Dvacet dva kilogramů solidarity

Radim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.
12.03.2020 - Radim Procházka

Oleg Sencov na debatě na FAMU. Foto: Zuzana Lazarová

V davu lidí na chodbě před našlapanou posluchárnou – mimochodem tou největší na FAMU – by ho člověk přehlédl a zpětně jsem si uvědomil, že už jsem ho půl hodiny předtím potkal u výtahu a ani jsem ho nepoznal. Oleg Sencov. Filmař o rok mladší než já, který si v minulých letech pomalu prošlapával cestu na mezinárodní scénu. Nejspíš jsme se nikdy předtím nepotkali, ale osobně znám třeba estonského koproducenta jeho nejnovějšího filmu Čísla, který žije v Praze. Stejný film koprodukovala Česká televize. Svět evropského artového filmu je malý jako tenisová ATP Tour, jen se hraje o menší peníze… Sencov měl našlápnuto dobře, debut Gamer měl v roce 2012 premiéru na festivalu v Rotterdamu a to se počítá. Začal připravovat další film, ale do jeho života vstoupila politika: Majdan, anexe Krymu, zatčení, hladovka. Pět let v „ťurmě“, z toho 145 dnů hladovky… Scény jako z učebnice dějepisu, napínavého historického filmu, nebo aspoň z druhého konce světa. A přitom se jedná o mého vrstevníka, kolegu a slovanského pobratima k tomu. Ta blízkost smrti z politického přesvědčení mne fascinovala jako máloco, a proto jsem se přišel 4. března na toho muže podívat na FAMU, kde diskutoval se studenty.

Tichý hlas a šíje bojovníka

Vcelku malá hlava a nepoměrně k ní výrazná, široká šíje. Jako by stál v lehkém bojovém předklonu, očekávaje útok. Pronikavé oči, převážně zabodnuté k zemi, gesta prakticky žádná, většinu času svírá v obou rukou na břiše mikrofon. Hovoří potichu a monotónně, přesto je v hlase uvolněný a vtipkující. Odpovídá se suchým humorem. „Asi by jim moc nepomohlo, kdybych se za jejich propuštění přimlouval já osobně,“ reaguje na dotaz, zda bojuje za propuštění ostatních ukrajinských politických vězňů z ruských žalářů. Když se mu ale nějaký názor nelíbí, neváhá lidem skočit do řeči, opravit je, komentovat. Kritizuje ty, co se ptají opakovaně, že nedají prostor druhým. Otázka na oblíbené jídlo v něm vyvolává vzpomínku na tiskovku po propuštění s několika stovkami novinářů z celého světa. (Mimochodem, je to boršč…) Opakovaně děkuje za vlnu mezinárodní solidarity, která mu pomohla dostat se na svobodu. Mezinárodní publicita prý není ruskému režimu příjemná, zažil to už ve vězení, kde se k němu začali po vlně zahraniční solidarity chovat lépe.
 

Oleg Sencov na FAMU. Foto: Zuzana Lazarová
 

Když se to vezme kolem a kolem, neřekl nic překvapivého. Rozeznává prý jen dobré a špatné filmy, nic bližšího o svém osobnímu vkusu nebo uměleckém přesvědčení neprozradil. Na otázku, zda řekne něco o připravovaných projektech, odpověděl: „Ne!“ Na dotaz, zda uvažuje o vstupu do politiky, opáčil: „Nikdy neříkej nikdy.“ Většinu novinářských žádostí o rozhovor či psaní komentářů prý odmítá. Zájem druhých, hlavně Hollywoodu, o filmová práva na jeho napínavý životní příběh zpochybňuje, on sám prý životopisný film nepřipravuje. Ve vězení si psal deník a povídky, něco už vyšlo tiskem, něco podle něj má ještě vyjít…

Když přišla řeč na Majdan, byl opět stručný, nicméně slova o tom, že to byla nejdůležitější událost v jeho životě, znějí zcela věrohodně. Tehdy a při pozdějších demonstracích proti ruské anexi jeho rodného Krymu se zřejmě zakalil a získal odvahu k tak extrémním činům, jako je hladovka. „Bál jsem se jen na Majdanu, později už ne,“ vrací se ještě jednou k protivládním kyjevským protestům, při kterých střílela ukrajinská policie na neozbrojené spoluobčany.

Jakási dáma v klobouku se ho ptala, zda dostal do vězení dopis od Člověka v tísni. „Odvezl jsem si odtamtud dvaadvacet kilogramů dopisů vyjadřujících podporu. Jestli je tam ten váš, to si bohužel nepamatuju, omlouvám se.“ Sencov prý nechce mít doma muzeum, a tak dopisy skončily na balkoně.        

Více než polovina otázek zazněla na FAMU v ruštině a jejich tazatelé se představili jako Ukrajinci. Řekl bych, že polovina hostů byli cizinci. Po necelých devadesáti minutách debata skončila. Sencov neřekl mnoho a díval se hlavně do země, ale přes celou místnost bylo cítit, jak musel tenhle jurodivý muž putinovské pochopy vytáčet doběla.





další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml