Drzá investigace Ivana Studeného

Andrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného
29.06.2017 - Andrea Hanáčková

Ivan Studený, foto: Khalil Baalbaki

Začátkem roku 2017 se tvůrčí skupina Dokument rozrostla v Českém rozhlase hned o dvě větve. Vedle tradičních stanic Dvojky a Vltavy přibyly dokumenty orientované na mladé posluchače – experimentální Dokuvlna na Radiu Wave inspirovaná například americkým cyklem This American Life. Na druhou stranu se rozrůstá cyklus Dokument Plus, který vede dramaturg Ivan Studený. Nemylme se, svět rozhlasové dokumentaristiky je malý, tvůrci se mezi sebou dobře znají a navzájem si „půjčují“ autory, sound designéry a k vzájemnému prospěchu i témata. Pro Studeného tak v této chvíli pracuje zkušený reportér Radiožurnálu Ľubomír Smatana, zvučí Jiří Slavičínský, který se pohybuje napříč stanicemi, dramaturgicky pomáhá Jan Sedmidubský a supervizi má stále Daniel Moravec, odpovědný za celou tvůrčí skupinu. Přesto si dokázal Ivan Studený v poměrně krátké době vytvořit osobitý dramaturgický rukopis, velmi blízký stylu, který řadu let hledal jako autor-dokumentarista.

Investigativní témata

Investigace Českého rozhlasu o sobě dává vědět v posledním roce čím dál hlasitěji. Tým pod vedením mediálně známého Janka Kroupy intenzivně pracuje na řadě kauz, které vykazují významnou relevanci k současnému politickému dění. O investigativním týmu Českého rozhlasu je tak slyšet ve veřejném prostoru poměrně často a je jistě skvělou zprávou, že se tato skupina stává významným hráčem na poli rozkrývání pozadí české politické (ne)kultury. Ivan Studený sice v tomto týmu nefiguruje, svou prací však už delší dobu naplňuje definici investigace ve smyslu objevování a důsledného sledování kauz, které zůstávají ve skrytu a nezdravě bují kvůli nezájmu společnosti a médií. Schopnost srozumitelně představit náročné případy, správně je strukturovat podle logických a časových vazeb, cit pro timing sledované story i moment překvapení Studený získal při vývoji nového formátu sedmidílných dokumentárních minisérií na Radiožurnálu v předchozích dvou letech.  Od počátečních krkolomných pokusů, v nichž musel v tříminutových dílech stále dokola opakovat hlavní zápletku, představovat aktéry a vysvětlovat souvislosti, se postupně dopracoval k umění absolutní zkratky, hutných sdělení, v nichž není jediné slovo navíc, aniž by se ztrácel smysl. Jakkoli si jednotlivé díly zřejmě v proudovém vysílání Radiožurnálu našly své posluchače, za sebe jsem vždy upřednostnila poslech všech dílů najednou. Jeho série z cyklu Příběhy Radiožurnálu patří k vynikajícím příkladům dokumentární publicistiky, která nerezignuje na práci v terénu, skvělý zvuk, časosběr, jakkoli ve výsledku využije pouhý zlomek získaného materiálu.

Na Českém rozhlasu Plus dostal Studený větší prostor, dokumenty zde mají dvacet až dvacet pět minut. Zadání témat i základní způsob jejich zpracování působí čistě publicisticky, v mnohém však přesahují ke kvalitní dokumentaristice, jejíž hodnota tkví především v časosběrnosti, práci se zvukem a performativní práci reportérů. Pohlédněme takto na tři dokumenty, pod nimiž je Studený nějak podepsán.

Jeho autorskou prací je dokument Paskováci, dvacetiminutový příspěvek k velké politicko-ekonomické kauze OKD. Studený celý rok sledoval osud několika vybraných horníků, natáčel atmosféru v ostravském dole, zachytil postupně se drolící iluze o důstojném ukončení pracovního poměru s konkrétními lidmi i totální rozklad pracovní morálky.

Jako dramaturg pomáhal Studený autorce Marii Jelínkové se zachycením příběhu profesionální pěstounky (Mazlík). Téma, které je typické spíše pro řadu Českého rozhlasu Dvojky Dobrá vůle, však nezůstává jen u radostí a trablů konkrétní ženy, která na přechodnou dobu pečuje o nemluvně a pomáhá mu vytvořit si první emoční vazbu na pečující osobu. Už ve druhé třetině pořadu se syžet dokumentu silně problematizuje neschopností české justice zajistit odpovídající podmínky pro převzetí dítěte do pěstounské rodiny.

Třetí dokument Důchodce na tripu popisuje pátrání reportéra Ľubomíra Smatany, který se vydal po stopách příběhu oklamaného seniora, jenž naletěl mezinárodní narkomafii a sehrál roli „bílého koně“. Neuvěřitelná naivita ho přivedla až do honkongského vězení, kde si momentálně odpykává zřejmě doživotní trest za pašování kokainu.

Je tedy zřejmé, že ve všech třech vybraných příkladech jde o téma, které dalece přesahuje jeden lidský příběh. Autorům se podařilo najít reprezentanta konkrétního fenoménu, jenž do určité míry ztvárňuje některý z negativních jevů naší současné společnosti. Pro všechny případy je zároveň typické, že začínají jako příběh „souseda odvedle“, v reáliích, které jsou nám víceméně známé, a dovedeme si je dobře představit. Vysloužilých horníků jsou desetitisíce, přesto se ti z kauzy OKD stali nechtěně zásadním politikem. Dluhovou spirálu, v níž se točí nešťastný senior, zná už ze své rodiny snad každý Čech. Po jistou dobu tak můžeme i empatizovat s naprostou naivitou člověka, který podlehl spamové komunikaci s neznámou Sonyou slibující příšernou angličtinou dvanáct milionů dolarů za nic. A radost z miminka je snadno sdílenou radostí, která hořkne poté, co se vinou liknavosti soudů nedaří pro dítě najít náhradní rodinu.

Foto: Ivan Studený

Autorská performativita jako možný klíč

Jedna ze zásadních věcí, které Studený při definici své dramaturgie na ČRo Plus sleduje, jsou otázky novinářské etiky. Je zřejmé, že v tomto ohledu se pravidla v českém kontextu stále spíše vytvářejí, výrazně formovány evropským kontextem a posunujícími se pravidly v tom, co je v zájmu zjišťování pravdy možné a přijatelné. John Ellis cítí jako výraznou tenzi dokumentárního diskurzu nejasné rozlišení toho, co je v dokumentu skutečné, a toho, co je vytvořeno aktivitou dokumentaristy. Hlavní etický problém dokumentu vidí v otázce, zda může být určitý typ pravdy vůbec zveřejněn a jak1).

Hraniční jsou v tomto ohledu všechny tři sledované dokumenty. V případu OKD rezignoval Ivan Studený na sledování politického kontextu kauzy, zaměřil se jen na osudy konkrétních mužů, horníků, kteří své další osudy nutně spojují s vývojem politické situace. Tam, kde noviny přinášely především rozhořčené titulky a nicneříkající anketní výkřiky, nabízí Studený obraz skutečné nálady na šachtě a v jejím bezprostředním okolí. Chybějící politické konotace však vytvořily portrét bez pevných kontur, „nepřítel“, v řeči horníků jaksi stále latentně přítomen, není pojmenován. Studený tak dodává dramatičnost sledované kauze sám, a to především tím, že nerezignuje na sledování vybraných příběhů, i když mu mizí z bezprostřední blízkosti mikrofonu. Horníci postupně důl opouštějí, musí je hledat v nových působištích.

I v dalších dvou případech by kauzy nevznikly, pokud by si je autoři sami nedohledali. Jak říká Marie Jelínková, najezdila stovky kilometrů, aby dohledala příčinu nesrovnalostí v soudních sporech o nezletilé dítě. Až její vynaložené úsilí vede posluchače k tomu, že se sám začne ptát: Jak je možné, že drobné pochybení v určení místní příslušnosti týdenního mimina vede k tomu, že je dítě po dlouhé měsíce nezpůsobilé k adopci nebo osvojení? Jak to, že se všichni zaklínají upřímnou snahou a zájmem dítěte, ale jednání stále odkládají, spis přeposílají od čerta k ďáblu a nekonají? Jakkoli autorka zůstává emočně neutrální, její jednání takové není. Na případu jí záleží, zkoumá ho s nasazením a snaží se získat relevantní odpověď na své otázky.

Nejvýraznější práci v tomto ohledu předvedl Ľubomír Smatana v příběhu podvedeného seniora Vladimíra. Jasně vyznačuje jednotlivé fáze svého pátrání, hledání svědků, rekonstrukce minulosti a charakterových rysů protagonisty svého dokumentu. Precizně nás provází i fází tápání, kdy není jisté téměř nic, žalující strana mlčí, svědkové odmítají vypovídat. A pak přichází rozhodující okamžik – Vladimír mu poskytuje přístup do své e-mailové schránky. Smatana v tom okamžiku zúročí všechny fáze své dosavadní investigace. Spojí si to, co mu Vladimír z hongkongského vězení napsal, to, co mu svědkové (ne)řekli, a to, co nachází v neuvěřitelné e-mailové komunikaci. Rozkrývá tak bezskrupulózní mafiánské postupy pašovacích gangů, které cíleně po celém světě neustále vyhledávají „bílé koně“ a psychologicky velmi účinnými metodami je nakonec přimějí k nevědomému převezení drog mezi kontinenty.

Ve všech třech případech se výrazně pracuje s dramatickou strukturou, skvěle funguje expozice i postupné budování krizového momentu, který spouští řadu paralelních témat. Jakkoli autoři zveřejňují své občasné tápání, nejasnost, drží otěže případu pevně v rukou. Dramaturg přesně hlídá míru apelativní moderace, která v žádném okamžiku nepřechází do mentorování. Možná u Smatany bych zvážila zveřejnění poměrně arogantního rozhovoru s klíčovou svědkyní, reportér v té chvíli působí spíše jako vymahač doznání, než jako reportér. Na druhé straně se tak dovídáme, jak asi musí v určitých chvílích investigativní novinář vystupovat. Nejedná obvykle s žádnými šlechtici ducha, je tedy nutné dikci i razanci přizpůsobit naturelu respondentů. Ostatně i Studený začíná svou časosběrnou reportáž o hornících z OKD poměrně dlouhým a zvukově výživným záběrem toho, jak se učí kouřit hnusnou variantu jakési vodní dýmky vyrobené z levného tabáku, laciného rumu a zavařovačky. Etiku zmiňovaných dokumentů tak lze s Janem Motalem bezesporu nazvat součástí politiky, v jejímž centru stojí člověk v obci jako „předmět mravní kultivace“2).

Vpravo, vlevo, na středu

A ještě jedna věc povyšuje dokumenty, jež v současné době produkuje dramaturgicky i autorsky Ivan Studený, nad běžnou publicistiku, jak ji známe z proudového vysílání. Je to velký důraz na zvuk, rytmus pořadu obvykle dokonale sladěný s hudbou a precizní timing v práci s průvodním slovem, jež je stručné, jasné a hutné. Ivan Studený je muzikant a dobře slyší. Všechna představená témata by byla velmi vděčným materiálem pro audiovizi. Přesto jsou i v rozhlase barvitá a vtahující. Může za to právě zvuk. Studený ho vrství tak, aby byl posluchač stále uprostřed dění. Nechá dunět neidentifikovatelné zvuky šachty kdesi vprostřed hlavy, zatímco zleva mluví respondent a zprava se autor na cosi ptá (Paskováci, dobré užít si přes sluchátka). Mistr zvuku Jiří Slavičínský dokáže vytáhnout z poslední scény reportážního záběru jedinou větu, která situaci pointuje a zároveň prozrazuje mnohé o charakteru hlavní hrdinky dokumentu i jejím vztahu ke svěřeným dětem v pěstounské přechodné péči (Mazlík). Pozoruhodným způsobem zprostředkuje Smatana bizarní e-mailovou komunikaci. V angličtině slyšíme maily, které zjevně sestavoval překladač, s cizineckým akcentem následně nasloucháme krkolomnému překladu, který ještě zvyšuje absurditu slibovaného bohatství za převezení jednoho kufru z Brazílie do Hongkongu. Tam, kde by kamera přiblížila detail e-mailového vzkazu a zvýraznila konkrétní věty, slyšíme odlidštěnou komunikaci dvou lidí (Důchodce na tripu). Ivan Studený jako autor i naslouchající dramaturg v režii pečlivě hlídá práci se stereofonní bází, která v rozhlase zajišťuje plasticitu a prostorovost zvuku. Právě díky ní se můžeme ocitnout v prostoru sprch pro sto strašně špinavých chlapů, stejně jako v náruči ženy, která krmí nemluvně a šeptem mu něžně vypráví.

Podle Billa Nicholse bývá cílem performativního modu vzbudit pochopení nebo sympatie vůči zobrazenému tématu, spíše než hledání řešení a nabízení východisek, Dokumentarista „zdůrazňuje drama prožívání světa ze specifického hlediska jednotlivce“3. V dramaturgii Ivana Studeného se to zatím řadě Dokument Plus daří. Není snadné tuto linii vystihnout, pro letošek je naplánováno pouhých deset premiér cyklu, ostatní tituly vysílacího času přebírá řada od ostatních stanic Českého rozhlasu. I z malého vzorku je však patrné, že pracnost investigativní rozhlasové práce našla ve zmiňovaných dokumentech zcela relevantní způsob ztvárnění. Sám Studený označil své úsilí o rozhlasovou investigaci za „drzé“, dosavadní práce zatím vykazuje spíše přívlastky pečlivá, systematická a výsostně rozhlasová.


Poznámky:

1) ELLIS, John. Documentary. Witness and Self-revelation. USA a Kanada: Routledge 2012. s.8.

2) MOTAL, Jan. Krása ve filmovém dokumentu. Nové Město nad Metují: Masarykova univerzita, 2014. s. 10.

3) NICHOLS, Bill. Úvod do dokumentárního filmu. Praha: Akademie múzických umění v Praze a Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, 2010. s. 266.





další blogy autora:

České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml