Exprmntl.cz očima amerického novináře

Americký kritik na volné noze Daniel Walber se zaměřil na několik českých experimentálních filmů promítaných na 21. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci Fascinace: Exprmntl.cz.
22.02.2018 - Daniel Walber

Dějová linka (Alžběta Kovandová, 2017)

Žijeme ve světě přímek: ulice, telefonní dráty, elektrická síť a dopravní trasy. Je to všechno vcelku chaotické, ale my se v tom samozřejmě dokážeme naučit najít řád a žít v souladu s ním. Tyto přímky nám určují, jak se dostat do práce, jak spolu komunikovat a možná dokonce i jak přežít. Ale existují i jiné způsoby, jak vnímat strukturu našeho fyzického i společenského prostředí. Několik českých experimentálních filmů promítaných v roce 2017 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava vzalo běžné vnímání útokem a přeťalo náš poklidný vztah s organizovanou realitou. Mírně řečeno, přivozují divákům trochu závrať. Ale jejich souhrnný dopad je ohromný, dokážou proměnit způsob, jakým vnímáme jak realitu, tak dokument.

Pozoruhodný snímek Alžběty Kovandové Dějová linka celkem doslovně rozsekává linie našich životů. Autorka začíná u obrazů komunikace a dopravy, silnic a automobilů. Ty jsou nejdříve jednoduše rozpoznatelné, i když ve filmu vystupují v překvapivých vztazích. Za okamžik se ovšem věci začínají třepit a rozpadat. Loudající se, podivně ustřižené obrazy koní vytvářejí narůstající pocit znepokojení podpořený tajuplným soundtrackem Martina Stýbla. Cesty se brzy začnou ohýbat. Vlak nejede ani napravo, ani nalevo, ale do nezmapované oblasti mimo plátno. Kovandová uzavírá svůj snímek záběrem lidské ruky se zcela normálním uspořádáním prstů. Ale na pozadí předcházejících dvou minut působí tato úplně obyčejná skupinka prstů rozeklaně a nepřirozeně.

Technické řešení, které Kovandová uplatňuje, je zcela její vlastní, ale sklon k rozpojování, rozdrobování a tříštění sdílí s několika dalšími filmaři. Vojtěch Domlátil ve svém snímku Life in Patterns dekonstruuje dlaždice a porcelán za kakofonického klapání nevybíravého soundtracku. Snímek Traffic Zbyška Semelky dokáže přinést šok dokonce na ještě menším prostoru. Jeho vizuální koláž je vytvořena z obrazů řady různých dopravních zácp, které jsou přes sebe převrstveny za účelem dosažení maximální dezorientace. Tvůrci snímku Vilyž zvolili podobně horečnatý přístup, když ve svém díle skládají obraz hradu Švihov z různých samostatných záběrů za zvuku bicích nástrojů. Každý z těchto krátkých experimentů rychle převrací vztah publika s fyzickým prostorem. Syrový materiál skutečnosti je přeměněn.

Vilyž (Klára Míčkočková, Kristina Bártová, Marie Píchová, Petr Kutek, Tomáš Červený, Zbyšek Semelka, 2016)

Někteří režiséři jdou ovšem ještě dále a dosahují ještě vyšších úrovní abstrakce. Snímek Dnes Simony Donovalové zachycuje sluneční svit na 35mm negativ, přičemž film je složen z jednotlivých snímků skoro zastíněného listu. Pomalý rytmus díla a jeho hřejivá atmosféra přibližují zkušenost samotné rostliny. Film Anastasie Serdyuk Vizitka je zase taktilním autoportrétem zachyceným v kameni. Kámen putuje po prostoru minimálních rozměrů následován kaskádou podobných tvarů. Oba tyto snímky vytvářejí uzavřené, metaforické prostory z bric-à-brac objektů fyzického světa.

Stejně tak zajímavé jako tato pokřivení přírodního prostředí jsou filmy, které filtrují svět médiem animace. Snímek Unknown Jakuba Korselta se věnuje stejnému námětu jako Semelkův film – veřejné dopravě. Ale Korseltova metoda je v podstatě naprostým protikladem té Semelkovy, neboť vymazává detaily namísto toho, aby je zmnožoval. Metro se v jeho podání stává skoro beztvarým, stejně tak jako tváře cestujících. Tyto abstraktní prostory vyvolávají neurčitý pocit ohrožení, byť ten nikdy nedosáhne působivosti, jakou vykazují animované noční můry ve snímku Život snů. Náročné a fascinující dílo Evgeniye Opalko nabízí pohled do pokřivené snové scenérie doprovázený znepokojivým slovním komentářem. „Poznání je sebevražda,“ dozvídáme se, „chraň svůj spánek.“ Červené čmáranice a bílé ruce probleskují plochou plátna a upadají do neúprosné mnohoznačnosti podvědomí.

Připouštím, že extrémnější povaha poznámek nabízených snímkem Život snů představuje odklon od nálady ostatních filmů. Ale jeho výhrady vůči běžnému poznání poskytují užitečný kontext, díky němuž můžeme přemýšlet o experimentální dokumentární tvorbě. Všichni uvedení tvůrci vzali obrazy skutečnosti, tedy to, co pokládáme za „nefikční“, a pokřivili je umělecky fascinujícím způsobem. Přerušují a proměňují naše vnímání obrazu a pravdy často jen na ploše pouhých několika vteřin. Ale výsledné odhalení, že žádné dokumentární dílo není objektivně „pravdivé“ a že každý střih nese význam, lze vztáhnout na daleko rozsáhlejší díla.

Ostatní snímky v programu sekce Exprmntl.cz nejsou pochopitelně o mnoho delší než ty již zmíněné. Ale mnoho z nich vyřezává ze svého vlastního nefikčního materiálu podstatná, krásná, a dokonce politická pozorování. Film Transformace/Výpary/Melanosis Michala Kindernaye nabízí velmi jasný úhel pohledu, i když jeho záběry jsou o poznání méně zřetelné. Snímek je ztemnělým portrétem řeky tekoucí podél industriálního komplexu. Kindernay začíná na samotné vodní hladině, kdy vrací vodní brázdu za lodí, která do hladiny vyřezává velkou tlustou čáru vodní tříště. Ve zvukovém doprovodu je slyšet praskání, a jak záběry postupně nabízejí stále rozsáhlejší obrázek pozměněné krajiny, začínají se objevovat i deformace obrazu. Jako by melanosis (zčernání) z názvu snímku byla uvalena na zemi samotnou, když lepkavé náznaky znečištění naplňují závěrečné okamžiky tohoto elegického krátkého filmu.

Transformace / Výpary / Melanosis (Michal Kindernay, 2017)

Snímek Franze Milece s názvem Loathing… sleduje obdobný rejstřík otázek, přestože se odehrává uvnitř továrny. Vlastně nezdá se, že by se odehrával uvnitř jakéhokoli konkrétního industriálního prostoru, ale spíše v jakémsi ideálním prostoru jakékoli-továrny-vůbec. Většina ze záběrů, z nichž se celek skládá, připomíná videa dokumentující pozorování UFO – jde o lehce zamlžené obrazy jinak rozpoznatelného prostředí. Hypnotická, minimalistická hudba pomalu navozuje pocit napětí. To, co nejdříve vypadalo jako optimistická ukázka průmyslového rozvoje, se záhy proměňuje v hrozbu katastrofy. Osudová nehoda se nejasně rýsuje těsně za hranicí našeho pohledu. Anebo ještě hůře – jde o sabotáž. Obrazy samy o sobě to přímo nepotvrzují, ale způsob, jakým jsou zkomponovány v jeden celek, navozuje nepopiratelný a nepolevující pocit úzkosti.

Úzkost je také tématem filmu Elišky Cílkové s názvem Dare Nativitatis, i když v případě tohoto snímku se jedná o osobnější a intimnější projekt. Jeho tématem je narození dítěte a očekávání, které mu předchází. Snímek je vystavěn na půdorysu plánů a obav několika odlišných hlasů. Film začíná tvrzením, že porod vyvolává „změněný stav vědomí“, že narušuje obvyklé vnímání reality. Zbytek filmu je věnován kladení různých otázek, jeho náplň tvoří jemně rámované a zručně utkané předivo okamžiků údivu a obav. Závěrečné vyblednutí obrazu nás zanechává s přesvědčením, že jedinou univerzální pravdou je rozmanitost a variabilita zkušenosti.

Experimentální nefikční díla mají samozřejmě také schopnost zachycovat jedinečnost zkušenosti jedince. To je případ snímku Lucie Navrátilové s názvem Konzerva, patrně nejlepšího snímku celé letošní sklizně. Její studie tradičního kostýmu a lidových slavností z oblasti Hané je vším jiným než tradiční výpovědí. Taktilní zvukový doprovod a odvážný střih nabízejí koláž kolektivního dědictví, které se zdá být zcela při životě a obdobně jako film stále přežívá i v 21. století. Dílo okouzluje animací papírové loutky a lekcí o chlebíčku s králičím jazykem. Zároveň je to ale snímek střízlivý, zajímající se o ohrožení mizející tradice. Způsob, jakým Navrátilová používá Deník Anny Frankové, je zároveň podivný i fascinující. Jedná se patrně o výraz uvědomění si skutečnosti, že žádná evropská tradice nemůže s čistým svědomím pokračovat dále, aniž by zohlednila trhliny, které přineslo 20. století.

Tento snímek je zároveň i věcným konstatováním o své vlastní hybriditě, o kombinování všeho od záběrů samotné slavnosti a dokumentárních rozhovorů až po animované úseky a hrané, lehce komické medailonky. Jde o film vytvořený s porozuměním povaze celého žánru, s pochopením skutečnosti, že nefikční filmová tvorba je uměleckou formou propojování a aranžování, nápadů živených juxtapozicí. To se jasněji připomene vždy po zážitku z obzvláště dobře sestavené přehlídky experimentálních krátkých filmů, a to především tehdy, když je z takových snímků cítit sebevědomí, jaké jsem zažil u této várky děl.


Přeložil Štěpán Kubalík.




   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková