Experimentální příroda 19. ročníku Ji.hlavy

Americký novinář Daniel Walber přináší svůj pohled na sekci Exprmntl.cz 19. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava
16.06.2016 - Daniel Walber

Poslechnout horizont (A. Kryvenko, 2015)

Film je patrně ze všech uměleckých druhů nejvíce propojený s technologiemi. U jeho vzniku stála mechanická reprodukovatelnost a nové vynálezy sehrály zásadní roli v jeho vývoji během minulého století. Nyní se vliv technologie projevuje na jedné straně úpadkem celuloidu v důsledku vzestupu digitálního záznamu a na straně druhé tím, jak je filmová tvorba povzbuzována celou škálou inovací, od digitálních kamer v iPhonech přes digitální snímání pohybu (motion-capture) až k počítačem vytvářeným obrazům. Film je dnes provázán s technologiemi právě tak úzce, jako tomu bylo vždy v minulosti.

Je pak o to více zarážející, kolik českých experimentálních filmařů, jejichž díla se promítala na 19. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, se zajímá o přírodní svět, a to ať už jako o téma tvorby, nebo jako o výrazový prostředek. I když tito tvůrci vyloženě nestraní ani celuloidu, ani digitálním technologiím, obojí včleňují do přírodního kontextu. Koneckonců je to právě příroda, která spolu s filmem asi jako jediná odráží plynutí času přímo ze své podstaty.

Některé z těchto filmů jsou uměleckým vyjádřením právě této skutečnosti. Michal Kindernay ve svém filmu Heliofilie#7 používá jako hrubého materiálu grafickou reprezentaci výsledků studie o korelaci mezi slunečním svitem a pohybem rostlin. Políčka modré barvy pomalu proplouvají obrazem jako technologicky zpracovaná obloha. Kindernay se pak přesouvá k dynamičtěji působícím tabulkám zachycujícím reakce rostlin, které vzdáleně připomínají zelené závěsy vzdouvající se a ochabující spolu s pohybem slunce. Celkový dojem je hypnotický. Jedná se o umělecké zobrazení času vystavěné v podstatě výlučně z výstupů vědecké analýzy.

Plynutí času je zásadní také pro film Kryštofa Strejce Před zachycením, strašidelné zkoumání rozkladu, které hraničí s vědecko-fantastickým žánrem. Ukazuje houby, jak rostou a pomalu, ale neodvratně umírají. Ono zachycení z názvu snímku přichází v podobě strašidelné lidské postavy, která tiše vstupuje na scénu v polovině filmu. Máme co do činění s experimentálním filmem o monstrech, v němž ovšem není zřejmé, kdo tady vlastně má být za nestvůru, zda člověk, či muchomůrky. Pocitově se snímek nachází někde na pomezí filmů Divoká planeta (La Planète sauvage) René Lalouxe a Matango (Attack of the Mushroom People) Ishira Hondy, ale oproti nim postrádá jednoduché rozuzlení.

Biotop (A. Kudlová, 2015)

Obrazy přírody mohou být také upraveny tak, aby sugerovaly daleko větší jevy než jen prosté kymácení se rostlin či růst hub. Adéla Kudlová používá faunu jako filmovou zbraň ve filmu Biotop, v němž experimentuje s aplikací Google Earth. Snímek začíná jako krátká virtuální procházka po světových městských sídlech. Ovšem vzápětí jsou ulice těchto urbánních prostředí zdupány jeleny. Digitální manipulace jim dovolí vymanit se z proporcí krajiny nadúrovňových drah a třpytících se nových budov. Nakonec se sami stávají předmětem manipulace a obrysy jejich těl nabízí průhledy na obrazy v pozadí. Tento pečlivě nasnímaný virtuální svět se mění v chaos v okamžiku, kdy uhrančivá stvoření začnou užívat technologie, aby si nárokovala zpět prostředí, které kdysi bylo nedotčeným hvozdem. Pokud příroda nedokáže přežít na povrchu zemském, tak pravděpodobně kolonizuje svět digitální.

Vizuální šprýmařství charakterizuje také film Petry Sklenářové Krajina. Ten bere diváky na výlet do vzdálených lesů a hor za pomoci zmenšenin. Matným fotografiím majestátních přírodních scenérií se dostává přidané dávky realismu skromnou simulací živlů. Sirka zastupuje táborový oheň. Dým z horké lázně nacházející se mimo záběr přináší iluzi mlhy. Kouř evokuje sopečné svahy. Autorka předvádí sílu filmového média evokovat přírodu, i když ta je nepokrytě prefabrikovaná.

Svět přírody si cestu do filmu dokáže samozřejmě najít i bez pomoci obrazů pohoří v pozadí či digitálních jelenů. Patrně nejtajemnější dílo z programu festivalu, film Návrat dinosaurů Františka Týmala, užívá chemického leptání celuloidu, aby vytvořil pulzující abstraktní výjevy. A přesto se v těchto světelných kalužích nachází něco organického a zárodečného. Neustále se proměňující zelené a modré tvary nás navracejí do nejranějších údobí života na zemi, k jednobuněčným organismům ekosystému před počátkem samotného času. V některých momentech dokonce tyto abstraktní tvary připomínají šupiny či drápy jakoby předpovídaly nastupující evoluci dinosaurů. Úžasným Týmalovým úspěchem je, že se mu podařilo předvést hemžení života bez jediného obrazu organického materiálu.

Krajina (P. Sklenářová, 2015)

Přesto patrně nejskvělejšího triumfu, který program festivalu nabídl, dosáhla Anna Kryvenko, která nezasadila pohyby přírodního světa do rámce vědeckých zkoumání, ale lidské historie. Film Poslechnout horizont, který vyhrál cenu v kategorii Nejlepší český experimentální dokumentární film, spočívá na předvedení politické změny a násilného střetu ve formě found-footage.

Za pomoci střihových kouzel autorka kombinuje obří manifestace posbírané napříč dvacátým stoletím a aranžuje je jako výraz bázně z jednoho a téhož zatmění slunce. Prostřednictvím techniky překrývání obrazů naznačuje, že mohutné pohyby davů a armád jsou jako horký, nezdolný proud lávy. I tehdy, když se jeho obrazy zaměřují na masovou dopravu a zmechanizované válčení, sdělení filmu zůstává v první řadě přírodní. Raketová salva je přirovnávána k dešti, násilné ničení se stává hrozivou bouřkou. Vřava lidské historie, kolektivní a násilná, zanechává za sebou jen málo života.

A tak je snímek Poslechnout horizont v tom, jak nechává nahlédnout své základní téma prizmatem přírodních procesů, ze zmíněných filmů pravděpodobně tím nejagresivnějším. Ale všechny tím či oním způsobem využívají kypění a logiku přírodního světa k dosažení svých vlastních uměleckých cílů. To je obzvláště fascinující, uvědomíme-li si, že žádný z nich, snad až na Biotop, nenese explicitní environmentalistické poselství. Klimatická změna je patrně tím nejvýznamnějším mezinárodněpolitickým tématem naší doby a stává se stále naléhavějším. A přesto zde máme skupinu českých experimentálních filmů, které sice pojí umělecké využití přírody, přesto v nich není patrná žádná explicitní snaha připojit se k tomuto boji.

Za takových okolností by se jim třeba mohlo podařit naznačit nám něco o budoucím vývoji umění v dvacátém prvním století. Vzrůstající povědomí o otázkách ochrany přírody se nemusí týkat jen politiky či vědy. Stejně tak jako lze prohlásit, že každé umělecké dílo dvacátého století dává smysl nahlížet mřížkou velkých politických ideologií, tak možná umění našeho nového století bude vždy dotčeno naléhavým vědomím osudu přírodního světa. Pokud je na tomto tvrzení něco pravdy a pokud lze zmíněné filmy považovat za vzorek kvality budoucí tvorby, pak se můžeme těšit na fascinující zážitek.


Přeložil Štěpán Kubalík.




   poslední blogy:
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Jeho klíčový termín „sociální mizanscéna“ navíc Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka