekroun, Sami Mermer, 2016)

Sedím u tohoto textu dva dny po konci festivalu v Jihlavě. Místo idealistické představy, že jsem si jela na pět dní odpočinout do kinosálů, se cítím naopak vyždímaně. Udělala jsem si to ale sama výběrem osobního programu.

Nezáměrně jsem si vlastně zažila osobní festival dnešní migrační krize a válek proti Daesh (tzv. Islámskému státu). Zažít projekce jednotlivě, v rozestupu několika týdnů, myslím, že bych neodešla s tak silným zážitkem, který ve festivalové realitě na sebe navazoval, odkazoval, nechal vznikat novým kontextům a odjela jsem se zážitkem jednoho velikého filmu a opravdové mizérie.

Vítěz Zlatého medvěda v Berlíně, italský Fuocoammare (s festivalovým překladem Požár na moři) hraje čistě na emoce, ale přesto je to funkčně promyšlený tah, který vás přiková k židli. Psychosomatické problémy sympatického italského kluka Samuela jsou ve filmu položeny do stejné roviny s explicitně ukázanými mrtvolami, které vytahují z člunů připlouvajících z Afriky. Světy obyvatel ostrova Lampedusa se nikdy neprotnou s tisíce emigrantů, kteří se zde se „štěstím“ vylodí.

Fuocoammare: Požár na moři (Gianfranco Rosi, 2015)

Druhý den se mi tento film opět vyjevil v paměti a dal zcela jiný kontext filmu Callshop Istanbul. Dlouhé a zoufalé telefonáty z telefonního centra migrantů ze všech koutů světa, které občas ani nemohou proběhnout. Senegalský muž, který volá svému pašerákovi, že chce vrátit peníze za cestu, měl v noci sen, že se s ním potopí loď a on po moři do Evropy jet nechce. Ví, že to zní trochu pošetile.

Když jsem pak sledovala nervózní obraz z válečného postupu a přestřelek v Kurdistánu s názvem Pešmergové a přitom poslouchala glorifikující komentář jeho režiséra a filozofa Bernarda-Henriho Levyho, nebylo mi ani tak zle z přibývajících utrhaných rukou a mrtvol, jako spíše z obrazů apokalypsy. Drony, které byly vysílány prozkoumávat města, k nimž se armáda Pešmergů blížila, ukazovaly cosi, co připomínalo více obrazy z válečné počítačové hry než to, co bylo kurdskými městy. Ne všichni mohou jít bojovat proti Daesh, ač zrovna kurdské ženy ukazují, že to lze. Kam odešli ti lidé z rozbořených domů? Utekli do Evropy? Sedí někteří v callshopu a shání své příbuzné?

Odpověděla jsem si i vítězným snímkem z mezinárodní soutěže Opus Bonum Strašidla obcházejí Evropou mladé sympatické filmařky a fotografky Marie Kourkoutové a spisovatelky Niki Giannariové. Nekonečně dlouhé statické záběry z italského uprchlického tábora, jehož součástí se pomalu stáváme. Sledujeme v bahně popocházející dětské nohy obuté v dospělých botách, za nimi sandály oblepené igelitem a o kus dál velká dospělá pata kouká z malých střevíčků. Záběry, které by se hodily spíš do filmu o holokaustu, jsou prokládány živou diskuzí na kolejích, které skupina lidí na protest proti zavření hranic blokuje. Klidné a moudré obličeje Syřanů, kteří se nenechají strhnout zbytečnými hádkami, a přesto hrdě blokují dál, připomínají tváře kurdských bojovníků z filmu Pešmergové. Do tváří je otištěna kulturnost obou národů, na kterých stojí dějiny naší civilizace.

Pešmergové (Bernard-Henri Lévy, 2016)

Sedím u počítače a uvědomuji si, že kinematografický moment byl pro mne až druhořadým, ač každý z filmů měl obrovskou sílu ve svém vyprávění, které bylo na hony vzdálené těm ostatním. To co jsem si hlavně odvezla, bylo, jak málo toho vlastně vím, jak v diskuzích na téma současné migrace umím zjednodušovat a zapomínat na další kontexty, bez kterých by jí nebylo. Nutnost neusnout na vavřínech a stále si hledat nové zdroje informací. Nevzdělávat se jen z jednoho zdroje ač k tomu rychlost a počet událostí svádějí. Kdybychom toto dělali všichni, diskuze na novinkách a v hospodách by asi vypadaly jinak.





další blogy autora:

Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.