Družstvo není sprosté slovo

Jak zůstat profesionálem bez pomoci velkých institucí? Tereza Reichová se zamýšlí nad rolí družstev (nejen) v aktivistickém dokumentu.
08.01.2015 - Tereza Reichová

Ve snímku 5 továren (5 Fábricas) produkovaném komunitní distribuční společností Eguzki bideoak hledají dělníci alternativní ekonomické modely pro chod svých podniků. Družstevní film vzniklý ve filmovém družstvu.

Jsou to již léta, kdy jsem se svým tátou, fotografem sudkovské linie, vedla boj, který se dá zjednodušit jako analog kontra digitál. Fascinována tím, že s miniDV kamerkou může kdokoliv, kdykoliv a kdekoliv natočit film, který nemusí stát víc než pár stovek, jsem hlásala pravdu o nepotřebě filmové produkce a o novém čase, v němž peníze a známosti nebudou určovat hodnotu kinematografického díla.

Po letech na FAMU a tedy i v praxi jsem zařadila zpátečku. Stále si myslím, že nastala nová doba a kvalitní film lze udělat na koleni, ale jedná se spíš o výjimky. U filmů aspirujících na proměnu statu quo současného systému, které vznikly tímto způsobem, člověk totiž často slyší tu strašnou větu: „Je důležité, že to vzniklo“. Dobré téma, ale prostě to není dobrý film.

Patřím do party, která svépomocně a na koleni filmy dělá, ale bez štábu si netroufnu na více jak desetiminutový tvar. Mnou nasazené mikroporty často nefungují, když film stříhám sama, nemám odstup a stydím se dokola otravovat kamarády s prosbou o dramaturgii.

Myslím, že právě proto většina dokumentaristů sedí na potítku Fondu české kinematografie a automaticky žádá o koprodukci svého solitérního filmu Českou televizi. Nejde o vidinu honoráře za režii, ale o to, že dobrý film potřebuje čas a profesionály. Česká televize letos zamítnutím většiny námětů od autorských filmařů dala jasně najevo, že o solitérní autorské dokumenty – tedy ty, které stojí mimo cykly – zájem nemá. A producenty ochotné věnovat čas, energii a vlastní prostředky filmům, které nečeká kinodistribuce ani záře televizní obrazovky, by člověk na prstech ruky spočítal. Tak co s tím?

V baskické Pamploně je kousek od náměstí malinkatá kancelář, kde sídlí kolektiv Eguzki bideoak. Místnost je plná různých DVD a na všech je jejich logo a licence Creative commons. Nejen že vyrábějí vlastní filmy, ale nabízejí svůj štáb pro potřeby smysluplných projektů, a pokud už film máte a jim se hodí do dramaturgie, tak ho přeloží do dalších jazyků, vydají a starají se o festivalovou agendu. Náklady pokrývají zpětně z distribuce snímku.

Takový kolektiv může mít různé podoby. V českém dokumentaristickém prostředí by běžná praxe půjčování techniky za kamarádské ceny či občasná výpomoc jakékoliv filmařské profese pro projekty bez financování mohla dostat jasnější formu. V takovémto výměnném systému by se například za zapůjčení kamery na kšeft mohlo „platit“ natáčecím dnem pro neufinancovatelný projekt či práce se psaním grantů by mohla být vrácená například pomocí se střihem jiného filmu. A rámcem tu může být třeba filmové družstvo, které pomůže na svět filmům, jež se do „kinematografické politiky“ nehodí, a které bude rovnocenným spoluhráčem jiných filmových produkcí.

Fúzování lidí, kteří mají společný zápal pro nemainstreamový film (a je jedno, zda ten příliš artový či moc aktivistický), bude do budoucna nutností. Propojení a shoda na cílech takové skupiny je základním kamenem. To, jak bude systém fungovat a jak bude taková skupina financována, je až bod číslo dva. Důležité je si uvědomit, že nemusíte chodit jen po prošlapaných cestičkách, kde se pořád třesete, kdo vám zase zabouchne vrátka.





další blogy autora:

Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer