Ejhle, paradigma!

„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.
14.01.2021 - Michal Bregant

V roce 2016 natočilo Centrum dokumentárního filmu krátkou anketu s předními osobnostmi české dokumentaristiky. Karel Vachek v ní – stejně jako ostatní dotazovaní – odpovídá na otázku: Co je podle vás dokumentární film?
 

Člověku se mohou i bez roušky zamlžit brýle, když se porozhlédne po Googlu, jak se paradigma a změna staly předmětem podnikání. Je to nesporně součástí (evoluční) proměny světa, jen reflexe této probíhající změny se mění. Na změně a její reflexi byla postavená i idea modernismu a celé 20. století s oběma světovými válkami zasadilo vědomí změny do našich životů jako konstantu, s níž se vypořádáváme. Jenže ony války byly časově vymezené: víme, kdy a jak začaly a kdy a jak skončily. Naše doba takto omezená není, válka a mír se prolínají v čase i v prostoru. S globalizací se náš pohled rozšířil na oblasti, které přesahují odborné nebo zkušenostní horizonty každého z nás. Od šedesátých let pak zkoumáme možnosti paradigmatu především jako obecné, velké teorie, koncept světa a jeho fungování. Přitom jsme znejistěli v tom, co sami zakoušíme, i v tom, co víme. Osvojujeme si cizí zkušenost, protože se nám přiblížila na dosah, cítíme (spolu)odpovědnost za skutky, které jsou nám vzdálené fyzicky a geograficky, ale nikoliv morálně.    

Benešův zákolníček

S odchodem Karla Vachka na konci roku 2020 se mnohým začaly zpřítomňovat nejrůznější příběhy, záblesky vzpomínek, slova a zvuky, které s ním byly spojeny. Zůstane mi v paměti mimo jiné i Vachkova lehkomyslnost v nakládání s fakty, vyvažovaná osobitou encyklopedií, kterou vytvářel svými knihovnami. To byla součást Vachkovy dynamické filozofie: jednotlivá fakta, historickou přesnost jmen a letopočtů nepovažoval za směrodatné, protože chtěl pomocí příběhu pojmenovat nějaký etický problém. Legendární je Vachkovo vyprávění o zákolníčku, jejž malý Edvard Beneš vytáhl z kola vozu, takže rodina nemohla za bouřky vyjet na pole a byla tak ušetřena zkázy. Vachkův svět byl subjektivní, osobně za něj ručil, takže si i historická fakta mohl přizpůsobit, přisvojit. Onou encyklopedií, která tuhle svobodu v nakládání s fakty vyvažovala, myslím knihovnu, kterou budoval dlouhá léta, aniž by ji spojil v jeden celek – už proto, že část zůstala v Americe, část v jeho bytě na Suchém vršku a část v seminární místnosti na FAMU. Není to knihovna jako idea univerzálního vědění, ale přebohatá mozaika nejrůznějších typů poznatků, ideologií, příběhů – tedy idejí, z nichž se každá ve svém kontextu zdála být významná a reprezentativní. Nevím, jak často někdo ze studentů na katedře dokumentu na FAMU nebo u Vachka doma nějaký svazek z knihovny vytáhl, aby se inspiroval nebo třeba jen něco dozvěděl. Často jsem měl dojem, že zaplněné regály knihoven jsou spíš Vachkovou hradbou proti ignoranci, že se vlastně nepředpokládá kdovíjak aktivní nakládání s uloženými svazky, že to je tedy spíš symbolická alternativa rychlé sklizně internetových informací. Vachkova knihovna je z podstaty pomalá, ale nabízí nepřeberné bohatství náhod, inspirací, vysvobození.

Vachkova jeskyně rovnosti

Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit. Hned mi vytanula na mysl vzpomínka, že to byl právě Vachek, kdo vehementně upozorňoval, že aspoň pro absolventy, kteří se z dobrých důvodů nedokážou asimilovat  dominantnímu modu produkce (rozuměj televize, reklamy, spotřeby), musí škola zařídit zázemí, v němž dokážou nějakou dobu tvořit a přežít – ideálně do premiéry prvního filmu, ve kterém se ukáže, co dál. Anebo neukáže – to byl další rozměr Vachkovy volnosti ve vztahu ke studentům a studentkám jako budoucím kolegům a kolegyním. Bral je jako někoho, kdo bude společně s ním utvářet podobu české kinematografie, kultury, společnosti. Už při přijímacím řízení dával dost jasně najevo, u koho cítí osobitý talent, hodný podpory, a kdo se naopak podřídí systému bez invence. Na svých soudech docela trval, ale dokázal je i přehodnotit – vždyť se za jeho éry vraceli do magisterského stupně studia studentky a studenti, které sám původně odmítl. Omyl je součástí pedagogického rizika a Vachek věděl, že ani debut, do něhož autor/ka vloží všechno, se nemusí podařit. Všichni dnes vědí, že natočit první film je snazší než natočit druhý, třetí. To tu píšu proto, že moje představa o Vachkově kabinetu (nebo spíš jeskyni?) se podobá útočišti, ale jistě ne producentskému workshopu.
 

Karel Vachek. Foto MFDF Ji.hlava / Josef Kokta
 

Představa tohoto světa, v němž jsou vize právě Vachkovy jeskyně uskutečnitelné, je nakonec tíživá, protože paradigma, k němuž jsme většinově odsouzeni, tuto představu aktuálně vylučuje. A tady se mohutně vynořuje jeden ze základních kamenů Vachkova pedagogického a filozofického poselství: změna. Ten pojem patří spíš do začátků Vachkova pedagogického působení na FAMU, ale časem se nevytratil, jen ho překryly širší sociální a filozofické koncepty. Dokážeme dnes myslet v kategorii změny? Nebo jsme akceptovali status quo, podmínky existence, hierarchie, autority? Nejsme jen obětí mýtu, že „to nejde“? Na základě čeho nějakou věc vylučujeme nebo předpokládáme jako nemožnou?

Když jsem psal pro A2larm Vachkův nekrolog, vzpomněl jsem si, jaký význam dával Vachek pořadí slov rovnost, volnost, bratrství v podtitulu Nového Hyperionu, svého prvního filmu po roce 1990. V úvodních titulcích filmu to začíná volností, jak jsme zvyklí. Na plakátu je ale první rovnost. Možná to byla jen chyba, chvilková nepozornost Milana Knížáka jako autora plakátu, ale Vachek na změněné pořadí často upozorňoval s tím, že rovnost je víc než volnost. Rovnost byla podle něj vydobytá hodnota, která dává každému člověku šanci na důstojnost; rodové nebo sociální dispozice nejsou určující – a v tomto smyslu je rovnost volnosti nadřazená. Není to snad dostatečný důvod k tomu, abychom si Vachkovu jeskyni představili jako možnou?




   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková