Důkaz, že by dokumentární festivaly měly promítat experimentální filmy

Nový bloger, americký nezávislý novinář Daniel Walber, popisuje své zážitky z newyorského festivalu nefikčních filmů Art of the Real a obhajuje přítomnost experimentálních a avantgardních filmů na dokumentárních festivalech.
21.04.2016 - Daniel Walber

Žijeme ve věku dokumentárních festivalů, jejichž počet roste jak co do počtu dní v kalendáři, tak i míst na planetě. Mnoho z nich nabízí široký výběr námětů posbíraných ze stejně úctyhodné plejády zemí. Ovšem pouze některé z nich nabízí skutečnou rozmanitost uměleckých forem. Nefikční filmové umění představuje ohromně rozsáhlou a otevřenou kategorii, což ale tvůrci festivalových programů ne vždy zohledňují.

Navštivme festival Art of the Real, výroční přehlídku toho nejlepšího z kreativní nefikční tvorby pořádanou Filmovou společností Lincolnova centra (The Film Society of Lincoln Center) v New Yorku. Ročník 2016 nabízel díla z obou konců škály reality, tedy od těch skoro fikčních až po ty přísně vérité. Hlavním bodem programu byla retrospektiva experimentálního filmového tvůrce Bruce Baillieho.

Pro někoho ale právě takové rozhodnutí pořadatelů představuje problém. Manohla Dargisová, bez jakýchkoli pochyb obdivovatelka Baillieho díla, zpochybnila uvedení jeho retrospektivy na Art of the Real jako „svévolné“. Důvodem pro toto tvrzení nebyla skutečnost, že by jeho filmy nebyly nefikčními díly, ale naopak fakt, že „celá historie americké avantgardy spočívala mimo jiné v tom, že umělci zaměřili své kamery na skutečný svět a začali vytvářet etnografická pojednání o každodenním životě.“ Tento postřeh, bez ohledu na to, nakolik rozsáhlou kategorii banalizuje, se tváří, jako by prolnutí amerického avantgardního tvůrce s americkým dokumentaristou bylo něčím samozřejmým.

Kéž by tomu tak bylo. Kéž by toto propojení bylo tak zjevné pro všechny.

Ale není. Aby tomu tak mohlo být, je zapotřebí promyšlené festivalové koncepce. Letošní ročník festivalu Art of the Real není pouze vhodnou příležitostí k promítnutí putovní sbírky Baillieho děl, i když pochopitelně její zhlédnutí má hodnotu samo o sobě. Jde též o filmovou provokaci nutící publikum k novému zamyšlení nad tím, jak chápe podstatu dokumentárního filmu.

Ukazuje se, že experimentální tvorbu bychom měli vnímat jako naprosto neodmyslitelnou součást „nového zlatého věku dokumentární tvorby“ či boomu „hybridních“ filmů, zkrátka toho, v čem právě teď žijeme, ať už to pojmenujeme jakkoli. Festivaly by měly podporovat dialog mezi tím, co nám připadá jako zcela odlišná umělecká forma. Baillieho filmy jsou dobrou ukázkou toho, co mám na mysli. V kontextu programu přehlídky Art of the Real se nabízí vnímat Baillieho umělecký přístup jako způsob, jak nás naučit dívat se na nefikční filmová díla.

Vezměme si jednu z nejotřepanějších rekvizit dokumentární filmové tvorby: archivní fotografie. „Ken Burnsův efekt“ konec konců také není vždy úspěšný při oživování fotografií z 19. století. Přesto Baillie dokázal najít živoucí umělecký potenciál tohoto materiálu, aniž by k němu dodal jakékoli doprovodné životopisné údaje. Roslynská romance (Roslyn Romance) je depozitářem momentů zpřítomňujících světlo, přírodu i člověka, naplněným anonymními rodinnými fotografiemi. Baillie je mísí s obrazy listů a nutí je k dialogu s přírodou. Hledíme do očí těchto neznámých duší a vidíme je jako němé postavy, nikoli jako odtažité dokumenty suchopárné sociální historie.

Podívejme se na současný filmový esej od Jerónima Rodrígueze, Hledač monumentu (The Monument Hunter) představuje podvržené paměti chilského filmaře žijícího v Greenpointu v Brooklynu, který se vydává na soukromou výpravu, aby v parku někde v Santiagu objevil sochu portugalského neurologa Egase Monize. Moniz, jenž zemřel v roce 1955, je přesně tím typem člověka, o kterém se točí poklidné televizní dokumenty. Přesto Rodríguez dokáže zachytit fascinující posedlost pamětí, jak soukromou, tak veřejnou, ve filmovém eseji vystavěném na surovém materiálu dějin.


 

V žádném případě netvrdím, že by Hledač monumentu nebyl fascinujícím dílem sám o sobě. Žádné z děl na přehlídce Art of the Real nepotřebuje být srovnáváno s Baillieho krátkými filmy. Ale tato juxtapozice zvýrazňuje fakt, že ve své podstatě je veškerá nefikční tvorba střižena ze stejné látky. Na samotných starých portrétních fotografiích není nic afektovaného, ale žánrové konvence historických dokumentů někdy vyvolávají očekávání, že film, pracující s takovou rekvizitou, bude pouze klouzat po povrchu. Avantgardní tvorba může pomoci dekonstruovat a znovu oživit způsob, jakým se na tyto fotografie díváme.

Tento přístup funguje v mnoha různých polohách. Baillieho Parsifal a Celý můj život (All My Life) jsou miniaturními romancemi, emocionálními i abstraktními filmy, které budují náladu bez pomoci narativu i jakýchkoli postav. Nejlepší momenty Básníka na obchodní cestě (Poet on a Business Trip), dalšího nového filmu na programu přehlídky, fungují do značné míry stejným způsobem. Pikareskní forma Mše za Dakotu Siouxe (Mass for the Dakota Sioux) a Quixota komponuje heroická vyprávění z jinak skromného objemu materiálu. Tatáž prostá sláva je klíčovým prvkem filmu Měsíc a kladivo (The Moon and the Sledgehammer) Philipa Trevelyana, i když se jedná o dokument ve stylu vérité, a nikoli o experimentální filmovou esej.

V takovém porovnávání filmů bychom mohli pokračovat dál a dál. To, co chci říci, je v jistém ohledu tak obecné, až to v podstatě ztrácí jakýkoli smysl.

Přesto poslední příklad z Baillieho díla by měl objasnit, co je na těchto srovnáních tak důležitého a co můžeme z festivalového projektu Art of the Real získat. Rychlý Billy (Quick Billy), patrně opus magnum celé Billieho retrospektivy, je filmem rozděleným do čtyř částí. První tři kotouče jsou abstraktními prezentacemi fází života s jakýmisi tajuplnými zvířecími metaforami. Pak dochází k překvapivému zvratu, kdy Baillie navazuje černobílým westernem, který témata předchozích částí dokresluje i problematizuje.

Jedná se o „hybridní“ film? Obecně vzato, tohle není druh otázky, kterou by se člověk namáhal klást avantgardní tvorbě. V první řadě dává takové rozlišení smysl pouze v kontextu rigidního oddělení narativní a dokumentární tvorby, které mnohým z filmů na programu Art of the Real jen a jen překáží. Hledač monumentu funguje, ať již je jeho protagonistou skutečný člověk, zcela vymyšlený umělec anebo se za ním skrývá samotný režisér díla. Ty části Básníka na obchodní cestě, které působí nejvěrohodněji, jsou zároveň také těmi, v nichž nasloucháme poezii hlavní postavy. Je báseň fikčním dílem, či nikoli? A dává taková otázka vůbec nějaký smysl?

Manhola Dargisová, poté co nás seznámila se svojí zobecňující charakteristikou avantgardy, prohlásila ještě něco o samotném Bailliem. Něco, co je zároveň příliš obecné i hluboce pravdivé. „Tvoří umění na spojnici mezi světem viditelným a světem idejí.“ Mohli bychom říci, že veškerá filmová tvorba, anebo přinejmenším veškerá dobrá filmová tvorba, se pohybuje na této hranici. Nedává smysl vyhradit dokumentu svět viděný a narativním filmům svět idejí. Každý obraz, který kdy byl pořízen, obsahuje něco pravdy. A každý obraz, který kdy byl pořízen, nabízí alespoň zrnko abstraktní úvahy.

Nebylo by přínosem pro nás všechny, kdyby dokumentární festivaly promítaly avantgardní filmy? Právě taková úvaha bezesporu pomohla přehlídce Art of the Real stát se jednou z nejvíce vzrušujících událostí festivalového kalendáře, a to za pouhé tři roky své existence.


Text byl v originále uveřejněn na www.nonfics.com

Přeložil Štěpán Kubalík.




   poslední blogy:
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal