Estetika budoucího státu

Jan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.
20.09.2018 - Jan Gogola ml.

Sóla pro poslance a senátory

„No, víte co je zajímavý? Že pokud Mucha uvažoval o epopeji jako o nějaké zprávě nejen pro současníky, ale i pro lidi budoucí, pro budoucnost, tak dnešní doba se budoucností moc nezabývá, nebo nezná žádný její obraz. Náš obraz budoucnosti je jenom určitá nejasná hrůza z toho, co přijde. Takže si myslím, že by to byl cyklus černošedých monochromů, kde bysme neviděli nic, jenom nějakou temnotu.“ Tato slova kunsthistorika Tomáše Pospiszyla, která pronesl zakomponovaný do rámu jednoho z Muchových obrazů Slovanské epopeje, zazněla ve filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje a také v minulém blogogo a uvozují nám zároveň to dnešní.

V tom vstoupíme do filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jenž uvedla na klauzurních projekcích katedry dokumentární tvorby FAMU, a to začátkem září neboli měsíc před komunálními a senátním volbami. Bernátková jako by se rozhodla prověřit Pospiszylem formulovanou skepsi ohledně našeho vztahu k budoucnosti a oslovila naše poslance a senátory s žádostí o to, aby každý z nich natočil libovolným způsobem do stopáže dvou minut svoji představu budoucnosti České republiky s tím, že jednotlivé příspěvky budou ve výsledném filmu seřazeny výhradně v zaslané podobě každého z nich. Tímto postupem vznikla pomyslná Parlamentní epopej, či spíše skica k ní, neboli série výjevů vypovídajících nejen slovem, ale rovněž tím, jak jsou natočené. A to podle vůle těch, kteří jsou námi zvolení a kteří jsou tedy reprezentanty vůle naší. S odkazem k momentu sebezobrazení můžeme tedy inkriminovaná videa svým způsobem vnímat také jako minutové autoportréty svých protagonistů a vzhledem k jejich reprezentativnímu statusu také jako autoportrét společnosti.  

„Postmoderní, estetizující textologie uplatněná na svět sociálnězabezpečovacích technologií podle mne pomáhá analytikovi sociální politiky orientovat se ve stále vlivnější koncepci světa, v níž – řečeno s Nietzschem – ‚všechno skutečné má charakter fikce‘ a v níž je tedy skutečnost ‚v podstatě konstituovaná esteticky‘. (Welsch).“ Takto sociolog Zdeněk Konopásek v knize Estetika sociálního státu (1997) představuje svoji analýzu systému sociálního zabezpečení, ke kterému přistupuje nikoliv jako k institucionální danosti, nýbrž jako k institucionální podmíněnosti. Instituci v tomto smyslu můžeme vnímat jako ateliér, galerii, jeviště, koncept či živý obraz tedy nikoliv jako něco neutrálního, objektivního, faktického, ale jako něco průběžně utvářeného, co má díky svému charakteru konkrétního a přitom veřejného místa rozměr emblematického znaku dobové mentality. Ostatně konflikt ohledně estetiky Kaplického návrhu Národní knihovny jako národní instituce byl především politicko-společenským zápasem o možnou podobu naší identity.


 

A tato identita se projevuje i ve filmu Bernátkové, jehož architektura má oproti monumentalitě Kaplického gesta sice podobu civilního žánru ankety, ale její přesah spočívá ve zmíněném zobecňujícím postavení vrcholných politiků respektive v jejich svrchovaném autorském podílu na podobě svého vystoupení. Režisérka vytváří spolu s poslanci a senátory (řada z nich k Bernátkové či jejímu zadání explicitně odkazuje) parlamentní štáb, jehož film sestavený z více či méně různých příspěvků manifestuje Konopáskem promýšlené estetické konstituování institucí potažmo politiky jako takové.  

„Koncepce, kterou mám na mysli, ukazuje svět, v němž se lidé rozpouštějí a ztrácejí ve svých institucích docela podobně jako autoři a čtenáři ve svých textech. Podobně jako status textu, stává se problematickým a pozoruhodným i status našich institucí. Problematizují se jejich hranice, interpretativní kontexty, performativita, referencialita“ (Z. Konopásek).

Bernátková zpochybnila hranici parlamentu tím, že se prostřednictvím její výzvy stal filmovým studiem, jehož audiovizuální omnibus zpřítomňuje interpretativní kontexty, referencialitu a performativitu zákonodárců. Ti se vztahují k české budoucnosti, která je vlastně obsažená už v samotných videích této politické elity jako v předobrazech budoucího. Budoucnost totiž určujeme právě i způsobem, jak se k ní vztahujeme. A jakou budoucnost můžeme v parlamentním konceptu Bernátkové zahlédnout?

No, otázka je, jestli vůbec nějakou očekáváme či chceme očekávat, jak výše poznamenal Pospiszyl, protože z 281 zákonodárců Bernátkové svoje vize zaslalo 21 z nich neboli cca 7,5 % statečných. Těm, stejně tak jako Bernátkové, je třeba vyslovit uznání za pokus o navození alespoň situačního sjednocujícího horizontu společnosti v době, ve které narůstá počet bezbariérové přístupnosti, ale nikoliv v rovině mentální, čehož demonstrací je i samotný film Sóla pro poslance a senátory: reagující aktéři se vpravdě stali nezamýšlenými sólisty.

Dvanáct z nich se natočilo v kancelářích, na chodbě sněmovny, před tapetou s logem strany či před jejím praporem nebo v neurčitém interiéru. Povšechná příroda tvoří kulisu čtyř vizí, anonymní městská scenérie tří, v jednom případě je to pak baťovská architektura Zlína a v dalším Pražský hrad. Záběry vždy ovládá hovořící postava a to nejčastěji v detailu, zhruba polovina protagonistů svoje výpovědi viditelně či „utajeně“ čte, dvakrát se v obraze objeví animované logo strany. Devatenáct prognóz je natočených staticky či s nepatrným pohybem kamery. Projevy se pak týkají letitých mediálně traktovaných témat a jsou ve své obecnosti vzájemně zaměnitelné s občasnými dílčími diferencemi ohledně evropských struktur, uprchlíků, české vlády, ekologie a sociální politiky. Nikdo nijak nevybočuje z ošacení civilního či reprezentativního charakteru.


 

Z této parlamentní audiovizuální kolekce tudíž vyplývá povýtce jednolitá podoba politické imaginace, jejíž podstatou není kontext, ale lidská tvář. Ta se sice s každým protagonistou mění, ale tváře záběrů v koláži standardní komunikační situace nakonec splývají. Bernátková titulky nekonkretizuje stranickou příslušnost jednotlivých mluvčích, čímž důmyslně akcentuje převažující zneviditelnění toho, kdo zosobňuje pravici či levici, národ či kosmopolitismus, strany zavedené či ty, které se tváří jako nové.

K jinakosti dochází ve dvou momentech. Jedna poslankyně rozčlenila svoji prezentaci do tematických kapitol natočených v různých kompozicích, rakursech, prostorech, kostýmech, ale tímto  ozvláštněním v posledku jen zdůraznila, že hovoří v podstatě o tomtéž jako ostatní. Defilé parlamentních prognóz pak uzavírá senátor, který se po úvodním slově odmlčí a jen ukazuje cedulky se vzkazem, že naše budoucnost je v následujících pokoleních. Jakýmsi transparentem filmu se pak stává jeho poslední věta napsaná do ticha: „Já lepší odpověď vymyslím stěží.“

Závěrečné, jakkoliv sympatické, pokorné doznání zesiluje naši pochybnost o tom, jestli a do jaké míry se zde někdo něco vymyslet vůbec pokusil a do jaké míry má náš veřejný diskurz spíš povahu statického zacyklení. To Konopásek vnímá jako „...historicky vzniklé pořádky, nyní většinou institucionalizované v každodenních rutinách, hluboce vepsané (inscribed) do věcí, osob, struktur všude okolo. ‚Číst to ‚reálné‘ jako nějaký text, který byl vyprodukován (napsán), tedy znamená odkrýt ten aspekt lidského chování, který je nepostihnutelný v přístupech, jež redukují procesy takové inskripce (inscription) na statickou realitu.‘ (Shapiro).“

Bernátková se pokusila statickou realitu politického diskurzu rozevřít, ale ten navzdory možnosti vyjádřit se po svém z této statičnosti nevykročil. Estetika budoucího státu má estetiku státu dnešního. Je tedy otázkou, zdali nějaká budoucnost vůbec nastane.





další blogy autora:

Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka