Dvacet dva kilogramů solidarity

Radim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.
12.03.2020 - Radim Procházka

Oleg Sencov na debatě na FAMU. Foto: Zuzana Lazarová

V davu lidí na chodbě před našlapanou posluchárnou – mimochodem tou největší na FAMU – by ho člověk přehlédl a zpětně jsem si uvědomil, že už jsem ho půl hodiny předtím potkal u výtahu a ani jsem ho nepoznal. Oleg Sencov. Filmař o rok mladší než já, který si v minulých letech pomalu prošlapával cestu na mezinárodní scénu. Nejspíš jsme se nikdy předtím nepotkali, ale osobně znám třeba estonského koproducenta jeho nejnovějšího filmu Čísla, který žije v Praze. Stejný film koprodukovala Česká televize. Svět evropského artového filmu je malý jako tenisová ATP Tour, jen se hraje o menší peníze… Sencov měl našlápnuto dobře, debut Gamer měl v roce 2012 premiéru na festivalu v Rotterdamu a to se počítá. Začal připravovat další film, ale do jeho života vstoupila politika: Majdan, anexe Krymu, zatčení, hladovka. Pět let v „ťurmě“, z toho 145 dnů hladovky… Scény jako z učebnice dějepisu, napínavého historického filmu, nebo aspoň z druhého konce světa. A přitom se jedná o mého vrstevníka, kolegu a slovanského pobratima k tomu. Ta blízkost smrti z politického přesvědčení mne fascinovala jako máloco, a proto jsem se přišel 4. března na toho muže podívat na FAMU, kde diskutoval se studenty.

Tichý hlas a šíje bojovníka

Vcelku malá hlava a nepoměrně k ní výrazná, široká šíje. Jako by stál v lehkém bojovém předklonu, očekávaje útok. Pronikavé oči, převážně zabodnuté k zemi, gesta prakticky žádná, většinu času svírá v obou rukou na břiše mikrofon. Hovoří potichu a monotónně, přesto je v hlase uvolněný a vtipkující. Odpovídá se suchým humorem. „Asi by jim moc nepomohlo, kdybych se za jejich propuštění přimlouval já osobně,“ reaguje na dotaz, zda bojuje za propuštění ostatních ukrajinských politických vězňů z ruských žalářů. Když se mu ale nějaký názor nelíbí, neváhá lidem skočit do řeči, opravit je, komentovat. Kritizuje ty, co se ptají opakovaně, že nedají prostor druhým. Otázka na oblíbené jídlo v něm vyvolává vzpomínku na tiskovku po propuštění s několika stovkami novinářů z celého světa. (Mimochodem, je to boršč…) Opakovaně děkuje za vlnu mezinárodní solidarity, která mu pomohla dostat se na svobodu. Mezinárodní publicita prý není ruskému režimu příjemná, zažil to už ve vězení, kde se k němu začali po vlně zahraniční solidarity chovat lépe.
 

Oleg Sencov na FAMU. Foto: Zuzana Lazarová
 

Když se to vezme kolem a kolem, neřekl nic překvapivého. Rozeznává prý jen dobré a špatné filmy, nic bližšího o svém osobnímu vkusu nebo uměleckém přesvědčení neprozradil. Na otázku, zda řekne něco o připravovaných projektech, odpověděl: „Ne!“ Na dotaz, zda uvažuje o vstupu do politiky, opáčil: „Nikdy neříkej nikdy.“ Většinu novinářských žádostí o rozhovor či psaní komentářů prý odmítá. Zájem druhých, hlavně Hollywoodu, o filmová práva na jeho napínavý životní příběh zpochybňuje, on sám prý životopisný film nepřipravuje. Ve vězení si psal deník a povídky, něco už vyšlo tiskem, něco podle něj má ještě vyjít…

Když přišla řeč na Majdan, byl opět stručný, nicméně slova o tom, že to byla nejdůležitější událost v jeho životě, znějí zcela věrohodně. Tehdy a při pozdějších demonstracích proti ruské anexi jeho rodného Krymu se zřejmě zakalil a získal odvahu k tak extrémním činům, jako je hladovka. „Bál jsem se jen na Majdanu, později už ne,“ vrací se ještě jednou k protivládním kyjevským protestům, při kterých střílela ukrajinská policie na neozbrojené spoluobčany.

Jakási dáma v klobouku se ho ptala, zda dostal do vězení dopis od Člověka v tísni. „Odvezl jsem si odtamtud dvaadvacet kilogramů dopisů vyjadřujících podporu. Jestli je tam ten váš, to si bohužel nepamatuju, omlouvám se.“ Sencov prý nechce mít doma muzeum, a tak dopisy skončily na balkoně.        

Více než polovina otázek zazněla na FAMU v ruštině a jejich tazatelé se představili jako Ukrajinci. Řekl bych, že polovina hostů byli cizinci. Po necelých devadesáti minutách debata skončila. Sencov neřekl mnoho a díval se hlavně do země, ale přes celou místnost bylo cítit, jak musel tenhle jurodivý muž putinovské pochopy vytáčet doběla.





další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer