Důkaz, že by dokumentární festivaly měly promítat experimentální filmy

Nový bloger, americký nezávislý novinář Daniel Walber, popisuje své zážitky z newyorského festivalu nefikčních filmů Art of the Real a obhajuje přítomnost experimentálních a avantgardních filmů na dokumentárních festivalech.
21.04.2016 - Daniel Walber

Žijeme ve věku dokumentárních festivalů, jejichž počet roste jak co do počtu dní v kalendáři, tak i míst na planetě. Mnoho z nich nabízí široký výběr námětů posbíraných ze stejně úctyhodné plejády zemí. Ovšem pouze některé z nich nabízí skutečnou rozmanitost uměleckých forem. Nefikční filmové umění představuje ohromně rozsáhlou a otevřenou kategorii, což ale tvůrci festivalových programů ne vždy zohledňují.

Navštivme festival Art of the Real, výroční přehlídku toho nejlepšího z kreativní nefikční tvorby pořádanou Filmovou společností Lincolnova centra (The Film Society of Lincoln Center) v New Yorku. Ročník 2016 nabízel díla z obou konců škály reality, tedy od těch skoro fikčních až po ty přísně vérité. Hlavním bodem programu byla retrospektiva experimentálního filmového tvůrce Bruce Baillieho.

Pro někoho ale právě takové rozhodnutí pořadatelů představuje problém. Manohla Dargisová, bez jakýchkoli pochyb obdivovatelka Baillieho díla, zpochybnila uvedení jeho retrospektivy na Art of the Real jako „svévolné“. Důvodem pro toto tvrzení nebyla skutečnost, že by jeho filmy nebyly nefikčními díly, ale naopak fakt, že „celá historie americké avantgardy spočívala mimo jiné v tom, že umělci zaměřili své kamery na skutečný svět a začali vytvářet etnografická pojednání o každodenním životě.“ Tento postřeh, bez ohledu na to, nakolik rozsáhlou kategorii banalizuje, se tváří, jako by prolnutí amerického avantgardního tvůrce s americkým dokumentaristou bylo něčím samozřejmým.

Kéž by tomu tak bylo. Kéž by toto propojení bylo tak zjevné pro všechny.

Ale není. Aby tomu tak mohlo být, je zapotřebí promyšlené festivalové koncepce. Letošní ročník festivalu Art of the Real není pouze vhodnou příležitostí k promítnutí putovní sbírky Baillieho děl, i když pochopitelně její zhlédnutí má hodnotu samo o sobě. Jde též o filmovou provokaci nutící publikum k novému zamyšlení nad tím, jak chápe podstatu dokumentárního filmu.

Ukazuje se, že experimentální tvorbu bychom měli vnímat jako naprosto neodmyslitelnou součást „nového zlatého věku dokumentární tvorby“ či boomu „hybridních“ filmů, zkrátka toho, v čem právě teď žijeme, ať už to pojmenujeme jakkoli. Festivaly by měly podporovat dialog mezi tím, co nám připadá jako zcela odlišná umělecká forma. Baillieho filmy jsou dobrou ukázkou toho, co mám na mysli. V kontextu programu přehlídky Art of the Real se nabízí vnímat Baillieho umělecký přístup jako způsob, jak nás naučit dívat se na nefikční filmová díla.

Vezměme si jednu z nejotřepanějších rekvizit dokumentární filmové tvorby: archivní fotografie. „Ken Burnsův efekt“ konec konců také není vždy úspěšný při oživování fotografií z 19. století. Přesto Baillie dokázal najít živoucí umělecký potenciál tohoto materiálu, aniž by k němu dodal jakékoli doprovodné životopisné údaje. Roslynská romance (Roslyn Romance) je depozitářem momentů zpřítomňujících světlo, přírodu i člověka, naplněným anonymními rodinnými fotografiemi. Baillie je mísí s obrazy listů a nutí je k dialogu s přírodou. Hledíme do očí těchto neznámých duší a vidíme je jako němé postavy, nikoli jako odtažité dokumenty suchopárné sociální historie.

Podívejme se na současný filmový esej od Jerónima Rodrígueze, Hledač monumentu (The Monument Hunter) představuje podvržené paměti chilského filmaře žijícího v Greenpointu v Brooklynu, který se vydává na soukromou výpravu, aby v parku někde v Santiagu objevil sochu portugalského neurologa Egase Monize. Moniz, jenž zemřel v roce 1955, je přesně tím typem člověka, o kterém se točí poklidné televizní dokumenty. Přesto Rodríguez dokáže zachytit fascinující posedlost pamětí, jak soukromou, tak veřejnou, ve filmovém eseji vystavěném na surovém materiálu dějin.


 

V žádném případě netvrdím, že by Hledač monumentu nebyl fascinujícím dílem sám o sobě. Žádné z děl na přehlídce Art of the Real nepotřebuje být srovnáváno s Baillieho krátkými filmy. Ale tato juxtapozice zvýrazňuje fakt, že ve své podstatě je veškerá nefikční tvorba střižena ze stejné látky. Na samotných starých portrétních fotografiích není nic afektovaného, ale žánrové konvence historických dokumentů někdy vyvolávají očekávání, že film, pracující s takovou rekvizitou, bude pouze klouzat po povrchu. Avantgardní tvorba může pomoci dekonstruovat a znovu oživit způsob, jakým se na tyto fotografie díváme.

Tento přístup funguje v mnoha různých polohách. Baillieho Parsifal a Celý můj život (All My Life) jsou miniaturními romancemi, emocionálními i abstraktními filmy, které budují náladu bez pomoci narativu i jakýchkoli postav. Nejlepší momenty Básníka na obchodní cestě (Poet on a Business Trip), dalšího nového filmu na programu přehlídky, fungují do značné míry stejným způsobem. Pikareskní forma Mše za Dakotu Siouxe (Mass for the Dakota Sioux) a Quixota komponuje heroická vyprávění z jinak skromného objemu materiálu. Tatáž prostá sláva je klíčovým prvkem filmu Měsíc a kladivo (The Moon and the Sledgehammer) Philipa Trevelyana, i když se jedná o dokument ve stylu vérité, a nikoli o experimentální filmovou esej.

V takovém porovnávání filmů bychom mohli pokračovat dál a dál. To, co chci říci, je v jistém ohledu tak obecné, až to v podstatě ztrácí jakýkoli smysl.

Přesto poslední příklad z Baillieho díla by měl objasnit, co je na těchto srovnáních tak důležitého a co můžeme z festivalového projektu Art of the Real získat. Rychlý Billy (Quick Billy), patrně opus magnum celé Billieho retrospektivy, je filmem rozděleným do čtyř částí. První tři kotouče jsou abstraktními prezentacemi fází života s jakýmisi tajuplnými zvířecími metaforami. Pak dochází k překvapivému zvratu, kdy Baillie navazuje černobílým westernem, který témata předchozích částí dokresluje i problematizuje.

Jedná se o „hybridní“ film? Obecně vzato, tohle není druh otázky, kterou by se člověk namáhal klást avantgardní tvorbě. V první řadě dává takové rozlišení smysl pouze v kontextu rigidního oddělení narativní a dokumentární tvorby, které mnohým z filmů na programu Art of the Real jen a jen překáží. Hledač monumentu funguje, ať již je jeho protagonistou skutečný člověk, zcela vymyšlený umělec anebo se za ním skrývá samotný režisér díla. Ty části Básníka na obchodní cestě, které působí nejvěrohodněji, jsou zároveň také těmi, v nichž nasloucháme poezii hlavní postavy. Je báseň fikčním dílem, či nikoli? A dává taková otázka vůbec nějaký smysl?

Manhola Dargisová, poté co nás seznámila se svojí zobecňující charakteristikou avantgardy, prohlásila ještě něco o samotném Bailliem. Něco, co je zároveň příliš obecné i hluboce pravdivé. „Tvoří umění na spojnici mezi světem viditelným a světem idejí.“ Mohli bychom říci, že veškerá filmová tvorba, anebo přinejmenším veškerá dobrá filmová tvorba, se pohybuje na této hranici. Nedává smysl vyhradit dokumentu svět viděný a narativním filmům svět idejí. Každý obraz, který kdy byl pořízen, obsahuje něco pravdy. A každý obraz, který kdy byl pořízen, nabízí alespoň zrnko abstraktní úvahy.

Nebylo by přínosem pro nás všechny, kdyby dokumentární festivaly promítaly avantgardní filmy? Právě taková úvaha bezesporu pomohla přehlídce Art of the Real stát se jednou z nejvíce vzrušujících událostí festivalového kalendáře, a to za pouhé tři roky své existence.


Text byl v originále uveřejněn na www.nonfics.com

Přeložil Štěpán Kubalík.




   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml