Estetika budoucího státu

Jan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.
20.09.2018 - Jan Gogola ml.

Sóla pro poslance a senátory

„No, víte co je zajímavý? Že pokud Mucha uvažoval o epopeji jako o nějaké zprávě nejen pro současníky, ale i pro lidi budoucí, pro budoucnost, tak dnešní doba se budoucností moc nezabývá, nebo nezná žádný její obraz. Náš obraz budoucnosti je jenom určitá nejasná hrůza z toho, co přijde. Takže si myslím, že by to byl cyklus černošedých monochromů, kde bysme neviděli nic, jenom nějakou temnotu.“ Tato slova kunsthistorika Tomáše Pospiszyla, která pronesl zakomponovaný do rámu jednoho z Muchových obrazů Slovanské epopeje, zazněla ve filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje a také v minulém blogogo a uvozují nám zároveň to dnešní.

V tom vstoupíme do filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jenž uvedla na klauzurních projekcích katedry dokumentární tvorby FAMU, a to začátkem září neboli měsíc před komunálními a senátním volbami. Bernátková jako by se rozhodla prověřit Pospiszylem formulovanou skepsi ohledně našeho vztahu k budoucnosti a oslovila naše poslance a senátory s žádostí o to, aby každý z nich natočil libovolným způsobem do stopáže dvou minut svoji představu budoucnosti České republiky s tím, že jednotlivé příspěvky budou ve výsledném filmu seřazeny výhradně v zaslané podobě každého z nich. Tímto postupem vznikla pomyslná Parlamentní epopej, či spíše skica k ní, neboli série výjevů vypovídajících nejen slovem, ale rovněž tím, jak jsou natočené. A to podle vůle těch, kteří jsou námi zvolení a kteří jsou tedy reprezentanty vůle naší. S odkazem k momentu sebezobrazení můžeme tedy inkriminovaná videa svým způsobem vnímat také jako minutové autoportréty svých protagonistů a vzhledem k jejich reprezentativnímu statusu také jako autoportrét společnosti.  

„Postmoderní, estetizující textologie uplatněná na svět sociálnězabezpečovacích technologií podle mne pomáhá analytikovi sociální politiky orientovat se ve stále vlivnější koncepci světa, v níž – řečeno s Nietzschem – ‚všechno skutečné má charakter fikce‘ a v níž je tedy skutečnost ‚v podstatě konstituovaná esteticky‘. (Welsch).“ Takto sociolog Zdeněk Konopásek v knize Estetika sociálního státu (1997) představuje svoji analýzu systému sociálního zabezpečení, ke kterému přistupuje nikoliv jako k institucionální danosti, nýbrž jako k institucionální podmíněnosti. Instituci v tomto smyslu můžeme vnímat jako ateliér, galerii, jeviště, koncept či živý obraz tedy nikoliv jako něco neutrálního, objektivního, faktického, ale jako něco průběžně utvářeného, co má díky svému charakteru konkrétního a přitom veřejného místa rozměr emblematického znaku dobové mentality. Ostatně konflikt ohledně estetiky Kaplického návrhu Národní knihovny jako národní instituce byl především politicko-společenským zápasem o možnou podobu naší identity.


 

A tato identita se projevuje i ve filmu Bernátkové, jehož architektura má oproti monumentalitě Kaplického gesta sice podobu civilního žánru ankety, ale její přesah spočívá ve zmíněném zobecňujícím postavení vrcholných politiků respektive v jejich svrchovaném autorském podílu na podobě svého vystoupení. Režisérka vytváří spolu s poslanci a senátory (řada z nich k Bernátkové či jejímu zadání explicitně odkazuje) parlamentní štáb, jehož film sestavený z více či méně různých příspěvků manifestuje Konopáskem promýšlené estetické konstituování institucí potažmo politiky jako takové.  

„Koncepce, kterou mám na mysli, ukazuje svět, v němž se lidé rozpouštějí a ztrácejí ve svých institucích docela podobně jako autoři a čtenáři ve svých textech. Podobně jako status textu, stává se problematickým a pozoruhodným i status našich institucí. Problematizují se jejich hranice, interpretativní kontexty, performativita, referencialita“ (Z. Konopásek).

Bernátková zpochybnila hranici parlamentu tím, že se prostřednictvím její výzvy stal filmovým studiem, jehož audiovizuální omnibus zpřítomňuje interpretativní kontexty, referencialitu a performativitu zákonodárců. Ti se vztahují k české budoucnosti, která je vlastně obsažená už v samotných videích této politické elity jako v předobrazech budoucího. Budoucnost totiž určujeme právě i způsobem, jak se k ní vztahujeme. A jakou budoucnost můžeme v parlamentním konceptu Bernátkové zahlédnout?

No, otázka je, jestli vůbec nějakou očekáváme či chceme očekávat, jak výše poznamenal Pospiszyl, protože z 281 zákonodárců Bernátkové svoje vize zaslalo 21 z nich neboli cca 7,5 % statečných. Těm, stejně tak jako Bernátkové, je třeba vyslovit uznání za pokus o navození alespoň situačního sjednocujícího horizontu společnosti v době, ve které narůstá počet bezbariérové přístupnosti, ale nikoliv v rovině mentální, čehož demonstrací je i samotný film Sóla pro poslance a senátory: reagující aktéři se vpravdě stali nezamýšlenými sólisty.

Dvanáct z nich se natočilo v kancelářích, na chodbě sněmovny, před tapetou s logem strany či před jejím praporem nebo v neurčitém interiéru. Povšechná příroda tvoří kulisu čtyř vizí, anonymní městská scenérie tří, v jednom případě je to pak baťovská architektura Zlína a v dalším Pražský hrad. Záběry vždy ovládá hovořící postava a to nejčastěji v detailu, zhruba polovina protagonistů svoje výpovědi viditelně či „utajeně“ čte, dvakrát se v obraze objeví animované logo strany. Devatenáct prognóz je natočených staticky či s nepatrným pohybem kamery. Projevy se pak týkají letitých mediálně traktovaných témat a jsou ve své obecnosti vzájemně zaměnitelné s občasnými dílčími diferencemi ohledně evropských struktur, uprchlíků, české vlády, ekologie a sociální politiky. Nikdo nijak nevybočuje z ošacení civilního či reprezentativního charakteru.


 

Z této parlamentní audiovizuální kolekce tudíž vyplývá povýtce jednolitá podoba politické imaginace, jejíž podstatou není kontext, ale lidská tvář. Ta se sice s každým protagonistou mění, ale tváře záběrů v koláži standardní komunikační situace nakonec splývají. Bernátková titulky nekonkretizuje stranickou příslušnost jednotlivých mluvčích, čímž důmyslně akcentuje převažující zneviditelnění toho, kdo zosobňuje pravici či levici, národ či kosmopolitismus, strany zavedené či ty, které se tváří jako nové.

K jinakosti dochází ve dvou momentech. Jedna poslankyně rozčlenila svoji prezentaci do tematických kapitol natočených v různých kompozicích, rakursech, prostorech, kostýmech, ale tímto  ozvláštněním v posledku jen zdůraznila, že hovoří v podstatě o tomtéž jako ostatní. Defilé parlamentních prognóz pak uzavírá senátor, který se po úvodním slově odmlčí a jen ukazuje cedulky se vzkazem, že naše budoucnost je v následujících pokoleních. Jakýmsi transparentem filmu se pak stává jeho poslední věta napsaná do ticha: „Já lepší odpověď vymyslím stěží.“

Závěrečné, jakkoliv sympatické, pokorné doznání zesiluje naši pochybnost o tom, jestli a do jaké míry se zde někdo něco vymyslet vůbec pokusil a do jaké míry má náš veřejný diskurz spíš povahu statického zacyklení. To Konopásek vnímá jako „...historicky vzniklé pořádky, nyní většinou institucionalizované v každodenních rutinách, hluboce vepsané (inscribed) do věcí, osob, struktur všude okolo. ‚Číst to ‚reálné‘ jako nějaký text, který byl vyprodukován (napsán), tedy znamená odkrýt ten aspekt lidského chování, který je nepostihnutelný v přístupech, jež redukují procesy takové inskripce (inscription) na statickou realitu.‘ (Shapiro).“

Bernátková se pokusila statickou realitu politického diskurzu rozevřít, ale ten navzdory možnosti vyjádřit se po svém z této statičnosti nevykročil. Estetika budoucího státu má estetiku státu dnešního. Je tedy otázkou, zdali nějaká budoucnost vůbec nastane.





další blogy autora:

OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml